Čtvrtek 4.3.2010 – Život mezi virtuálními stěnami, život na blogu

 

Mezi první webblogy se v Čechách počítá web Neviditelný pes, který se stal blogem zpravodajským a na svých stránkách uvádí mj. blogy autorů z jiných serverů.

Něco ze suché teorie z Wikipedie:

Blog je webová aplikace obsahující příspěvky většinou jednoho editora na jedné webové stránce. Nejčastěji, nikoli však nezbytně, bývají zobrazovány v obráceném chronologickém pořadí, (tj. nejnovější nahoře). Autor se nazývá blogger (někteří Češi píší pouze jedno g), veškeré blogy a jejich vzájemné vztahy blogosféra. Slovo „blog“ vzniklo stažením anglického „web log“, což v češtině zhruba znamená „webový zápisník“, a zkrácením slova „weblog“.

Podle svých dosavadních zvyklostí se budu držet jednoho g, budu tedy psát o blogerech a blogu. Blogy se na internetu rozeběhly  během asi čtyř – pěti let. Poté, co vzala počítačová veřejnost tento fenomén na vědomí a ve velkém začala využívat možnost anonymních diskusí pod jednotlivými blogy, začalo přibývat blogerů jako hub po dešti. Ten kdo zvládl psaní na klávesnici, založil si blog na stránkách k tomu určených. Stránky s blogy si pořídily i známé noviny a některé časopisy, které vycházely tiskem, i v elektronické podobě.

Asi není vůbec možné zjistit na internetu množství webů s blogy, natož jejich autory. Své čtenáře si našli tito autoři buď náhodou nebo mezi přáteli, spolužáky, či zájmovými skupinami. Největší oblibu si získala témata o politice, bulvár a trochu ty vzpomínkové. Styl, který vítězí je nadhled, vtip, humor.  Je spousta a spousta balastu, ale když se to povede, zazáří autor jako drahokam mezi sklíčky. Je škoda, že jak se valí nové a nové články, zapadají ty povedené, výborné a skvělé do zapomnění. Snad se najdou i čtenáři, kteří se ke svým oblíbeným vrací, už jen třeba z toho důvodu, že na to mají čas a chuť. 

Jen málo autorů si drží svoji stálou pozici a “boduje”, tedy tam, kde je bodování (karma) zavedeno. Za účelem dobré karmy jsou někteří autoři ochotni udělat kde co. Známou praxí je mezi autory vzájemná podpora, tedy vzájemné karmování, což je chvályhodné, protože to hovoří o jisté sounáležitosti. Jako všude v životě, tak i na blogu je takových navzájem se podporujících skupinek několik, podle toho, kdo jak komu vyhovuje nebo kdo s kým kamarádí, takže se někdy nedá mluvit o bodování článku za kvalitu, ale podle podpory a vztahů. Je fajn, že na některém webu tyto skupinky nejsou nově příchozím autorům uzavřeny a v pohodě přijmou dalšího sympaťáka.

I diskutující mají své favority, kterým přejí a zvýhodní článek svého oblíbence před článkem, který je sice zajímavý a má šmrnc, ale nemá své stálé obdivovatele. Jsou  i šťastlivci, kteří poberou vše, protože prostě umí. Jsou i tací, kteří si výši karmy upravují k obrazu svému, takže různě se svými málo karmovanými články “čarují”. Jako malé děti. Člověk velmi snadno podlehne zhoubné soutěživosti, přeceňuje význam svého umístění a je schopen se kvůli tomu i trápit. Koho by netěšila přední šprušle?

Některé servery poskytují možnost karmy záporné. To je obzvláště nedobré prostředí, kde si čtenáři zchlazují žáhu na nebohém autorovi, nepřejí mu úspěch jen tak z plezíru a schválně mu klikají tu nejnižší karmu, takže třeba z 9 se tento nešťastník propadne na 1. Nechci být laciná, ale nabízí se, že je to taková malá česká vlastnost …

Čtenost je o něčem jiném než karma. Ta spíše vypovídá o zájmu o autora než “nahoněná” karma podle obliby a kamarádů. Je mi líto, že karmě je na webech přisuzována taková váha, že mnozí nevydrží a raději se psaním skončí, než by se viděli  v nižších patrech. Obdivuji ty, kteří jsou nad věcí a své stabilně nízké pořadí oželí, i když mají zajímavé a dobré články. Ti píší pro vlastní potěchu a potěchu čtenářů, kteří jim rozumí, bez nějakých jiných manévrů. Takových je malinko.

Víc než nějaké pofidérní karmě dává mnoho autorů přednost hojné diskusi, do které sami rádi vstupují. Tak to je můj případ. Na příspěvky se těším jako dítě na bonbony a bylo tomu tak vždy.  Ovšem ne všechny příspěvky potěší. Byly i chvíle, kdy jsem některé obrečela a nemusely to být zrovna ty vulgární, ale byly to příspěvky urážlivé, zle ponižující a napadající moji osobu pro své zviditelnění nebo jen tak pro svoji radost. Anonymita diskutérů vedla časem k tomu, že u některých provozovatelů muselo být přistoupeno k registraci diskutujících, protože se diskuse zvrhla ve sprosté a vulgární napadání autorů. To podle toho, zda je autor nenáviděn a proto i pronásledován. Člověk by neřekl, co všechno na sebe prozradí v několika větách, mnohdy se svlékne téměř do naha, tedy obnaží svoji duši, ukáže svoji povahu. Obdivuji autory, kteří nediskutují se svými čtenáři. Já bych to nevydržela.

Samostatnou kapitolkou je pro blogera označení hrdým titulem VIP. Neznám žádná oficiální kritéria pro jeho udělení, jen taková, že takový bloger by měl psát často, mít hezkou čtenost i karmu, na blogu být dlouho a nijak se neprohřešovat. Skutečnost již poněkud kulhá. Stačí nahlédnout na různé blogy, aby si člověk udělal svoji představu o kritériích, podle kterých jaký který VIP je v evidenci.

