Pondělí 5.4.2010 – bejvávalo …

 

Dnes to není moje tvorba, ale pozvánka pro nostalgiky … Ke zvětšení fotografií si je naklikejte.

Zvu Vás do virtuálního muzea trolejbusové dopravy v Praze.

Je to zajímavé a nostalgické pokoukání a počtení. Na poslední fotografii je zachycena i uniforma “vyhynulého” povolání, průvodčí i s kabelou. Kleštičky na štípání lístků jsou jen tušené  – v závěsu na kabele nahoře. Plná cena jízdenky v šedesátých letech byla 60 haléřů, dětský byl za polovic. Abyste se hezky naladili, tak si před vstupem do muzea prohlédněte pár fotografií a přečtěte si, jak se píše o konci trolejbusů v Praze:

 

    Smyčka na Pankráci                                 Vyšehradský tunel                                  Botanická zahrada

Toto je převzaté povídání:

Úplně poslední trolejbus

Právě ve voze 9431 uspořádal Kroužek přátel městské dopravy závěrečnou trolejbusovou výstavu na konečné na Strahově v poslední den provozu trolejbusů, v neděli 15. 10. 1972. Trolejbus jezdil po městě s nápisy "Trolejbusy se loučí s Prahou, Praha se loučí s trolejbusy", a "Dnes jezdíme naposledy". Posledním pravidelným vozem, který svezl cestující z Orionky na Strahov, byl vůz 8 Tr číslo 9491. Do vozovny zatáhl 45 minut po půlnoci. Nočními ulicemi jej následoval ten úplně poslední trolejbus – Tatra T 400 číslo 9431.  Do vozovny Smíchov přijel dne 16. 10. 1972 v 1:14. Tím definitivně skončila éra trolejbusů v pražských ulicích.  Ve 4:08 ráno ze Strahova odjížděl první spoj autobusové linky číslo 176.

 

Tahle fotografie se mi moc líbí, ani nevím proč, možná mě ten trolejbus někdy vezl. Konečná – Václavské náměstí

Vstup na stránky o trolejbusech, a nejen o nich:

Také Vás zvu za jízdenkami. A jako u trolejbusů, tak i zde před vstupem, malá ochutnávka: 

Toto je převzaté povídání o jízdenkách:

Bylo nebylo, v tramvajích býval v každém voze průvodčí. Dnes to opravdu zní jako pohádka. U autobusu a trolejbusu to znamenalo s řidičem jen dvoučlennou osádku, ale u tramvaje s vlečňákem museli být celkem tři. U některých linek, třeba č. 9 nebo 11, jezdívaly soupravy obousměrného motoráku + 2 plecháče. To už znamenalo posádku čtyřčlennou.
Průvodčí musel do jízdenky vyznačit spoustu věcí. Když začneme tramvajovou č. Mg353236 (předchozí obrázek vlevo¨ dole), vidíme, že cestující jel dvacátého čtvrtého tramvají č. 20 cca ve 12.15 a přestoupil na linku č. 9. Přestoupit jste mohl celkem 2x. Když jste při přestupu nic neřekl, byl vám v lístku proštípnut čtvereček -,60Kčs a tím jste dále nesměl přestoupit. Když jste řekl: "Ještě přes!", bylo Vám proštípnuto políčko dovnitř jízdenky, tedy zde u č. 9 a mohl jste ještě 1x přestoupit. Dotyčný ale z té devítky dále buď nepřestoupil, nebo průvodčí již jízdenku neoznačil – i to se stávalo. (Čtvereček vpravo dole totiž není proštípnutý).
U autobusů se číslo linky značilo analogicky. U linky 107 se značilo "7", u 114 "14", autobusový lístek č. R 417392 (nejstarší z těch po měnové reformě, předchozí obrázek vpravo nahoře), je z linky 103, trolejbusová Pp570880 (následující obrázek vlevo nahoře) z linky 52. (Čísla trolejbusů začínala na 5- a 6-). Starší jízdenky mají ještě čísla v kroužku a to znamená, kde přibližně na trase jste nastoupil a jestli tam nebo zpátky. Ten puntík místo č. "4" vyznačuje centrum Prahy.
Když průvodčí koukli při Vašem přestupu na jízdenku, hned poznali, že jste mezitím hodinu coural po Václaváku a nechal ujet dvě tramvaje nebo jedete s přestupem a přitom jste mohl jet přímo. Když si průvodčí nacvakal dopředu lístky a neprodal, vozovna je orazítkovala a druhý den prodala pro jízdu bez přestupu (FH889695, následující obrázek vlevo dole).

Vstup za jízdenkami:

Reklamy

34 thoughts on “Pondělí 5.4.2010 – bejvávalo …

  1. Petře, když kliknu na youtubko, tak se mi objeví hláška "500 ERROR Omlouváme se, ale stala se chyba. Už jsme vyslali tým speciálně vycvičených opic, aby situaci vyřešily."Jinak odkaz na zmizelé koleje je pro ostatní určitě bezvadný, kdysi mi přišel mailem, tuším, že i od Vás, ale i od Zuzky. Takových bezvadných odkazů pro nás nostalgiky není nikdy dost, kór když jsou tam vzácné, dobové fotografie, zašlé Pankráce!Před 1 minutou | Odstranit

  2. Já jsem přišla do Prahy až v roce 1975, takže jsem trolejbusy nezažila. Nicméně děkuji za krásné vzpomínky, byla ta Praha vždycky fakt romantická, i když doba byla nevlídná. Co teprve za císaře pána nebo za první republiky!

