Čtvrtek 8.4.2010 – dnes je zázračný den

 

Jak jsem přišla poprvé do styku s Robertou, to už si nepamatuji, protože to bylo v dětství, což bylo v padesátých letech a tehdy, věc nevídaná, považte, měla tatínka Američana. Sice žila jen s maminkou, tatínek – voják se musel vrátit domů a je obě zde zanechal, ale jak a proč, nic bližšího jsem nevěděla. Roberta měla úžasnou mrkací pannu, tělo té panenky nebylo bakelitové, ale z měkké, gumové hmoty, měla na ni úžasné oblečky, zkrátka Roberta byla proti nám, obyčejným holčičkám, holčička zvláštní a navíc i hezká. Asi tak ve třetí obecné se naše kamarádské cesty rozešly.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem po letech vkročila do 3. ročníku průmyslovky v Dušní, abych vůbec dodělala školu (školu jsem začala ve Vysokém Mýtě) a hlehle, v lavici seděla Roberta. Staly se z nás spolužačky. Bylo to v první polovině šedesátých let a stále byla bílou vránou se svým americkým tatínkem. Je pravda, že ve třídě jsme měli ještě kluka, jehož tatínek – tenista zůstal ve světě, ale Roberta byla Roberta. Možnost navštívit Ameriku byla pro nás neskutečná Sci-fi, protože i okolní země, které byly, jen co by kamenem dohodil, byly pro nás uzavřené, jelikož patřily do západního světa s jiným zřízením. My jsme žili v kleci, mimo klec se na západ hned tak někdo nedostal. I když jsme o cestování snili, toužili po něm, naše naděje byly mizerné. S jedním kamarádem jsme se po maturitě loučili se slovy, za 20 let se sejdeme pod sochou Svobody, a mysleli jsme si oba dva, jak jsme vtipní, že je to jen dobrá legrace. Ale to předbíhám.

Končili jsme třetí ročník, nastávaly prázdniny a Roberta se svěřila, že i s maminkou pojedou za tatínkem do Ameriky. Jen tak, na prázdniny, že se zase vrátí. Jak získaly povolení, nevím, ale získaly. Já jsem shodou okolností byla pozvaná za svým otcem, který byl služebně na Kubě, na měsíc prázdnin, do Havany. Po prázdninách jsem nemohla přijít včas do školy, protože se kvůli uragánu o několik dní zpozdilo letadlo. Začátek školy nestihla ani Roberta, ale ta se o to ani nesnažila. Zůstaly se svojí matkou v USA. Spolužáci si mysleli, že jsem někde po cestě zpět také někde zůstala na stálo (letělo se letadlem Bristol Britannia přes Gander a Shannon) a tak se divili, když mě spatřili.  Po maturitě se dvě spolužačky vdaly do Itálie, jedna do SRN, zkrátka kdo chtěl ven, řešil to po svém a šel. Proč to vlastně vyprávím?

Jsem šťastná, když vidím věc, v té dávné době šílenou a nepředstavitelnou, jak americký prezident vystupuje z letadla na českou zemi, aby se zde setkal s ruským prezidentem. Když si vzpomenu, jak si tehdy jedna příbuzná vyšila na kapse dovezených džín přes americkou vlaječku a nápis USA křížkovou kamufláž, aby to nebylo vidět (už i tehdy to bylo směšné), tak jsem ráda, že jsem se dožila doby, kdy se naše holky můžou pustit do světa, kdy je normální, že má kdosi tatínka Američana nebo Hotentota. Je mi úplně jedno, jak která politická strana nebo někteří runcalové hodnotí dnešní setkání prezidentů velmocí, kolik to stálo nebo nestálo peněz, protože:

Dnešní den je pro mě zázrak, který kdyby tehdy někdo prorokoval, tak by ho prohlásili za blázna. No, co, co, co, nakonec i já!

Roberta s šátkem ve vlasech, uprostřed v první řadě, sedící na kolečku. My všichni na praxi na stavbě garáže v Ruské ul.