Pátek 12.3.2010 – nejlevnější a nejbohatší cestovka

Využívám senzační cestovku. Za pár korun. Je sice nejen termínově, ale i časově omezená, ale za hodinu a půl Vás už opravdu proveze a něco vidíte. Jediný papír, tedy smlouva mezi Vámi a jimi je o velikosti 5×8,5 cm, kam se vejdou Vaše i jejich podmínky zájezdu, vč. dohodnuté ceny. Pravda, já k tomu smluvnímu papírku musím předložit malou modrou legitimaci, že jsem důchodce, abych mohla využít slevu, ale to se fakt vyplatí.

Tento týden jsem cestovku využila hned dvakrát v týdnu a k plné spokojenosti. Z předepsané trati se neuhnula a tak jak garantovala čas odjezdu i příjezdu, vše dodržela. S touto cestovkou, která denně pořádá vyhlídkové jízdy po Praze, stále objevuji něco nového.

Na příklad ve Spálence jsem si nikdy nevšimla domu, který je tak úzký, jen na tři okna a tyčí se do výšky, převyšující okolní domy o pořádný kus. Fádnost fasády je rozbitá vystouplým balkonem a jednoduše zdobená. Dům tipuji na dvacátá léta minulého století. Uvnitř podobných domů je neustálé přítmí, když zrovna není noc. Okna vpustí do pokoje jen malinko světla, navíc když ještě stíní domy z protější strany ulice, ale nájemník si určitě zvykne, i když platí zvýšené poplatky za elektriku. Tedy nájemník, který rád ostává v centru Prahy, a paneláky mu nic neříkají.

Po trase Národní třída – Karlovo náměstí je spousta historických objektů, které si můžete prohlížet od hlavy až k patě, pokud nejede vozidlo cestovky příliš rychle, a to tedy nejede, protože má co dělat, aby mu stojící pasažéři nepadali jako kuželky na podlahu, když musí řidič s převelikým cinkáním prudce zastavit, protože se mu do cesty připletla plechová nádhera uvízlého řidiče na kolejích. Hned zkraje Národní třídy je dle mého laického vkusu těžká, špinavá hmota, trůnící pod názvem Nová scéna vedle Národního divadla. Měla bych založit “Společnost pro zbourání slepého masivu na Národní třídě”, byla bych zvědavá, kolik by se našlo členů, kteří si myslí jako já, že do historické části Prahy se nehodí a působí v ní těžce a ulici dusí. 

Tahle nejlevnější a nejoriginálnější cestovka má úžasnou historii. Hlavně tu tramvajovou. Přejdu historický koňský pohon, ale ty otevřené tramvaje, opatřené reostatem už ne, protože ty já pamatuji. Nikdy jsem z jedoucí tramvaje nevyskočila ani do jedoucí tramvaje nenaskočila, ale viděla jsem husarské kousky. Také hrozny lidí, plápolající za jedoucí tramvají, křečovitě se držící alespoň kousku štangle. V tramvajích se proháněli průvodčí s kleštičkami na procvakávání lístků za 60 haléřů dospělý, za 30 haléřů dětský a zajímavé bylo, že i mnozí rozměrnější se uměli v tlačenici protáhnout a neplynulou jízdu vybalancovat.

V létě se průvodčí omladili a zeštíhleli, protože nastoupili brigádníci z řad studentstva. Tramvajáci se v historii uvedli jako správní a spolehliví, všeho schopní, a v mnohých filmech je tato činnost zdokumentována. Třeba v báječném filmu, Nikdo nic neví.

Parádní jízdu zažíval náš příbuzný, který ve vypjatých dnech v roce 1968 jezdil po Václaváku nahoru a dolů tramvají, aby mu nic neuteklo z dějin a byl při tom kapotován solidní tramvají. Která cestovka Vám může nabídnout takový adrenalin? Dnes už ne, tramvaj po Václaváku dávno nejezdí, možná proto, že tehdejší naši vládcové prokoukli praktiky našeho příbuzného a nestáli o to, aby některá historická dění, probíhající ve středobodu událostí, byla tak přehledná.