  3. Jo, tak youtubko už funguje, tak nevím kde byl zádrhel. V Ostravě ještě trolejbusy na pravidelných tratích jezdí? V Plzni myslím, že ano.

  4. Nostalgie, to je něco pro mne, Naďo, jenom škoda, že to povídání o jízdenkách a jejich štípání nesouhlasí se zobrazenými jízdenkami, takže jsem si to nemohl podrobně nastudovat. Jinak ten trojebus 54 měl stejnou konečnou na Václaváku jako ten náš 55, což by byla pro mne úžasná výhoda až na to, že on jezdil v mém směru jen k podolské vodárně a tam odbočil doleva na Pankrác. Čili jsem musel kvůli dvěma stanicím přestoupit na tramvaj ke Žlutým lázním (č. 17 a 21), ale stejně to byla paráda, trolejbus nesmrděl a jezdil tiše. Kam se na něj hrabou dnešní tramvaje a autobusy…

  5. Opět prima povídání, zajímavé téma. Já jsem se trolejbusem něco najezdila, neb jsem skoro rok bydlela na kolejích Strahov. Bývala to pěkná točenice!

  6. Já už sice něco něco pamatuji, ale bohužel i kvůli tomu, nepamatuji. Najezdila jsem se trolejbusem z Pankráce po nábřeží do školy na průmku do Dušní. Jen si už nepamatuji, kde, jak a na co jsem z toho trolejbusu přestupovala a má kolegyně, která občas jezdila se mnou žije v Americe, tak ta mi to už nepřipomene. Kdo ví, jestli si to ještě vůbec pamatuje. Možná jsem jela až na Václavák a tam pěšourem přes Můstek, Železnou ulicí, průchodem do Celetné a dál kolem železného starožitnictví doťapkala do Dušní. Možná tak. A nebo jsem někde přestoupila na tramvaj č. 17 a jela až na stanici k Pařížské ul. a tam ten kousek doběhla …Jako tramvaje, tak i trolejbusy jezdily ve špičkách děsně našlapané a taky, když vypadl proud, tak se šlapalo pěšky … ale je pravda, Mirku, trolejbusy byly tiché a nesmrděly …

  7. Ještě k těm jízdenkám. Nikdy jsem jim nerozuměla, možná bych z toho vyluštila datum, hodinu a č. tram. či trolej., ale to je tak všechno …

  8. Trochu do mlýna : MHD Chomutov- Jirkov před léty, když se rozhodovalo o typu dopravy, dala přednost trolejbusům, tak u nás jezdí a jsou využívány. Výhodou je samozřejmě postavení středního města- poměrně široké komunikace. Navíc, mimo špičku mohou být nasazovány malé autobusy ( 18 míst). Mimo to, bezhlučnost je do určité míry sporná- sám pamatuju (zaválky) trolejbusy ve Slezské. Dole ticho, ale ve 2. patře hukot zvenku jako v mlýnici. Tramvajáci a průvodčí- těch cest 22. a 1. z Jiřáku do Břevnova,a opačně s oblibou v "zadním".Zmínka tady http://bbsenior.spaces.live.com/blog/cns!45031B97BDC568DE!295.entry

  9. Tohle Vaše psaní jsem bb seniore nějak přehlédla. Je to moc hezky a zajímavě napsané, ještě se k tomu vrátím.

  10. Youtube má asi svoje dny:-)V Ostravě trolejbusy stále jezdí.To video je z jízdy historických vozidel Dopravního podniku.

  11. Krásné vzpomínky na staré časy v Praze, kdy bylo na ulicích jen pár starých aut, staré tramvaje a trolejbusy. Tam na jedné fotce je trolejbus č. řč. ten zpočátku jezdil z Jungmannova náměstí do Vršovic bělocerkevské ulice. Tam na konečné ve Vršovicích nebyl pro trolejbusáky záchod a tak pan řidič "chodil na kolo" čili se na přední kolo jednoduše vyčůral. Jak to dělaly dámy průvodčí, to nevím. Jako kluka mně vždy uchvacoval ten zpěvný hvizd trolejbusů, a u starých tramvají jak na konečných stanicích přední vozy "šíbovaly", to byla procedura!! Pak si pan řidič vzal oleštěnou mosaznou kliku a šel na druhý konec vozu a už se pelášilo. Kdo si ještě pamatuje konečné stanice tramvají z let padesátých? Tehdy bylo tramvají 23, trolejbusů 4 linky a městské autobusy označeny abecedou. Autobus "D" jezdil z Dolních Počernic (Jahodnice) do Hrdlořez, kde na něj čekala tramvaj č. 21A ta pak pelášila do "Hodkovičky ledárny." Tam také končila sedumnáctka a ta jela do "Holešovice Pelc-Tyrolka" Č 6 dětská nemocnice a tamtéž co sedmnáctka. Č 14 Horní Krč Kačerov – Kobylisy Střelničná. Tam také končívala trojka a ta pak pádila na Pankrác Veselí. Jako kluk jsem znal všechny konečné, ještě bych si vzpoměl, ale paměť, dámy a pánové slábne. Ale vzpomínky na bezstarostné dětství i uprostře těch hrůz let padesátých zůstávají. hezky píšeš Naděnko… Honza Marek, Kanada