VIPové mají svá blogová práva, na různých webech různá, např. navrhovat další VIPy a také navrhovat články ostatních autorů do tipů redakce či výběru, to podle provozovatele. Když jsem začala psát na blogu Lidovek, statut VIP tam nebyl zaveden. Když jej Lidovky zaváděly, tak jsem správci napsala, že by se to zavádět nemělo, že to bude stejný efekt jako láhev od coca coly ve filmu “Bohové musí být šílení”. Samozřejmě hrdý titul VIP byl zaveden.

Na blogách ale vznikají i vztahy přátelské, setkají se zde lidé, kteří by neměli šanci se v normálním životě potkat. Vznikají zde i taktické manévry. V případě, že je bloger úspěšný, snaží se někteří blogeři o jeho přízeň a tím si slibují, že i o ně bude zvýšený zájem. Naopak někteří jiní si slibují, že když budou útočit na známého, ale konfrontačního blogera, podaří se jim vůči němu vymezit a pak se dostat do většího povědomí čtenářů. Odpůrci známého blogera se pak semknou pod články toho útočícího blogera.

Tak tedy, to jsou mé zkušenosti s menšími poskytovateli pro psaní blogů. Jak je to u těch velkých? Nevím, asi se tam dá taktizovat méně, ale určitě i tam panují nějaké podobné manévry.

Je všeobecný jev, že blogy již tak netáhnou, počáteční boom je sice pryč, ale zájem o ně se ustálil na určitém stupni zájmu, byť menšího než při jejich vzniku. I já to vím a děkuji Vám, kteří s trpělivostí a laskavostí sobě vlastní  můj blog navštěvujete a se mnou si povídáte. Myslím si, že blog je velká zbraň v ovlivnění názorů některých lidí. Blíží se volby. Musím se začít učit blogům vyhýbat. Alespoň těm politickým! Kolikrát jsem si to již naordinovala a kolikrát neposlechla? 

Blogy jsou pro někoho jako světlo, které přitahuje můry. Ano je to s nimi zrovna tak, ale taky je to velká hra, která je mimo blogy úzce a odborně specializované, braná zbytečně moc vážně!

P.S. Že jsem zrovna Vám (Ti) neřekla nic, co byste (bys) sám (sama) nevěděl (a)? Pak zde máte něco pro pobavení:

Text k tomuto obrázku, který vznikl prostřednictvím několika autorů na Facebooku:

Jiri Navratil:        "Pani, vidíte to co já? Jak se ta Jezevčíková nosí ! Na co si hraje ? Slyšela jsem, že poslední děti měla s nějakým podvraťákem …"
Nada Dubcova:   Pani, já to taky slyšela, ale prej až po tom, co ji prej táhli někam do ciziny k nějakýmu von a von jí nechtěl …
Věra Tydlitátová: No a divite se, pani? S takovýma nohama?

Nahoře na fotografii Kristýna se spolužačkou

Foto Leonbergerů je vypůjčeno z internetu

Reklamy

30 thoughts on “Čtvrtek 4.3.2010 – Život mezi virtuálními stěnami, život na blogu

  1. Naďo, Vy jste opravdu "pracant", to, do čeho se pustíte se Vám vždycky musí povést, to do čeho se nikomu nechce, to Vy klidně levou rukou zmáknete. Jste asi taková pracovitá i doma. Já si představuji jak máte doma všechno nablejskané, načinčané, nažehlné a jak všem ostatním se to líbí a vy máte radost z toho, že se to líbí jim. Někdo chytřejší než já řekl: Lidé se dělí na dávače a bráče, no a Vy jste typickým dávačem. Tím jsem trochu obšírně chtěl říct, že se Vám (jako vždy) tento článek povedl a já nevím co bych Vám napsal jako na revanš – tak aspoň fór pro zasmání: Malej chlapeček usedavě pláče na chodníku. Citlivá paní jdoucí okolo se ho ptá: "Copak, copak, chlapče, proč pláčeš?""Když mně se ztratila maminka a já nevím kde je…" Paní se slituje a řekne: "Neplač, chlapče, já tě dovedu domů, znáš svoji adresu?"Chlapeček si utře nos do rukávu: "Znám – Jiříček, zavináč, volný, cz…"

  2. Naďo, výborný článek, mluvíte mi z duše. Kdybych mohla, dala bych karmu (he he). Mně osobně může být toto číslo, které vpodstatě nic neznamená ukradené, ale přesto mi – čistě ze statistického hlediska – vadí, jak se karma vypočítává. Například při jednom blogu týdně je k dispozici zhruba deset článků, což je vzorek natolik malý že se z něj nedá udělat pravdivý a přesný závěr. A pokud někdo za těch 70 dnů nic nenapíše, propadne se na nulu. Nesmíme zapomenout ani na nové čtenáře a blogery kterých denně přibývá (a bohužel poslední dobou i ubývá), a přesto že se jim některý ze starších článků líbí, jejich kliknutí už nic neznamená. Na toto téma jsem adminkám napsala dvakrát, s návrhem aby termín 70 dní prodloužili třeba na šest měsíců. Pak by byl vzorek podstatně větší, a výsledek tudíž reprezentativnější. Na první dopis se mi dostalo různých výmluv proč to nejde, a slibu že to dotyčná "rozhodně prodiskutuje s kolegy." Odpověď na druhý dopis (datum 14. listopadu 2009), ve kterém se ptám jak diskuse s kolegy proběhla a vypisuji nekolik protiargumentů, zatím nedošla. Ne že by to pro mne bylo zas natolik důležité abych se kvůli tomu čílila, ale zajímalo by mě co si Vy a Vaši čtenáři myslí.PS: Která z těch dvou krasavic je Ema? Nebo že by to byl krasavec a krasavice?

