Úterý 9.3.2010 – pocity emigranta z klávesnice neemigranta a nejen o tom

Určitě si říkáte, no těbůh, to bude hodnota. Co z takto annoncovaného titulu může pojít? Určitě hrozná hámoť. Tak to se mnou zkuste a pojďme do toho.

V roce 1968 se mimo vpádu “spřátelených” vojsk do naší země otevřely i zadrátované hranice. Těžko se dnes chápe, že Ti prověření strážci hranic byli nápomocni při emigraci našich spoluobčanů, ale dle vyprávění tomu tak bylo. Lidi si navzájem už v noci z 20. na 21. srpna volali, někteří naházeli do aut nejnutnější svršky, doklady o vzdělání, rodinné fotografie a prstýnky po babičce a ujížděli k hranicím.

Nevím, jak dlouho trvala benevolence na hranicích, či úředníků vyřizujících urychleně pasy, ale je fakt, že se značná část národa úmyslem odjet, zabývala. I my jsme o tom přemýšleli. Jenže ani jeden z nás jsme neuměli řeč a pak, v té době jsem zjistila, že čekám potomka. Po tom, co jsme si užili s mým prvním nezdařeným pokusem, kdy jsem zde už nemusela být, bylo jasné, že se nemáme o čem rozhodovat. Život to za nás vyřešil moc dobře. Po narození dcery vážně onemocněl můj muž a již nikdy se mu zdraví nevrátilo, ba naopak, jak šel čas, bylo hůř.  

Když se to tak vezme, tak spousta lidí měla v zahraničí příbuzné a i když ne všichni, tak asi většina posílala domů balíčky, peníze, léky, zkrátka se starali. Byla velká móda nosit do zaměstnání barevné fotografie svých drahých ze zahraničí, kde před svým domem a s autem západní značky postávali usmívající se příbuzní nebo se vlnili ve vlnách moří. Všichni byli happy, i Ti co ty balíčky s nedostatkovým zbožím, které se nedalo koupit ani v Tuzexu, dostávali, takže bylo jasné, co z toho může vzejít. Ano. Závist, někdy výsměch, či pohrdání. K tomu ještě přispíval postoj tehdejší vládnoucí třídy, který hlásal, že emigranti jsou zrádci a odrodilci, aj. pindy. Bodejť by ne, museli nějak obhajovat, že jsou naše hranice zadrátované. Bylo nás spousta, kteří na taková nařčení nehleděli a mysleli si o těchto názorech strany a vlády, své.

Nastal ten velký třesk, kdy se otevřely hranice, kdy se mohli někteří, co odešli, vrátit, ať na krátko, či nastálo. Vraceli se s různými pocity. Měli ve své paměti lidi a krajiny tak, jak je opustili, mnozí ani nenašli ulici, ve které naposledy bydleli, protože místo ní byl třeba park nebo benzínová pumpa. Vraceli se z prostředí, které bylo ve své kontinuitě stabilní a neměnné stovky let, zvykli si nejen na jinou řeč, ve které se naučili i myslet, ale i na určité způsoby jiného národa. Těšili se domů tak, že zapomněli, že i zde se lidé změnili, že šel život dál a navíc, že se Ti starousedlíci sami musí učit přizpůsobit životu v podmínkách, které se změnily o 180 stupňů. Kdysi kdosi prohlásil, že se otevřela vrata ZOO a vypuštěná zvířena se musela učit žít v džungli.

Obě strany na sebe nebyly vůbec připravené. Někteří vracející se do bývalé vlasti sem přijeli poučovat, ať v dobrém, či zlém, vytřískat z toho pro sebe maximum výhod a majetku, někteří hledali stopy svého dětství, které samozřejmě najít nemohli. Z každé strany vznikla mnohá nedorozumění, rozkoly v příbuzenstvu, nepřátelství, ale i štěstí, že se mohly odloučené rodiny znovu spojit.

