Úterý 13.4.2010 – má utrum, již nikdy více kostí

 

To by člověk neřekl, že kosti, ty psí pochoutky jsou pro psy vlastně nebezpečné. Dozvěděla jsem se, že kostičky pro psa nejsou vůbec vhodné, že opak je pověra. Nevím, kdysi naše Asta chroustala kosti s nadšením a dokonce milovala i ty nebezpečné, drůbeží. Ty ale Ele nedávám, jediné, které občas dostala, byly z vepřového kolena. Má utrum. Již nikdy více kostí Ela nepozře. Ta poslední, pro ni osudová ji tak ucpala střevo, že jsme museli vyhledat veterináře.

S veterináři v naší rodině nebyly moc dobré zkušenosti, až na světlé výjimky, které se ale nedaly využít vždy, když je člověk potřeboval. Buď byli moc daleko, nebo měli ordinační hodiny jen někdy, zkrátka nejlepší je doktora nepotřebovat, stejně jako u lidí. Jenže tohle se muselo řešit. A hned. Zadala jsem na internetu, co potřebuji a ten na mě vyplivnul potřebné informace. Některé z ordinací jsme už znali, a proto z výběru vyloučili. Riskla jsem jednu, pro mě neznámou a ne tak daleko od domova. Ten risk se vyplatil.

Po telefonu jsme se objednali a spustily se zážitky. Do čekárny ještě jakž, takž Ela napochodovala bez velkých bojů. V recepci seděla příjemná a ochotná dívka. Zapsala si naše údaje do PC a poslala je elektronicky do ordinace panu doktorovi. Nebudu to protahovat a líčit všechna vyšetření, omezím se na vylíčení toho, proč je tato veterina pro nás do budoucna naše domovská. Pan doktor velmi podrobně vysvětlil, co hodlá dělat jak pro tu chvíli, tak i pro chvíle budoucí, kdyby se nedařilo. S Elou mně bez problémů pomohl ji naložit na stůl s RTG, choval se k ní nejen vlídně, ale i ohleduplně při vyšetření.

Ten den jsme prožili s různými přestávkami na veterině, takže když jsme se vraceli zpět, tak se Ela zapřela, že neudělá ani krok, pohnout šedesáti kily byl pro mě nadlidský výkon. Přiběhla asistentka a pomohla mi ochotně Elu nastěhovat do ordinace šoupáním po zemi jako balík. Žádné pindy, jako pani, s tím musíte počítat a vzít si s sebou někoho na pomoc.

Celý zákrok vyvrcholil vybráním střeva pod narkózou a to hluboko po ordinačních hodinách. Účet jsme dostali tak, že se s námi pan doktor Eliáš rozloučil s potřebnými radami a poslal jej opět elektronicky do recepce. Účet byl srozumitelný, položkově rozepsaný a ne jako v minulosti naškrábaný rukou nečitelně a obecně. Také se nás nikdo neptal, jestli účet vůbec chceme, účty dávají samozřejmě. Pro mě úplný zázrak. Organizace práce i zacházení personálu s námi a se psem, pro mě nevídaná. Leckteré lidské ordinace by se mohli jít učit od této zvířecí. 

Ela ráno předvedla, třemi hromádkami, že se opět zprůchodnila a jinak stále vyspává narkózu. Tak snad už bude pokoj.

Reklamy

13 thoughts on “Úterý 13.4.2010 – má utrum, již nikdy více kostí

  1. No joooo, kosti…. to je známá věc, že nejsou ani pro zvířata. Sousedovic labrador taky tři dny nekadil a já jim to musela hlásit, protože tomu nevěnovali pozornost, jelikož chodil kadit na náš dvůr. Už sotva lezl. Přemluvila jsem je, že musej k veterináři a taky hned byla operace a když přijeli, tak mi řekli, že jim veterinář řekl, že ještě chvíli a bylo po psovi. Ale kosti mu stejně dávají…

  2. Tak já jsem na tomto poli úplný diletant s nulovou zkušeností, ale připojím svůj případ, když moje nezkušená matka mně coby kojenci uvařila normální hustou krupicovou kaši. Dostal jsem prý takovou zácpu, že jsem se svíjel a řval jako ďas. Nějaká sousedka jí poradila (babský lék), aby mi máti dala tzv. "omydlík", to jest z mýdla udělaný jakýsi čípek do zadečku. No, a ono se to tam nějak promydlilo a všechno najednou ze mne vystřelilo v podobě cepu – div, že to nepřizabilo kanára. Takže jsme nemuseli jít ani na veterinu…

