Čtvrtek 4.3.2010 – Život mezi virtuálními stěnami, život na blogu

 

Mezi první webblogy se v Čechách počítá web Neviditelný pes, který se stal blogem zpravodajským a na svých stránkách uvádí mj. blogy autorů z jiných serverů.

Něco ze suché teorie z Wikipedie:

Blog je webová aplikace obsahující příspěvky většinou jednoho editora na jedné webové stránce. Nejčastěji, nikoli však nezbytně, bývají zobrazovány v obráceném chronologickém pořadí, (tj. nejnovější nahoře). Autor se nazývá blogger (někteří Češi píší pouze jedno g), veškeré blogy a jejich vzájemné vztahy blogosféra. Slovo „blog“ vzniklo stažením anglického „web log“, což v češtině zhruba znamená „webový zápisník“, a zkrácením slova „weblog“.

Podle svých dosavadních zvyklostí se budu držet jednoho g, budu tedy psát o blogerech a blogu. Blogy se na internetu rozeběhly  během asi čtyř – pěti let. Poté, co vzala počítačová veřejnost tento fenomén na vědomí a ve velkém začala využívat možnost anonymních diskusí pod jednotlivými blogy, začalo přibývat blogerů jako hub po dešti. Ten kdo zvládl psaní na klávesnici, založil si blog na stránkách k tomu určených. Stránky s blogy si pořídily i známé noviny a některé časopisy, které vycházely tiskem, i v elektronické podobě.

Asi není vůbec možné zjistit na internetu množství webů s blogy, natož jejich autory. Své čtenáře si našli tito autoři buď náhodou nebo mezi přáteli, spolužáky, či zájmovými skupinami. Největší oblibu si získala témata o politice, bulvár a trochu ty vzpomínkové. Styl, který vítězí je nadhled, vtip, humor.  Je spousta a spousta balastu, ale když se to povede, zazáří autor jako drahokam mezi sklíčky. Je škoda, že jak se valí nové a nové články, zapadají ty povedené, výborné a skvělé do zapomnění. Snad se najdou i čtenáři, kteří se ke svým oblíbeným vrací, už jen třeba z toho důvodu, že na to mají čas a chuť. 

Jen málo autorů si drží svoji stálou pozici a “boduje”, tedy tam, kde je bodování (karma) zavedeno. Za účelem dobré karmy jsou někteří autoři ochotni udělat kde co. Známou praxí je mezi autory vzájemná podpora, tedy vzájemné karmování, což je chvályhodné, protože to hovoří o jisté sounáležitosti. Jako všude v životě, tak i na blogu je takových navzájem se podporujících skupinek několik, podle toho, kdo jak komu vyhovuje nebo kdo s kým kamarádí, takže se někdy nedá mluvit o bodování článku za kvalitu, ale podle podpory a vztahů. Je fajn, že na některém webu tyto skupinky nejsou nově příchozím autorům uzavřeny a v pohodě přijmou dalšího sympaťáka.

I diskutující mají své favority, kterým přejí a zvýhodní článek svého oblíbence před článkem, který je sice zajímavý a má šmrnc, ale nemá své stálé obdivovatele. Jsou  i šťastlivci, kteří poberou vše, protože prostě umí. Jsou i tací, kteří si výši karmy upravují k obrazu svému, takže různě se svými málo karmovanými články “čarují”. Jako malé děti. Člověk velmi snadno podlehne zhoubné soutěživosti, přeceňuje význam svého umístění a je schopen se kvůli tomu i trápit. Koho by netěšila přední šprušle?

Některé servery poskytují možnost karmy záporné. To je obzvláště nedobré prostředí, kde si čtenáři zchlazují žáhu na nebohém autorovi, nepřejí mu úspěch jen tak z plezíru a schválně mu klikají tu nejnižší karmu, takže třeba z 9 se tento nešťastník propadne na 1. Nechci být laciná, ale nabízí se, že je to taková malá česká vlastnost …

Čtenost je o něčem jiném než karma. Ta spíše vypovídá o zájmu o autora než “nahoněná” karma podle obliby a kamarádů. Je mi líto, že karmě je na webech přisuzována taková váha, že mnozí nevydrží a raději se psaním skončí, než by se viděli  v nižších patrech. Obdivuji ty, kteří jsou nad věcí a své stabilně nízké pořadí oželí, i když mají zajímavé a dobré články. Ti píší pro vlastní potěchu a potěchu čtenářů, kteří jim rozumí, bez nějakých jiných manévrů. Takových je malinko.