  12. Nějaký čas jsem přemýšlel, zda se připojit ke vzpomínání na zašlé staré časy MHD, potažmo neustálého a neustávajícího spodního proudu vzpomínek na vlastní mládí, či se postavit do opozice a napsat filipiku proti tématům, hodným lavičky před domovem důchodců. Ale po zdravé úvaze jsem zvolil třetí cestu, protože ve výběru témat na rozdíl od politiky existuje.Shodou okolností jsem měl možnost o velikonočním pondělí si přečíst tři texty, které zdánlivě spolu nesouvisely, a přesto se v nich našlo alespoň pro mě dost styčných bodů. Prvním z nich, hned po probuzení, byla bakalářská práce mé dcery, v níž jsem hledal stylistické a sémantické nedostatky, protože o odborné stránce té práce vím krásné velké lesklé hovno barvy sieny pálené, abych svou dceru ocitoval i co do použitého slovníku, jímž se o práci na své práci vyjadřovala. Samozřejmě, že mně ji poslala o půl jedné v noci a takhle s rozbřeskem by se jí líbilo číst rešerši. No tak co jsem měl dělat, dostala ji v devět.Tématem té práce je rozbor autopercepce hráčů, závislých na online hrách a možnosti jejich léčby. Dost velký prostor je v ní věnován pocitům samotných hráčů, jak vnímají uspokojení ze hry v závislosti na čase, a to jak krátkodobě, tak dlouhodobě. Zkrátka, jak se jim mění pocity slasti, když si hrají na hrdinu pět hodin v kuse, a jak, když už ty své hvězdné války nebo travian hrají několik let.No a s tím tématem velice úzce souvisí text Tomáše Sedláčka o slasti z bohatství, uveřejněný pod názvem Čím víc toho máš, tím jsi… na blogu aktuálně.cz. Mimochodem, v poslední době si počtu nejvíce právě na tomto blogu. Tak tenhle hlavní makroekonom ČSOB, jestli se nepletu, se zabývá vztahem bohatství a pocitem štěstí z něho, nastojte! Začíná výletem do historie a teorie. Konstatuje objevně, že „Rozdíl mezi touhou a jejím naplněním tady byl odedávna a vždy bude.“ Ukazuje na filosofické směry, které se tématem zabývaly v minulosti: „Hédonisté tento rozpor řeší zvyšováním nabídky: čím více toho chceš, tím více si toho dopřej. Je to právě tohle Kunderovo "zlaté jablko věčné touhy", co nás táhne kupředu, říkají hédonisté. Existuje ale bod blaha, ve kterém jsme šťastni? I kdybychom měli ráj na zemi a v řekách místo vody teklo archivní víno, asi by nás to bavilo jen chvíli. Konkurenční program řešení vzdálenosti mezi poptávkou a nabídkou nabízejí stoici. Jejich recept netkví ve zvyšování nabídky, ale ve snížení poptávky.“ A v závěru vysloví odvážnou myšlenku D.G. Myerse: Ti, kteří vyhráli velké množství peněz v loterii, jsou na tom s pocitem štěstí po roce zhruba stejně jako lidé, kterým se před rokem stala vážná nehoda, a zůstali třeba připoutáni na vozík. Jak ostatně praví již Aristoteles: "prudké slasti vyhledávají lidé, kteří nejsou schopni se radovat z jiných slastí". Z tohoto úhlu pohledu se skutečně zdá být bláhově idealistický program stoiků mnohem realističtějším, než program hédonistů. Jinak řečeno: kýženého prolnutí poptávky a nabídky se skutečně asi snáze dosáhne snížením poptávky. Pro představu neustálého pokroku by však tato ideologie byla zhoubná. Musíme si proto vybrat: chceme neustálou nespokojenost, která nás lovecky žene kupředu (a zvyšuje HDP), nebo spokojenost se současným stavem, kdy si uvědomíme, že toho máme dost?Tolik Tomáš Sedláček a plynule přejdu k mému miláčkovi, Václavu Bělohradskému, který obcoval na svých stránkách s tématem jen o odstín podobným. Varoval před dopadem precedenčního rozsudku Nejvyššího soudu USA, který padl v kauze Citizens United versus Federal Election Commission dne 21. ledna 2010, a ruší se jím federální zákon o zákazu korporacím využívat jejich fondů k financování těch forem komunikace, jejichž cílem by bylo vést kampaň pro nebo proti nějakému kandidátovi ve volbách.Co to v praxi znamená, klade si V.B. otázku. Big business oslavuje rozhodnutí Nejvyššího soudu jako vítězství „práva každého Američana účastnit se politického procesu“. Jsou ale korporace totéž co „každý Američan“? Pro prezidenta Obamu je to vítězství naftařských koncernů, Wall Streetu, soukromých pojišťoven a jiných mocných zájmů, které každý den ve Washingtonu využívají svou moc k tomu, aby přehlušily „hlasy obyčejných Američanů“. Mnoho Američanů tuší, že například v Iráku umírají jejich synové spíše za zájmy velkých korporací než za ideu republikánské demokracie a že vlajky na rakvích padlých to jen maskují.Mám po uvědomění si dopadu tohoto rozsudku pocit, že jako dnes slepě přebíráme vše, co zavání Amerikou, stejně jako jsme slepě před časem přebírali vše, co zavánělo Sovětským svazem, tak jednoho dne padne i u nás podobný rozsudek ústavního soudu a legalizuje propojení politiky a byznysu. Byznys a zločin už propojeny jsou. V takové zemi se našim dětem nebude žít nijak nadvakrát.Začal jsem o subjektivně ochabující slasti z her, pokračoval o subjektivně ochabující slasti z mamonu a skončil subjektivně ochabující vírou v demokracii. Přesněji řečeno v emokracii. Ne, to není překlep, až se Velký Bratr Byznys zmocní politiky s požehnáním zákonodárců (zatím je to propojení utajováno a pokrytecky veřejně hanobeno právě jeho představiteli), bude na nás útočit právě přes naše pocity, stejně jako na naše pocity a podprahové vnímání útočí například televizní reklamy. Bude nám vládnout subjektivní pocit nezřízené touhy po bohatství několika schopných jedinců. A my vlivem praktické aplikace jejich emokracie budeme mít pocit, že se máme vlastně lépe (stejně jako ti Američané, co investovali do válečného byznysu své syny), protože oni dobře vědí, že jinak by lid volil cestu revoluce. Tolik zatím k trolejbusům.