  3. Jo, dyš už jsme u těch psisek. Moje dvera má Labradora. Sežere na co přijde. Prý se Labradoři museji omezovat v žrádle, jinak by žrali a žrali až by pukli. A tak ho museji hlídat. Jednou v nestřženém okamžiku sebral ye stolu krabičku sardinek. Nikdo si toho nevšiml, až najednou v obýváku na drahém koberci…. bylo slyšet křupání a praskání. Pan Labrador jménem Henry tam rozkousával krabičku se sardinkami, olej stříkal okolo rovnou na koberec. Jindy shrábnul z kuchyňské linky půlkilovku másla a najednou ji "vdechnul" Jindy zase byl puštěn na zahradu. jenže nebylo všimnuto, že soused opravoval plot a tak se milý Henry dal na výlet po okloí. Za chvíli přiletěla rozzuřená sousedka a kvílela, že jí ten pacholek Henry porazil popelnici, obsah vysypal a sežral všechen (asi 2 kila) vyhozenýho logru od kafe, ale běda!!! Po sobě neuklidil. Celý čumák měl od lógru a smrděl kafem dva dny. A Jindy zase mně moje dcerka požádala, abych koupil v obchodě mletý parmazán. Koupil jsem ho asi půl kila a dal do igelitovýho pytlíku a položil na seadlo v autě. Henryho jsem měl sebou. Přijel jsem k benzinový pumpě a jal se načerpávati benzin. Pak jsem zaplatil, jdu do auta a vidím, jakoby někdo v autě rozsypal prášek na prádlo. Kouknu na Henryho a ten s pohledem provinilce jako by se něčím dávil. Z čumáku mu ještě koukal kus igelitovýho pytlíku, který nestačil spolknout. Zkrátka to nešlo. A ten prací prášek? No to byl ten parmazán, který většinou byl sežrán a zbytek rozfofrován na podlaze auta, náležitě rozšlapán a pošlapán. Ale to nic. při jedné procházce parkem se mnou náležitě škubnul a pelášil statečně vpřed. Než jsem stačil zjistit co tam viděl držel v čumáku asi měsíc chcíplou vránu a chtěl, než mu v tom zabráním vránu spolknout. Jistě že to nešlo a jedno suchý křídlo mu čumělo z čumáku. Křídlo nechtěl pustit a tak jsme se o vránu chvíli tahali, až jsem to vzdal.. Jo s psama jsou radovánky, ty kosti ty bych mu odpustil…

  4. Jo trochu opravy Ta "dvera" má být moje dcera a kdo sežere všecko není ta moje dcera nýbrž ten její pes, jen tak na vysvětlenou…

  5. Paní Naďo, vždy mi zvednete náladu, když si uvědomím, že podobný lidsky-profesionální přístup ( a nejen u MVDr) je u nás -"na vsi", téměř pravidlem. U "dochtorů" poslední příklad. Když odcházela po 15 létech za Duhový most kamarádka kníračka Sabina, zavolal jsem v neděli na místní veterinární kliniku. P.MVDr se ozval, vyslechl, sdělil, že je na chatě cca 25 km od místa a že se za 30 min.u kliniky sejdeme. Stalo se, Sabinka odešla přes most důstojně a dokonce jsem platil kartou. Faktem je, že naše souměstí má asi tak 100 tisíc obyvatel a spádová oblast přidá asi 20 tisíc.Tak je mezi veterináři konkurence. Na kvalitě je to znát ! To jsem Pražák, křtěny Vltavou ( doslova- na Štvanici), ale žít v Praze bych dnes nechtěl, "ani za živý prase"!

  6. Zuzko, nechápu lidi jako ty, o kterých píšeš …Mirku, Honzo, mám radost z vašich příspěvků. Smála jsem se a smála. Při představě trefeného kanára jsem smíchy "plakala". Honzo, Váš Henry mě připomněl, když jsem byla holka, vyvzdorovala jsem si do pražského činžáku křížence vlčáka s loveckým psem (šílená kombinace). Ten se doma, než jsem přišla ze školy nudil, tak tam dělal pasek. Jednoho dne hospodařil v koupelně a tak když jsem přišla domů, byla celá předsíň posypaná práškem na praní (asi se s tou krabicí pral), do toho rozcupovaná vata a do toho loužičky … Jednou mi sežral pastelky a kadil červená hovínka. Děsila jsem se, že kadí krev než se to vysvětlilo, když z něj vylezly i jiné barvy. Taky skočil esenbákovi na záda, no to byl teprve elent, naštěstí to nebyl esenbák agresivní. Jo se psama, to je někdy pěkná sranda. Kluci, těším se na Vaše příští příspěvky v tomto duchu!!!

