Pátek 12.3.2010 – nejlevnější a nejbohatší cestovka

Využívám senzační cestovku. Za pár korun. Je sice nejen termínově, ale i časově omezená, ale za hodinu a půl Vás už opravdu proveze a něco vidíte. Jediný papír, tedy smlouva mezi Vámi a jimi je o velikosti 5×8,5 cm, kam se vejdou Vaše i jejich podmínky zájezdu, vč. dohodnuté ceny. Pravda, já k tomu smluvnímu papírku musím předložit malou modrou legitimaci, že jsem důchodce, abych mohla využít slevu, ale to se fakt vyplatí.

Tento týden jsem cestovku využila hned dvakrát v týdnu a k plné spokojenosti. Z předepsané trati se neuhnula a tak jak garantovala čas odjezdu i příjezdu, vše dodržela. S touto cestovkou, která denně pořádá vyhlídkové jízdy po Praze, stále objevuji něco nového.

Na příklad ve Spálence jsem si nikdy nevšimla domu, který je tak úzký, jen na tři okna a tyčí se do výšky, převyšující okolní domy o pořádný kus. Fádnost fasády je rozbitá vystouplým balkonem a jednoduše zdobená. Dům tipuji na dvacátá léta minulého století. Uvnitř podobných domů je neustálé přítmí, když zrovna není noc. Okna vpustí do pokoje jen malinko světla, navíc když ještě stíní domy z protější strany ulice, ale nájemník si určitě zvykne, i když platí zvýšené poplatky za elektriku. Tedy nájemník, který rád ostává v centru Prahy, a paneláky mu nic neříkají.

Po trase Národní třída – Karlovo náměstí je spousta historických objektů, které si můžete prohlížet od hlavy až k patě, pokud nejede vozidlo cestovky příliš rychle, a to tedy nejede, protože má co dělat, aby mu stojící pasažéři nepadali jako kuželky na podlahu, když musí řidič s převelikým cinkáním prudce zastavit, protože se mu do cesty připletla plechová nádhera uvízlého řidiče na kolejích. Hned zkraje Národní třídy je dle mého laického vkusu těžká, špinavá hmota, trůnící pod názvem Nová scéna vedle Národního divadla. Měla bych založit “Společnost pro zbourání slepého masivu na Národní třídě”, byla bych zvědavá, kolik by se našlo členů, kteří si myslí jako já, že do historické části Prahy se nehodí a působí v ní těžce a ulici dusí. 

Tahle nejlevnější a nejoriginálnější cestovka má úžasnou historii. Hlavně tu tramvajovou. Přejdu historický koňský pohon, ale ty otevřené tramvaje, opatřené reostatem už ne, protože ty já pamatuji. Nikdy jsem z jedoucí tramvaje nevyskočila ani do jedoucí tramvaje nenaskočila, ale viděla jsem husarské kousky. Také hrozny lidí, plápolající za jedoucí tramvají, křečovitě se držící alespoň kousku štangle. V tramvajích se proháněli průvodčí s kleštičkami na procvakávání lístků za 60 haléřů dospělý, za 30 haléřů dětský a zajímavé bylo, že i mnozí rozměrnější se uměli v tlačenici protáhnout a neplynulou jízdu vybalancovat.

V létě se průvodčí omladili a zeštíhleli, protože nastoupili brigádníci z řad studentstva. Tramvajáci se v historii uvedli jako správní a spolehliví, všeho schopní, a v mnohých filmech je tato činnost zdokumentována. Třeba v báječném filmu, Nikdo nic neví.

Parádní jízdu zažíval náš příbuzný, který ve vypjatých dnech v roce 1968 jezdil po Václaváku nahoru a dolů tramvají, aby mu nic neuteklo z dějin a byl při tom kapotován solidní tramvají. Která cestovka Vám může nabídnout takový adrenalin? Dnes už ne, tramvaj po Václaváku dávno nejezdí, možná proto, že tehdejší naši vládcové prokoukli praktiky našeho příbuzného a nestáli o to, aby některá historická dění, probíhající ve středobodu událostí, byla tak přehledná.