Při vyhlídkových jízdách Prahou mi dnes k dokonalosti chybí už jen odborný výklad a automat na občerstvení, ale balené tak, aby se zamezilo polévání spolucestujících. Jinak o nějaký drobek by snad až tak zle nebylo. Měla bych navrhnout Dopravním podnikům, aby nějaké krátké úryvky o historii ulic, domů, či jiných objektů pouštěl mezi oznamováním stanic a u vstupu do povrchových dopravních prostředků byly ty automaty, nebo alespoň prodavačky Eskyma a Nanuků, které by měly své zboží v krabicích zavěšených na krku jako kdysi v biografech. Kdyby byla tlačenice, tak by si to lidi třeba podávali, jako když si takto pomáhají cvaknout jízdenku. To bych pak měla vyhlídkovou jízdu s plným komfortem.

A proč je cestovka s názvem Dopravní podniky hl.m. Prahy nejlevnější a zároveň nejbohatší cestovkou? Inu proto, že ta povrchová poskytuje za málo peněz hodně muziky. Sveze Vás, kam potřebujete, ještě Vám nabídne výhled na Prahu za každého počasí a taky Vás postrčí k zamyšlení či popudí ke studiu spatřeného.

Jenom nevím, zda by přijala reklamaci za páchnoucí odér v případě některých nemytých spolucestujících. Tedy, hodně dlouho nemytých …

Zde Fotocesta po tramvajové trati Národní divadlo – Karlovo náměstí. Výborná je také cesta po nábřeží tramvají č. 17 

fotografie z webu

Něco pro pobavení:

Zajímavost. Tak touhle tratí někdy jezdívám. Za mlada starou tramvají to bylo mimo trolejbusu jediné spojení MHD, k nám domů.

Advertisements

20 thoughts on “Pátek 12.3.2010 – nejlevnější a nejbohatší cestovka

  1. Zase první? Dobrá.Ó ano, rozumím Vám velmi dobře, paní Naďo, dovolte mně indiskrétní otázku: Moclipak se dneska počítají akcie Dopravních podniků a kolik jste si jich pořídila? Nebo jste je dostala jako naši politikové ve formě daru akcií na doručitele na období vyplácení dividend a po něm je zase poslušně skutečnému majiteli vrátíte jako nepřijatý dar? Takovou reklamu Praze a jejím tramvajím od Vás přece Praha s jejími vozíčky z lunaparku nemůže chtít zadarmo.V roce 1968 nebo 1969, už si nevzpomínám přesně, navštívil Prahu discjockey Radia Luxemburg Tony Prince. Byli jsme překvapeni jeho vpravdě žokejskou postavou a rtuťovitou živelností. Tehdy ovšem, se ještě neříkalo DJ nýbrž pouštěč či uvaděč. Jak do sálu, tak do éteru. A tenhle živelný chlapíček prohlásil na otázku, jak se mu líbí Praha, že se mu líbí jezdit po dnešním městě secesními vozíčky z lunaparku. To mluvil o plošinových vozech tehdejších československých tramvají.Ale dodnes dávám při našich přátelských posezeních v univerzitní knihovně kolem půlnoci k lepšímu jeho průpovídky do písniček, kterými obšťastňoval lidi, sedící s uchem na řídkém okrově lesklém plátně, jednotně kryjícím všechny reproduktory v zemi, a u vytržení naslouchající tehdy tak exotickému žvýkání angličtiny. It´s ma géjm, Tany Príns ´zma néjm! Kafííí Santos ´s best drrrrink of´d worrrl´!Ale vážně, tramvají jsem nejel několik desítek let a dá-li bůh, nepojedu do smrti. Vlakem jsem jel naposled, když jsem své děti, tehdy docela malé, vzal kamsi vlakem, aby si užili navýsost nezvyklý a atraktivní způsob dopravy. Vlastně si vzpomínám, jeli jsme na Slovensko do Vrbovců, abychom projeli také nám nejbližším tunelem generála Štefánika. Ve Vrbovcích kdesi u lesa jsme si v kotlíku uvařili gulášovou polévku z pytlíku a dopředu doma naloupaných a nakrájených brambor, cibule, sádla a kabanosu, snědli ji, opařili si tlamky, zbytek vylili, uhasili oheň a příslušně umounění a vonící kouřem jeli zase nazpět.Autobus jsem naposled sedlal kdysi v devadesátých letech, když jsem uzavíral svou kariéru v národním (to vypadá jako bych byl herecký bard, ale nikoli, nejednalo se o Národní divadlo nýbrž o n.p.) a později státním podniku a byl nucen jezdit na ředitelství do Brna na schůze předsedů závodních organizací ROH. Po vystoupení z odborů v souvislosti se služebním postupem jsem přesedl do služebního vozu a z něho rozhodopádně není vidět tolik, jako z tramvaje. Některé služební limuzíny dokonce mají začerněná okna a v nich ještě záclonky, aby se současná politická a ekonomická elita národa neumazala pohledem na ulici.To jsou výhody i nevýhody zaměstnání v místě a života na maloměstě, kde největší vzdálenost mezi jeho okraji se dá ujít vojenským tempem 112 kroků za minutu za hodinu. A přesto ji jezdíme všichni autem. V mládí jsem se do všech těch škol najezdil vlakem a autobusem tolik, že mně to nikdy později už nescházelo, leč doufám, že dožiju životního stádia, kdy zase jen tak nazdařbůh usednu na sedadlo a budu koukat na film za okny dopravního prostředku. Chválím Vám dobré téma. Každý si neuvědomí, co má k dispozici za peníz takřka zanedbatelný.A příjemný víkend všem kolem stolu přeji s úctou! Jiří