  7. bb seniore, máte pravdu, u Vás je to jiné jiné než v Praze, ale i zde se už začíná projevovat konkurence, protože i MVDr přibývá, takže i zde se poměry lepší. Také k tomu přispívá internet, někde je stránka, kde si lidi sdělují navzájem své zkušenosti s veterináři. O nešťastném konci naší Asty – předchozího psa jsem kdysi napsala článek na Lidovkách. To byly poměry ovšem hrozné. Musím říct, že když teď Ela udělala 3 hromádky, že jsme jásaly jako když jsme na

  8. Musím říct, že když teď Ela udělala 3 hromádky, že jsme jásaly jako kdybychom objevili na velký pátek poklady. Nevím co se přihodilo, ale musela jsem větu dopsat až do dalšího vstupu. Ten minulý mi ji nechtěl nechat dokončit.

  9. A tři dny se radujte! To je moc dobrá zpráva. Já teda taky čas od času se rozhodnu, že Míšovi žádné kosti nedám, ale on tak žadoní a … Fakt se nad svým přístupem zamyslím. Náš zvěrolékař mi to rovněž nakazoval (nekrmit kostmi). Jo, a jsme už u druhého, je dobrý a zručný, ale má jednu nevýhodu – má ordinaci až navečer a zrovna včera, kdy jsme chtěli jít s Míšou na injekce, jsme se do ordinace nedovolali (nebral to).

  10. „Proč zase musíš do opozice, sakrment element?“ ptá se mě ten druhý, družnější a snášenlivější chlapík ve mně.„Protože jsem předsedou komise pro uvádění samozřejmých věcí na pravou míru“, odseknu mu.Dlouhá léta jsem byl dvounohým vůdcem smečky, skládající se ze dvou jedinců, totiž Rona a mě. Ron to samozřejmě viděl jinak, ale pravdou je, že žrádlo jsem dával já jemu a ne naopak, jak někdy tvrdíval on. A jak známo: Koho chleba jíš, toho píseň štěkej!Stávalo se maximálně jednou či dvakrát za procházku, že jsem změnil trasu podle toho, jak se hodilo právě jemu. Vždycky jsem uznával psí starosti se značkováním našeho revíru a nikdy jsem je nezlehčoval. Proto si mě také Ron vážil a dělal tu práci ochotně za mě. Jen výjimečně, když míval špatnou náladu, se mně trošinku posmíval, když jsem svou veleznačku upustil ke stromu a pak zase tři kilometry nic. Kroutil svou psí hlavou a oči neobracel v sloup jenom proto, že neměl po tlapce vhodný sloup.Ale proč o něm mluvím. Žral vše. Kupoval jsem mu vepřové žaludky, jen tak polosyrové, spařené, jsem mu je krájel na plátky podobné držkám, ty polykal jako křesťan hostie. Vařil jsem kotky, jak se u nás říká vepřovým nožičkám. Miloval pajšl. Chodil jsem do nuceného výseku, kde jezdili pro maso ti největší papaláši z města, protože kus, který si nešťastnou náhodou zlomil nohu a musel být utracen, patřil zpravidla k chloubě stáda.Chodil jsem mu do městských jatek na hovězí krky a plíce, takové ty šlauchy a gumové žvýkačky. To v něm mizelo tempem, které by obdivoval i David Copperfield. Ale stejně miloval i odpadky z našeho stolu, rizoto, brambory, knedlíky, všechno pěkně polité omáčkou, to splivl jedna báseň. A za studenou kuchyní se mohl umlátit. Kůži ze zavináčů nebo hlavy, páteř a kůži uzených makrel jsem mu dával i s kostmi. V závodní jídelně jsem mu bral kosti z kuřat kolem celého stolu. Byl inteligentní a nikdy se nestalo, že by se mu kosti z drůbeže nebo ryb zapíchly v mordě.Samozřejmě vím, že tohle všechno je naprosto nevhodná strava pro psa. Jenže on byl natolik člověkem, že když jsem ho vzal na dovolenou do Chřibů na chatu a večer jsem mu servíroval nádherné kostky hovězího masa z konzervy třikrát dražší než paštika, kterou jsme jedli my, nechal je v misce ježkovi a odkvačil na smetiště povečeřet. A trávení mu běhalo tak, že by strávil i kuličku skleněnku. Ono také když měl denně kolem deseti kilometrů v nohách a o víkendu i třicet čtyřicet za den (brával jsem ho na své cyklovýlety), není se co divit. Měl srdce tak zdravé, že když ho veterinář uspával, aby mu mohl vytáhnout vyviklané zuby v jeho šestnácti nebo kolika letech, musel mu dvakrát připíchávat sedativum nebo co to bylo, protože jeho bojovné srdce odmítalo usnout.Co je zajímavé, nikdy se nechtěl vézt i když měl na kole vystlaný košík, zřejmě to považoval pod psí úroveň. Zbláznit se mohl, když jsem na bruslích na Baťově kanálu byl rychlejší než on a líp mně to zatáčelo, to mě normálně rval za nohavice. Stejně tak nenáviděl mé běžky. No ale to je už všechno dávno pryč, Ron dnes prohání vodní ptactvo v psím nebi. Byl to velký milovník koupání a takhle jsme si spolu plavávali.http://pospa2006.rajce.idnes.cz/zajmy_z_mladi/#ron_plave.jpgTa nádrž je přesně devět kilometrů od našeho domu, takže devět tam, devět zpátky a hodina plavání, to už je pro středního pudla trénink jako bejk. Jako potomek psů pro lov vodního ptactva u vody vždy ožíval a probouzely se v něm pudy předků. Vodu z kožichu vytřepával zásadně na naší dece nebo poblíž dámy v bílém. Kde ji vždycky dokázal najít, ví jen psí bůh.

