Středa 17.3.2010 – Srdceryvný a slzopudný příběh

 

je film s názvem Osmnáctiletá z roku 1939. Ten titul k datu jsem si vypůjčila z programu CS filmu, protože výstižnější by mě nenapadl. Jak jsem ledovala to stávkující koleno, tak jsem shlédla poměrně dost filmů, číst se mi nějak nechtělo. Musím říct, že si mimo filmu “Báječní muži s klikou” ty ostatní nepamatuji, protože jak jsem je shlédla, tak jsem je hned stihla zapomenout. Ten včerejší ale předčil hodně perel …

režie: Miroslav Cikán
scénář: Marie Doležalová, Karel Steklý
kamera: Jan Stallich
hudba: Josef Stelibský střih: Antonín Zelenka 

hrají:
Hana Vítová (Bela Olivová)
Gustav Nezval (Antonín Perný)
Marie Blažková (Antonínova matka)
Ladislav Boháč (Ing. Jan Bavor alias Jan Novák)
Vlasta Hrubá (Kateřina Olivová)

Nejdříve musím vytknout portálu – Port.cz, že se nenamáhal uvést ve svém programu herečku Zitu Kabátovou v roli advokátky Bavorové, protože tato role byla ve filmu klíčová a navíc jí to tam ze všech nejvíc slušelo a hned po ní padouchovi Ladislavu Boháčovi, který sice není můj typ, ale musím být nad věcí. Jaktěživ jsem neviděla takový hororový propletenec, Hollywood se může jít stydět do koutku.

To, že bývaly dívtky naivnější a nepoučené, to bych ještě tak trochu chápala, i když zde to hraničilo přímo se zaostalostí. Hana Vítová jako Bela měla smůlu jako hrom, když hned první noc po náhodné známosti s člověkem, o kterém nevěděla vůbec nic, otěhotněla, dalo by se říci z panny hned matkou, zrovna tak, jako asi letos poskočíme ze zimy hned do léta. Navíc mít tak děsnou švagrovou, to už byla přímo poťouchlost filmového scénáře. Švagrová nejen že zahýbala svému muži, upachtěnému venkovskému hospodáři, bratrovi Bely, ale z nebohé Bely, odsunuté na hospodářství tohoto bratra, si udělala služku, která musela na hospodářství všechno zastat, protože hospodář stále nebyl doma, (kamsi stále obchodně cestoval). Vrcholem všeho bylo, když nebohá Bela porodila a mrcha švagrová ji krátce poté vyhnala i s dítětem k řece, prát prádlo, aby se mohla pelešit se svým milcem. Bela, v jedné ruce mimino v zavinovačce, v druhé košík prádla, opírajíce košík z druhé strany o bok (trnula jsem, protože když jsem takto kdysi nesla košík s prádlem na zahradu, tak mi po tom boku sjel na zem a prádlo se vysypalo, ale Hana Vítová měla asi festovnější bok, nebo jí ten košík nějak šikovně upevnili) uháněla k řece. Když k ní dorazila, vyházela prádlo z košíku na zem, vložila do něj mimino a velmi pečlivě ukotvila košík na nejméně bezpečné místo.

Zatímco prala prádlo v řece, kamera pana Stallicha sledovala vrtění mimina v košíku, kolébání košíku, až se tento vykolébal, sám skočil do vln a nebohé robě v těch vlnách zmizelo. To ale milosrdná kamera neukázala, neb by v temnotách sálu biografů určitě došlo k masovému omdlévaní paní a dívek. Tak, zdálo by se, že už toho je na starou Belu, tedy pardon na Belu (pořád jsem to měla na jazyku) vrchovatě a ono ne.

Mstivá švagrová, která se bála prozrazení svých nevěr, dohnala chuderu zaostalou a submisivní Belu až před soud, kde pod přísahou prohlásila, že Bela dítě cynicky vhodila do vln, aby se zbavila důkazu svého hříchu. No, situace k uzoufání. Paní a dívky v sálech biografů určitě proplakaly několik batistových, či plátěných kapesníčků, ručně vyšívaných, to podle toho, z jakých poměrů pocházely.