  13. Ano, Honzo, máš pravdu, Praha byla úplně jiná, když byla téměř bez aut. Byla daleko přívětivější a domáčtější, nebála jsem se v ní cestovat, zato teď je to horší. Mluvím o městě. I když byla Praha samé lešení a někomu spadla i římsa na hlavu, byla to holt naše Praha. Teď, i když je vyfešákovaná, tak mění tak rychle svoji tvář, že je často pro mě cizinou, ale co se dá dělat. I já se měním, ale na rozdíl od ní ne k lepšímu :-)). Máš dobrou paměť.

  14. Jiří, tak nevím, i když je jasné, že Vás pomalu ale jistě nebaví má témata na lavičku před domovem důchodců, což jste řekl velmi pregnantně (nakonec jak jinak), tak já tím psaním naplňuji francouzské přísloví – „Mládí je budoucnost, stáří jsou vzpomínky.“ Vy jste ještě mladý, tak se Vám to mé plkání o tom co bylo asi už zajídá. Mám pocit, že je to ale u mě takové vlnění, tedy že nejen vzpomínám, ale také žiju přítomností, i když ta přítomnost je pro mě v současné době zase tak trochu na prd. Však jsem Vás už vyhlížela, kde jste. Myslela jsem si, že téma trolejbusy – nic pro Vás …

  15. Jak jsem to myslel, tak jsem to napsal, nejme již mládí, které stále něco předstírá ve snaze vylepšit své matné bytí leskem lži.Opravdu mě dojíždění moc nebere, protože právě snaha zamezit dojíždění mě usadila do mého městečka a do mé práce. Neměl jsem rád dojíždění, a z podhorské vesnice do školy a do práce jsem si ho užil také dost, byť ne tolik jako občan velkoměsta, pro něhož je denním chlebem i v čase volna. Prostě jsem ze svého života odstranil věci, které mě zdržovaly od zálib, a dojíždění bylo jednou z nich. Neuměl jsem ve vlaku či autobusu číst, tedy krom novin nebo rodokapsu, nic, co by za něco stálo, a tak cestování pro mě byl ztracený čas. Vždycky jsem si při čekání na spoj sčítal hodinu k hodině, kolik to dělá za den, za týden, za měsíc za rok. Ta čísla mě ohromila a prakticky přinutila přestat dojíždět do práce. Když to mám dnes čtvrthodinku (měl jsem to dvacet let dvě minuty) volné zdravotní chůze parkem, je to tak akorát k uklidnění a zamyšlení, a tak v porovnání s těmi, co tráví na cestě domů hodinu i více, jsem spokojeným králem.Čas od času si na internetu prohlédnu nějaké staré mašinky, autobusy nebo tramvaje, trolejbusy a lanovky, ale příliš často to není. Dá se říci, že je to stejně časté jako třeba přírodní scenérie. Upřednostňuji ve všem osobní prožitek a tak než koukat na nádherný čínský národní park na monitoru, projdu se raději kolem řeky, kudy jsem šel už tisíckrát. Dá se vlastně říct, že to opakování prostředí mě dovádí ke stereotypu snů, že se mně na stejných místech vybavují podobné představy jako minule. Ležím na stejném kmeni a mám stejný sen, jestli je mně dobře rozumět.Daleko častěji si čtu o lidech, biografie známých i neznámých lidí, vojevůdců, státníků, vědců, umělců, vynálezců a povšechně lidí něčím výjimečných. Hlavně ne herce a zpěváky, tam je velice blízko k bulváru a ten se mně skutečně fyzicky příčí.Takže jste tušila správně, pohyblivé konzervy na unavené pošedlé lidi není téma pro mě. A nebude to jenom tím, že jsem opravdu mladý, letos mně bude teprve šedesát a život, jak ho mám dnes zařízený, by se mně líbil, zatraceně líbil, jenom kdyby bylo o trošku víc zdravíčka a tím i naděje. Ale i tak to prostě beru furt dopředu, protože pokud to se mnou praští zítra a zbude mně aspoň špetka zdravého rozumu, tak na vzpomínání bude času dost.A jako omluvu za to žbrblání přiložím jeden hezoulinký židovský na téma hromadná doprava:Pan Načeradec jel nočním vlakem domů. Přisedl elegantní mladý muž – a hned se hrnul do konverzace: "Nevědí, prosím jich, kolik je hodin?" Načeradec ho zchladil pohledem: "Oni jsou Žid?"Mladík rychle přisvědčil a Načeradec pokračoval: "Tak se jdou vycpat!"Mladík jen zalapal po dechu, ale hned se vzpamatoval: "No ráčej prominout, takovou hrubost jsem si snad nezasloužil za tak uctivou otázku…"Načeradec ho gestem zastavil: "Chtěl jsem si to vysvětlování ušetřit. Co se dá dělat. Jejich otázka byla uctivá. Kdybych odpověděl i já uctivě, oni by hned navázali, jako že máme dnes hezky. A jestli jezdím tím vlakem často. A v čem podnikám. A hned by se šířili, v čem podnikaj oni. A kam jedu. A shodou okolností, oni že tam jedou taky. No, a je skoro noc, hotel budou shánět těžko, našince musí jeden pozvat domů. A tam uviděj mou ženu, ale taky mou Sylvinku. Krásné děvče, to mi můžou věřit, doma se umí otáčet, sečtělá je – no a bude z toho rande, jakože to nechci vidět svýma očima. Je mi jasný, že jak ji uviděj, budou ztracenej. A přijdou a budou škemrat a ruku dcery chtít a ženit se a svatbu vystrojovat! A to bych jim nemohl udělat, říci ne, zlomilo by jim to srdce. Proto jich posílám, ať se jdou vycpat, už teď. Přece nedám svou jedinou dceru šnorerovi, který nemá ani na hodinky!?!"