  3. Mirku, jestli tak pořádkumilovně působím, pak jsou to nějaké mimikry, protože já to tedy s pořádkem doma nijak nepřeháním. Oceňuji ten Váš vtip, je to tak, virtuální svět se již zabydluje do nižšího věku.Jarko, doplnila jsem jak se to má s fotografiemi, takže Ela na fotu není, foto je típnuté z netu, ani nevím zda jsou to oni nebo ony, či mix. Pouze takto improvizovaně vznikl na FB text, který se mi moc zalíbil. Tolik k fotkám. A teď k článku. Proč 70 dní a ne např. 180, pro výpočet karmy. Je to asi z toho důvodu, že takto se nutí autoři, aby psali častěji. Jinak by si autoři sedli hned na počátku na úspěšné 3 články, kdyby se jim tak dobře zdařili a takto by seděli na prvních místech třeba toho půl roku, a ostatní, co by psali častěji, pak by měli karmu více pohyblivou a byli by na tom biti. Poté, co padne méně produktivní autor do nul, pak se zase vrátí na své bodování než do těch nul padnul a po svém dalším článku jeho karma dále roste, nebo také klesne, to podle toho, jak se mu článek podaří. Nevím zda jsem to napsala srozumitelně, když tak se Jarko ptej! Asi to nikdy nepůjde udělat maximálně přesně spravedlivě, protože je mnoho hledisek. Daleko zamotanější to mají na Slovensku, kde čím větší čtenost a malá frekvence zvyšování karmy, tak ta karma klesá. Tou čteností se rozmělňuje. Je to mnohem složitější výpočet. Pamatuji, že mě to drtilo, když jsem měla karmu 12 a za půl hodiny 6,5 … :-))). Jo, taky jsem psala na "sme" a jsem za tu zkušenost moc ráda.

  4. Ooops, omlouvám se Ele že jsem ji překřtila na Emu. Pusinku na čumáček (tedy Ele), a ať se na mne nezlobí. Děkuji za vysvětlení, v jistém směru to dává smysl. To jenom ta statistika, o které se traduje že stejně lže a kterou jsem v práci hojně používala, mi straší v hlavě i v pokojném důchodu. Nehledě k tomu že, jak asi všichni víme, nikdo nikdy neuspokojí všechny.

  5. Jarko, Ela Ti nemá co odpouštět, protože někdy potvora neslyší nejen na Elo, ale ani na pocem, ke mně aj. povely. Nakonec se ke mně sice doklinká, to už ale vyhrožuju, dupám a tleskám rukama, ale je silně znechucená, že ji ruším … :-)))

  6. Mirek má pravdu, naprostý souhlas! Sice jsi shrnula možná všeobecně známé věci, nicméně jsem si početla a uvědomila si souvislosti. Ještěže na lidovkách není ta záporná karma, to by mě deptalo. Ten text pod leonbergrama mě fakt pobavil, stejně jako Mirkův vtip.

  7. Foto Kristýnky a spolužačky je senzační. Upoutalo mě to na první pohled. K fotu psů… Nezapřu matku malých dětí. Hlas Josefa Dvořáka pro toho většího pejska. "Ach jooooo, tak nám Ája a páníkové odjeli."Hlas Jiřiny Bohdalové pro toho druhého. "Nesmuť Fíku, konečně si můžeme pořádně užívat." Jinak s blogy je to teď složité. Někdy si v duchu prozpěvuji nápěv z písně Všichni jsou už v Mexiku: "Všichni jsou na Idnesu…" Mám pocit, že na Lidovkách začíná zdechat pes, nebýt několika tahounů jako paní Zuzka, Jarka, Aleš, Jitka a další a na Respektu, kde je také pár mých oblíbených autorů, už dávno zdechnul. Idnes Blog nečtu, právě proto, že mi přijde příliš neosobní, i když kvalita článků je obvykle vysoká. Osobně mě psaní blogu trochu omrzelo, protože na něho nemám čas. Ale ráda si přečtu zdařilé články ostatních a určitě jsem díky blogu poznala dost příjemných a milých lidí, za což jsem ráda. Jinak mám za to, že psaní je bezva relax, terapie.

  8. Moniko, taky hezký text pod foto. Na blogu IDnes mám pár lidí, které čtu, nové nijak nevyhledávám, jen co mě zaujme (fakt je tam ale spousta toho balastu). Naposledy mě zaulao v seznamu jméno Jaroslav Bažant a proto jsem jej rozklikla. Udělala jsem dobře, nemůžu se dočkat pokračování. A proč mě zaujalo to jméno? Přesně tak se jmenoval můj první nápadník … Zkuste tohoto vypravěče, uvidíte sami – http://jaroslavbazant.blog.idnes.cz/. Díky Zuzko a Moniko za návštěvu.

  9. tak jsem nakoukl na toho Bažanta a tohle není zrovna člověk, který by mě zaujal, je pro mě jaksi lidsky příliš vratký, jestli mně rozumíte, zkrátka bych s ním na čundr nejel, jak jsme říkávali v mládí, když jsme chtěli ohodnotit míru sympatií, kterou k někomu cítímenaštěstí jsem objevil, že net je plný lidí daleko chytřejších, než jsem já, daleko zajímavějších osudů, než dokážu vymyslet, zkrátka došel jsem k názoru, že netřeba psát, stačí jen číst, ovšem pozor, nesmím hledat tam, kde jsem začínal, totiž na blogu nějakého periodika, protože to je taková blogerská mateřská škola, zjistil jsem, že se musím porozhlédnout tam, kde se píší vyšší postupné ročníkya tak se bavím zde http://necyklopedie.wikia.com/wiki/Hlavn%C3%AD_strana nebo tady http://www.frohlich.eu/obsah_echooo.html a chci-li si počíst z člověka, co zná a prožil, zavítám k tomuto http://gregor.moldavit.sblog.cz/ale my si tady nemusíme vyměňovat odkazy jako adresy na pionýrském táboru, my si tady u mého zeleného čaje s vůní bergamotové silice vyměňujeme historky a nestydím se říci drby, tak jeden přidám, v úterý večer jsem se stal podruhé dědou, po dceřině Stele před čtyřmi měsíci přibyl do rodiny Jan Larry prostředního syna, tedy přesněji řečeno narodil se samozřejmě jeho ženě, ale on u toho přicmrdával také, aby měl nějaké zásluhy, když ta prvotní je tak pomíjivánikdy jsem nepochopil, co za pornografická vášeň žene chlapy k účasti na tak intimní záležitosti, jakou je porod, možná fakt, že se už neodehrává doma, kde byli chlapi vždycky vyhnáni, ale v instituci takřka veřejné, fotí se tam a filmuje, maminkám dnes nevadí, že každý, kdo má zájem, pozoruje, jak z jejích zevních rodidel vystupuje temeno hlavičky, vše patřičně v barvách, no, já nevím, já jsem old school, já ještě miluji maminky upravené s děťátkem vymydleným, jak to praktikovala ještě naše generacea jestli mně bude někdo tvrdit, že účastí u porodu otec získá vztah k dítěti, je to pro mě stejný nesmysl, jako tvrzení, že se kutil narodí se šroubovákem v ruce nebo filatelista s lupou, já ještě věřím na výchovu a pokud takový mladý tatínek neměl v rodině zautomatizované vzorce chování k napodobení, účast u porodu pro něj není žádným životním předělem, tak a teď se napijeme…