A hle ta jasná náhoda. Na scénu vstoupila advokátka, krásná Zita Kabátová a ta hned svým bystrým okem postřehla, že Bela v tom bude nevinně. Zařídila nějakou právnickou fintou nové soudní projednání, kde došlo k úplné očistě Bely, když se prokázalo, že lhala švagrová i její milec. Na jednu stranu opravdu osvícený film, když se v té patriarchální době ženská projevila jako chytřejší než muži, ale aby to nebylo zas tak moc avantgardní, tak jedině proto, že se Bela konečně svěřila, jako žena ženě, tedy po slepičím způsobu …

Vrcholem zápletky bylo, že ten mizera, svůdce té hlupky Bely, byl manžel té chytré advokátky, zde v podání fešáka Ladislava Boháče (dívkař to byl, však ve své, životopisné knize naznačil i poměr s Olgou Scheinpflugovou).

Jo, jo, byl to na mě tak silný kousek, že mě vůbec nepřekvapil šťastný konec. Chudá dívka ke štěstí přišla, když vyvázla z vězení a odešla s hochem, který ji poté, co jí vyznal lásku, neb ji dříve tajně miloval, hospodařit na hospodářství svého bratra ňoumy. Bratr ňouma se rozvedl a byl rád, že má na svém hospodářství dva páry pracovitých rukou, aniž by jim za to musel platit, no a zlo bylo potrestáno, protože ten milec si tu rozvedenou nevzal. Jen mně uniklo, jak to dopadlo s paní a panem Bavorových. Zrovna do toho přišla Katka s něčím „důležitým“.

 

sympaťák kameraman Jan Stallich    krásná a vtipná Zita Kabátová          Ladislav Boháč, který se na stará kolena zapletl s politikou, místo s ženskou

Tento týden mi kalendář ukazuje tato výročí:

*15.3.1913 – Antonín Novotný, Tábor

+ 15.3.1962 – Anna Steimarová, Liberec

+ 15.3.1983 – Oldřich Nový, Praha

*16.3.1860 – Josef Šváb -Malostranský, Praha

+18.3.1981 – Darja Hajská, Praha

+19.3.1967 – Gustav Hilmar, Praha

*20.3.1868 – Jan Kříženecký, Praha

+20.3.1957 – Míla Pačová, Praha

+20.3.1960 – Bedřich Veverka, Praha

Reklamy

20 thoughts on “Středa 17.3.2010 – Srdceryvný a slzopudný příběh

  1. Já jsem naštěstí na tu slátaninu nekoukal, ten rok natočení 1939 mě ale dost udivuje, protože v té době se už točily filmy docela "dívatelné", jako Eva tropí hlouposti , Kristián, nebo Škola základ života…

  2. Máte pravdu, Mirku, taky mě to udivilo. Ti co ten film spáchali nebyli žádná filmová "ucha". Navíc tam hrála Hana Vítová příšerně, tedy podle mě …