  2. Jiří, snad se ještě vrátíte, přidala jsem dvě videa, je víkend, tak můj zápis je obsáhlejší. Jinak jako reklama by se to eventuelně i dalo tak brát, ale vězte, že já hlupka provozuji takovou reklamu zdarma. Vsadím krk, že kdybych si nekoupila jízdenku, tak by mně kontrolníci nic neodpustli, i kdybych se nakrásně oháněla tímto článkem a hezky by mě osolili. Jo, takový je už svět, který dobro nevděkem oplácí :-))). Taky Vám přeji krásný víkend, určitě si ho po tom pracovním procesu zasloužíte.

  3. Zajímavý článek, Naďo, do oka mi hlavně padla ta tramvaj č.11, což muselo být foceno někdy za první republiky, protože se ještě jezdilo vlevo. Groteskní situace nastala v prvních několika dnech po německé okupaci, kdy se muselo ihned začít jezdit vpravo, ale to číslo na střeše zůstalo ještě vlevo, takže se na něj při nastupování vůbec nevidělo. Dále byl problém přejmenování ulic v Praze tak rychle vyřešen, že se některé překlady moc nepovedly. Třeba ulice Vodičkova se jmenovala Wassergasse. Dělaly se na to různé vtipy, jako: Most Svatopluka Čecha, že by se měl jmenovat Heiliger-Regiment-Böhme-Brücke, atp….

  4. S tou tramvají č.11 máte Mirku pravdu. To ta č. 4 je asi v provozu jako jednokolejná. Jinak, už Vás nějaký ten pátek znám, takže si umím představit, co znamená Vaše zdvořilá věta k tématu: "Zajímavý článek"…

  5. Nooo, přiznám se, že mě MHD jako levná cestovka moc nepřijde. Dospělácká jízdenka 21 Kč x 2, dětská 10 x 2. x 2 na cestu zpět. O víkendu se to dá, máme "akci" celodenní jízdenku za 59 (nebo 69?) Kč, na kterou může jezdit celý den celá rodina. To se pak MHD vyplatí. Staré tramvaje mě fascinují. Dokonce si jednu s tou otevřenou plošinou pamatuji jako dítě. Už dávno jezdily v Ově nové tramvaje, ale jedna taková vesnická trasa měla starou dřevěnou tramvaj. Jezdili jsme s ní na koupaliště. Ani nevím proč se to tak dlouho uchovalo, skončilo to možná tak v roce 1985. Hodně zajímavé jsou i zaniklé trasy. Třeba jsou Ostravské vesnice, kde se dříve dalo dostat jenom tramvají. Mladí by tomu dnes už sotva věřili, že tama někdy jezdila tramvaj. Nebo Těšín, kdysi prostě Těšín ne Český a polský měl tramvaje. Dodnes jsou někde patrné staré koleje.S historií tramvají na Ostravsku je to také hodně zajímavé, myslím, že se podívám na netu. Jinak my říkáme lokálka, v Brně to je šalina někdy elina. Když jsem přišla do Olomouce, kde holky ze Zlína používala termín šalina, nechápala jsem o čem je řeč. Dnes už také říkám šalina, někdy šulina, ale to ne před dětmi.

  6. Perfektní téma a článek:-)Přesně takovou dovolenou mám raději než jezdit někde do ciziny.Jednou za rok Praha a fotím a jezdím…… :-)To video Nesnesitelná bába je fakt hustý!