Víc než nějaké pofidérní karmě dává mnoho autorů přednost hojné diskusi, do které sami rádi vstupují. Tak to je můj případ. Na příspěvky se těším jako dítě na bonbony a bylo tomu tak vždy.  Ovšem ne všechny příspěvky potěší. Byly i chvíle, kdy jsem některé obrečela a nemusely to být zrovna ty vulgární, ale byly to příspěvky urážlivé, zle ponižující a napadající moji osobu pro své zviditelnění nebo jen tak pro svoji radost. Anonymita diskutérů vedla časem k tomu, že u některých provozovatelů muselo být přistoupeno k registraci diskutujících, protože se diskuse zvrhla ve sprosté a vulgární napadání autorů. To podle toho, zda je autor nenáviděn a proto i pronásledován. Člověk by neřekl, co všechno na sebe prozradí v několika větách, mnohdy se svlékne téměř do naha, tedy obnaží svoji duši, ukáže svoji povahu. Obdivuji autory, kteří nediskutují se svými čtenáři. Já bych to nevydržela.

Samostatnou kapitolkou je pro blogera označení hrdým titulem VIP. Neznám žádná oficiální kritéria pro jeho udělení, jen taková, že takový bloger by měl psát často, mít hezkou čtenost i karmu, na blogu být dlouho a nijak se neprohřešovat. Skutečnost již poněkud kulhá. Stačí nahlédnout na různé blogy, aby si člověk udělal svoji představu o kritériích, podle kterých jaký který VIP je v evidenci.

VIPové mají svá blogová práva, na různých webech různá, např. navrhovat další VIPy a také navrhovat články ostatních autorů do tipů redakce či výběru, to podle provozovatele. Když jsem začala psát na blogu Lidovek, statut VIP tam nebyl zaveden. Když jej Lidovky zaváděly, tak jsem správci napsala, že by se to zavádět nemělo, že to bude stejný efekt jako láhev od coca coly ve filmu “Bohové musí být šílení”. Samozřejmě hrdý titul VIP byl zaveden.

Na blogách ale vznikají i vztahy přátelské, setkají se zde lidé, kteří by neměli šanci se v normálním životě potkat. Vznikají zde i taktické manévry. V případě, že je bloger úspěšný, snaží se někteří blogeři o jeho přízeň a tím si slibují, že i o ně bude zvýšený zájem. Naopak někteří jiní si slibují, že když budou útočit na známého, ale konfrontačního blogera, podaří se jim vůči němu vymezit a pak se dostat do většího povědomí čtenářů. Odpůrci známého blogera se pak semknou pod články toho útočícího blogera.

Tak tedy, to jsou mé zkušenosti s menšími poskytovateli pro psaní blogů. Jak je to u těch velkých? Nevím, asi se tam dá taktizovat méně, ale určitě i tam panují nějaké podobné manévry.

Je všeobecný jev, že blogy již tak netáhnou, počáteční boom je sice pryč, ale zájem o ně se ustálil na určitém stupni zájmu, byť menšího než při jejich vzniku. I já to vím a děkuji Vám, kteří s trpělivostí a laskavostí sobě vlastní  můj blog navštěvujete a se mnou si povídáte. Myslím si, že blog je velká zbraň v ovlivnění názorů některých lidí. Blíží se volby. Musím se začít učit blogům vyhýbat. Alespoň těm politickým! Kolikrát jsem si to již naordinovala a kolikrát neposlechla? 

Blogy jsou pro někoho jako světlo, které přitahuje můry. Ano je to s nimi zrovna tak, ale taky je to velká hra, která je mimo blogy úzce a odborně specializované, braná zbytečně moc vážně!

P.S. Že jsem zrovna Vám (Ti) neřekla nic, co byste (bys) sám (sama) nevěděl (a)? Pak zde máte něco pro pobavení:

Text k tomuto obrázku, který vznikl prostřednictvím několika autorů na Facebooku:

Jiri Navratil:        "Pani, vidíte to co já? Jak se ta Jezevčíková nosí ! Na co si hraje ? Slyšela jsem, že poslední děti měla s nějakým podvraťákem …"
Nada Dubcova:   Pani, já to taky slyšela, ale prej až po tom, co ji prej táhli někam do ciziny k nějakýmu von a von jí nechtěl …
Věra Tydlitátová: No a divite se, pani? S takovýma nohama?

Nahoře na fotografii Kristýna se spolužačkou

Foto Leonbergerů je vypůjčeno z internetu