  16. Jiří, já nerada cestuji metrem, protože nic nevidím, ale když potřebuji rychle, tak jeho služeb s povděkem použiji. Kdysi jsem musela tím metrem jezdit denně do práce a tak aby to bylo k unesení, tak jsem se učila španělsky (mno, nenaučila :-)). V knize jsem měla založenou tuhu a vyplňovala doplňovačky v gramatice. Také jsem byla zaměstnaná blízko domova, kam jsem chodila pěšourem, ale vzhledem k panelákové krajině se mi to moc nelíbilo. Když jsem dozorovala různé objekty, tak při procházkách jsem byla stále v práci, neb jsem zjiš´tovala co je kde v jaké fázi a tak to stálo taky za nic. Na malém městě je to docela něco jiného, to bych brala tak jak to máte zařízeno Vy. Ohledně virtuality. Také bych raději žila život živě, ale v této době zaplaťpánbu za virtuální svět. Jinak bych se mezi lidi zas tak moc nedostala. V pátek mám školu, tak se tam nějak doplazím. Není to tak hrozné. K metru budu přivezena a od metra odvezena :-)).Jsem ráda, že si se mnou povídáte, a jako mladík ještě alespoň 20 let vydržíte. A omlouvat se nemáte zač!

  17. No víte, ono to s mým chozením také už není nijak slavné, dnes chodím takřka výlučně sám, protože mé šnečí tempo mé ženské nevyhovuje, v zimě jí zamrzá její nízkotlaké potrubí a v létě zase mně vaří krev jako voda v ucpaném chladiči. Prostě se loudám sám a dál než k té řece, což je pár stovek metrů, už nedojdu. Proto miluji maloměsto, v němž nemusím do plechové krabice s ostatními nevrlými nevolníky, jejichž depresívní nálada je tolik nakažlivá, abych se přesunul někam, kde mohu v klidu posedět a popřemýšlet. Když ráno vyjdu z baráku, řvou ptáci, až mě to ruší, protože ještě dosnívám své ranní sny, ale jakmile dojdu do parku, kde je to jako v ptačí židovské škole, už si z těch snů nepamatuji nic, ani o čem byly. Ach, ty moje ranní sny. Kdyby tak chtěly obtěžovat mou mysl, jako třeba obtěžují některé vlezlé melodie. Kdysi jsem zaslechl Far away od Slade v nějaké reklamě a dodnes se té melodie nemohu zbavit, když zahlédnu jakoukoli televizní reklamu. Tohle bych chtěl mít se sny a ne se šlágry.Prostě bych si sedl na své místečko a sen by se sám od sebe rozjel jako seriál v televizi, někde od toho okamžiku, kde minule přestal, by se odvíjel dál, dívky by nestárly, já bych byl pořád sportovec, krajina mládí by pořád kvetla stejnými květy, tak bych to chtěl ve snech mít. Ale ony ne, to musí v každém snu se namíchat bláznivá směsice obrazů, co jsem kde viděl (dnes večer jsem zván na vernisáž, ale nepůjdu, jedná se o sdružení umělců, pracujících na sponzorem zadané téma „regionální plenér,“ to vidět nemusím), co jsem kde zaslechl, do toho útržky knih (když čtu, běží mně film a tak jsou to vlastně útržky filmů, proto jsem říkal, že neumím číst ve vlaku nebo autobuse, kde mně film nikdy nenaskočí) nebo opravdových filmů, útržky rozhovorů a všelijakých hesel a hlášek z knih a filmů, to je celý můj včelín, co nosím na místě hlavy.Ale nejraději čtu poezii, tam je ten film nejkrásnější, protože nemá děj, má jen pocity. Tohle na poezii miluju, že dokáže vzbudit kombinací úplně obyčejných slov naprosto neopakovatelné zážitky.

  18. Tak na poezii mě nikdy neužilo a už asi neužije až na pár výjimek. Já jsem kdysi dokázala číst úplně všude i při vaření, možná jsem se trochu podobala té čtenářce ve filmu Florenc 13.30, jak četla na stanici autobusu, všichni se kolem mleli, nadávali, povykovali, jen ona byla začtená v jiném světě, že ji tam málem na té stanici nechali …U nás také po ránu řvou ptáci, ale mně to nějak nevadí, mé sny jsou nic moc, jsem radši když se mi nic nezdá. Stává se ze mě otrlá stará baba!