  10. Jiří, mně se zatím Jarda Bažant líbí, že nepřikrašluje poměry a vypráví tak, jak to asi opravdu bylo. Emigranty-hrdiny, jenom kladných vlastností a s poznatky jen – všechno správné a dobré, jako je Vaněk nebo Hedvicek už známe, tak teď zase z jiného soudku. Jsem docela zvědavá kam se to povalí dál. Zajímavá je zmínka v diskusi, o zápisech jména JB do seznamů STB. Musím se podívat, jestli třeba nešlo o toho mého Jardu :-))). Jinak jsem se podívala na Vaše odkazy, tu Necyklopedii znám a ten S blog zase neuchvátil mě. Tedy abych byla přesná, jako blog, jinak jsou tam také některé zajímavé věci. Inu, je toho na internetu mraky.Ale! Hlavně gratuluji k dalšímu titulu dědeček a doufám (musím se podívat), že brzy přibudou fotky na rajčeti! A těm novodobým tatínkům, kteří jdou k porodu, takové podrobnosti o jakých píšete se jim snad nedostává. Prý stojí u hlavy matky. Také jsem staromilec a asi bych to takto nechtěla, ale zase rozumím, že se to někomu může líbit. Holt, postaru se žít nedá :-)))

  11. ano, máte pravdu Naďo, po staru se žít nedá, já bych jen upřesnil, že po staru se nedá žít dlouho, jednoduše kvůli smrtelnosti člověka ;-)k blogerům jako J.B. už snad jen maličkost, když se přišel kamarád rozloučit před emigrací a zavedl na tohle téma řeč, zřejmě jsem svým názorem na emigraci způsobil, že se ani slovem nezmínil, že i on odchází, prostě jsem mu řekl, že si neumím představit prožít zbytek života (tehdy přece šlo o rozhodnutí o zbytku života, málokdo věřil, že se dožije převratu) v zemi, kde si mohu přečíst tak maximálně noviny a tu jednodušší část beletrie, kde ta nejkrásnější část jazyka mně bude na dlouho a ne-li navždy zapovězena, protože jsem s nimi nehrál kuličky, jak velmi přesně řekl moudrý pan Werichno a můj názor se od toho večera příliš nezměnil, s výjimkou politických exulantů, kteří byli proti své vůli ze země vyštváni, si ekonomické emigrace příliš nevážím, trochu to pro mě připomíná rozhodnutí stát se za války partyzánem, to až po válce se z každého partyzána stal odbojář, ale archívy svědčí, že to tak docela nebylo, proto nerad čtu vzpomínky lidí, kteří si museli svá rozhodnutí z morálního hlediska nejdříve zdůvodnit sami sobě a dnes nám ty důvody předkládají k věření, prostě já osobně bych neuměl odejít a rodiče a sourozence tu nechat, tehdy nešlo o práci v zahraničí jako dnes, no ale to jsem se dostal na jinou kolejmně se právě líbí blogy jako je ten pana Moldavita, protože on je ten, s kým bych na čundr jel, jeho úžasný rozhled a lidské postoje, které zaujímá k domorodcům na svých cestách, s nimiž například popisuje obyčejný život například Nepálců či Tibeťanů, přes něž jsem jeho cestovatelsko filozofický blog, plný nádherných alegorií (vidíte, k právě takovým textům bych se v cizím jazyku asi hned tak nepropracoval) v textech z jeho knihy o Gilgamešovském eposu, objevil, je přesně moje krevní skupina, a ještě jeden postřeh, pod jeho články se nerozvíjí takřka žádná diskuse, protože zpravidla není co dodat, než slova díků a obdivu, zato pod blogy na idnes.cz nebo aktuálně.cz (kde se vzepjali k nebývalé aktivitě v roce voleb takřka všichni naši politikové) se odvíjí mnoho stovek prázdných a nenávistných plivanců zcela odpovídajících úrovni a smyslu těch stránek, pod nimiž se nacházejína rajčeti fotky přibudou, ale nevím kdy, protože jsem ještě svého vnuka nenavštívil a tudíž ani neviděl, právě proto, že si uvědomuji, jak otravné je, když ke všemu tomu zmatku kolem novorozeněte přibude ještě žoviální senilní stařec, zdržující všechny kolem, já umím čekat, jak už jsem kdysi napsal, já si svou dílnu, svůj verštat, vonící hoblinami a kouřem z prastarých kamen, nosím stále s sebou a mohu se pustit do práce kdekoli a kdykoli, kdy mám chvilku času, vlastně se dá říci, že netrpělivě čekám, až budu moci zase na něco či někoho čekata jako post scriptum jedna malá ochutnávka z pana Moldavita:Píše se rok zhruba 1970, u afrického pobřeží opět přistává loď. Neveze ústřižky barevných látek, nýbrž stovky tun mouky pro hladovějící obyvatelstvo postižené suchem. My máme nadúrodu, můžeme se s nimi rozdělit. Zdarma je to pro ně, ale pro nás v žádném případě. Obilí musíme zaplatit, mouku nechat umlít, lodní společnost nám ji taky do Afriky bez zaplacení nepoveze.Tam je nejprve nutno podplatit prezidenta země aby povolil náklad vyložit. Žádá třeba zlatou postel. Jestliže nás dojímají hladové děti, jeho vůbec ne. On ví, na rozdíl od bílého hlupáka, že v jeho zemi je to běžný rytmus, až přijde déšť, tak se obyvatelé zase domnoží. Dále úplatky pro úředníky v přístavu, ale přesto se mouka musí v tom vedru a vlhku několik dní kazit, než sovětské lodě vyloží jejich náklad zbraní a je možno přirazit na molo.Rozdělit náklad jakýmkoli rozumným způsobem je naprosto nemožné. Kdo si co urve to má, organizovaná kriminalita nejvíce. Gangsteři jsou schopni ukrást tuny, vojenským náklaďákem odvézt do vnitrozemí a tam draze prodat. Za peníze z ukradené mouky si koupí samopaly, aby mohli vyhubit sousední kmen.Ne všichni jsou hladoví. Mnoho místních sedláků zná svoji zemi a s obrovskou námahou překonalo dobu sucha. I za těchto kolností dokázali vypěstovat a sklidit obilí a nyní přivezli na trh. Musí většinu prodat neboť nezbytně potřebují pro své další hospodaření průmyslové výrobky. Však prodejte obilí, když se všude zdarma válí pytle mouky. Sedláci se vrací zruinovaní, bez peněz a bez nástrojů. Dosud fungující vlastní zemědělství bylo tímto šíleným zákrokem bílého hlupáka zničeno. Příští rok se ti schopní sedláci můžou sami postavit do řady hladových a čekat na další loď. Když nepřipluje, o to více lidí musí nyní zemřít. Dát jednou hladovému najíst, to není žádné řešení. Bílý hlupák, který si hraje na boha, zase jednou napáchal v Africe svojí samolibostí obrovské hospodářské škody.