Při vyhlídkových jízdách Prahou mi dnes k dokonalosti chybí už jen odborný výklad a automat na občerstvení, ale balené tak, aby se zamezilo polévání spolucestujících. Jinak o nějaký drobek by snad až tak zle nebylo. Měla bych navrhnout Dopravním podnikům, aby nějaké krátké úryvky o historii ulic, domů, či jiných objektů pouštěl mezi oznamováním stanic a u vstupu do povrchových dopravních prostředků byly ty automaty, nebo alespoň prodavačky Eskyma a Nanuků, které by měly své zboží v krabicích zavěšených na krku jako kdysi v biografech. Kdyby byla tlačenice, tak by si to lidi třeba podávali, jako když si takto pomáhají cvaknout jízdenku. To bych pak měla vyhlídkovou jízdu s plným komfortem.

A proč je cestovka s názvem Dopravní podniky hl.m. Prahy nejlevnější a zároveň nejbohatší cestovkou? Inu proto, že ta povrchová poskytuje za málo peněz hodně muziky. Sveze Vás, kam potřebujete, ještě Vám nabídne výhled na Prahu za každého počasí a taky Vás postrčí k zamyšlení či popudí ke studiu spatřeného.

Jenom nevím, zda by přijala reklamaci za páchnoucí odér v případě některých nemytých spolucestujících. Tedy, hodně dlouho nemytých …

Zde Fotocesta po tramvajové trati Národní divadlo – Karlovo náměstí. Výborná je také cesta po nábřeží tramvají č. 17 

fotografie z webu

Něco pro pobavení:

Zajímavost. Tak touhle tratí někdy jezdívám. Za mlada starou tramvají to bylo mimo trolejbusu jediné spojení MHD, k nám domů.

Úterý 9.3.2010 – pocity emigranta z klávesnice neemigranta a nejen o tom

Určitě si říkáte, no těbůh, to bude hodnota. Co z takto annoncovaného titulu může pojít? Určitě hrozná hámoť. Tak to se mnou zkuste a pojďme do toho.

V roce 1968 se mimo vpádu “spřátelených” vojsk do naší země otevřely i zadrátované hranice. Těžko se dnes chápe, že Ti prověření strážci hranic byli nápomocni při emigraci našich spoluobčanů, ale dle vyprávění tomu tak bylo. Lidi si navzájem už v noci z 20. na 21. srpna volali, někteří naházeli do aut nejnutnější svršky, doklady o vzdělání, rodinné fotografie a prstýnky po babičce a ujížděli k hranicím.

Nevím, jak dlouho trvala benevolence na hranicích, či úředníků vyřizujících urychleně pasy, ale je fakt, že se značná část národa úmyslem odjet, zabývala. I my jsme o tom přemýšleli. Jenže ani jeden z nás jsme neuměli řeč a pak, v té době jsem zjistila, že čekám potomka. Po tom, co jsme si užili s mým prvním nezdařeným pokusem, kdy jsem zde už nemusela být, bylo jasné, že se nemáme o čem rozhodovat. Život to za nás vyřešil moc dobře. Po narození dcery vážně onemocněl můj muž a již nikdy se mu zdraví nevrátilo, ba naopak, jak šel čas, bylo hůř.  

Když se to tak vezme, tak spousta lidí měla v zahraničí příbuzné a i když ne všichni, tak asi většina posílala domů balíčky, peníze, léky, zkrátka se starali. Byla velká móda nosit do zaměstnání barevné fotografie svých drahých ze zahraničí, kde před svým domem a s autem západní značky postávali usmívající se příbuzní nebo se vlnili ve vlnách moří. Všichni byli happy, i Ti co ty balíčky s nedostatkovým zbožím, které se nedalo koupit ani v Tuzexu, dostávali, takže bylo jasné, co z toho může vzejít. Ano. Závist, někdy výsměch, či pohrdání. K tomu ještě přispíval postoj tehdejší vládnoucí třídy, který hlásal, že emigranti jsou zrádci a odrodilci, aj. pindy. Bodejť by ne, museli nějak obhajovat, že jsou naše hranice zadrátované. Bylo nás spousta, kteří na taková nařčení nehleděli a mysleli si o těchto názorech strany a vlády, své.

