Čtvrtek 29.4.2010 – otevírá se mi kudla v kapse …

O berličkách, hnáty křivé, pod plachetkou osoba …

Ano, osoby používají berličky, ale hnáty nemají jenom křivé, mají je většinou rovné, štíhlé, přímo výstavní, nebo svalnaté, pevné, ale i běžné. Takže hnáty mívají různorodé, ale berličky nemlich ty samé – stejné. Jedna z posledních berliček na nás vyskakuje ze všech možných projevů, ať z televize, z rádia, k nám se propašovaly až do domu a mlátí mě po hlavě. Slovo – “jakoby” zní v každé větě mladých, starších, hloupých, chytrých … Národ vyměnil “vole” za “jakoby”, což je sice o poznání slušnější, ale jeho použití téměř za každým slovem je nesmyslné, nesmyslnější než – “vole”. Také úsloví – “přesně tak” splývá ze rtů i moderátorů, i ze rtů lidu jimi tázaných, bubnuje nám na hlavy téměř z každého mluveného projevu.

Každý z nás má nějakou berličku, postrkující naše myšlenky vpřed, když se trochu zadrcnou a nechce se jim z hlavy ven dost rychle. Pominu to slavné “éééé”, které se už dávno usadilo v projevu politiků, slavných i méně slavných osob, když se jich na něco moderátoři táží a oni ze sebe dolují myšlenky, které nemohou najít a než je najdou, tak si pomáhají tím příšerným  “ééé”. Nakonec na toto téma byla stvořená úžasná scénka s Luďkem Sobotou.

Naše studentka Kristýna “ééé” nepoužívá, ale “jakoby” i “přesně tak” má ve svém slovníku zdomácnělé. Mluví velmi rychle, myšlenky nijak nehledá, netápe, ví, co chce říct, je pohotová, ale je to jako kulometná palba. Musím chvíli přemýšlet, co mi to vlastně chtěla říct, někdy pokládám doplňující otázky, jako když jsem nahluchlá, ale to zatím nejsem. Jenom nestíhám slovosled. Jsem na mrtvici, když do té palby ještě stíhá zdvihat obě ruce a poškrabáváním dvou prstíků do vzduchu na každé z nich, občas předvádí uvozovky. Kdyby někdo sledoval mě, jak ji poslouchám, musel by použít jednoznačný komentář, že mám vykulené oči a asi i pootevřenou pusu. Pak mám sledovat obsah, když forma je tak napínavá.

To znázorňování uvozovek předvádí i intelektuální dámy při vyjadřování v televizi (na vlastní oči jsem viděla!), opět ve svých odpovědích na dotazy moderátorů. Pohled je to pro Bohy. U Kristýny se to zatím snese, je to projev originality mládí, ale u některých matron je to k umlácení. Tedy k umlácení té jisté, ne k umlácení smíchy, to spíše k pláči.

Pamatuji se, že jsme na průmce měli také určité hlášky, malinko jsme komolili i některá slova – mluvili jsme úsporně. Např. seskupení písmen “stř” na počátku slova jsme zásadně vyslovovali bez toho “s” jako třeba – středa byla tředa, stříbrný – tříbrný, střelení – třelení a to jsme tedy byli. Na jakoukoliv pochvalu někoho, něčeho, příkladně – “máš hezký boty”, tak se očekávalo, že ten druhý odvětí – “ale málo”!

Z výše uvedeného je vidět, že jsem tudíž tak trochu nad věcí, ALE, co se týká takového projevu v médiích, to se mi fakt otevírá kudla v kapse!

Tak a byste o něco nepřišli, tak něco málo z mého pamětnického kalendáře:

27.4. se nenarodil jen můj synek, ale narodila se Zita Kabátová a to v roce 1913, takže se v úterý dožila 97 let.

Tentýž den, ale v roce 2007 zemřel nezapomenutelný Svatopluk Beneš (pro mě Svátík…)

28.4.1911 se narodila ve Vysokém Mýtě Marie Tauberová, operní zpěvačka.

Libuška, kterou občas volám k zodpovědnosti za svoji věštbu („Vidím město, jehož sláva hvězd se dotýká“),

v podání mé slavné spolurodačky Marie Tauberové.

Pondělí 26.4.2010 – jestliže je víkend, musíme být na výletě!

