Pondělí 19.4.2010 – když duben, tak narozeniny

 

U nás doma, na koho jsem se podívala, ten měl v dubnu narozeniny. Druhé vánoce. Já byla druhý Ježíšek, protože jsem jako jediná narozeniny v dubnu neměla. Později se k dubnovému slavení připojila se svými narozeninami i Kristýna a tak to začalo: 18., 19., 22, (24. svátek muže), 27. Podle takového nadělení musel vypadat i dort, aby byl pro všechny, jen svíčky se dávaly buď tomu mladšímu, nebo se svíčky po sfouknutí vyměnily s jiným počtem pro dalšího oslavence, či jen tomu s kulatinami a úplně nakonec pak dortů více, to když se s kulatinami sešli 2, jako vloni. Byla to jedna patnáctka a jedna čtyřicítka. Zkrátka byla to honička. Letos byl dort jeden, od Hájka, s několika druhy oříšků a byl moc a moc dobrý. Byl už bez svíček. Děti i Kristýna už mají narozeniny s dvouciferným číslem a kulaté se neurodily.

Ty nejslavnější narozeniny jsou ovšem ty první, s dortem s jednou svíčkou. Dětinky ochotně buší do šlehačky, kterou si následně rozmazávají kolem pusy, na parádní svetřík a hodobožový ubrus. Dojatí tatínkové cvakají fotku za fotkou a dmou se pýchou, jakého mají šikovného potomka.

Kdysi jsme dorty pekly samy, my dvě s babčou Boženkou. Velikou parádou bylo zdobení z pečených obloučků na obrácené formě tzv. jelení hřbet a dort pak vypadal jako královská koruna. Později jsme vymýšlely různé tvary a kombinace, které vyvrcholily dortem v podobě kloboučku pro tříletou Kristýnu. S pečením byl vždycky élent, protože se dort jeden den upekl, druhý den se opatrně prořezal, namazal krémem a ozdobil. Mnohdy se musel všelijak dolepit umnými odřezy piškotu, to aby nebyl nahnutý k jedné straně, nebo když se při pečení vyboulil do nevhodného tvaru. I když někdy dort vykazoval stopy amatérského zdobení, vždycky byl ale moc dobrý (nezbyl ani kousek), na rozdíl od některých kupovaných. Jednou se téměř nedal jíst, jak byl korpus starý a tvrdý, opravdu připomínal polystyrén, ze kterých jsou vyrobeny dorty u fotografa.

Velké umění je udělat dortový korpus tak, aby piškot nebyl dusivý, ale krásně vláčný. Na to je spousta fíglů. Hodně receptů na správně dobré a neošizené dorty nabízí moje osvědčená kuchařská kniha – Sandtnerka. Ale je to jako se vším. Po všelijakém experimentování nakonec člověk plácá jeden stejný a osvědčený recept.

Stejně si myslím, že nejdobřejší dorty, dělaly naše babičky, prvorepublikoví cukráři až tak do začátku šedesátých let. I když dorty bývaly jednoduchého tvaru, o to více byly parádně zdobené. Nezbytnou ozdobnou tečkou byly třešničky a odsud tedy úsloví o tzv. nezbytné přidané hodnotě – třešnička na dortu. Ale i tehdejší cukráři měli fantazii a vytáhli se, když byla příležitost, jako třeba na svatbách. Všelijaká srdce, knihy, patrové dorty, potrava i pro oko. Pamatuji, že v padesátých letech probíhala jednou za rok nějaká soutěž cukrářů a u Juliše (jestli se nepletu) za výlohou byly vystaveny ty nejzdařilejší kousky. Byla to opravdu krásná podívaná, protože se jednalo třeba o vymodelování celého domku s částí krajinky a lidí, vč. špalku na sekání dřeva a sekyrky.