Nastal ten velký třesk, kdy se otevřely hranice, kdy se mohli někteří, co odešli, vrátit, ať na krátko, či nastálo. Vraceli se s různými pocity. Měli ve své paměti lidi a krajiny tak, jak je opustili, mnozí ani nenašli ulici, ve které naposledy bydleli, protože místo ní byl třeba park nebo benzínová pumpa. Vraceli se z prostředí, které bylo ve své kontinuitě stabilní a neměnné stovky let, zvykli si nejen na jinou řeč, ve které se naučili i myslet, ale i na určité způsoby jiného národa. Těšili se domů tak, že zapomněli, že i zde se lidé změnili, že šel život dál a navíc, že se Ti starousedlíci sami musí učit přizpůsobit životu v podmínkách, které se změnily o 180 stupňů. Kdysi kdosi prohlásil, že se otevřela vrata ZOO a vypuštěná zvířena se musela učit žít v džungli.

Obě strany na sebe nebyly vůbec připravené. Někteří vracející se do bývalé vlasti sem přijeli poučovat, ať v dobrém, či zlém, vytřískat z toho pro sebe maximum výhod a majetku, někteří hledali stopy svého dětství, které samozřejmě najít nemohli. Z každé strany vznikla mnohá nedorozumění, rozkoly v příbuzenstvu, nepřátelství, ale i štěstí, že se mohly odloučené rodiny znovu spojit.

Na internetu se sice objevily dohady typu: „Ti co zde zůstali, byli zaprodanci, kolaboranti a srabi, nebo Ti co utekli, utekli proto, aby si nahrabali, a teď dělají politicky uvědomělé“. Jenže každý rozumný člověk, který není krátkozraký, musí něco takového odmítnout. Každý měl svůj důvod pro i proti a nikomu není nic do jeho pohnutek a života jak si jej zařídil, jak se rozhodl ho žít. Neodhadnu procento zklamaných a naopak procento šťastných navrátilců, ale je pravda, že pro mnohé znamenala změna z již ustálených zvyků a hodnot tak velký zásah do života, že nastalou změnu nesli velmi těžce.  Nenaplnily se jejich představ, které se ale naplnit prostě nemohly.

Považuji nějaký konflikt mezi emigranty a neemigranty za uměle vytvořený, podporovaný hlavně těmi, co v minulém režimu hlásali o emigrantech to, co jim strana a vláda ideologicky předepisovala. Konflikt je také živený lidmi, kterým se líbí stavět jednu skupinu proti druhé. I mnozí emigranti, kteří se vyskytují na internetu přispívají k tomu, aby se živila pověst, že obyčejní lidé emigranty nenávidí.

Prostě jednou jsou to emigranti, jindy čtyřprocentní, pak etnikum, nebo mezigenerační skupiny, všechno je dobré k tomu, aby se lidi navzájem štvali. A to nejde. To bychom opravdu mohli dopadnout tak, že by zase nějaká skupina lidí nosila na kabátě viditelné znamení a hrozil by jí útisk a zmar. A to my, normálně myslící lidé, nechceme a nesmíme připustit. Jak? Nesnášenlivost a násilí musíme odmítat!

Čtvrtek 4.3.2010 – Život mezi virtuálními stěnami, život na blogu

 

Mezi první webblogy se v Čechách počítá web Neviditelný pes, který se stal blogem zpravodajským a na svých stránkách uvádí mj. blogy autorů z jiných serverů.

Něco ze suché teorie z Wikipedie:

Blog je webová aplikace obsahující příspěvky většinou jednoho editora na jedné webové stránce. Nejčastěji, nikoli však nezbytně, bývají zobrazovány v obráceném chronologickém pořadí, (tj. nejnovější nahoře). Autor se nazývá blogger (někteří Češi píší pouze jedno g), veškeré blogy a jejich vzájemné vztahy blogosféra. Slovo „blog“ vzniklo stažením anglického „web log“, což v češtině zhruba znamená „webový zápisník“, a zkrácením slova „weblog“.