  7. Naďo, mluvíte v náznacích a proto nevím přesně, ale myslím si, že si Vy myslíte, že si já myslím, abyste si nemyslela, že to říkám jen ze zdvořilosti… Vysvětluji tedy: Jsem líný číst dlouhé texty a po deseti řádcích začínám přeskakovat – to je u mně text normální. Když ale ho zhltnu podrobně a dokonce dvakrát, pak je to text ZAJÍMAVÝ. To jako na vysvětlenou a navíc Vaše fotky tramvají z let 70-90 jsou pro mne zajímavé trojnásob, protože v té době jsem tu nebyl a některé lokality nepoznávám i když je to moje bývalé teritorium…

  8. Moniko, v Praze a to hned konkrétně na Pankráci jsou také zrušené tramvajové trati, zanikly hlavně z důvodu linek Metra. Myslím si, že klidně mohly zůstat, byť to byly trati dublované, ale nojo, šetřit se musí.Petře, to jste mě potěšil, že jsem Vám padla se psaním do noty. To mám radost!Mirku, na nic nehleďte. Bolí mě noha, depka z toho počasí kulminuje, je ze mě zkrátka mrzutina. Ty fotky co jsem Vám poslala pochází od Zuzky a pak ještě od jednoho pána. Udělaly mi taky moc velkou radost, takže mé mrzoutství se na nějaký čas rozplynulo :-)))).

  9. Tomu říkám splynutí duší! Vidíš, jak to funguje! Ty máš článek o tramvajích a já ti pošlu fotky, no, je vidět, že blogerská srdce bijí ve stejném rytmu. Jinak musím souhlasit s Monikou, pro nás, nedůchodce, to zas tak levné není. Mám moc ráda sedmnáctku, tou se krásně jede a kouká kolem, hlevně to nábřeží je super a taky potom nahoře v Holešovicích, tam je to taky moc pěkné.

  10. Nulíčková hlásí příchod. Akorát mám hned od včerejška hlídání vnuka (do neděle), vyvařování – za celou dobu jsem na FB naší Páji nenašla nějakou zmínku o tom, že jsem pryč, až ve čtvrtek večer – vrátí se maminka, konečně se najím 🙂 a praní prádla za 3 neděle. Takže u počítače jsem jen na záskok. Aspoň zatím.Ty tramvaje, ty taky miluju. Jezdím raději než metrem, pokud to jen trochu jde a vím si rady, jak jet. Mám to za stejnou cenu jako metrem, jen to trvá déle. Ale když nespěchám, tak se kochám …

  11. K těm tramvajím bych ještě přidal jednu pradávnou vzpomínku z roku asi tak 1949. Učitel tělocviku navrhl, za bouřlivého souhlasu většiny třídy, že příští tělocvik se bude konat na zimním stadionu na Štvanici, každý ať si vezme brusle. Já jsem ten den ráno odmítl jít do školy a máti se ptala proč. "Protože máme první dvě hodiny bruslení, každej tam bude mít buď džeksny nebo kanady a já s těma mejma šlajfkama na kličku tam nechci bejt trapnej." Do toho k nám přišla paní Pavlíková, abych omluvil jejího syna, že má chřipku. Zasvítily mně oči: "Tak to by mi moh\‘ půjčit svý džeksny, ne?" Paní nebyla sice nijak nadšená, ale řekla mi důzazně, že jsou to brusle zánovní, a že je tedy nesmím nijak poškodit. Dobře to dopadlo a já pak mohl na stadionu dělat frajera v zánovních bruslích značky Jackson! Jenže po pýše přichází pád a já cestou domů jsem je zapomněl v tramvaji č. 17. Vystoupil jsem tak jako vždy u Žlutých lázní a džeksny zavěšené na brzdě vlečňáku jely dál na konečnou do Hodkoviček. Přišel jsem na to teprve až doma a hnal se zpět k tramvaji, ovšem v té sedmnáctce, která právě přijela byl jiný průvodčí a o ničem nevěděl. Na příští stanici jsem tedy vystoupil a počkal na další 17. Tam taky nic, na příští stanici zase nic a pak už jsem byl úplně zdrcen a ten průvodčí mi poradil: "Vystup u Národního divadla a tam pod ním v Divadelní uličce je úřadovna Ztrát a nálezů od Elektrických podniků." Šel jsem tam a pánovi za pultem nešťastným hlasem vylíčil mojí džeksnovou katastrofu. On nato: "Moment, nějaké brusle tady máme" a já zazářil novou nadějí. Jenže pak donesl černé kanady a já zvadnul: "To nejsou voni!" Pán se usmál a tentokrát donesl ty správné brusle – a v tom momentě byl pro mně zase celý svět v pořádku! Dodnes se divím, že už za hodinu od ztráty byly, díky EP, brusle na světě!…