Na internetu se sice objevily dohady typu: „Ti co zde zůstali, byli zaprodanci, kolaboranti a srabi, nebo Ti co utekli, utekli proto, aby si nahrabali, a teď dělají politicky uvědomělé“. Jenže každý rozumný člověk, který není krátkozraký, musí něco takového odmítnout. Každý měl svůj důvod pro i proti a nikomu není nic do jeho pohnutek a života jak si jej zařídil, jak se rozhodl ho žít. Neodhadnu procento zklamaných a naopak procento šťastných navrátilců, ale je pravda, že pro mnohé znamenala změna z již ustálených zvyků a hodnot tak velký zásah do života, že nastalou změnu nesli velmi těžce.  Nenaplnily se jejich představ, které se ale naplnit prostě nemohly.

Považuji nějaký konflikt mezi emigranty a neemigranty za uměle vytvořený, podporovaný hlavně těmi, co v minulém režimu hlásali o emigrantech to, co jim strana a vláda ideologicky předepisovala. Konflikt je také živený lidmi, kterým se líbí stavět jednu skupinu proti druhé. I mnozí emigranti, kteří se vyskytují na internetu přispívají k tomu, aby se živila pověst, že obyčejní lidé emigranty nenávidí.

Prostě jednou jsou to emigranti, jindy čtyřprocentní, pak etnikum, nebo mezigenerační skupiny, všechno je dobré k tomu, aby se lidi navzájem štvali. A to nejde. To bychom opravdu mohli dopadnout tak, že by zase nějaká skupina lidí nosila na kabátě viditelné znamení a hrozil by jí útisk a zmar. A to my, normálně myslící lidé, nechceme a nesmíme připustit. Jak? Nesnášenlivost a násilí musíme odmítat!

Advertisements

16 thoughts on “Úterý 9.3.2010 – pocity emigranta z klávesnice neemigranta a nejen o tom

  1. Emigrace. Tohle téma je pro mě víceméně uzavřené a tak vám popíšu, co mě napadlo cestou na oběd. Vyšel jsem z mé temné pracovní sluje v historickém baráku s úzkými okny na březnovou ulici, prozářenou lednovým mrazivým sluníčkem, takovým tím, co je ještě hodně nízko nad obzorem a na architekturách kreslí krásné dlouhé stíny, nad nimiž se ukájí fotografovo oko. Kráčel jsem svižným krokem zhruba tři šlágy za pět vteřin (mimochodem, víte, kolik kroků za minutu měl pořadový krok bývalé Československé lidové armády podle řádu Zákl. 1.1? To vím náhodou úplně přesně: 117! Kdo a kdy to spočítal, to nevěděl ani soudruh generál, ale v předpisech to bylo), tak jsem kráčel svým čerstvým krokem a bylo mně zahlédnout svým od severního větru a pichlavého slunce slzavým zrakem dívenku s perličkou v horním rtu.Napadlo mě, jestli jí do té pusinky netáhne. Chápete, jestli tam nemá takové to prostředí, jako když si chladíte bolavý zub nasáváním vzduchu po způsobu tryskových či pulzních motorů. Představoval jsem si, jak jí dávám hloubkový polibek a svým jazykem objímám její načisto studený a mokrý, vonící sluncem a větrem jako čerstvě usušené prádlo.A jako vojáci v zákrytu postupovaly myšlenky, mnohé z nich byly pěkně obscénní, jak to mám rád, protože nemám nad hubenou neřest a důraz v detailu. Ta perlička v dívčím rtu mě přivedla na myšlenku, kam bych asi na svém těle umístil svůj piercing já sám. Jako první jsem vyloučil genitál. Člověk, který takříkajíc má na urologii svou židli, si musí zachovat alespoň zbytky lidské důstojnosti.Další přišly na řadu prsní bradavky a pupek, kde mně to na mladých dívenkách přijde naprosto neodolatelné. Blbost. To bych u moře vypadal jako ti na blond odbarvení herci v německých pornofilmech. Nakonec z toho vyšla vítězně hlava. Taková náušnice, to je symbol jako víno. Když vynechám marnivost a náboženské či rituální důvody, u takových námořníků znamenala, že přeplul rovník nebo obeplul rovnou celý svět. A také to byla svého druhu platební karta na vystrojení pohřbu v případu ztroskotání a smrti. No ale budu já se někam plavit? Nebudu.Uši jsem tedy vyloučil a zbylo obočí, nos a rty. Nos jsem rovněž vyloučil, protože k utírání věčně usopleného frňáku si ještě přidat starost o lesk uvozdřené nánosnice, to jako sorry, tak pilný už nejsem. Obočí šlo také na smetiště dějin, tam by se mně zachytával hřeben, protože my, Rumcajsové, se pečlivě češeme kolem celé hlavy.A tak už zbyly jenom rty. Ale ani ty nepůjdou. Představil jsem si, jak mně tamtudy prosakuje rum a teče po bradě. Ono se sice říká, že rum je mléko hrdinů, ale já nemusím být za každou cenu hrdina a rum je pořád dražší. Tak snad už jen jazyk, ale jaký význam má piercing, který není vidět? To je jako bych se navoněl tím nejdražším pánským parfémem a šel na chvilku do chléva, aby se to překrylo. Byl jsem tak bezradný, až jsem se zastavil v chůzi. Já nebudu mít piercing, já nebudu už nikdy IN! Ale pak jsem si uvědomil, že postmodernismus jsou africké kroužky v nosech středostavovských metropolitních bělošek, jak velmi trefně prohlásil pan Václav Bělohradský, a já přece nejsem ani běloška (i když kdoví, jak by dnes vyšly testy), ani metropolitní (mé město je metropolí opravdu kapesní) ani středostavovská (protože střední třída byla v této zemi rozprášena), a kdoví jestli vůbec umím číst. Ale ta dívenka byla tak mladá, až srdce usedalo.