  3. Mám obsedantní nutkání Vám napsat něco hezkého o filmech, jak je vnímám dnes, jak jsem je vnímal před čtyřiceti lety, jaké se mně líbily, jaké nelíbily, trošinku si zamistrovat a zasnobárničit s nějakými veletituly, na jejichž projekci jsem se ušlechtile nudil, protože jsem jim nerozuměl ani co by se za nehet vešlo.Stejně jako o Kroniku Pickwickova klubu jsem se svého času pokoušel asi čtyřikrát (protože Karel Čapek neměl nad Karla Dickense a já neměl toho času nad Charlese Chapka), než jsem to načisto vzdal, stejně tak se pokouším čas od času dívat na surrealismus, protože mě přitahuje, ale po čase procitnu do obrovské beznaděje, že jsem blbec a bloud, který není schopen pochopit myšlenkový proud autora, jeho asociace, a tak od toho pravidelně utíkám, abych se po čase zase pokorně vracel. Zářným příkladem budiž Buñuelův Andaluský pes.Na některé věci už nemám čas. Tedy nikdy jsem neměl tolik času jako dnes, ale už si ho umím jinak vážit. Věci, které mě nebaví, kterým nerozumím, které mě nudí, už nedělám. A prostě říkám, že na ně už nemám čas. Například tento týden, co jsem slaměným vdovcem, utekl tak příšerně rychle, že bych si přál, aby tak rychle utekl týden nemoci. V neděli se mně málem stalo neštěstí. Vyběhl jsem před polednem do sousedního supermarketu pro horké grilované kuřátko a představte si tu hrůzu po návratu. Málem mně vychladla postel!!! Na poslední chvíli jsem ji zachránil a hupnul si tam s jídlem, což je normálně hrdelní zločin a trestá se upálením na břehu Rýna a následným utopením popela v Bodamském jezeře. V tom bytě je bez ženy tak krásně klidně a útulno, a vůbec ne jak zpívá klasik „byt byl tak podivně tichý a já jsem se v něm bál“, zkrátka to by se koukalo na filmy, ale nemám na ně už čas.Ale ty naše milé ženy jsou pro nás takové břímě, že když nás opustí, neumíme bez nich žít. Tuhle větu, nebo něco hodně podobného, jsem kdesi už četl, a moc se mně líbila, protože jsem si vždycky hrdopyšně myslel, že bych uměl žít sám, ale když mě nějaká z žen opustila nebo já ji, a vždy to bylo z nějakých prapodivných důvodů, tak netrvalo dlouho a vynořila se „kdesevzala tusevzala“ zase nějaká nová. Takřečená funglovka.A hlavně už se málo dívám na hrané filmy. Jednak ze strachu, že staré vyčuchnou a budou mě nudit, a na nové jsem se koukat ani nenaučil. Dívat se v televizi na filmy Petera Greenawaye je hloupost, to je jako poslouchat Devátou po telefonu. A tak se na netu koukám na dokumenty o superstavbách jako je most v Millau (čti Mijó, je to ve Francii) nebo čínská železnice do Tibetu, obchodník a muzikant Martin Kratochvíl točí zajímavé cestopisy (naposled čtyřdílný Snowman trek v Nepálu), Slováci mají fajn dokumenty o himálajském expedičním lezení, prostě takhle bloumám tím netem a rozhlížím se po světě, sem tam si něco i stáhnu, ale pouze s vědomím, že se na to už nikdy nepodívám. Nemám už čas.

  4. Já to vezmu z jedné vody načisto – neumím se na staré filmy koukat, ani to už nezkouším. Ale mnoho času neztrávím ani u sledování nových filmů. Podobně jako Jiří – vydržím jen u dokumentů (a případně detektivek, ale při nich ještě něco dělám).Ale Tys o tom napsala tak důkladné pojednání, že se cítím, jako bych u filmu vydržela!

  5. Já se, NULI, naopak dívám rád na staré filmy, ať už české nebo hollywoodské, pokud jsou ovšem k dívání. Přitom mi nejde ani tak o příběh či zápletku, jako o výkony herců, dramaturgii a kameru. Zvláště v těch případech, kdy byl tentýž námět již nově "remakeován"(krásná čeština!), je velmi zajímavé obě verse porovnávat vzájemně…

  6. Jiří, Vy to máte s filmem podobné asi jako já v poslední době s knížkama. Ne, že bych je nečetla, že "nemám čas", ale protože jsem jich za celý život přečetla tolik, že mám stav – překnihováno. Nejsem schopná se do knížky začist a když, tak ji po chvíli odkládám, což se mi dříve nikdy nestávalo. Když jsem začala číst, tak jsem nepřestala dokud jsem knížku nepřečetla. Taky jsem některé knížky přečetla několikrát. Na filmy se zatím dívám ráda.Mirko, neumím si představit pojem – neumět se dívat na staré filmy. Není trpělivost? Jsou pro tebe nezáživné?Já mám jako Mirek staré filmy ráda, velmi se tam těším dobovým dekoracím, mnohdy milým příběhem, hereckými výkony a z toho pramenící nostalgií. Musím říct, že velká skupina herců podávala výkony na mnohem vyšší úrovni než většina současné garnitury a to neměla v určitém procentu umělců žádné umělecké školy, jako má dnes každý (až na mikrovýjimky), který hraje divadlo i film. Vím, že nemůžeme mít všichni stejné záliby, nejsme klonovaní.Jinak Mirku marně jsem vzpomínala, který remake film jsem viděla a vzpomněla jsem si jedině ns Babičku a to si myslím, že to druhé dvoudílné zfilmování byl spíše televizní film než klasický. Tak nevím, ale já starý staromilec bych asi nové verze některých filmů možná nepřijala. Z těch hollywoodských mám také některé své oblíbené. Také filmy ze šedesátých let – francouzské kriminální, s Lino Venturem, Gabenem atd., atd. Jsem totiž dívka v rytmu zrozená… ne, spíše dívka ve filmu zrozená :-))))