  12. Díky, za Vaše bezvadné reakce, ozvu se podrobněji až se mi uzdraví noha, ležím a nemohu chodit, jen tam kam chodí i císař pán pěšky …

  13. Mirku Mirku, když to není zruinované kolo (tím myslím Váš dávný výlet do Černošic), tak to jsou zapomenuté brusle. Já bych se ani nedivila tomu, že brusle byly už za hodinu ve ztrátách a nálezech; mne spíš překvapilo, že se vůbec našly. Což mi jenom potvrzuje přesvědčení, že všude jsou čestní a dobří lidé – a to nejenom tehdy, ale snad i dnes. Naďo, přeji Vám brzké uzdravení. A té bolavé zadní končetině byste měla vysvětlit že je jednou ze základních struktur Vaší anatomie, a na nějaké stávkování tudíž nemá právo.

  14. Naďo, tak to přeji Vaší noze velmi rychlé uzdravení. Není nic otravnějšího než ležet, protože musíte. Nuli se zmínila o metru. Musím se zmínit o něčem, co Pražákům a skoropražákům musí přijít asi k smíchu a mě je to strašně trapný. Já mám z metra těždou děsivou fobii. Respektive ani ne tak z metra jako z eskalátorů v metru. Jsou tak prudké a tak dlouhé jako do pekla. Sama do metra nevlezu. Jedině, když se můžu někoho chytit za paži. Zažila jsem díky tomu i docela děsivé chvíle, když jsem byla v Praze jednou pracovně. Hodinu jsem stála u eskalátoru a nedokázala jsem nastoupit. Volala jsem sestře a brečela do telefonu, že nedokážu vlézt do metra. Podotýkám, že nejsem hysterka, která by měla potřebu volat svým blízkým kvůli každé kravině a ani nejsem člověk, který se snadno psychicky hroutí. Spíše jsem tvrďák, který hodně snese. Ale tehdy jsem se hroutila. Připadala jsem si strašně ztracená. Měla jsem sraz na Zličíně s kamarádem, u něhož jsem měla bydlet. Nakonec mi kamarád volal, že pro mě přijede do centra, protože má cestu kolem. To bylo štěstí, chystala jsem se zeptat lidí, jak se dostanu na Zličín ale jinak než metrem, protože metrem se bojím. :o) Není to jen strach, ten se dá překonat, ale zažívám strašlivou závrať a vše se se mnou motá.

  15. Milá Naďo, snad Vám Váš bolavý pedál zase co nevidět umožní absolvovat výlet po Praze dopravním prostředkem, který ze všeho nejvíce připomíná U-boot, tedy po našem ponorku. Ona Praha stejně jako Uherské Hradiště (ostatně jako většina českých a moravských) byla města německo-židovská, a tak se mně tam ten U-boot celkem přirozeně přisunul. Po výletech tohoto druhu, jak už jsem napsal na druhém okraji téhle diskuse, netoužím ani v nejmenším.Jednak nemám k místům, o nichž je zde řeč, naprosto žádnou vazbu, jsou to pro mě anonymní baráky, které mně svého ducha skrývají v tlustospisech, uložených po nejrůznějších muzeích. Jdu-li po Hradišti, o každém baráku vím kus jeho historie, některé z významných regionálních osobností si dokonce pamatuji, stejně jako Vy, procházíte-li či projíždíte kolem domů pražských a vůbec míst svého mládí. Lidé, které ve velkých městech z oken ponorky můžu pozorovat, jsou mně nepříjemní svým spěchem a zamračeným výrazem. Z ponorky není vidět do kaváren a bytů, kde se titíž uřícení lidé, co se na ulici ještě mračili, již usmívají.A proto se raději vrátím k Vašemu bolavému podvozku. Ze solidarity k Vám jsem včera nevylezl z pelíšku, abych aspoň takhle na dálku byl s Vámi účasten téhle neobvyklé stávky vleže. Pravda, musím přiznat, že jsem jen kolem poledne zajel natankovat benzín, umýt auto (v Bratislavě na rozestavěném letišti to připomínalo povrch místních účelových komunikací v hóóódně zanedbané zemědělské farmě za hlubokého socializmu, takže jsem měl auto zašvihané až po okna), koupit grilované kuřátko a pak už honem zpátky pod peřinu a trpět na dálku s Vámi.Půl kuřátka jsem pohřbil v poledne při pozorování závodů F1 z Bahrajnu, druhá půlka měla smuteční tryznu v podvečer při závěrečné etapě cyklistického závodu Paříž-Nice. Mezitím jsem měl na břiše umělou kvočnu značky Dell a četl si o dobývání všech tří pólů matičky Země. Kvočna hřála i přes pokrývku a já přerušoval své trápení drobnými bezvědomými stavy, úlevnými návštěvami toalety a průzkumem chladničky. Tak abyste věděla, že v tom nejste sama. Ale mně tento stav bohužel bude trvat až do soboty, kdy pro Aničku (přiletí z Liverpoolu od syna) zase zajedu na letiště, zatímco vy určitě pocítíte úlevu a budete moci něco dělat už daleko dříve. A když nepocítíte, tak Vám to alespoň přeju! Já budu odevzdaně trpět dál.

