Pátek 26.3.2010 – můj život před a po rock and roll

S překvapením jsem zjistila, že se mi začaly líbit takové sentimentální cajdáky, jako je např. tento: “Mám přání, abys lásku mou směl najít, už dnes … “, ano Vy znalci už víte, že takto zpívá Sněhurka v češtině. Kreslená Sněhurka je na youtube, je stále milá a nezestárla. To dnešní verze, které sledují dnešní děti, tedy i naše Natálka jsou sice počítačově dokonalé, ale cosi jim chybí. Já bych soudila na chybějící poetiku, dnešní verze pohádek jsou spíše horory. Ale o tom potom. Jde mi dnes o hudbu jako takovou.

Vždycky jsem měla problém s tzv. vážnou hudbou, mimo Čajkovského, který je prostě podle mě dokonalý a poslouchatelný všemi generacemi. Výchovné koncerty, které jsme se školou navštěvovaly, byly pro mě nudné, zrovna tak jako estrády s tanci a zpěvy o rodných zemích. Bylo to k neusezení. Než jsem zjistila, že na světě existuje rock and roll, později beat, ale i hudba a písničky Semafor, tak největším vrcholem vodvazu byla pro mě písnička s Milanem Chladilem – “Chtěl bych mít kapelu ze samých pozounů”. Dokonce si přesně pamatuji ten historický klip, kdy v závěru správcová honí kapelu s koštětem a pak vezme pozoun a sama na něj zaduje. Moc se mi to z gauče od televize líbilo. Taky písnička “Dáme si do bytu” byla správně v rytmu, tak jsem ji vzala na milost.

Co mě opravdu nikdy nechytlo, to byla dechovka. Teď nemluvím o lidových písních, které, ba naopak, když nejsou příliš umělecky upravovány, znějí jednoduše, jsou pro mě krásným zážitkem. Vzhledem k tomu, že jsem byla v pubertálním věku zuřivý vodák, prožívala jsem také období písní u táboráku, doprovázené kytarou. Kytarista byl vždy velmi obdivovaný a tehdy jedině v mužském vydání. Píseň “Letí šíp savanou” nebo slavná “Niagára”, to byly songy té doby. Oheň plápolal jako v té písni “Táboráku plápolej”, zasněné pohledy směřovaly do plamenů a bylo tklivě milo.

Do mého života vtrhl RaR v druhém ročníku průmyslovky, kdy jsme s mojí, v pořadí druhou láskou, poslouchali radio Luxembourg na jeho tranzistoráku s dvěma plochými bateriemi připevněnými k tranzistoráku zavařovací gumou. Posedávali jsme s Pepíčkem po lavičkách a naslouchali peckám z Laxíku. Později jsem dostala magnetofon Sonet duo, nahrávala všude možně posháněné Beatles, Litle Richarda, Buddy Holly, Jerry Lee Louise, Ray Charlese, Steve Vondera, Billie Holliday, Louis Armstrong a mnoho a mnoho jiných. Poznávala jsem tedy také blues, dixieland, jazz, atd. Nejúžasnější zážitek byl pro mě koncert Louise Armstronga. Myslím si, že už nikdy jsem takový dojem z koncertu neprožila. Ta atmosféra byla tak jedinečná, že mi to připadalo jako zázrak. Dodnes, když někdy v TV vidím  ukázku z tohoto koncertu, tak si říkám, ano jsem tam, jsem tam nahoře úplně pod střechou, byla jsem u toho zázraku.

Ve školní době jsem i já sama začala hrát na kytaru. Sice jen asi tak se čtyřmi akordy, ale poslouchat se to při dobré vůli dalo.

Ještě později jsme s mužem moji sbírku rozšiřovali o desky – elpíčka, získávané také všelijakými cestami. Mimo Valdemara Matušku (Hlavně “To všechno vodnéés čas”), Marty Kubišové (téměř všechno) a Pavla Sedláčka (téměř všechno, hlavně “Hey Paula”), pro mě tenkrát čeští zpěváci moc neexistovali. Pavel Sedláček byl můj jasný favorit a mám ho ráda dodnes, jeho koncert před pár lety ve staré dobré Lucerně s kapelou The Cadillac byl jako za mlada. Z domácí tvorby se mi líbil a stále líbí Kocábův a Pavlíčkův Pražský výběr. Mám natočený jejich koncert na rozloučenou se sovětskými vojsky, když museli konečně opustit naše území.

Na stará kolena začínám tak trochu koketovat s tzv. vážnou hudbou, hlavně se to týká klavírních koncertů a s již zmíněnými cajdáky. Našla jsem zalíbení i ve sborovém zpěvu, zní-li v dobré akustice. Co mi stále nejde, jsou opery, až na výjimku – Rusalka a árie sboru Židů z Nabucca. Opera je úplně jiný hudební projev a způsob vnímání hudby, který je mi utajený. Tohle umí Katka, asi se s tím narodila, jinak si to neumím vysvětlit.  S operetou a muzikálem problém nemám a mám i zde své oblíbence. Z operety je to “Mamzelle Nitouche” od Florimonda Hervé, kterou jsem poprvé poslouchala s uchem nalepeným na rádio a z muzikálů dva, jeden je “Chicago” a druhý  “Pygmalion”.

Z dnešní hudby pro mladé můžu poslouchat jen něco. Snažím se být tolerantní, když domem duní duc, duc, duc a dům se chvěje v základech, ale jak už to tak mezigeneračně bývá, příliš mě jejich hudba neoslovila. Hudba mi stále obohacuje život a nacházím v ní nové, nebo jak stárnu, tak i jiné, dojmy. Hudba byla se mnou ve chvílích kdy jsem byla šťastná, ve chvílích intimních, když mi bylo smutno nebo jen tak.

P.S. Tak Honzo, je to na Tvůj popud. Spokojený???