Recepty na dorty a krémy se předávaly z generace na generaci, ale tak jak šel čas, vymýšlely se nové a nové technologie, až se z cukrářství stal přímo umělecký směr v modelování. Krémy jsou povětšinou z tuků, tzv. lehké, to abychom se ošulili, že tak moc po nich nepřibereme. Jenže já si myslím, že se akorát šulíme v dobré chuti. Ať je to z másla nebo z tuku, stejně se z toho přibere, když se pak nehýbáme, ale to už je jiná kapitola, které se říká pohyb dříve a nyní. Zde se dá mluvit o tom, že ne vždy nové postupy a materiály znamená pokrok lidstva. Slyšela jsem, že podle slavného cukráře pana Myšáka peče a prodává dorty v Hraštici u Dobříše paní, co se u něj vyučila a ty recepty po něm zdědila. Nikdy jsem nerozuměla groteskám, kde herci po sobě házeli dorty, nepřišlo mi to vtipné, ale co nadělat, někomu holt není shůry dáno a třeba pojedl málo vtipné kaše.

Jak šel čas, střídaly se tváře na narozeninových fotografiích, postupně ubývaly a zase nové přibývaly, naše děti už mají své děti, zase ony, pečou nebo jim kupují narozeninové dorty, snad tenhle koloběh milé tradice, nevyhyne.

Vygooglovaný dort, ten by pasoval mně     Loňská čtyřicítka, koupená a snědená    Chudá poválečná doba, domácí dort

Reklamy

18 thoughts on “Pondělí 19.4.2010 – když duben, tak narozeniny

  1. Milá Naďo,jak lákavé a laskavé téma! Já jsem nikdy moc dobrá na dorty nebyla, občas se mi povedl, občas ne. Teď už je většinou dělá dcera Petra, ta je kouzelnice. A snacha Niké vyrábí také moc dobré. Řekla bych, že Niké je má umělečtější, Petra dobřejší, obě stopro lepší, než já. Jinak výborné dorty a cukroví (i mini) dělá cukrářka nedaleko nás, byla vyučená ve Zruči nad Sázavou a čas od času při příležitosti kulatin či nějakých rodinných akcí je naší dvorní dodavatelkou.Já jsem spíš na dorty ovocné, také mohu čokoládové. Přiznám se, že jsem nikdy moc nejedla takové ty hodně máslové protřené marmeládou. Tak, sedla jsem konečně na chvíli k počítači – a hned takové chutě! Končím, jdu si namazat chleba se sádlem :-)). M.

  2. No jo, Naďo, to je ale sladké téma! je vidět, že mi je už dobře, poněvadž jasem dostala chuť na sladké. Já osobně nemám ráda másláky, ale taková Florida nebo ovocný dortík, mňam! Taky mám ráda takový ten rychlodort, co se ve sklenuici zatřepe šlehačka s mandarinkvým kompotem a s práškem Olé od Etkera, udělá se z toho tím třesením krém, ten se flákne na piškotový korpus a je to! Fakt to nemá chybu.