 

Jakmile byl víkend, většinou jsme sebrali děti a pádili z domu. V Praze to byla muzea, zejména muzeum technické, ZOO, Petřín, Vyšehrad, pražský Hrad, procházky podél Vltavy, všeobecně po Praze, všelijaké výstavy úměrné věku dětí, a pod. Jindy jsme se pouštěli dále autem, jako třeba do Roztok na zámek, do Jílového do muzea, na hrady a zámky, do různých měst a městeček, v létě na různá koupaliště v Praze i mimo Prahu. Oběd jsme měli většinou z vlastních zásob, což se dětem líbilo víc, než oběd v restauraci. Moc rádi jsme chodili do lesa, nejen o víkendech, ale hlavně o dovolené.

Skoro dva roky jsme nebyli v lese. Možná i tři, už mi ty poslední roky nějak splývají. Dříve to vůbec nebylo možné, abychom les vynechali z našich výletů. Lesů jsem  v českém regionu navštívila několik, z moravských pak les beskydský. Ačkoliv je krajina naší země útulně krásná, první cenu mezi lesy pro mě vyhrává ten chotěbořský, kterým protéká říčka Doubrava, které ale nikdo neřekne jinak, než Doubravka. Les je protkaný i skálami, a aby bylo možné projít kolem řeky, dávní turističtí nadšenci upravili terén tak, že jej zdolala i devadesátiletá tchýně, naposledy před deseti lety. Byl to úžasný výkon.

V lese jsou známá místa, kde lze najít houby téměř každý rok, ale jedním rokem jsme nezakopli ani o prašivku. Les je dosti rozsáhlý, kopcovitý, ale má něco co ostatní lesy postrádají. Tedy podle mě. Právě, že je tak pestrý, tak je stále jiskrný, zelený, plný života. Jiné lesy mi připadaly suché a proto i jinak barevné.

Nejkrásnější cesta je lesem, skálami a vodou, z Chotěboře na Bílek. Na Bílku hned u východu z lesa stávala chaloupka s venkovním posezením a občerstvením, dokonce i se zmrzlinou. Pár kroků je vlaková zastávka a vlakem se cestovalo zpět do Chotěboře. Musím se přiznat, že jsme celou tuto trasu častokrát neprošli, dnes už bych to vůbec neušla. Když se přišlo z lesa a bylo co k čištění a krájení, tak jsme čistily a krájely, tedy my ženský houby na smaženici, na řízky, do octa, podle toho co bylo. Děti, ačkoliv ke konci lesního putování kňučely, že je bolí nohy, sotva jsme se dostali domů, neposeděly. Energie měly stále na rozdávání.

O lese už bylo řečeno vše. Byl přirovnáván k chrámu, je tajemný, jindy černý, pak zas pohádkový, prý to jsou zelené plíce, existuje Milíčovský les u nás na Jižňáku, Kunratický a Krčský les, co by od nás kamenem hodil, ale s lesem mají tyto pražské lesy společný jen název, že jsou tam stromy, spíše je to lesopark.  Když je krásně, je to tam jako na Václaváku.

Les nám chybí, snad se do něj letos dostaneme, i když už jen na kraj, po těch širokých cestách …

Fotografie z tohoto webu – Klik

  • To vím, kdo přijde k tobě sem,
  • že smavou uvidí tvou líc
  • a odnese si v srdci svém
  • od tebe světla ještě víc,
  • má Doubravko …
  • F. Boštík

i tady už začíná hubové naleziště                přes Doubravku, zde je ještě pohoda        krásná široká cesta, no ještě si užijeme

slavný záběr vodopádu                              zde je to už napínavější, mostík se nad     schody, hezké stoupání

                                                                 rozbouřenou Doubravkou kolébá

    

přes žebřík, jinudy nelze                           a zase nahoru                          dnes by takovou chatku nikdo

                                                                                                                nepovolil

Pondělí 19.4.2010 – když duben, tak narozeniny

 

U nás doma, na koho jsem se podívala, ten měl v dubnu narozeniny. Druhé vánoce. Já byla druhý Ježíšek, protože jsem jako jediná narozeniny v dubnu neměla. Později se k dubnovému slavení připojila se svými narozeninami i Kristýna a tak to začalo: 18., 19., 22, (24. svátek muže), 27. Podle takového nadělení musel vypadat i dort, aby byl pro všechny, jen svíčky se dávaly buď tomu mladšímu, nebo se svíčky po sfouknutí vyměnily s jiným počtem pro dalšího oslavence, či jen tomu s kulatinami a úplně nakonec pak dortů více, to když se s kulatinami sešli 2, jako vloni. Byla to jedna patnáctka a jedna čtyřicítka. Zkrátka byla to honička. Letos byl dort jeden, od Hájka, s několika druhy oříšků a byl moc a moc dobrý. Byl už bez svíček. Děti i Kristýna už mají narozeniny s dvouciferným číslem a kulaté se neurodily.