  19. Naďo, moc mně přeceňuješ s tou pamětí. Za žádnou cenu si nevzpomenu, kam jsem včera dal moje vyndavací zuby. No a tak bezzubej si vzpomínám na ten příběh jedné staré babíčky, která v tramvaji nebídla mladému pánovi oříšky. Pán přijal a pochutnával si. Když už to ta stařena udělala potřetí, pán se jí zeptal, proč ty oříšky raději nesní sama? a ona odpověděla: "Vědí studentíku, já nemám žuby a tak z těch voříšků vocucám tu čokoládu a pak mně je jich líto je vyhodit" A jestli todle je starej fousatej for, prosím p.t. čtenářstvo za prominutí. S mnoha bezzubými pozdravy Honza Marek, Kanada

  20. Pánové, myslím, že byste si docela rozuměli. Neznala jsem ani jeden vtip, ale Honzo, ten tvůj je tedy drsnej!!!

  21. Aby se nemohlo říci, že mě historie nezajímá, že na ni kašlu a hledím jen dopředu jako kůň na onen příslovečný věchet sena, držený mu před hubou potměšilým vozkou, seznámím vás s textem, který se mně líbí pro svou objektivitu a poučenost. Pražský magistrát se snaží bez emocí a hysterie pohlížet na opravu Karlova mostu:V úterý odpoledne se konala tisková konference na téma Fakta a mýty o opravě Karlova mostu. Konference proběhla uvnitř pátého pilíře Karlova mostu za účasti radního hl. m. Prahy pro kulturu Ondřeje Pechy. Praha tak reagovala na nedávná obvinění a udělenou pokutu ve výši tři a čtvrt miliónů korun. Pokud jde o obvinění ředitele odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu Magistrátu hl. m. Prahy Jana Kněžínka kvůli opravě Karlova mostu, Státní zastupitelství pro Prahu 1 obvinění z trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti k 31. březnu zrušilo. Radní Ondřej Pecha zopakoval, že se Praha odvolá proti rozhodnutí plzeňského krajského úřadu, který hlavnímu městu minulý týden udělil pokutu 3,25 milionu korun za znehodnocení památkové hodnoty Karlova mostu během jeho rekonstrukce. V případě, že odvolání u Ministerstva kultury ČR neuspěje, je Praha rozhodnuta se soudit. „Po katastrofální povodni v roce 1890, která Karlův most pobořila, byla zničená část mostu znovu postavena. Stavělo se z materiálů odlišných od původně použitých. V 70. letech minulého století prošel most velkou rekonstrukcí a ta velmi negativně zasáhla všechny části, které dnes opravujeme. Na tom bych chtěl demonstrovat, jakým vývojem Karlův most procházel a s jakými problémy se potýkají dnešní stavbaři. Vzhledem k tomu, že toto těleso není homogenní, každý metr, každých deset metrů je jiných, proto je nutno řešit na místě, jakým způsobem se památky chopit, jakým způsobem přistoupit k rekonstrukci. Jinak se hodnotí rekonstrukce od stolu a jinak se pracuje na mostě dnes a denně tak, abychom tuto památku zachránili," řekl radní Ondřej Pecha a dodal: „Rekonstrukce stále probíhá. Hlavní město Praha doposud nepřevzalo ani metr rekonstruované stavby, Praha se připravuje na přijetí celého díla. Převezmeme dílo tak, aby bylo v pořádku a ve stoprocentní kvalitě." Tak složitá rekonstrukce jako je tomu v případě této chráněné památky, vždycky vyvolá nejrůznější pohledy a odborné diskuse. Podstatné ale je, že most je dnes opravenými částmi zachráněn. Zástupci hlavního města Prahy a odborníci z řad stavitelů dnes předložili argumenty a odborná fakta o provedení opravy Karlova mostu. Praha opravuje národní kulturní památku z vlastních peněz se souhlasem a schválením památkářů. Protože Karlův most je nejen významná kulturní památka, ale také funkční a používaná komunikace, musí po opravě splňovat všechny normy a parametry platné pro tyto konstrukce. Po povodních v roce 2002 a kvůli předchozím špatným rekonstrukcím mostu hrozila rychlá destrukce. Bylo potřeba opravit základy mostních pilířů, což Praha provedla v letech 2005 až 2006. Tato etapa opravy byla pro zachování památky zcela klíčová. Dále se musela opravit mostovka, protože do mostu zatékalo a narušovala se tak konstrukce. Následovat bude oprava kamenného pláště mostu. K první etapě opravy nikdy nebyly vzneseny žádné připomínky. I podstatná část prací z druhé etapy zůstala bez kritiky. Jediné, co vzbudilo veřejnou polemiku, je okrajová část prací – oprava kamenného zábradlí mostu. Parapet mostu byl historicky opravován mnohokrát. Skládá se z cca 6000 kamenů, z nich se ale jen pouhý zlomek dá označit za původní. Většina kamenů pochází z pozdějších období. Velká část tzv. „historických" kamenů je poničená. Rozsah poškození je vidět teprve po jejich vyjmutí z parapetu. Každý kamen je evidován, fotograficky zdokumentován, jeho stav posuzuje odborná komise a, pokud to jeho stav dovolí, je navrácen do parapetu. Všechny vyřazené kameny jsou uloženy v depozitáři. Nové kameny, kterými jsou nahrazovány původní bloky, jsou řezány z pečlivě vybraného pískovce. Kameny se opracovávají moderní, běžně používanou technikou, kterou odsouhlasil Národní památkový ústav. Kameny jsou kontrolovány i po osazení, pokud se najdou chyby, jsou opraveny nebo odstraněny. Autor: Magistrát hl.m. PrahyJak jsem kdysi řekl, na těch slavných gotických hradech a katedrálách z gotického období nepochází takřka nic, vše je z pozdějších předělávek. Nemáme u nás podnebí, které by suchem impregnovalo kámen, aby vydržel tak dlouho jako v Egyptě. Pamatujete někdo ošlapané pískovcové schody do sklepa? Jak dlouho v tom baráku byly? Sto let? Sto padesát? Uprostřed jich byly tři centimetry pryč. A jak ubývalo ohmataného rohového vazáku ve zdi sklepa, o nějž každý, kdo procházel kolem, se opřel rukou? Pot a mechanická námaha jej užíraly takřka viditelně.Proto se směji všem těm spolkům laiků, prostoduše bojujících za zachování původních stavů památek. Když se jdu podívat do lapidária na staroslovanském Velehradu, kde ve sklepních expozicích jsou uchovány zlomky dobových architektur, není tam z toho dvanáctého či třináctého století zhola nic. Vše se rozpadlo a bylo později nahrazeno replikami, které my uchováváme jako relikvii. To je ta úporná snaha po autointerpretaci, po ztotožnění s předky, se zemí, se státem. Jako bychom bez takových berliček znamenali méně nebo co.Pro mě osobně je přijatelnějším svědectvím naší doby to, že někdo vyrobí dobovou technologií repliku dobového výrobku. Pro mě má větší hodnotu nepříliš věrná ale rukodělně vyrobená barokní tapeta na vesnickém zámečku, než drahá importovaná manufakturní napodobenina, z níž ten kšeft smrdí na sto honů. Ta prvá totiž svědčí o souvztažnosti a tradici podle mě víc než ta druhá, lákající jenom povrchní turisty, kteří mnohdy ani nevědí, v které středoevropské zemi právě jsou.Safra, ale je ten článek jitrnice dlouhá, navztekaná!!