  3. Milá Naďo, ve Vašem dubnovém výčtu scházeli už jen Jurij Gagarin a moje Anička. Ona je narozena 18. a ta páteční pařba a nedělní palba byly na její počest. V její rodině byl duben stejně frekventovaný jako ve Vaší. To v mé emeritní rodině se vše podstatné odehrálo na podzim (exmanželka a já) a v březnu (dcera a prostřední syn). Nejmladší syn je červencové prázdninové holátko.Ale zpět k dubnu a mé současné paní. My neholdujeme sladkostem a tak jsem dámě svého srdce pořídil k narozeninám namísto dortu dvě docela malé asi půllitrové plastikové flašky s nějakými šarlatánskými tajemstvími. Úhrnem stály asi dva a půl tisíce (12 či třináct stovek půl litru nějakého konfekčního dryáku, to tedy musí být odvážný podvodník, víte, mně by nevadilo, kdyby si to dal dát za doma vyrobenou tinkturu z nějakých bylin, co sám někde po loukách či lesích nasbíral, ale dát to za výrobek nějaké farmaceutické laboratoře, kde se to míchá po hektolitrech z čínských a tureckých pašovaných surovin, to je na úrovni padělaných parfémů, ať se na mě dámy nezlobí, já se raději myju).Aby zase nebyla až tak moc zdravá, nechala si k tomu darovat karton svých oblíbených cigaret za další litránek a tím se mně stala teprve pořádně drahá. Ale o tom jsem vlastně ani nechtěl mluvit, to jsem jen tak zanaříkal stran toho nákladného dubna, pravým tématem, o němž jsem chtěl pár slov ztratit, je filozofie dortů. Miluju dorty. Ba co miluju, já bez dortů nemohu žít. Nikdy v mládí jsem dorty neměl nějak nadvakrát rád a také jsem nepil kávu. Dnes samozřejmě pravé důvody znám. Je to ve filozofii dortů. Tedy přesněji řečeno ve filozofii tvůrců dortů.Mí spořiví předkové byli po vzoru předků svých pořádní skrblíci. Ani sami sobě si neuměli dopřát, protože v hospodářství musela být vždy na prvním místě hospodářská zvířata a teprve pak lidé. Také nejdřív dostala píci a vodu ona, až později si jídlo pití vzali lidé sami. Je-li někdo zformován tak, že sám hladov a žíznivý jde v parném dni načerpat vodu a napojí nejdříve koně (a že ten toho vylemtá i dva kbelíky) a potom si teprve nabere hrneček pro sebe, nemůže takový člověk patřit mezi bůhvíjaké poživačníky.A pak ta spořivost. Připomíná mně to Rebeku, manželku Mojše Kohna. Milému Mojšemu na návštěvě v rabínově domě nesmírně chutnaly pudingem plněné piškotové řezy, polité čokoládou s mandlemi. A tak hned poprosil o recept. Ta mu recept ochotně napsala a Rebeka hned začerstva se pustí do pečení, aby svému muži udělala pomyšlení. Při tom si říká: „Vezmi osm vajec, no ta se zbláznila, osm vajec, copak jsme Róčildi, dvě musí stačit, tři čtvrti kila cukru, nejsem blázen, cukr je drahý, dám deset deka, to stačí, půl litru smetany, to určitě, dám mléko, to je až až…“ a tak pokračovala až do konce přípravy. Nakonec řezy vytáhne z trouby a ochutná: „No to jsem blázen, co na tomhle sucharu Mojšemu mohlo tak chutnat?“Nějak podobně se peklo i u nás doma. Není divu, že dětem chutnalo více cukroví a dorty z obchodu než to domácí. Ale abych příliš nehanil, tehdy přece kupované cukroví a dorty byly velmi dobré, možná lepší než domácí dnes, ale to bych se pouštěl na hodně tenký led, odkud by mě P.T. čtenářky mohly hnát bičem až do sousední vesnice. A káva jakbysmet. Obyčejný turek z krabičky mleté kávy, co byla otevřená už půl roku, protože se vařila jen o vánocích a ještě ne o každých. Taková káva nikomu srdce neutrhla, ta by se mé internistce zamlouvala. Pro mě samozřejmě. Pro ni ani náhodou!Jak jsem nikdy (z výše uvedených alimentárně filozofických důvodů) kafe nepil a dortíky nejedl, dnes si na tom pochutnávám jedna báseň, srdce nesrdce. Bouchnu tam latte macchiatto a sachříček, vídeňskou kávičku a pařížský dortík se šlehačkou jen tao zacinká. Jo to vy ještě nevíte, já jsem taoista a když se u stolu ale jó dobře poměju, tak mé tao mně nadšeně zacinká takovými těmi miniaturními činelíčky, co zní jako triangl.Ale jak jsem tak četl o těch Vašich dortících, Naďo, připomnělo mně to vážení před odletem. Moje ženská vleze na váhu bez kufru, zváží se a zopakuje to s kufrem v ruce. Rozdíl jí řekne, kolik má v kufru čabajek, klobás a slivovice, za něž bude platit nadváhu té vydřidušné společnosti, s níž letí na návštěvu vyhladovělého syna. A já dopadl stejně tak. Zvážil jsem se nahý. Pak jsem si přečetl Váš článek o dortech a znovu vlezl na váhu. Co myslíte? Jasně, dvě a čtvrt kila navrch! Už Vás nikdy nebudu číst, velkovýkrmno jedna!!!