  12. Jiří, k maličkosti o JB. já dokážu pochopit lidi co odešli i z ekonomických důvodů. Život je krátký a tak se každý podle své nátury snaží ho prožít podle svých představ a také podle svých představ o výchově svých dětí. Já bych těžko mohla žít bez Prahy, Václaváku, aj., ale je to na každém. Nikdo nežije svůj život na nečisto a tak si sám koncem svého života udělá bilanci. Nemyslím si, že když o svém životě píše člověk co opustil svoji zemi, dělá to proto, že má nějaké výčitky, že umlčuje své svědomí, i když i to lze připustit, ale to je jako já, taky píši o tom co jsem prožila a doufám, že to bude někoho zajímat a ne proto, že bych potřebovala nějaké zdůvodnění pro svůj způsob života. Blog pana Moldavity je zajímavý a asi se z něj hodně člověk dozví, to máte pravdu, ale ohledně té diskuse pod články máte pravdu jen částečnou. Články, které jsou zcela bez diskuse nemusí být takové, že je v nich řečeno vše, u některých, ba naopak nejsou diskuse proto, že nezaujme, že je prázdný. Ale o diskusích jsem psala ve svém povídání. Nějak mi připadá, že se v poslední době moc neshodneme. Čímpak to je? Že by rozporuplná témata?

  13. Specielně k jednomu názoru pana Jiřího Pospíšila:Neustále opakovaný omyl č.1 od mnoha lidí, kteří zde zůstali je, že do zahraničí odešli buď političtí exulanti nebo ekonomičtí emigranti. To samozřejmě je pouze polopravda. Například já a celá řada mých známých z emigrace jsme odešli kvůli nemožnosti svobodně vyjadřovat své názory, svobodně cestovat a nenechat do sebe střílet od ruských stepních primitivů.Omylem č.2 je, že jsme zde zanechali rodinu a příbuzné na pospas běsnícímu režimu. Další polopravda. Já jsem naopak umožnil mým rodičům v důchodu, aby nemuseli žít na pokraji bídy s penzí 1300,- Kčs a jednou ročně je zval k nám, bral na výlety do zemí, kam by se nikdy nepodívali a podporoval je balíčky i finančně na tuzexové konto, což bych ze svého socialistického platu 1800,- Kčs nikdy činit nemohl. Právětak jsem podporoval 5-ti násobnými alimenty svého syna z prvního rozvedeného manželství. Resumé: Cizí země mne přijala a chovala se ke mně nesrovnatelně lépe než moje takzvaná vlast, ve které jsem byl jako nestraník těžce diskriminován před emigrací a mírněji diskriminován coby reemigrant po návratu. Kdybych byl tzv. ekonomickým emigrantem, tak bych dnes měl někde v zahraničí honosnou vilu a kdybych byl zůstal zde a byl více poddajným režimu, mohl jsem mít zde pěknou vilku – a vida já nemám to ani to, ale zato jsem žil svobodně a šťastně…

  14. Mirku, ráda jsem si přečetla Váš názor, ale s tímto nesouhlasím – "kdybych byl zůstal zde a byl více poddajným režimu, mohl jsem mít zde pěknou vilku". Víc se k tomu nebudu vyjadřovat.