  22. jak to tak po sobě čtu, tak bych "svědectvím naší doby to" nahradil textem "svědectvím úcty naší doby k vlastní historii to"ale to je dost jedno, není-liž pravda?

  23. Naďo, netušila jsem, že v Práglu jezdily trolejbusy! V Ově trolejbusy jezdí dosud. Je to taková tajemná záležitost. Větší část Ovy je moravská, menší slezská. V moravské se cestuje tramvajemi, ve slezské trolejbusy, autobusy všude. Vždycky je to takové tajemné, když trolejbus přejede most Miloše Sýkory přes řeku Ostravici, která rozděluje Moravskou a Slezskou část. Jinak trolejbusy jezdí také v Opavě nebo ve Zlíně.

  24. Jiří, ještě jsem nedočetla a už musím reagovat na větu z článku, že stále probíhají rekonstrukce a Praha ještě nepřevzala ani metr rekonstruované stavby. Toto je velmi zavádějící pojem. Na stavbě (a to určitě platí i v nových zákonech) se vyskytuje jak technický dozor investora (hl.m. Praha), tak i projektanta. Možná se dnes jmenují jinak. I já jsem tak určitý čas fungovala, takže vím, že technický dozor přebírá zápisem do deníku zakrývané konstrukce a v případě, že by nebylo něco v pořádku, žádá o nápravu a práce nepřevezme. Dalším pojmem je převzetí prací na základě předávacího protokolu dle smlouvy buď po etapách nebo jako celek dle stanovených termínech. Tedy dokončené dílo. Pak by to bylo takto myšleno, ale stejně se investor nemůže zříci své odpovědnosti během stavby. Tak zatím k tomuto, co mě nadzvedlo.

  25. Je jasné, že rekonstrukce je nadmíru náročná na úplně všechny možné stavební obory a ještě ke všemu staví na minulé rekonstrukci. Takový odborník nejsem, abych mohla kvalifikovaně vyjádřit svůj názor a souhlasím s tím, že laikové bojující za nějaké své neodborné vidiny nejsou to pravé, ale na druhé straně by nemělo docházet k velkým zvěrstvům, které napadají odborníci. Je jasné, že restaurátorství se prostě neobejde bez nové technologie a nových prvků, ale mělo by to být co nejcitlivější. Je to krásně obecné, ale jinak to asi fakt nejde!!! Díky, Jiří za článek.

  26. Jejda, Moniko, to jsem ráda, že jsem Vám mohla rozšířit Vaše obzory, akorát nevím, zda tu informaci budete ve svém životě někdy potřebovat :-))). Alespoň jsem se ale něco dozvěděla zase já od Vás, a to sice, jak funguje doprava na Moravě a to tedy fakt záhadně!