  4. Milá Mirko, nejdříve poděkování za nenápadnou reklamu u Zuzky :-)). Jsi hodná. A teď k těm dortům, kdybych je kdysi měla tvořit sama, tak to asi taky nebyl zázrak, ale babča Bobča má hospodářskou školu (nebo jak se to jmenovalo pro hospodyňky) a tak prostě UMĚLA a tím pádem jsem se s tím svezla :-))!Zuzko, taková Florida …, Ten recept o jakém mluvíš neznám. Musím se na to soustředit a vyrobit třeba jen tak.Mirku, nebylo to příjemné, takový zážitek, ale doufám, že jste si to později vynahradil a pochutnal si v lepším prostředí a s vlídnou obsluhou …Jiří, náramně jsem si početla. Nemohl byste objasnit co konkrétně obsahovaly půllitrové plastikové flašky? Jinak dodatečně blahopřání k narozeninám Vaší Aničky, má je stejně jako dcera Katka.Když si spočítáte od dubna zpětně 9 měsíců, není divu, že má půlka národa narozeniny v dubnu :-))))Jinak slibuju, že příště napíšu něco pro hubnutí, takže mě čtěte i nadále, prosím!

  5. Mila Nado, skoda, ze se tady nedava karma. Moc pekne povidani mate. Poslu Vam nejake fotky s dorty mych deti, muzete zase udelat album, ostatni se jiste radi pripoji.

  6. Cherchez la Nadia! Za vším hledám Naďu! A takový to byl poklidný a jednoduchý život, než jsem Vás poznal.Tak si to představte, do včerejška jsem žil v takové velmi neurčité představě, že ty plastikové flašky, jejichž obsah jsem šel na Váš popud vypátrat, obsahují za ty nekřesťanské peníze přece jen něco, co by tu cenu alespoň zčásti ospravedlnilo. Prd! Vesmírný prd! Ta jedna je kolagenový roztok na zpevnění kloubních vazů a má obchodní název Cartilage star, a ta druhá je obyčejný mulťák s honosným jménem Multi star. Tedy nic, co by se za pár korun nedalo pořídit v každém supermarketu. Na lidské hlouposti se opravdu vydává nejsnáze.Moje ženská jako emeritní gymnastka má z kladiny na obou nohou zpřerážené malíčky a oba kotníky má zařízené takzvaně na vyhazování, což znamená v průměru třikrát do roka výron na každém z nich. Postupem času si k těm bazarovým kotníkům přibrala i kolena, což je sranda, která jí zpravidla nedovolí ani navštívit toaletu. Na páteři má jenom dva obratle z polohy, jeden o tři a druhý o úhledných sedm milimetrů. Bohužel má svalový korzet díky pravidelnému cvičení v pořádku a tak její pohybové aktivity odskáčou vždy ty nešťastné klouby. Potud bych obsah těch lahviček chápal.Jsem příbuzným chápanů a chápu, že někomu se tlačenka ekluje a tak polyká sušený kolagen v tabletách. Chápu, že někoho kysané zelí nadouvá, tudíž pije a polyká syntetiku z oboru vitamínových výtažků. Že je to vyrobeno z ruské ropy a polského uhlí, mně nevadí, ale že je na tom nakresleno jablíčko a mrkev, to mě už docela nadzvedává. A co mě vždycky spolehlivě povalí, jsou ty bifidusy, co se hloupým vnucují namísto pořádné kyšky. Dva hlty za cenu litru opravdového mléka. Dnes, kdy se pro to mléko nemusí na venkov, kdy mléko přijede za člověkem až do města, jen si ho načerpat do flašky, pít ty sajrajty je opravdu velmi zpozdilé.A tak Vás, Naďo, viním z mého prozření, a jestli někdy, až mně selžou nervy, se zle obořím na mou ženskou s posměšnými výčitkami za její nemoudrost stran složení a doplňků stravy, můžete za to Vy! Jak blaze jsem si žil, dokud jsem nevěděl, co ty dvě strakaté Pandořiny flašky v naší chladničce skrývají. Jak šťastný a důvěřivý úsměv jsem míval na tváři, než jsem na vlastní kůži zakusil pocit, který nastane, když chamtivý hlupák okrade ještě většího hlupáka! A jak začínám mít pocit, že se mění struktura mé osobnosti a že nechtěje patřit mezi ty druhé, budu snad muset se zařadit mezi ty první.Protože nemůžu přece být úplný hlupák, když se mně líbí vtipy jako tento: Stojí biolog, fyzik a matematik před barákem, když do něj vejdou dva lidi. Po nějaké době vyjdou tři. Biolog komentuje: "To je jasný, rozmnožili se." Fyzik odporuje: "Kdepak, to je chyba v měření!" A matematik povídá: "Ne, ne, vážení kolegové, teď tam vejde ještě jeden a nebude tam nikdo!"