Ty nejslavnější narozeniny jsou ovšem ty první, s dortem s jednou svíčkou. Dětinky ochotně buší do šlehačky, kterou si následně rozmazávají kolem pusy, na parádní svetřík a hodobožový ubrus. Dojatí tatínkové cvakají fotku za fotkou a dmou se pýchou, jakého mají šikovného potomka.

Kdysi jsme dorty pekly samy, my dvě s babčou Boženkou. Velikou parádou bylo zdobení z pečených obloučků na obrácené formě tzv. jelení hřbet a dort pak vypadal jako královská koruna. Později jsme vymýšlely různé tvary a kombinace, které vyvrcholily dortem v podobě kloboučku pro tříletou Kristýnu. S pečením byl vždycky élent, protože se dort jeden den upekl, druhý den se opatrně prořezal, namazal krémem a ozdobil. Mnohdy se musel všelijak dolepit umnými odřezy piškotu, to aby nebyl nahnutý k jedné straně, nebo když se při pečení vyboulil do nevhodného tvaru. I když někdy dort vykazoval stopy amatérského zdobení, vždycky byl ale moc dobrý (nezbyl ani kousek), na rozdíl od některých kupovaných. Jednou se téměř nedal jíst, jak byl korpus starý a tvrdý, opravdu připomínal polystyrén, ze kterých jsou vyrobeny dorty u fotografa.

Velké umění je udělat dortový korpus tak, aby piškot nebyl dusivý, ale krásně vláčný. Na to je spousta fíglů. Hodně receptů na správně dobré a neošizené dorty nabízí moje osvědčená kuchařská kniha – Sandtnerka. Ale je to jako se vším. Po všelijakém experimentování nakonec člověk plácá jeden stejný a osvědčený recept.

Stejně si myslím, že nejdobřejší dorty, dělaly naše babičky, prvorepublikoví cukráři až tak do začátku šedesátých let. I když dorty bývaly jednoduchého tvaru, o to více byly parádně zdobené. Nezbytnou ozdobnou tečkou byly třešničky a odsud tedy úsloví o tzv. nezbytné přidané hodnotě – třešnička na dortu. Ale i tehdejší cukráři měli fantazii a vytáhli se, když byla příležitost, jako třeba na svatbách. Všelijaká srdce, knihy, patrové dorty, potrava i pro oko. Pamatuji, že v padesátých letech probíhala jednou za rok nějaká soutěž cukrářů a u Juliše (jestli se nepletu) za výlohou byly vystaveny ty nejzdařilejší kousky. Byla to opravdu krásná podívaná, protože se jednalo třeba o vymodelování celého domku s částí krajinky a lidí, vč. špalku na sekání dřeva a sekyrky.

Recepty na dorty a krémy se předávaly z generace na generaci, ale tak jak šel čas, vymýšlely se nové a nové technologie, až se z cukrářství stal přímo umělecký směr v modelování. Krémy jsou povětšinou z tuků, tzv. lehké, to abychom se ošulili, že tak moc po nich nepřibereme. Jenže já si myslím, že se akorát šulíme v dobré chuti. Ať je to z másla nebo z tuku, stejně se z toho přibere, když se pak nehýbáme, ale to už je jiná kapitola, které se říká pohyb dříve a nyní. Zde se dá mluvit o tom, že ne vždy nové postupy a materiály znamená pokrok lidstva. Slyšela jsem, že podle slavného cukráře pana Myšáka peče a prodává dorty v Hraštici u Dobříše paní, co se u něj vyučila a ty recepty po něm zdědila. Nikdy jsem nerozuměla groteskám, kde herci po sobě házeli dorty, nepřišlo mi to vtipné, ale co nadělat, někomu holt není shůry dáno a třeba pojedl málo vtipné kaše.