  7. Já mám ve své sbírce hollywoodských filmů několik remakes, ale úplný bonbónek (něco jako modrý Mauricius pro filatelistu) mám dvojitý remake téhož příběhu: 1. "The shop around the corner" (Obchod za rohem) z roku 1940, James Stewart a Margaret Sullavan,2. "In the good old Summertime" (Za starého dobrého léta) z roku 1949, Van Johnson a Judy Garland,3. "You\’ve got mail" (Láska přes internet) z roku 1998, Tom Hanks a Meg Ryan.Mezi prvním a druhým filmem je časový rozdíl pouze 9 let, takže se toho moc nezměnilo, pouze černobílý a barevný film a Judy Garland jako zpěvačka si tam vymohla hudbu a zpěv. Ale zato ten třetí o 58 let později, musel doznat značné změny technické, ale přesto některé scény a dialogy jsou skoro identické, čili lidé se tolik nemění jak by se mohlo zdát…

  8. Remejků (když ho česky ohýbám, napíšu ho klidně česky celé, však ono se dříve či později v češtině zabydlí jako třeba víkend, který vám všem přeji co nejslunečnější, když jsem o něj zavadil) je dnes na světě víc než originálních děl. Je to jako s muzikou nebo knihami. Málokdo dnes vymyslí cosi tak originálního, aby to něco nepřipomínalo. A ještě se to musí líbit, aby se to zaplatilo. Nemožná věc!Vy jste na to, Naďo, kápla, já nemám stav „nemám čas“, já mám stav – přefilmováno, to je ono! Když si uvědomím, kolik stovek a možná tisícovek filmů jsem viděl, jímá mě děs a hrůza. Já si tou mladistvou a nerozvážnou nenažraností na bijáky, na knížky, na muziku, způsobil nechutenství ve stáří. Posuďte: Na vesnici (v Rudicích okr. Uherské Hradiště) jednou týdně dětský nebo nějak jinak nezávadný film, už na střední škole v Uherském Brodu nejméně jeden film týdně ve městě a jeden o víkendu ve venkovském kinu. Příchodem do Brna na školu jsem jako první našel kino Art (kino náročného diváka)a bio Ilusion (staré filmy). Jedno či dvě představení týdně a do toho novinky v běžné distribuci v jiných kinech, třeba pět filmů týdně, počítaje v to i ten sobotní doma. Na vojně pauza, zato v útvarovém kinu angažovaná sovětská a česká díla z období socialistického realismu. Ne pro přesvědčení, ale pro chvilku klidu v ztemnělém sálu.Ale po vojně, to už to začalo ve velkém stylu. Byl zde velmi agilní filmový klub, kde se promítala díla, která jsou dnes ve školních osnovách. Z jednoho poloprázdného představení týdně se rozlezla až na čtyři týdně, dosti často další noční, vše samozřejmě se zasvěceným lektorským úvodem. A k tomu zase běžná distribuce, ve které člověk o některé věci přijít nechtěl, protože ve všech obdobích vznikala mezi spoustou zapomenutelného angažovaného