Podle svých dosavadních zvyklostí se budu držet jednoho g, budu tedy psát o blogerech a blogu. Blogy se na internetu rozeběhly  během asi čtyř – pěti let. Poté, co vzala počítačová veřejnost tento fenomén na vědomí a ve velkém začala využívat možnost anonymních diskusí pod jednotlivými blogy, začalo přibývat blogerů jako hub po dešti. Ten kdo zvládl psaní na klávesnici, založil si blog na stránkách k tomu určených. Stránky s blogy si pořídily i známé noviny a některé časopisy, které vycházely tiskem, i v elektronické podobě.

Asi není vůbec možné zjistit na internetu množství webů s blogy, natož jejich autory. Své čtenáře si našli tito autoři buď náhodou nebo mezi přáteli, spolužáky, či zájmovými skupinami. Největší oblibu si získala témata o politice, bulvár a trochu ty vzpomínkové. Styl, který vítězí je nadhled, vtip, humor.  Je spousta a spousta balastu, ale když se to povede, zazáří autor jako drahokam mezi sklíčky. Je škoda, že jak se valí nové a nové články, zapadají ty povedené, výborné a skvělé do zapomnění. Snad se najdou i čtenáři, kteří se ke svým oblíbeným vrací, už jen třeba z toho důvodu, že na to mají čas a chuť. 

Jen málo autorů si drží svoji stálou pozici a “boduje”, tedy tam, kde je bodování (karma) zavedeno. Za účelem dobré karmy jsou někteří autoři ochotni udělat kde co. Známou praxí je mezi autory vzájemná podpora, tedy vzájemné karmování, což je chvályhodné, protože to hovoří o jisté sounáležitosti. Jako všude v životě, tak i na blogu je takových navzájem se podporujících skupinek několik, podle toho, kdo jak komu vyhovuje nebo kdo s kým kamarádí, takže se někdy nedá mluvit o bodování článku za kvalitu, ale podle podpory a vztahů. Je fajn, že na některém webu tyto skupinky nejsou nově příchozím autorům uzavřeny a v pohodě přijmou dalšího sympaťáka.

I diskutující mají své favority, kterým přejí a zvýhodní článek svého oblíbence před článkem, který je sice zajímavý a má šmrnc, ale nemá své stálé obdivovatele. Jsou  i šťastlivci, kteří poberou vše, protože prostě umí. Jsou i tací, kteří si výši karmy upravují k obrazu svému, takže různě se svými málo karmovanými články “čarují”. Jako malé děti. Člověk velmi snadno podlehne zhoubné soutěživosti, přeceňuje význam svého umístění a je schopen se kvůli tomu i trápit. Koho by netěšila přední šprušle?

Některé servery poskytují možnost karmy záporné. To je obzvláště nedobré prostředí, kde si čtenáři zchlazují žáhu na nebohém autorovi, nepřejí mu úspěch jen tak z plezíru a schválně mu klikají tu nejnižší karmu, takže třeba z 9 se tento nešťastník propadne na 1. Nechci být laciná, ale nabízí se, že je to taková malá česká vlastnost …

Čtenost je o něčem jiném než karma. Ta spíše vypovídá o zájmu o autora než “nahoněná” karma podle obliby a kamarádů. Je mi líto, že karmě je na webech přisuzována taková váha, že mnozí nevydrží a raději se psaním skončí, než by se viděli  v nižších patrech. Obdivuji ty, kteří jsou nad věcí a své stabilně nízké pořadí oželí, i když mají zajímavé a dobré články. Ti píší pro vlastní potěchu a potěchu čtenářů, kteří jim rozumí, bez nějakých jiných manévrů. Takových je malinko.