Jak šel čas, střídaly se tváře na narozeninových fotografiích, postupně ubývaly a zase nové přibývaly, naše děti už mají své děti, zase ony, pečou nebo jim kupují narozeninové dorty, snad tenhle koloběh milé tradice, nevyhyne.

Vygooglovaný dort, ten by pasoval mně     Loňská čtyřicítka, koupená a snědená    Chudá poválečná doba, domácí dort

Čtvrtek 15.4.2010 – něco o knížkách

O knížkách jeden každý, a to nejen z mé generace, může vyprávět hodiny, zrovna tak, jako o poslouchání pohádek, her a jiných pořadů z rádia. Poslouchat rádio není jako se dívat na televizi. Při poslouchání rádia se člověk musí soustředit tak, že nic nevidí a neslyší mimo pořad, který právě poslouchá. Dalo by se říct, že se ocitne v ději jako přihlížející aktér a je na jeho fantazii co vidí. Zkrátka, jakoby viděl svým nitrem. Hu, to jsem to hezky zamotala, teď musím z toho ven, protože chci mluvit o knížkách. Takže oslím můstkem vpřed! V rádiu se mimo jiné útvary také četly knížky na pokračování, takže si i čtenář knihomol, jako jsem bývala já, mohl přijít na své. Později jsem už byla méně ráda, když nějakou moji oblíbenou knížku zfilmovali nebo televizně zadaptovali. Zfilmované příběhy se vymykaly mým představám, jak o osobách, tak i o prostředí a někdy mě pěkně namíchli. Naopak třeba zfilmovaná knížka “Nebeští jezdci” od Filipa Jánského byla výjimkou, která mě potěšila.

Číst knížky jsem začala až v 1. třídě, kdy jsem se naučila číst. Proč až? Inu byly výjimky, které se to naučily i dříve a docela Vás slyším, jak říkáte, já, já daleko dřív. Ovšem nahlas číst mi dlouho nešlo. Měla jsem zkažené prázdniny mezi 1. a 2. třídou, protože jsem nečetla plynně.

Mezi mé první knížky patřily “Poupata” ilustrované Marií Kvěchovou a “Ferda mravenec” – několik dílů od Ondřeje Sekory, také pohádky Boženy Němcové. Pamatuji se, jak mi bylo divné jméno Jaromil, co ke štěstí přišel. Jinak pohádky, jak české tak i indiánské, ruské (Finist, jasný sokol, např.) nebo slavné Hanse Christiana Andersena mě trochu děsily, zrovna tak, jako některé obrázky Jiřího Trnky. Mnohem později mi začaly být Trnkovy obrázky milé.

Četla jsem všechny žánry, co mi přišly pod ruku, ať to byla “Sviňka světoběžnice” nebo “Bílá stráž”, Verneovky, spíše pro kluky, “Kačenka” od Anny Sedlmayerové, dobová literatura jako “Odvážná školačka”, “Timur a jeho parta”, “Ivan Kožedub” – příběhy válečného letce, dívčí románky jako Svéhlavička, Primáni a primánky apod., “Hýta a Batul”, ale i Shakespeara, “Staré pověsti české”, později Čapka atd. Počátkem šedesátých let jsem objevila Škvoreckého Zbabělce, “Sedmiramenný svícen”, “Legendu Emöke” a zcela jsem těmto příběhům podlehla. Tyto knížky patří do mého zlatého fondu literatury jako “Čtyřverší” Omara Chajjáma. Do tohoto fondu patří ještě mnoho jiných knížek, seznam by byl dlouhý. Jen poezie mě nikdy nebrala.

Nejvíce knih a to zejména knih tlustších, jsem přečetla, když jsem čekala narození synka, protože jsem nesměla nic dělat, jen se povalovat. Namátkou – téměř vše od Steibecka (např. “Na východ od ráje”, “Pláň Tortilla atd.), ”“Sbohem armádo” od Hemingwaye, všemožné detektivky ať dobrých tak i pochybných autorů (ale ty jsem četla systémem – začátek, prostředek a konec), “Poutníci” od Katleen Winsor a mnoho dalších. Jako každá ženská, oblíbila jsem si Betty Mac Donald “Vejce a já”  a “Co život dal a vzal”. Mou oblíbenou Jindřišku Smetanovou “Ustláno na růžích a pod nebesy” zmiňuji všude, na tu nikdy nezapomenu, ale určitě jsem nevděčně zapomněla na spoustu skvělých knih. Třeba o bratřích Čapkových, kterou napsala jejich sestra Helena, šťastně zfilmované “Postřižiny” od Hrabala a mnoho jiných. V posledních letech jsem hodně četla životopisy slavných, jak herců, tak i malířů (o malířích i v mládí).  