  15. dámy mají přednostNaďo, bylo by podezřelé, kdybychom se v názorech shodli na vše, to bychom jeden či druhý lhali, prostě musíme být spíše rádi, že se v názorech na tolik věcí shodneme, že nám připadá podivné, když se konečně v něčem neshodneme, no a s tím životem na nečisto máte hlubokou pravdu, o umění žít jsou celé encyklopedie dosti zbytečných slov, stejně jako lidské embryo prochází v děloze všemi vývojovými stadii obratlovců, stejně tak lidské novorozeně se bude od rodičů učit základům umění života, na učení v době, až bude dítě samo umět číst, je pozdě, souhlasím s autorem, jehož jméno mně už vypadlo, který kdysi napsal, že není přílišným neštěstím, když člověk nemá dobrou matku, ale je to skutečné neštěstípane Mirku Tomsi, já jsem výrazně ovlivněn výchovou a proto mám na opouštění blízkých takový vyhraněný názor, mí rodiče opustili zcela zajištěnou existenci a svůj komfort ve městě a vrátili se na vesnici (kde otec nikdy nežil a vše se musel učit, stejně neuměl do smrti všechny sedlácké dovednosti) doopatrovat matčiny rodiče, kteří byli v šedesáti letech (sedření soukromí zemědělci na chudých Kopanicích, žádná Haná nebo Polabí, nesmíme si představovat dnešní šedesátníky plné života) po násilné likvidaci jejich hospodářství zcela bez prostředků a bez práce, těm by balíček od dětí nepomohl, tam jim život zachránila každodenní přítomnost mých rodičů, které za tento krok stavím málem do nebes, i když měli jinak spoustu chyb jako každý z násvíte, já denně měl před očima sousedku, která mé babičce chodila ukazovat šaty cizokrajných barev, které na sebe nikdy neměla odvahu vzít, protože syn už byl od ní tak daleko, že zapomněl, jak konzervativní jeho matka je, ukazovala fotky svých vnoučat na rukou černých chův, které nikdy neviděla, protože do Jižní Afriky se prostě ti venkovsky prostí lidé neodvážili vydat, víte, já vidím slzy v jejích očích a špatně skrývanou závist naší babičce, ve stáří obklopeném svou rodinouprostě vyznávám jiné hodnoty, toť vše, nemůžu a nesmím Vám brát Váš postoj, ale stejně tak Vy musíte uznat mé právo na můj, ostatně nic jiného nám ani nezbývá, máme-li zde setrvat společně a požívat pohostinnosti paní Nadi, s níž ostatně také nemám na tuhle zatrachtilou věc, čemu dát v životě přednost, co pro mě má skutečnou váhu, shodný názor, a vidíte, co se stalo? jedno malé rozplynuté nic…

  16. Naďo, tím poddajným vůči režimu jsem chtěl říct přesněji, …kdybych nebyl takovým kverulantem, který si kritickými poznámkami vůči režimu zhoršoval svůj kádrový materiál… Tím chci jen dokumentovat to, že všichni moji staří známí, ať už byli či nebyli v partaji, mají dnes na stará kolena své baráky – já ne. Ale, zdůrazňuji, to jim vůbec nezávidím, já barák k svému životu vůbec nepotřebuji. Tím jenom chci říct, že jsem se v emigraci nezazobal a nenapakoval, čili nejsem ekonomický emigrant…Pane Jiří Pospíšile, já Vám přece váš názor neberu, já jenom dokreslil tu druhou polovinu Vaší pravdy. Já jsem taky neposílal rodičům indická sárí a podobné věci, ale hlavně peníze na tuzex, za něž si mohli koupit, to co v Praze na běžném trhu nebylo, byť by se jednalo třeba o pytlík čočky nebo o gumové punčochy na křečové žíly či žiletky Wilkinson. To hlavní ovšem bylo, že jsem jim splnil jejich celoživotní přání, podívat se do Švýcarska na Alpy a v Německu třeba na Frankfurtské letiště a Kolínský dóm…

  17. Inu, Mirku, abychom došli ke shodě, pojďme oddělit politiku od hmotných statků. My jsme domek stavěli svépomocí, museli jsme si odepřít jiné radosti, zrovna tak, jako jiní se nechtěli zadlužovat na stavění domku nebo jen tak vázat na domek, či měli raději bydlení v bytě, zvolili třeba chalupu, či zájezdy na hory, na dovolené apod. Prostě každý jsme své vydělané peníze dal tam, kam jsme potřebovali a chtěli. Jiří, je pravda, že nemůžeme mít stejný názor na vše, možná se do této debaty vloží ještě někdo jiný a předhodí nám zase jiný názor. A to bude fajn.

  18. vidíte, tak se dělá politika, v podstatě si rozumíme, ctíme svá práva na názor, na styl života, jsme zkrátka malí Voltairové, ale kdybychom měli přijat zákon, jak se to bude jednotně dělat, to by byla mela!!! Prostě každý jsme jiný, jsem potomkem svých předků se vším všudy, netoužím po cestování, netoužím po změnách, mentalitou jsem vlastně sedlák bez gruntu, taoista, ztracený na Moravě, jak trefně mé postoje zařadil jeden z diskutérů pod nějakým mým textíkema závěrem myšlenku pana Moldavita: Často jsem kdysi slýchával odhady, že na pancíře zajde i dinosaurus jménem Sovětský Svaz. Měl bezpochyby vynikající pohyblivou armáda ale i ta se může stát záhubou vlastní země. Vojsko musí být nástroj obrany, nebo třeba i útoku, ale tím pak taky dodavatel kořisti. Římské legie se financovaly přísunem otroků, nových daňových poplatníku a tak podobně. V Sovětském Svazu se stala armáda naopak státem ve státě a ten hospodářsky strávila jako rakovinový vřed tráví napadené tělo. Maršálové neposlouchali rozkazy vlády, oni byli vláda. Armáda nesloužila státu, ale stát armádě. SSSR vyhrál válku, ale mír prohrál.mimochodem, pan Gregor Moldavit se do Česka už nastálo nevrátil, dodnes jezdí jen na návštěvu, ani jsem se ještě nedočetl, kde se v současnosti usadil, pro mě je důležité, že si uvědomuje vše, o čem zde píšeme s panem Tomsem, a má to svým brilantním mozkem nádherně srovnáno, doporučuji jeho Cesty do Absurdistánu, tam to je jako na dlani

  19. Zajímavá debata, do které se nemohu nesmočit. Mně je celkem jedno proč jeden neopustil domov, proč druhý emigroval, zda se později vrátil, nebo zůstal za hranicemi. Jejich důvody se však nesnažím chápat; to prostě nejde, protože každý smýšlíme jinak a máme jiné přednosti (jak už řekl pan Pospíšil). Ráda si ale přečtu cokoliv ze života ostatních, bez předsudků a bez ohledu na to zda se nacházejí "za Jordánem," nebo se koupou v táborském rybníku stejného jména. Myslím si totiž že pokud bere jeden toho druhého tak jak je, mají si navzájem vždycky co říct – i když spolu nesouhlasí. A nejenom to; třeba se (i na dálku) líp poznají, a navíc se od sebe mohou něčemu přiučit. Alespoň tak to vidím já. JB. si přečtu, až si najdu aspoň chvilku času. To víte, když je člověk v důchodu, tak se mu toho času naprosto nedostává!