Víc než nějaké pofidérní karmě dává mnoho autorů přednost hojné diskusi, do které sami rádi vstupují. Tak to je můj případ. Na příspěvky se těším jako dítě na bonbony a bylo tomu tak vždy.  Ovšem ne všechny příspěvky potěší. Byly i chvíle, kdy jsem některé obrečela a nemusely to být zrovna ty vulgární, ale byly to příspěvky urážlivé, zle ponižující a napadající moji osobu pro své zviditelnění nebo jen tak pro svoji radost. Anonymita diskutérů vedla časem k tomu, že u některých provozovatelů muselo být přistoupeno k registraci diskutujících, protože se diskuse zvrhla ve sprosté a vulgární napadání autorů. To podle toho, zda je autor nenáviděn a proto i pronásledován. Člověk by neřekl, co všechno na sebe prozradí v několika větách, mnohdy se svlékne téměř do naha, tedy obnaží svoji duši, ukáže svoji povahu. Obdivuji autory, kteří nediskutují se svými čtenáři. Já bych to nevydržela.

Samostatnou kapitolkou je pro blogera označení hrdým titulem VIP. Neznám žádná oficiální kritéria pro jeho udělení, jen taková, že takový bloger by měl psát často, mít hezkou čtenost i karmu, na blogu být dlouho a nijak se neprohřešovat. Skutečnost již poněkud kulhá. Stačí nahlédnout na různé blogy, aby si člověk udělal svoji představu o kritériích, podle kterých jaký který VIP je v evidenci.

VIPové mají svá blogová práva, na různých webech různá, např. navrhovat další VIPy a také navrhovat články ostatních autorů do tipů redakce či výběru, to podle provozovatele. Když jsem začala psát na blogu Lidovek, statut VIP tam nebyl zaveden. Když jej Lidovky zaváděly, tak jsem správci napsala, že by se to zavádět nemělo, že to bude stejný efekt jako láhev od coca coly ve filmu “Bohové musí být šílení”. Samozřejmě hrdý titul VIP byl zaveden.

Na blogách ale vznikají i vztahy přátelské, setkají se zde lidé, kteří by neměli šanci se v normálním životě potkat. Vznikají zde i taktické manévry. V případě, že je bloger úspěšný, snaží se někteří blogeři o jeho přízeň a tím si slibují, že i o ně bude zvýšený zájem. Naopak někteří jiní si slibují, že když budou útočit na známého, ale konfrontačního blogera, podaří se jim vůči němu vymezit a pak se dostat do většího povědomí čtenářů. Odpůrci známého blogera se pak semknou pod články toho útočícího blogera.

Tak tedy, to jsou mé zkušenosti s menšími poskytovateli pro psaní blogů. Jak je to u těch velkých? Nevím, asi se tam dá taktizovat méně, ale určitě i tam panují nějaké podobné manévry.

Je všeobecný jev, že blogy již tak netáhnou, počáteční boom je sice pryč, ale zájem o ně se ustálil na určitém stupni zájmu, byť menšího než při jejich vzniku. I já to vím a děkuji Vám, kteří s trpělivostí a laskavostí sobě vlastní  můj blog navštěvujete a se mnou si povídáte. Myslím si, že blog je velká zbraň v ovlivnění názorů některých lidí. Blíží se volby. Musím se začít učit blogům vyhýbat. Alespoň těm politickým! Kolikrát jsem si to již naordinovala a kolikrát neposlechla? 

Blogy jsou pro někoho jako světlo, které přitahuje můry. Ano je to s nimi zrovna tak, ale taky je to velká hra, která je mimo blogy úzce a odborně specializované, braná zbytečně moc vážně!

P.S. Že jsem zrovna Vám (Ti) neřekla nic, co byste (bys) sám (sama) nevěděl (a)? Pak zde máte něco pro pobavení:

Text k tomuto obrázku, který vznikl prostřednictvím několika autorů na Facebooku:

Jiri Navratil:        "Pani, vidíte to co já? Jak se ta Jezevčíková nosí ! Na co si hraje ? Slyšela jsem, že poslední děti měla s nějakým podvraťákem …"
Nada Dubcova:   Pani, já to taky slyšela, ale prej až po tom, co ji prej táhli někam do ciziny k nějakýmu von a von jí nechtěl …
Věra Tydlitátová: No a divite se, pani? S takovýma nohama?

Nahoře na fotografii Kristýna se spolužačkou

Foto Leonbergerů je vypůjčeno z internetu