  2. Mirku, děkuju. Měla jsem obavu, aby to nevyšlo moc pateticky, ale pak jsem si řekla, jak to cítím, tak to píšu a tím jsem se vyrovnala s otázkou já a emigrace a emigranti a já a toto téma na internetu.Jiří, tedy co Vy všechno nevytěžíte z jednoho propíchnutého, mladého rtu, to jsem ještě nezažila. Budiž řečeno, že ret byl spouštěcím mechanizmem pro starší mlsné pány, kteří se nenasytně oblizují, mají nemravné představy a mladá děvčata z nich mají bžundu a ještě je provokují. Vidím to na Kristýně, když s ní jdu, tak mužský dostávají skleněný pohled, civí jen jedním směrem a někteří se ještě otáčejí. Jsem sice pyšná babička, ale co je moc to je moc. "Jóóóó to za mejch mladejch let nebylo :-)))))"

  3. Pekny clanek, Nado, skoda, ze tu neni moznost davat karmu. Pan Jiri mne ohromil, jak z jedne propichnute pusinky dokaze udelat doslova basen. Mne se to nelibi, zvlast v oboci, to vypada morbidne. Myslim, ze mladi se obejde i bez toho a je krasne. Nebo uz dochazi na slova meho kolegy z prace, ktery rikal :"Ludmilo, pamatujte si, ze z nejvetsich divosek se na stari stanou nejvetsi moralistky, nechtel bych zazit, co jednou bude z vas" a vida, uz je to tady.

  4. Milé dámy, děkuji Vám za chválu, je vidět, že víte, kolik jí chlapi spotřebují.Ale mám ještě jeden dluh a musím jej splnit nebo dnes neusnu. Tempo pořadového kroku u armády je 112 kroků za minutu, u hasičů 116. Tempem 117 za hodinu nechodím nýbrž chrápu v intervalu mezi čtvrt na jedenáct a půl dvanáctou večer.

  5. Tak, tak, Jiří, jste maximalista :-))) a proto víte, na kterém blogu se skvíte!Lído, tak to já jsem snad ještě nezestárla nebo jo? :-))))

  6. Jo, Naďo, napsalas to moc dobře, ale Jiří to tentokrát rozsvítil. fakt dobrý. Ještěže se projevuje zde na tvém blogu, jinak bychom přišli o jeho skvělé úvahy.

  7. No, Zuzko, správná připomínka, kdy se nabízí otázka. Jiří, máte ještě někde podobný podnik jako zde? Ještě někde podobně debatujete jako u mě?