  20. Jarko, vcelku to cítím jako Vy, ztotožňuji se s Vaším názorem. Nechápu nesmyslné osočování obou stran na internetu. Ani jsem se nikdy nechtěla do takových debat moc pouštět, až na nějaké drobné diskuse. Větší výjimku jsem udělala s jedním článkem koncipovaným jako rozhovor s jedním moc příjemným pánem, který odešel z ČR dávno a dávno, když to ještě byla ČSR. Myslím, že se nám ten rozhovor oběma dost povedl.

  21. I já se přidávám k Jarce, taky to tak cítím. Jen je mi trochu úzko, když studuju spisy a výslechy mého dědečka, kde i před estébákama říká, že se na Moravě narodil a tam i zemře…měl Řád čestné legie a francouzské občanství, do emigrace odmítl odejít a zaplatil za to životem…mně jen bylo líto, že jsem nemohla studovat, měla jsem v papírech napsáno – studium na vysoké škole nežádoucí, a taky cestovat. No ale vilu jsme neměli, Mirku, jen služební byt, z kterého mé rodiče vykopli úderem tátových šedesátin. Naštěstí dostal od města malý byt, protože ne všichni byli hajzlové. Táta vždycky říkal, že když s nimi netáhneme za jeden provaz, nemůžeme chtít výhody. Bral to velmi pragmaticky a já jsem hrdá na své předky. Je lepší mít takového dědečka a tátu, než se jmenovat třeba Grebeníčková a mít se za každého režimu dobře, že jo.

  22. Dámy, prosím všiměte si, že já jsem jestě nikdy nenapadl toho kdo tu zůstal, ale naopak se stále znovu a znovu objevují hlasy proti té zrádné ekonomické emigraci, je to už stejně hnusná a ohraná deska jako Benešovy dekrety.Jinak jsem se chtěl zeptat na to, co zde všichni vědi a jenom já – blbeček – nevím o kom je řeč: Kdo je to JB?

  23. Nevím, zda má smysl ještě k tématu emigrace něco dodávat, protože se trochu míjíme v chápání sémantiky obratu „jsme každý jiný“ a snažíme se stále přesněji a výrazněji charakterizovat a zdůvodnit svou „jinost“. Ale my opravdu jsme každý jiný a naše žebříčky hodnot jsou velmi a velmi odlišné. Shodneme se tak nanejvýš v otázkách obecné etiky a morálky, ale jen o vrstvičku hlouběji jsme už každý z jiné slitiny. Přirovnal bych to k lásce. Jistě jste všichni zažili situaci, kdy inteligentní krasavice má vedle sebe nemastného a neslaného chlapíčka, který ji navíc podvádí, kde může. A ona ho miluje jako divá. Nikdo nikde nikdy nepochopí, proč. Vlastně všechny lásky jiných jsou nám tak trošku nepochopitelné, krom zamilovaných puberťáků, kteří všichni jako jeden muž milují tu, co jí už narostly největší mléčné žlázy v širokém okolí.No a s lidmi, kteří v sobě na rozdíl od těch, co zůstali sedět doma, našli dostatek odvahy spálit mosty, se to má zrovinka tak. Jak by si mohli tihle dva porozumět, když nedokážou pochopit jeden druhého, nemajíce k tomu účelu na chvilku zapůjčenu hlavu toho druhého. Ti dva jsou odlišní jako den a noc a nemohou se chápat. Mohou se ctít, musí se snášet, ale nemohou se chápat. Každý, kdo řekne, že toho druhého, toho, co se v dané situaci, na stejném rozcestí, zachoval opačně, chápe, v hrdlo lže. Jak může bázlivý chápat odvážného, jak může slepý chápat vidoucího, jak může žena chápat muže? A tihle dva jsou stejně odlišní jako moje poněkud znásilněné příklady. Ale to jen v podstatě rozvádím Nietscheho, tak to raději zabalím, abych se nedostal až k lidem stádním a nadlidem.

  24. Pane Jiří, pokusím se, i když nemám takové filosofické vzdělání jako Vy, ještě trochu pokračovat v úvahách ve Vašem smyslu. Já se právě tak jako Vy zamýšlím nad povahami druhých lidí a snažím se je pochopit. Někdy se mi to docela daří a někdy vůbec ne, což ku podivu není odvislé od jejich kladných čí záporných vlastností. Abych uvedl příklad: Dovedu mnohem lépe pochopit člověka, který krade auta i když to morálně absolutně odsuzuji, ale nedovedu pochopit člověka, který ničí náhrobky na hřbitově, nebo který volí Paroubka. Proto asi také dobře chápu lidi, kteří neemigrovali. Vždyť já sám bych byl zřejmě neemigroval, nebýt toho hrozného zážitku při okupaci. Bydleli jsme jen pár metrů od budovy rozhlasu a tam jsem viděl, jakou spoušt způsobili ruské hordy na národním museu, jak rozryli svými tanky ten celý krásný parčík se zurčícím jezírkem proti Wilsonovu nádrží, jak se střílelo do lidí a dvakrát jsem sám unikl zranění nebo i smrti, když jsem šel pokojně po Václaváku do práce. Po tom prvním leknutí mne napadlo: "Tak a dost! V této zprzněné zemi nechci žít! To není okupace jako německá 1939. Tady jsme si my sami na sebe ty Rusáky pozvali!" Naproti tomu, naši příbuzní ve Svratce prakticky vůbec nic nevěděli, neviděli jediného vojáka. Čili tím chci říct, že okolí ovlivnilo různé lidi různě a nedá se tu proto vůbec nic srovnávat. Ale když už jsem na to narazil, tak to rozeberu ještě matematicky. Vezměme na to limitní funkce. Kdyby nikdo neemigroval, bylo by to pro režim určitě lepší a napak kdyby všichni nebo skoro všichni emigrovali, tak by totalita skončila o 21 let dříve. Já vím sice, že to je nereálný nesmysl, ale proč jsou stále ti emigranti na té špatné straně? Já už jsem tady 15 let a za tu dobu jsem si tolikrát vyslechl hanlivé narážky na emigranty, kteří opustili svoji vlast když bylo nejhůře, takže jsem už na to děsně "háklivej" a reaguji možná neadekvátně, prosím omluvte mě…