  11. Jiří, ač jste annoncoval opozici, tak je ve vašem povídání docela zakrslá. Já tam spíše vidím hezké povídání o kamarádovi, který byl náhodou pes. Jako jsou různí lidé, tak jsou různí i psi a jejich žaludky. Hle hle Henri, i s rybičkami v plechu si dokázal poradit. To mě dostalo, protože se traduje pověst o bernardýnovi Saši Rašilova, že ten žere rybičky i s plechem a bylo to míněno jen jako nadsázka k tomu, že sežere všechno. Nikdy by mě nenapadlo, že to jde i fakt s tím plechem. Až kanadský Henri potvrdil, že se s Rašilovým bernardýnem opravdu nepřehánělo :-)).Dnešní diskuse je na zlatou medaili. Tolik hezkých zážitků se psy i s kanárem, který o fous unikl smrti zastřelením Mirkovým bobkem. :-)))

  12. Coby milovník psů přihazuji kost do krámu. My jsme vždycky měli Bretaňské španěláky (Brittany spaniel), Willy už je sedmá. Jedna z výhod je, že když se u veterináře toto psisko střední velikosti vzepře, dá se s ním celkem snadno šoupat. Ale co se jídelníčku týče, tak jako každý správný pes zbaští i to, co jim "alfa dog" nepředloží v misce. Například Rookie, který nejenom učůral k nedůstojné smrti gauč, ale který Tedovi dělal z ponku kůlničku na dříví a okousal rukojeti všech šroubováků. Ten při svých výzkumech objevil chutnou kostku jemné brousící směsi, vážící přes půl kila. Skoro týden pak za sebou zanechával sytě červené hromádky, a zuby se mu jen blyštěly. Řiť měl určitě vybroušenou stejně dobře, ale to jsme raději nezkoumali.Neven a Belle se zase nějak dostaly k pytli suchého žrádla, a s potěšením se cpaly jak nezavřené. Naštěstí jim přestalo chutnat dřív než stačily prasknout, a po dokončení hodů hlasitě funěly a vypadaly jako malá torpéda. A jednou se taky opily. Ted právě stočil víno, a lahve uložil na bok do polic. Jenže víno zřejmě pořád kvasilo, vyrazilo špunty, a milé hafdámy s pečlivostí jim vlastní pilně odstraňovaly loužičky vína z cementové podlahy. Na to, proč jim tak nádherně svítí očička a obě se potácejí, jsme přišli až náhodou za několik dní. Jo jo, pejskové (a popřípadě i jiná zviřátka). Co bychom si bez nich počali?

  13. Taky máte Jarko hezké zážitky se psy. Opilého psa jsem ještě neviděla, ale musí to být zážitek. S tím okousáním rukojetí nářadí, já jsem si kdysi pořídila drahé brýle (jak jinak, vždycky jsou drahé :-)) a štěně v nestřeženém okamžiku okousalo jejich hokejky za ušui. Sice mi je optik vyměnil, ale nebyly té správné barvy. Zkrátka to nebylo ono, ale co se dalo dělat?

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s