  8. Ani ne, píšu jen elektronické dopisy, připomínající esemesky, taková SMS dá jednomu také zabrat, když člověk chce například životopis zmáčknout a odšťavnit do těch sto šedesáti či kolika znaků (rozklad na více zpráv nemám rád, na to mám svého operátora, který mě zásobuje zprávami vždycky na konci měsíce, jen on dokáže napsat, že mám zaplatit například 136 korun, do dvou(!!!) zpráv.Takže vlastně se dá říci, že běžný denní režim člověka nutí psát epigramy. Ale že bych se někde realizoval v širším měřítku, to tedy ani náhodou. Mně se líbí tohle poklidné místo, kde se schází partička jako na bridge nebo taroky, žádné velké spory, žádná obrovská všelidská témata, a hádku tu neviděli od potopy světa. To se mně líbí, a když ještě můžu tu svou SMS roztáhnout na víc než dva řádky, což vlastně znamená, že u psaní nemusím přemýšlet a nechám ruce psát, abych si později s pobavením přečetl, co napsaly, prožívám pokaždé svůj maličký orgasmus. A text o piercingu v tomto tématu vznikl z náhlého popudu rozmetat to téma konečně jako hnůj po poli, aby úroda zase k něčemu byla. Jen dcerunka moje milovaná mně neustále laje, že vám to tady svými vstupy rozkošně kazím. Ale nešť, ona z toho ještě nemá rozum.Mým obrovským vzorem v únicích od tématu je pan Jaroslav Žák, který mám pocit ve Študácích a kantorech popisoval únik od tématu, v němž student jaksi není kovaný, k tématu, kde si doufá být kovanější. Jako odstrašující příklad zvolil exámen z přírodovědy, kde student dostal zadání pohovořit o vodě. Děl tento: „Voda. Vodu rozeznáváme minerální a pramenitou. Minerální se nazývá podle Poděbrad. Poděbrady se nazývají podle Jiříka poděbradského. Když král Jiří seznal, že to s Matyášem nepůjde po dobrém, vytáhl proti němu do boje. V záři vycházejícího slunce se leskly přilbice šiku těžkooděnců, koňové frkali páru do chladného ranního vzduchu, a o malou chvíli později na pravém křídle se bojiště srazila s nebývalou vervou a s ohlušujícím hřmotem…“ a tady už improvizuji, protože si to nepamatuji, ale bylo to velmi půvabné, neboť pan autor popisuje, jak zmatený přírodopisec studentovi zapsal výbornou pro jeho obsáhlé a zevrubné studium nad rámec školních osnov.Ale když jsem vzpomněl onen exámen, nemohu necitovat z Komenského, a to už musím přesně, protože improvizace by tohoto našeho génia zabila. Tohle je z Labyrintu světa a ráje srdce:TUHÝ NAPŘED EXÁMEN. I příjdeme k bráně, kterouž mi Disciplinam jmenovali: a ta byla dlouhá, uzká a tmavá, plná zbrojných strážných, kterýmž se každý, kdo do ulice Učených chtěl, opovědíti a průvodu žádati musel. I viděl sem, že houfové lidu, zvláště mladého, přicházeli a byli hned na rozličné trpké exámeny bráni. Nejprvnější exámen při každém byl, jaký měšec, jaký zadek, jakou hlavu, jaký mozek (což z vozhera soudili) a jakou kůži přináší. Byla-li hlava ocelivá a mozek v ní ze rtuti, zadek olověnný, kůže železná a měšec zlatý, chválili a hned ochotně dále vedli: neměl-li kdo toho paterého, aneb mu kázali zpět, aneb špatně tušíc tak na zdařbuh přijímali. I řekl sem divě se: „Co pak jim tu na tom paterém kovu záleží, že se tak pilně na to vše dobývají?“ „Ba mnoho,“ dí tlumočník. „Nemá-li kdo ocelivé hlavy, rozpukne se mu; nemá-li v ní tekutého mozku, nebude z něho míti zrcadla; nemá-li plechové kůže, nevytrpí formací; nemá-li olověnného sedadla, nevysedí nic, roztrousí všecko; a bez zlatého měšce, kde by nabral času, kde mistrů, živých i mrtvých? Či mníš, že tak veliké věci darmo přicházeti mohou?“ I porozuměl sem, kam se to směřuje, že se k tomu stavu zdraví, vtip, ustavičnost, trpnost a náklad přinášeti musejí; a řekl sem: „Takť se tedy opravdu říci můž: Non cuivis contingit adire Corinthum. Nekaždému se dřevu dostane býti fladrem.“Ale co jsem to vlastně chtěl říci, aha, už vím, ne nepíšu nikam jinam, vlastně se mně psát už nechce a venkoncem to ani neumím. A učit se na stará kolena tvůrčímu psaní se mně nechce už vůbec.