  25. Pár slov k panu Mirkovi: Stran mého filosofického vzdělání jen tolik, že nejpřesněji mou erudici charakterizuje slovní spojení „samolibý autodidakt,“ žádné formální vzdělání v jakémkoli z oborů, do nichž kafrám, nemám, a tak nejsem vázán žádnými dogmaty, která musí lidé, vzdělaní v daném oboru, bezpodmínečně ctít. Safra, to se dá diplomaticky vyjádřit, že je člověk hlupák, že?Máte hlubokou pravdu s těmi podmínkami, v nichž člověk vyrůstá a které ho nafackují do své formy. Kdo ví, jak bych se zachoval, mít Vaše zážitky, zda bych zde s Vámi dnes nepopisoval, jaké zase já mám zkušenosti s otevřeným nepřátelstvím Čechů po návratu z emigrace.My na venkově jsme opravdu neviděli jediného vojáka a rozstřílené muzeum bylo pro nás stejně daleko jako upálený buddhistický mnich v Kalkatě. Na přelomu padesátých a šedesátých let měla naše vesnička kolem sedmi set obyvatel a pochybuji, že Prahu či jakékoli jiné větší město navštívilo více než nějakých dvacet či třicet mužů za prací. Kdo toužil po světě, ten prostě do toho světa vyrazil, ale doma zůstávali a dodnes zůstávají lidé, jimž cestování nic neříká. Prostě na Kopanicích nebylo zvykem cestovat a ani to nešlo, když se denně dobytek dožadoval krmení. V domě žily tři a někde čtyři generace ve dvou místnostech. Mí rodiče mně vyprávívali, že jsem svou prababičku vyháněl jako malý z postele, na níž asi šest let před smrtí ležela. Dokonce jsme mezi babičkami rozlišovali tak, že pravá babička byla zvána babičkou a prababička byla „babička na posteli“. To každodenní soužití s předky více generací mě asi ovlivnilo víc, než jsem ochoten si přiznat a možná proto dodnes jsem tím do své hlíny zarostlým sedlákem bez gruntu, jak jsem už napsal.Můj děda v černých hodinkách vyprávíval zážitky z války, nebyl vojákem, byl vyreklamován jako majitel hospodářství a zato odváděl eráru dávky. Střídali se u něj skupiny vojáků na ubytování, jak fronta přecházela tam a zase zpět. Němci, Maďaři v německé armádě a Rumuni v ruské. Nejslušněji prý se chovali Němci ale i ruský důstojník údajně zastřelil na místě rabujícího rumunského hladového vojáka. Nejlíp prý vycházel s Maďary, s těmi si dokonce dovolil vypálit a vypít nějakou samohonku a oni mu na oplátku pokreslili stěnu chléva nákresy jejich domácích destilačních kolon. O zvěrstvech, co vojáci kdesi jinde prováděli, nikdy neslyšel. S maďarským důstojníkem, v civilu majitelem továrničky na kartáče, si vyměnili adresy a snad se chtěli i navštívit po válce, ale pokud si vzpomínám z vyprávění, neuskutečnili to.Takže jak druhá světová válka, tak okupace v osmašedesátém na venkov dolehla jen ve velmi zmírněné podobě a s podstatným zpožděním, ostatně sametovou revoluci mnozí venkované zaregistrovali až pár let po ní. Venkov žije zcela jiným tempem a má naprosto jiné zájmy, než metropole. A celkem logicky v něm vyrůstají zcela jiní lidé, než v oněch centrech veškerého dění.Proto se Vám omlouvám za tón, jímž jsem zde prosazoval své (spíše teoretické než praktikované) pojetí rodinných vazeb a předhazoval Vám s hloupou omezeností, že bych neuměl rodiče opustit. A přitom jsem to přísně vzato sám udělal. Odešel jsem z rodného domu už v šestnácti na střední škole na internát, následně v Brně na privát, potom na vojnu do Pardubic a pak se už domů vrátil asi na rok a něco, následovalo následování manželky do Hradiště a domů jsem se nastálo vlastně už nikdy nevrátil. Jen jsem za rodiči dojížděl tu častěji, tu méně často. A kdoví jak často bych dojížděl dnes, kdy mně na vše „ubývá času.“ Ale matka zemřela před třiceti lety a otec před třinácti, jsem posledním žijícím příslušníkem rodu, který zažil venkov, a tak je moje rozumování o vztazích k rodičům poněkud irelevantní, když je nemám možnost dokázat skutkem. Mé děti už vyrostly ve městě a například nejmladší syn po dovršení osmnácti let projevil touhu cestovat, tak jsem mu koupil jízdenku do Barcelony a rok a půl jsem ho znal jen z pohlednic. Dnes je z něj hradišťský pecivál, jako jeho otec. Takže svůj díl másla na hlavě přiznávám a nesu si jej s hrdostí sobě vlastní.Ale na závěr musím poděkovat paní Nadě za to, jak to s námi umí. Jakmile vycítila dva alfa samce na jednom dvoře, hned zakročila s elegancí sobě vlastní. A Vám, pane Mirku, děkuji za vstřícný krok. Snad už tohle téma můžeme opustit s pocitem, že docela dobře posloužilo k protažení zavírací hodiny, řečeno jazykem kavárenckých povalečů.

  26. Milí pánové, pustila jsem se do tohoto horkého téma novým článkem, který vznikl pouze mými pocity. Nevím, zda u Vás najde pochopení nebo naopak odmítnutí.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s