popíku i díla, jež zapomenuta nebudou. Ale pak došlo k zániku filmových klubů skrz penízky, licenční podplatky nikdo nechtěl platit, když jsme na ta představení chodili s průkazkou za 80 nebo později 100 korun na celý rok. Měl jsem své pevné VIP křeslo uprostřed sálu s nejlepším obrazem i zvukem, vyznačené na průkazu a docela žárlil na ty, kdo se mně na něm rozvalovali při těch limonádách ve zbytku produkce.Ale nebyli bychom to my, Češi, kdybychom na to něco nevymysleli. Kamarád Jirka Králík přišel s nápadem udělat filmovou školu, kde by účastníci byli „studenty“ a filmy by se půjčovaly z archívů dál zdarma tzv. pro studijní účely. Prošlo to a po pár ročnících se z toho nápadu stala strašidelně rozmáchlá akce, která několikrát do roka (krom prázdninové byly nejméně dva týdenní semináře ročně, věnované tematicky nějaké konkrétní oblasti filmu např. britskému, čínskému, skandinávskému filmu apod.) zahltila naše maloměstečko. Ale to není nic proti dnešku, kde se za deset dnů promítne asi sedm set filmů v sedmi kinech (na maloměsto ohromující počet sálů), pro pět šest tisíc akreditovaných. A to nepočítám produkce, které hradí město, jako kinematograf bratří Čadíků na náměstí, či polní letní kina v parcích, což jsou doprovodné akce se vstupem volným. Pak se člověk nediví, že má Jirka na krku soud o několikamilionových ztrátách. Ještěže z toho včas vycouval a udělal se takříkajíc pro sebe a začal znovu od píky.Pak se divte, že po revoluci jsem do kina postupně přestal chodit, protože na lidi, kteří jsou v kinech dnes, jsem prostě z filmových klubů nebyl zvyklý. Aby si někdo v průběhu filmu chodil sem tam, vyprávěl, jedl, pil, a vůbec rušil, na to opravdu nedokážu ve svém věku už přistoupit. Tak jsem se zkoušel dívat na film v televizi ale je to pro mě ztráta času, televize jsou jen hýbací noviny, nikdy jsem z filmu neměl ten požitek jako v kině, ať ten aparát na domácí kino stál, kolik chtěl. A tak už jen nostalgicky vzpomínám na časy, v nichž jsem se s překvapením podíval na hodinky, jak to uteklo, a všichni jsme seděli jako pěny a četli titulky, protože tam byla spousta zajímavých informací. Dnes se o přilákání lidí k titulkům pokouší tvůrci těmi hloupými nápady, že do různých funkcí uvádějí jména jako Adolf Hitler, J.F.K. apod. křečovitá snaha o domněnku, že když si toho někdo všimne, všimne si i jména skutečné postavy. Marné.Ale daleko jednodušší je napsat „nemám čas, protože si ho dnes už dovedu jinak vážit.“ Člověk napíše půl životopisu, aby odůvodnil, že se mu dnes už do ničeho nechce. A pak ten čas má mít, že jo?