  7. Lído, těším se na ty fotky a popřemýšlím, jestli to má cenu vyzvat ostatní, aby je s tímto tématem poslali také. Chvíli to ještě nechám, jedině, že by sami chtěli. Jiří, Vaše povídání k mému rannímu kafi nemá chybu, jen se bojím, že Vás to přestane bavit a já se usmutním …Myslím si, že je výsměchem, když takový živočich s názvem rak je součástí názvu tak hnusné nemoci. Kór když ta nemoc je tak pokročilá, že vítězí nad životem. Včera jsem se dozvěděla, že můj švagr je na cestě spolu s ní … Tahle noc nebyla krátká, (že si půjčuji kus Krylova textu).

  8. Co říci k rakovině, nebyla vynalezena slova, jež by zmírnila bolest pacientovu, ani slova, která by zmírnila bolest bližních. Slova jsou krátká na banální zánět okostice, natož na rakovinu. A proč se jí říká rakovina a ne třeba houser? tím se zabýval pan doktor Vyzula již před deseti lety:Trocha etymologie: rakovina, nebo krabovina? Jak to, že tolik národů a jazyků přirovnává nádorový proces k rakovi nebo krabovi? Snaží se tak vyjádřit krutou bolest, jež v závěrečných stadiích onemocnění svírá živou tkáň? Nebo tím naznačují, že i nádor se “zakousne a nepustí”? Ani tak, ani tak.Slova karcinogen, kancerogen či onkogen mají společné nejen to, že vyvolávají snad vůbec nejobávanější chorobný proces – nádorové bujení – ale i to, že pocházejí vlastně ze stejného základu. Řecké slovo karkinos i latinské cancer totiž označují raka a onkos je v řečtině krab. Na první pohled tedy vyrůstají z týchž kořenů, jako česká RAKovina. A nedosti na tom – jejich ekvivalent najdeme i v anglickém a francouzském cancer, v německém Krebs nebo v ruském či polském rak. Jak je možné, že tolik národů a jazyků přirovnává nádorový proces k témuž živočichovi? Snaží se tak vyjádřit krutou bolest, jež v závěrečných stadiích onemocnění svírá živou tkáň? Nebo tím naznačují, že i nádor se “zakousne a nepustí”?Rak na prsuPojmenování zhoubných nádorů pochází údajně už od nejslavnějšího lékaře starověkého Řecka Hippokrata (460-370 př. Kr.) anebo nejpozději od stejné slavného lékaře Galéna, žijícího v letech 130 až 200 v říši římské. První nejspíše zavedl pojem karkinos, druhý pak cancer nebo onkos. A proč se tak vzácně shodli a proč se jejich název zachoval v desítkách variant v různých jazycích dodnes?Je více než pravděpodobné, že Hippokrates i Galenos zavedli uvedené pojmy na základě pozorování karcinomů prsu, které se vyznačují charakteristickým obrazem s tvrdým centrálním nádorem, z něhož pak do okolí vybíhají dlouhé výběžky podobné tenkým račím nohám a pronikají do okolní zdravé tkáně. Nádory prsu, které opravdu vzdáleně připomínají raka, tak vlastně daly název celé skupině zhoubných nádorů, včetně těch, u nichž bychom po podobě raka či kraba pátrali marně.Kominíci s nemocnými šourkyZbývá už tedy jen vysvětlit druhou část slov kancerogen, karcinogen či onkogen. Nenechte se zmást tím, že vám všechny připomínají gen jako základní jednotku dědičné informace – to platí pouze v případě onkogenů. Onkogen je vlastně zvláštní úsek jinak normálního chromozómu, který může za určitých okolností vyvolat maligní bujení. Přípona -gen ve slovech kancerogen či karcinogen však má poněkud jiný smysl, vycházející z řeckého gennan čili tvořit. Kancerogenní nebo karcinogenní jsou tedy látky, které jsou za určitých okolností schopny v organismu zhoubné čili maligní bujení vyvolat.Uvádí se, že první z nich popsal londýnský chirurg Percival Pott už před 200 let, když si všiml častějšího výskytu rakoviny šourku u kominíků vystavených nadměrně často působení kouřových zplodin. Dnes ovšem známe karcinogenních látek nejméně tři tisícovky a bohužel jich nadále přibývá. Jsou ve vzduchu, který dýcháme, ve vodě, kterou pijeme, i v půdě, z níž sklízíme svou potravu. Jsou v tabákovém kouři i v uzeninách, jsou v “tvrdém” alkoholu nebo v burských oříškách, jsou ve zplodinách spalovacích motorů nebo v mase opékaném nad otevřeným ohněm. A živočich, jenž dal rakovině jméno – ať už mu říkáme rak, cancer, karkinos nebo onkos – si spokojeně mne své ohavné dlouhé pracky.Datum: 22.9.2000 Autor: MUDr. Rostislav Vyzula, CSc.

