Úterý 9.3.2010 – pocity emigranta z klávesnice neemigranta a nejen o tom

Určitě si říkáte, no těbůh, to bude hodnota. Co z takto annoncovaného titulu může pojít? Určitě hrozná hámoť. Tak to se mnou zkuste a pojďme do toho.

V roce 1968 se mimo vpádu “spřátelených” vojsk do naší země otevřely i zadrátované hranice. Těžko se dnes chápe, že Ti prověření strážci hranic byli nápomocni při emigraci našich spoluobčanů, ale dle vyprávění tomu tak bylo. Lidi si navzájem už v noci z 20. na 21. srpna volali, někteří naházeli do aut nejnutnější svršky, doklady o vzdělání, rodinné fotografie a prstýnky po babičce a ujížděli k hranicím.

Nevím, jak dlouho trvala benevolence na hranicích, či úředníků vyřizujících urychleně pasy, ale je fakt, že se značná část národa úmyslem odjet, zabývala. I my jsme o tom přemýšleli. Jenže ani jeden z nás jsme neuměli řeč a pak, v té době jsem zjistila, že čekám potomka. Po tom, co jsme si užili s mým prvním nezdařeným pokusem, kdy jsem zde už nemusela být, bylo jasné, že se nemáme o čem rozhodovat. Život to za nás vyřešil moc dobře. Po narození dcery vážně onemocněl můj muž a již nikdy se mu zdraví nevrátilo, ba naopak, jak šel čas, bylo hůř.  

Když se to tak vezme, tak spousta lidí měla v zahraničí příbuzné a i když ne všichni, tak asi většina posílala domů balíčky, peníze, léky, zkrátka se starali. Byla velká móda nosit do zaměstnání barevné fotografie svých drahých ze zahraničí, kde před svým domem a s autem západní značky postávali usmívající se příbuzní nebo se vlnili ve vlnách moří. Všichni byli happy, i Ti co ty balíčky s nedostatkovým zbožím, které se nedalo koupit ani v Tuzexu, dostávali, takže bylo jasné, co z toho může vzejít. Ano. Závist, někdy výsměch, či pohrdání. K tomu ještě přispíval postoj tehdejší vládnoucí třídy, který hlásal, že emigranti jsou zrádci a odrodilci, aj. pindy. Bodejť by ne, museli nějak obhajovat, že jsou naše hranice zadrátované. Bylo nás spousta, kteří na taková nařčení nehleděli a mysleli si o těchto názorech strany a vlády, své.

Nastal ten velký třesk, kdy se otevřely hranice, kdy se mohli někteří, co odešli, vrátit, ať na krátko, či nastálo. Vraceli se s různými pocity. Měli ve své paměti lidi a krajiny tak, jak je opustili, mnozí ani nenašli ulici, ve které naposledy bydleli, protože místo ní byl třeba park nebo benzínová pumpa. Vraceli se z prostředí, které bylo ve své kontinuitě stabilní a neměnné stovky let, zvykli si nejen na jinou řeč, ve které se naučili i myslet, ale i na určité způsoby jiného národa. Těšili se domů tak, že zapomněli, že i zde se lidé změnili, že šel život dál a navíc, že se Ti starousedlíci sami musí učit přizpůsobit životu v podmínkách, které se změnily o 180 stupňů. Kdysi kdosi prohlásil, že se otevřela vrata ZOO a vypuštěná zvířena se musela učit žít v džungli.

Obě strany na sebe nebyly vůbec připravené. Někteří vracející se do bývalé vlasti sem přijeli poučovat, ať v dobrém, či zlém, vytřískat z toho pro sebe maximum výhod a majetku, někteří hledali stopy svého dětství, které samozřejmě najít nemohli. Z každé strany vznikla mnohá nedorozumění, rozkoly v příbuzenstvu, nepřátelství, ale i štěstí, že se mohly odloučené rodiny znovu spojit.

Na internetu se sice objevily dohady typu: „Ti co zde zůstali, byli zaprodanci, kolaboranti a srabi, nebo Ti co utekli, utekli proto, aby si nahrabali, a teď dělají politicky uvědomělé“. Jenže každý rozumný člověk, který není krátkozraký, musí něco takového odmítnout. Každý měl svůj důvod pro i proti a nikomu není nic do jeho pohnutek a života jak si jej zařídil, jak se rozhodl ho žít. Neodhadnu procento zklamaných a naopak procento šťastných navrátilců, ale je pravda, že pro mnohé znamenala změna z již ustálených zvyků a hodnot tak velký zásah do života, že nastalou změnu nesli velmi těžce.  Nenaplnily se jejich představ, které se ale naplnit prostě nemohly.

Považuji nějaký konflikt mezi emigranty a neemigranty za uměle vytvořený, podporovaný hlavně těmi, co v minulém režimu hlásali o emigrantech to, co jim strana a vláda ideologicky předepisovala. Konflikt je také živený lidmi, kterým se líbí stavět jednu skupinu proti druhé. I mnozí emigranti, kteří se vyskytují na internetu přispívají k tomu, aby se živila pověst, že obyčejní lidé emigranty nenávidí.

Prostě jednou jsou to emigranti, jindy čtyřprocentní, pak etnikum, nebo mezigenerační skupiny, všechno je dobré k tomu, aby se lidi navzájem štvali. A to nejde. To bychom opravdu mohli dopadnout tak, že by zase nějaká skupina lidí nosila na kabátě viditelné znamení a hrozil by jí útisk a zmar. A to my, normálně myslící lidé, nechceme a nesmíme připustit. Jak? Nesnášenlivost a násilí musíme odmítat!