  9. Vrátím se ještě k těm remejkům. Když se remejk jako remejk deklaruje, je všechno pro mě v pořádku. Doba nepostojí a zdlouhavá vyprávění našich předků dnešní generaci akčních dětí nezaujmou. Spousta tvůrců ale sdílí představu, že stojí za to, jim nějaké staré myšlenky a příběhy přiblížit a pro to se remejky vedle toho hlavního důvodu dělají. O peníze jde vždy až v první řadě.Ovšem vykrádačky, to je jiná píseň. To se vezme jenom syžet, přesune jinam místo děje a obmění postavy, úspěch zaručen. Příkladem budiž Sedm samurajů a Sedm statečných. Na to jsou dramaturgové a scénáristé velkých a světoznámých společností velkými odborníky. To pak vidíte šejkspírovský nebo sofoklovský příběh, situovaný do dnešní Číny nebo na americký Středozápad. Ale já tyhle opusy nemám příliš v lásce, protože mně dělají zmatek v mé duši, která má ráda řád a brechtovské drama nebo příběh o Elektře patří u mě na své místo a ne do Japonska.Přímo nepřekonatelný odpor jsem pocítil ke kunderovskému dílu Nesnesitelná lehkost bytí. Takovou dávku směšnosti jsem nebyl schopen přijmout. To americky rozmáchlé gesto a nohy na stole u mladého doktora ze šedesátých let, ta vykulená americká kukadla s povlávajícími řasami u dívenky z Čech, nevím, mně to prostě přijde jako jakýsi pejskokočičí guláš. Jako bych tu dobu nežil, jako bych ani nebyl jeden z nich. Z těchto důvodů mám rád britskou nezávislou kinematografii a hodně ujíždím na skandinávské produkci, která je hodně podobná ruské, nebo aspoň je v ní cítit společné kořeny. Zkrátka čím umírněnější evropské gesto ve výrazu, tím silnější podnět pro mou fantazii a tím mocnější dojem.Tož tak, jen tolik k filmům, nevím, proč o nich tolik mluvím, když se na ně už nejméně deset let nechodím dívat do kina. Tedy dívám, ale v měřítku normálního konzumenta, párkrát za rok. Zato jsem si z netu stáhl pár desítek filmů. Namátkou z poslední doby, Spálené stodoly a Heroin z francouzské staré gabinovské školy, kde Delon ještě jako mladíček jen přihrával, konečně jsem si také stáhl Nanuka, protože pokaždé, když jsem pasáže z toho filmu viděl někde jinde, myslel jsem m na to, že si ho musím pořídit, no prostě takový spíše studijní materiál než filmy k pokoukání, z těch už mám opravdu strach, protože je mně jasné, že dvakrát do téže řeky nedokážu vstoupit.

  10. Vidím, že jsem se ocitla mezi dvěma filmovými fajnšmekry. Jsem ráda, že jsem od Vás, Mirku a Jiří pobrala zase další filmové informace. Vzpomněla jsem si, že byl vlastně několikrát zfilmován příběh 4 mušketýrů a hraběte Monte Christo. Já si na to tedy nepotrpím, ale když se to má přibližovat novým generacím … Že jste byl Jiří, ale fakt čipera na ty filmy. Rovnou byste mohl vyučovat na VŠ.Jinak, myslíte Jiří, když si najdu zpětně link na stažení Jazzové revue, že se tam doklinkám jak na Heroin, tak i na ty Spálené stodoly?

  11. zaručeně, a když si nebudete vědět rady, tak zadejte do vyhledávače například Spálené stodoly stáhnout nebo download a uvidíte, co to provede, já stahuji z mnoha různých serverů a tak si opravdu nepamatuji, odkud ta Jazzová revue byla, ale zkopíruji Vám sem několik odkazů na filmyhttp://uloz.to/m/lastbyte/filmy/http://movie-library.tk/http://www.wareznet.cz/viewforum.php?f=95http://best-warez.cz/forum.htm?sid=50d389234203cfee55b4444831bba291http://www.warcenter.cz/http://www.cz-warez.com/index.phpa knihy stahuji například odtudhttp://ebookz.sign.sk/CS/PalmBookz_Mirror/ zpravidla to po nás chce registraci, tak jsem si zřídil jinak nepoužívanou emailovou adresu na seznamu a tu tam všude uvádím při přihlašování, jsou to mimochodem všechno nelegální úložiště, obcházející autorský zákon, takže pokud byste s tím měla morální problém, utečte tamodtud kvaltem rychlýmpozapomněla jste na Romea a Julii, těch také byl zástup, a ta verze v šejkspírovské staroangličtině Franka Zeffirelliho (jestli ta zdvojení umísťuji správně) s mladičkým Yorkem a pubertální Olivií Husseinovou nebo Hosseinovou, nebo jak se jmenovala, byla přece kouzelná