Četla jsem všude, kde se dalo, měla jsem systém rychločtení, kdy jsem knížky jako třeba  od Arthura Haileyho přečetla přes noc a pak jsem se k nim vracela a četla hezky slovo od slova, větu po větě. Některé zhltané knížky jsem už neotevřela, k některým se vracela několikrát, k některým i mnohokrát.

Jak říkám, o knížkách je možné bavit se hodiny, pro dnešek jen malý vzorek …

Čeká nás veliká probírka naší knihovny, která se rozprostírá ve dvou patrech. Určitě se nějaký plevel bude muset odstranit. Nevím, nevím, jak to půjde, zda se oba shodneme, že právě ta knížka, kterou jeden z nás vyřadí je opravdu plevel …

Úterý 13.4.2010 – má utrum, již nikdy více kostí

 

To by člověk neřekl, že kosti, ty psí pochoutky jsou pro psy vlastně nebezpečné. Dozvěděla jsem se, že kostičky pro psa nejsou vůbec vhodné, že opak je pověra. Nevím, kdysi naše Asta chroustala kosti s nadšením a dokonce milovala i ty nebezpečné, drůbeží. Ty ale Ele nedávám, jediné, které občas dostala, byly z vepřového kolena. Má utrum. Již nikdy více kostí Ela nepozře. Ta poslední, pro ni osudová ji tak ucpala střevo, že jsme museli vyhledat veterináře.

S veterináři v naší rodině nebyly moc dobré zkušenosti, až na světlé výjimky, které se ale nedaly využít vždy, když je člověk potřeboval. Buď byli moc daleko, nebo měli ordinační hodiny jen někdy, zkrátka nejlepší je doktora nepotřebovat, stejně jako u lidí. Jenže tohle se muselo řešit. A hned. Zadala jsem na internetu, co potřebuji a ten na mě vyplivnul potřebné informace. Některé z ordinací jsme už znali, a proto z výběru vyloučili. Riskla jsem jednu, pro mě neznámou a ne tak daleko od domova. Ten risk se vyplatil.

Po telefonu jsme se objednali a spustily se zážitky. Do čekárny ještě jakž, takž Ela napochodovala bez velkých bojů. V recepci seděla příjemná a ochotná dívka. Zapsala si naše údaje do PC a poslala je elektronicky do ordinace panu doktorovi. Nebudu to protahovat a líčit všechna vyšetření, omezím se na vylíčení toho, proč je tato veterina pro nás do budoucna naše domovská. Pan doktor velmi podrobně vysvětlil, co hodlá dělat jak pro tu chvíli, tak i pro chvíle budoucí, kdyby se nedařilo. S Elou mně bez problémů pomohl ji naložit na stůl s RTG, choval se k ní nejen vlídně, ale i ohleduplně při vyšetření.

Ten den jsme prožili s různými přestávkami na veterině, takže když jsme se vraceli zpět, tak se Ela zapřela, že neudělá ani krok, pohnout šedesáti kily byl pro mě nadlidský výkon. Přiběhla asistentka a pomohla mi ochotně Elu nastěhovat do ordinace šoupáním po zemi jako balík. Žádné pindy, jako pani, s tím musíte počítat a vzít si s sebou někoho na pomoc.

Celý zákrok vyvrcholil vybráním střeva pod narkózou a to hluboko po ordinačních hodinách. Účet jsme dostali tak, že se s námi pan doktor Eliáš rozloučil s potřebnými radami a poslal jej opět elektronicky do recepce. Účet byl srozumitelný, položkově rozepsaný a ne jako v minulosti naškrábaný rukou nečitelně a obecně. Také se nás nikdo neptal, jestli účet vůbec chceme, účty dávají samozřejmě. Pro mě úplný zázrak. Organizace práce i zacházení personálu s námi a se psem, pro mě nevídaná. Leckteré lidské ordinace by se mohli jít učit od této zvířecí. 

Ela ráno předvedla, třemi hromádkami, že se opět zprůchodnila a jinak stále vyspává narkózu. Tak snad už bude pokoj.