  27. Stavební dozor, stavební deník, to jsou pojmy z oblasti scifi. Pár zápisů do stavebních deníků jsem provedl, pár oprav projektu přímo na stavbě jsem zažil. Nic jako postup podle projektu neexistuje. Stavba provedená přesně podle projektu je stejně častá jako přistání mimozemšťanů. Zažil jsem stavby, kde byly stavební deníky dokonce dva!První příklad za všechny: Dostal jsem svého času zakázku na vytýčení středů vrtů pro lampy pouličního osvětlení nového sídliště rodinných domků. Přijel jsem na louku, kde už byly kompletní komunikace i s inženýrskými sítěmi, rozbalil nádobíčko a pár prvních vrtů mně začalo křížit komunikaci. Ověřil jsem hodnoty a opravdu, úhly os čerstvě dobudovaných cest (projektant se vyřádil a navrhl osy pod proměnlivými úhly) se s projektem podstatně rozcházely. Povolal jsem na odpoledne projektanta a šel na oběd. Projektant přijel, představil se stavbyvedoucímu, dozorovi a mně, a spustil žoviálně. Když jsem mu řekl, oč jde, zadumal se a řekl, kdo vytyčoval osy komunikací. „Mistr Zajíc!“ zněla odpověď. „Je tu?“ tázal se projektant. „Ne, on už u nás nedělá.“ „A kdo je služebně nejstarší na stavbě?“ přivedli nějakého dědulu, kterého jsem taxíroval tak na svačináře. I jemu položil projektant svou otázku, pídící po tom, kdo zakládal sídliště. Děda řekl, že mistr Zajíc měl v ruce plány a šel před buldozerem. Kolizní místa a křižovatky prý přeměřoval pásmem. Pak se z jedné strany položil plyn, z druhé voda a doprostřed kanalizace. Kam, ví bůh. Proto si zavolali geometra, protože díru do položených zahrnutých sítí nechtěli riskovat. Do té doby ho nepotřebovali. Tak tehdy jsem poprvé viděl, jak se jednou větou ve stavebním deníku změnil celý projekt. Zaměřili jsme stávající stav komunikací a inženýrských sítí, do něhož později projektant vecpal domky tak, aby pokud možno lampy veřejného osvětlení nestály ani ve vjezdech ani ve vchodech. Vznikla hrůza, kudy bych se nechtěl procházet ani poslepu.Druhý příklad za všechny: Zakládal jsem čtyři paneláky ve svahu. Protože byly dost velkoryse umístěny, zřejmě jako výškové stavby měly svou výšku i kolem sebe kvůli případné destrukci. Sídliště se zahušťovalo až později, kdy už se s pádem letité stavby zřejmě nepočítalo, tak jsem jim na každou lavičku přenesl pro usnadnění práce mistrům výšku, které se říkalo plus minus nula, nejspíš výšku podlahy prvního nadzemního podlaží, už si nevzpomínám přesně. Práci jsem dokončil, předal a pustil z hlavy. Za nějaký čas volal stavbyvedoucí, že jsem se musel seknout ve výškách, protože jim kanalizace teče do baráku, že je okem vidět, že má opačný spád. Přijel jsem na stavbu a tam přeměřením zjistil, že aby výškové znaky nezničili řidiči náklaďáků s materiálem, nastrčili na ně pečliví dělníci lešenářské trubky. No a výšku si pak vzali z těch trubek a nikoli z hřebů v nich. Ten nejkřiklavější rozdíl se asi opravil a potrubí se přeložilo, ale tam kde ona ochranná trubka byla krátká, asi při deštích proklínají projektanta dodnes. Ve stavebním deníku ani řádka, zato ve stavební buňce pěkná řádka panáků.A stavební postupy, tempo, hospodárnost a dokumentaci stavby, kde se o každém kameni vede protokol a mnohostranná jednání, si neumím představit vůbec.

  28. Jiří, nevím o jaké době hovoříte, já mohu hovořit jen za sebe, naposledy o roku 1991. Mým posledním vystoupením v roli TDI byly na Výstavišti pavilon Pyramida, dnes již shořelý dětský svět a něco málo inženýrských sítí. Před tím objekty na Jižním Městě a také výzkumný ústav v Komořanech. Tedy zhruba. I když se na stavbě občas cosi málo nepovedlo, vždy o tom byl zápis, projektant se volal při každém problému a jakákoliv změna byla zdokumentována. Fakt nekecám. Ohledně přebírání díla jsem byla docela protivná osoba, protože jsem se i v té době snažila o převzetí pouze kvalitní práce, i když s vlídným úsměvem jsem si stála na svém. Je pravda, že mě jednou můj již zemřelý šéf vyháněl z přejímky jednoho paneláku, kde jsem upozorňovala na odfouklé obkladačky a sám pak podepsal protokol o převzetí soupisu vad a nedodělků (jen pár), protože se jednalo o barák, který měl být předán do užívání tryskem, přezdívalo se mu primátorský. Neříkám, že vše bylo OK (hezký pomník je neobyvatelný objekt Na Sádce, na JM, špatně založený – ne tak ten jsem nedozorovala :-))), ale je fakt, já mám čisté svědomí.

  29. Příští rok oslavím kulatou čtyřicítku v práci. Na jedné židli. Jen se mně nad hlavou změnilo pět firemních cedulí a čtyři prezidenti. A mám to rozděleno na poloviny, dvacet let notářsko-technických prací u Geodézie, dvacet let správní činnosti na katastrálním úřadu. Takže se jedná o tu první polovinu a spíše o první čtvrtinu, protože geodézie v investiční výstavbě byla pro „učně“, ti zkušenější už pracovali na „notařině“, spory o hranice apod.Ale o tom přece kavárenské stolky jsou, představte si, že bychom všichni furt dokola rozemílali jedno zrnko kávy na prach. Takhle se Vám mezi ta zrnka připlete sem tam zaječí bobek, sem tam křemínek, sem tam diamant. A takhle to mám rád, když se řeč strakatě kroutí.

  30. Já jsem se Vám nechtěla plést do diskuze, byla tak fajnová!Párkrát jsem se ocitla na stavbě jako bankovní dohled, nerozuměla jsem téměř ničemu, jen jsem viděla, co se případně změnilo od minule. Ale nekecala jsem do toho, poslouchala jsem fachmany jako teď Vás s pusou otevřenou:-)). Mě zajímaly (naprosto proti mé přirozenosti :-)) jenom ty prachy …

  31. Ještě k trolejbusům – taky pamětnicky, co by tehdejší venkovan.. Pamatuju se na č. 52 a 60, stanice na Václaváku v horní polovině, taky na Karláku poblíž Ignáce a známého tehdy „pavilonku WC“ v parku u tamní křižovatky (ten rušit nemuseli, byl tam šikovnej). Těmi trolejbusy jsem jezdil při návštěvách strýce, pracoval v LD na Karláku a bydlel Nad Santoškou, přímé spojení. Taky od nemocnice na Karláku tamtéž, ale to asi nebylo tak často, to už mám nějak zamlžené, do kdy ty trolejbusy vlastně jezdily. Ta nemocnice byla aktuální do r. 1962.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s