  12. tady máte odkazy přímo na ten filmhttp://rapidshare.com/files/244913369/Spalene_stodoly.part01.rarhttp://rapidshare.com/files/244913403/Spalene_stodoly.part02.rarhttp://rapidshare.com/files/244913430/Spalene_stodoly.part03.rarhttp://rapidshare.com/files/244914336/Spalene_stodoly.part04.rarhttp://rapidshare.com/files/244914399/Spalene_stodoly.part05.rarhttp://rapidshare.com/files/244914449/Spalene_stodoly.part06.rarhttp://rapidshare.com/files/244915113/Spalene_stodoly.part07.rarhttp://rapidshare.com/files/244915134/Spalene_stodoly.part08.rarhttp://rapidshare.com/files/244915206/Spalene_stodoly.part09.rarhttp://rapidshare.com/files/244915612/Spalene_stodoly.part10.rarfilm je rozdělený na stravitelnější kousky a je ho potřeba zase spojit programem winrar, ten před extrahováním bude chtít heslo, k tomuto filmu je "Danka"

  13. a zde je odkaz na film Heroin s Jeanem Gabinem, pokud ten film neznáte, bude se Vám líbit, protože v takových rolích si Gabin moc nelibovalhttp://uloz.to/4135284/heroin-1970-jean-gabin-tvrip-cz-dabing.avihezké pokoukání

  14. Díky, Jiří, tedy jste poklad, dám se do toho. O stahování knih jsem vůbec nevěděla. Jo a Romeo a Julie s Olivií byla tenkrát velká událost. Na tu dobu bylo v těch našich pár časopisech a novinách úplně přeOliviováno. Starosti byly hlavně jestli se do sebe herci také zamilují atd. Myslím, že k tomu tehdy došlo, ale pak se rozešli …Tak ještě jednou díky a jdu na to…Jdu na to stahování, to bude puma.

  15. Teda, Naďo, to byl naprosto vyčerpávající výklad! Myslím, že by ses měla povinně dívat na staré filmy a pak o nich takto poutavě napsat. To by se mi moooc líbilo. Jak by řekl pan Kouřil – pošmákla jsem si.

  16. Já jsem velký fanoušek pamětnických filmů,ale tento jsem ještě neviděl.Ale asi jsem o moc nepřišel:-)Na netu jsem našel tento článek…..V jednom z příznačných snímků tohoto období – Manželství na úvěr /Oldřich Kmínek, 1936/ – si před biografem získá hrdinčinu pozornost plakát /smyšleného/ filmu Jen o štěstí,vypodobňující mileneckou dvojici ve vášnivém objetí. Po návratu domů pak hrdinka líčí, jaký to byl překrásný příběh. "A vzali se?", vyzvídá s vědomím zbytečné otázky spolubydlící. "To víš…", odpoví se samozřejmostí druhá a se smíchem společně dodají: "A to je hlavní věc!". http://www.feminismus.cz/fulltext.shtml?x=115168

  17. Díky, Petře na odkaz na paní Pavlínu Míčovou, je to už ale o něčem úplně jiném. Její vědecké práce rozpitvají hravé filmy na suchá vědecká pojednání tak, že z radosti z nenáročných filmů nezbude vůbec nic. :-)). Já jsem také velký fanoušek pamětnických filmů, jak jsem již psala, nejen kvůli těm jednoduchým příběhům, ale kvůli exteriérům a interiérům z té doby a hlavně kvůli hercům a herečkám. Moje občas smutná duše, že prýýýč a prýýýč je fšecko se potěší a hned mám lepší náladu. Popisovaný příběh (viz můj článek) mě dostal, protože to byla hrozná slátanina, to už s jednoduchým příběhem nemělo nic společného a poprvé jsem viděla ve filmu z těch dob i motiv dítěte, jehož život je zmařen tak divně, v tak útlém věku, aby posloužilo ději. Přišlo mi to tak nepravděpodobné, a neskutečné, tedy tak, že děj byl přímo znásilněný :-)))

  18. Ještě jsem se Vám Petře podívala na zoubek a objevila u Vás krásné herecké fotky, některé neznámé, dokonce i Medy Valentové, která tak skvěle zahrála manželku pana Bořivoje Kohouta ve filmu – Poslední Mohykán. Podle Vás jsem se už minule zaregistrovala do ČSFD.

  19. Mila Nado, taky se mi libi stare filmy. Vy jste ten film popsala tak detailne, ze to vidim uplne v barvach, i kdyz asi byl cernobily.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s