Sobota 20.3.2010 – jarní remake staršího článku :-)

Jaro je za dveřmi, dnes navečer se ujme své vlády. Sluníčko pilně nacvičuje putování po obloze, jeden den zkouší, zda má dost sil svítit celý den, druhý den pospává, ukáže se jen na chvíli, aby další den prospalo celý, protože je z toho nacvičování celé zmožené. Paní zima se své vlády letos nechce vzdát jen tak, vždyť je to jen jednou za rok, využívá do posledka svého vyměřeného času. Ale jaro už jí bere žezlo ze slábnoucí ruky, vlévá mízu do stromů, nasazuje pupeny lístků a teple dýchá na první poupata, které rozkvetou po poslech prvních kytiček, které mají dosti sil přežít chladný dech ustupující zimy. Ano, bledulky, sněženky, jaterníky brzy vystřídají modřence, kozí pysk, tulipány a pomněnky, aby se tyto vystřídaly s kytičkami letními.

Nesmělé sluníčko ukazuje svými prstíky na zaprášená okna, uklizené prostory, že zas tak uklizené nejsou a ačkoliv uklízení není mé hobby, těším se, jak všechno po zimě vycídím, aby sluníčko mělo kde odrážet své paprsky.

Při velkém jarním úklidu beru do rukou věci, ze kterých po celý rok akorát utírám prach.

Prach se však neusazuje na vzpomínky na milovanou osobu, která tu věc užívala. Jako třeba  proutěný košíček na šití. Místo proutěného ouška je kousek drátu, který tam dal můj děda, v duchu tehdejší generace, nic nevyhodit, vše spravit, ještě to udělá svojí službu.

V košíčku štupovací bavlnky, nějaké bavlnky na vyšívání, nitě na dřevěných špulkách, patentky, knoflíčky, zbytky kraječek, gum do kalhot, jehly všech možných velikostí, stužky, špendlíky, háčky do sukní, nůžky, hříbek na spravování ponožek, centimetr. Ty všechny předměty byly používány k  drobné domácí práci. Ty milované, pilné ruce jednoho dne košíček zavřely a už jej nikdy neotevřely.

Dnes děravé ponožky vyhodíme, protože kdybychom je zaštupovali, tak se stejně po pár vypráních rozpadnou. Co bychom doma zašívali a šili? Vyhodíme a koupíme nové, tolik hader bez kvality, za přístupnou cenu, no nekupte to. Nespravujeme, nahrazujeme. Dokonce umíme nahradit i lidské součástky, ale to je dobře. 

Plyšové album. Ozdoba z jeho desek už dávno vzala za své, plyš je sedřený, někde vylysalý. Ale to co obsahuje, je nevídané, s láskou a pečlivostí vepsané. Jak dlouho pisatel vymýšlel, jaký text by vepsal, jak dlouho maloval složitý, nebo prostý obrázek? Jakou radost zápisy působily, jak často v životě braly ruce album k potěše a vzpomínání majitelky?

 

Zavírám album, košíček uložím na své místo a hybaj do reality, takto bych toho mnoho neuklidila …