  9. Paní Zuzano, to byste měla být včera v hospodě u našeho stolu, kde jsem držel zhruba hodinovou přednášku na témata, která skákala z větve na větev jako opilé veverky. Ruce zkrátka nemohou stíhat, když se hlava urve.A to jsem na vojně psal na radiodálnopisu všemi deseti, můj rekord při jednom z exámenů tehdy byl 206 úhozů za minutu čistopisu. My tam tehdy psali šifrované texty, což byly skupiny znaků po pěti, oddělené mezerou. Například: fw9p1 u8ir? k!61k a podobné zhovadilosti. Když jsem se spletl, musel jsem zadat tři OOO za sebou, mezerník, a celou skupinu znova. Chyby se samozřejmě nepočítaly. Ale pak jsem se dvacet let věnoval terénní činnosti geodeta a úspěšně jsem psát zapomněl. Dnes jsem si osvojil klasický lékařský a policejní čtyřprsťák a taky musím čumět do klávesnice, protože někdy se posunu a pálím tam zmatky. Tož tak. Raději mluvím než píšu.

  10. Jiří, jsem ráda, že se Vám v mé společnosti líbí tak, že nejenže přijdete, ale ještě obsáhle reagujete. Vás pánů je zde pomálu, i když možná jen proto, že ostatní nebaví cokoliv zde připisovat. Kdysi jsem napsala, že by se mi moc líbilo mít své tzv. salony jako měla paní Bornová ve Sňatcích z rozumu. Tak trochu doufám, že tento web takovým salonem je a každý host je zde vítán. Nic na tom, když se nechytá mého nahozeného tématu, i když jsem samozřejmě potěšená, když na ně mí hosté reagují, ale netrvám na tom, ba co dím, ráda se dočítám i zajímavých myšlenek druhých, z jiných soudků. Pak naše hovory košatí a to mě těší. Tak jen dál a houšť a větší kapky …

  11. Ke článku nemám co říct kromě toho že je výborný, protože svůj názor jsem už vyslovila dřív. Při čtení příspěvku pana Pospíšila jsem si ale vzpomněla na vtip: Žáci dostali za úkol napsat krátkou povídku v níž se, za použití co nejméně slov, musí vyskytnout tři náměty: náboženství, sexualita a tajemství (záhada). Výsledkem A+ byla oceněna tato: "Pane Bože, jsem těhotná. Přemýšlím, kdo to udělal?"

  12. Nevim, zda jsem emigrant. Provdala jsem se za Americana a ziju v USA od prosince 2001. Mirek tvrdi, ze zil v cizine stastneji, ja mam jine zkusenosti. Kolikrat jsem v Cechach posledni dny pred duchodem nemela ani co jist kdyz jsem poplatila vsechny poplatky. Tady mam vsecko, co potrebuji a jeste vic, co neni nutne. Presto se mi tu styska. Po ceske krajine, po lidech, se kterymi muzu mluvit cesky, po pratelich. Tady pratelstvi neexistuje. Lidi Vas berou, kdyz jste uspesni. Mate-li problem, nikoho nezajimate, nikdo Vam nepomuze. Zadarmo Vam tu nikdo ani ruku nepoda. Manzeluv kamarad – pravnik, ktery nas nastevoval, hostili jsme ho, napajeli vinem a kdyz jsme potrbovali od nej razitko a podpis, museli jsme zaplatit 60 dolaru. Teprve tady jsem pochopila jednoho odsunuteho Nemce, ktery u domu v zapadnich Cechach,kde prozil detstvi, hladil kameny.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s