  16. Milá Moniko, tak to byste mohla v metru jezdit s mou kolegyní kamarádkou Jiřinou. ta má léta ten samý problém. Tuhle jsme sloužily o víkendu a ona nemohla nastoupit na schody, protože v neděli ráno nikdo nejel a ina může na schoy jen v závěsu za někým…je to asi hrozné, já mám podobnou fobii z vody, nestrčím hlavu pod vodu, i kdyby mi dávali milion a přitom umím plavat. Naďo, uzdrav se brzo, abys mě mohla navštívit v Arkádách!

  17. Nevím, jestli jsem něco nezaspala. Nějak jsem nepostřehla, co se Ti stalo s nohou, Naďo. Tak na Tebe myslím (a na Jiřího také). Mě doma zase rozbolela záda, holt bych potřebovala být v lázních furt :-)).

  18. Milí hosté, díky za přání uzdravení, snažím se. "Běhám" tak trochu po doktorech, inu koleno si řeklo, že mě má plný zuby. Domlouvám mu, tak uvidíme. Lepší se to. Moniko, taky jsem měla kolegyni, která trpěla takovou závratí (?). Na schody jsme vždy nastupovaly tak, že se mě chytla za šos a tak neviděla dolů. Já trpím závratí taky, pro mě byl hrozný moment, když jsem nastupovala kdysi na balkon v 1. řadě v Národním a tam mají nizounké zábradlí. Měla jsem ošklivý pocit. Jinak na pohyblivých schodech netrpím, jezdívala jsem na nich oběma směry i s kočárkem s Katkou. Jestli se Vám někdy stane, že budete volit cestu metrem, tak si cestu doma prostudujte tak, abyste do metra vstupovala tam kde jsou pevné schody :-)), tedy pokud to půjde …Jiří, pro mě to anonymní baráky nejsou, protože jednak byly svědky mého bytí, tedy i mých zážitků a změn a jednak mám rádat různě fabulovat kdo, jak kde se co stalo apod. Z téhož důvodu mám ráda i návštěvy hřbitovů, protože si představuji, jaký měl ten dotyčný asi život, kór když tam má nápis např. majitel mlýnu nebo choť berního úředníka apod. Dojemné jsou samozřejmě hrobečky malých dětinek a mladých lidí. Jinak soucítím s Vašimi duševními mukami, kdy se nemůžete dočkat své paní, ale zase, to bude radosti, až se po odloučení setkáte … Mirko, jsi frajerka, že jsi vzorně zhubla, já musím poslouchat nářky Katky, kdy lamentuje, že se se mnou nebude chtít dřít žádná rehabilitační sestra :-)))Mirku, Vy jste byl asi hlavou v oblacích, že jste mohl nechat vypůjčené brusličky v tramvaji …Jarko, máte pravdu, na ty struktury musí být přísnost!!!Zuzko, taky mám problém s hlavou pod vodou, asi kvůli uším …

  19. Dobré odpoledne sobotní, přišla jsem, projela se tramvají, hlas toho hocha co to komentoval byl sice příjemný, ale jinak, to byl pro mne zážitek, otřásající mojí nervovou soustavou do morku, já rozumím že člověk se zžije s něčím pokud má k tomu osobní vztah, zná každý dům, uličku, strom a žije v tomto shonu po mnoho let, že si takto může zamilovat místa i nehezká a fádní a má i k takovým místům osobní vztah. Já jsem v Praze nebyla mnoho let, mimo ty chvilky, kdy jsem jí profrčela, bez zastavení a ty chvilky, kdysi ji se zájmem a obdivem prohlížím na Google, ale ten nefalšovaný pohled na Prahu jsem dostala, jen od vás Naďo a můžete se na mě zlobit, i všichni Pražáci mohou, není lichotivý.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s