  9. Zajímavé pojednání. Ačkoliv je tato nemoc už stará jak věky, tak člověk o ní něco víc zjistí, až když navštíví jeho nebo někoho z blízkých lidí kolem něj. Z konce pojednání jsem s překvapením zjistila, že tu nemoc může člověk "chytit" a že ne vždy vzniká jen děděním po předcích či špatně nastavenými geny při příchodu na svět … Já jsem tu smutnou informaci nevypustila pro získání nějakých utěšujících slov. Taková neexistují, člověk se musí takovou skutečností prokousat sám. Jen jsem asi zblblá z Facebooku napsala na zeď co se mi právě honí hlavou …

  10. To jsou témata hned dvě pod sebou.. Knihy a teď dortíky. Sladké miluji, ale dorty moc ne, jsou příliš těžké. S vyjímkou dortů mé maminky, která dorty dělá dorty rafinovaných tvarů a skvostných chutí, neb piškot je vláčný a krém více pudinkový než máslový. Téma dort v naší rodině by bylo téma na článek. Když jsme ročního Vojtíška posadili na stůl, kde čekal dort autíčko a on ručkama rozplácal celý ten cukrářský klenot za našeho hlasitého povzbuzování, když jsme dceři nechali udělat dort koníčka a ona prožívala extázi, nedávno to byl třípatrový dort pro 80 letého dědečka, ten byl překrásný, decentní, elegantní s lístečky symbolizujícími podzim života. Tentokrát to udělala má mladší sestra za maminčiny asistence. Maminka, jež nás zásadně za nic nechválí řekla ta slova… "Konečně jsem měla komu předat štafetu," a významně a zároveň smutně se podívala na mě, tu nezdárnou starší dceru intelektuálku a volnomyšlenkářku, jež zvládne pouze nepečený dort s pudinkovým krémem nebo zakysanou smetanou, z buchet pak zplichtí jen štrůdl z kupovaného listového těsta nebo perník z připraveného polotovaru v krabici s logem Vitana či Dr. Oetker na bázi vmíchejte do prášku vejce a půl sklenice oleje, hrníčková buchta pak je vrchol cukrářských dovedností. Mé děti ostatně ne nadarmo doma volají (už jsem to myslím psala v blogu), když peču buchtu, hurá, hurá, přijde návštěva. Totéž bylo s piškotovým dortem (samozřejmě tím nepečeným), který jsem udělala jednou (zcela vyjímečně a ojediněle) jen tak ke kávě po nedělním obědě. Tehdy hodně maličký Vojtíšek, který neviděl maminku nikdy připravovat sladké občerstvení, začal radostně volat. Hurá, hurá, budu mít narozeniny, maminka dělá dort. Moje maminka a já jsme věčně ve při, je to spor na bází příběhu z evangelia, spor vzorné hospodyně Marty a bohémské pravdy chtivé a v domácnosti nepříliš zdatné Marie. Zásadně odmítám být vzornou Martou, ale ty dortíky… A nejsou to jen dortíky. Vzpomenu-li na třípatrový dort na oslavě dědečkových narozenin, nemohu nevzpomenout a nezaslintat při vzpomínce na maminčiny nejbáječnější sekané, kuřecí roládky a bůčkové roládky, přičemž normálně bůček nesnáším. A ta maminčina svíčková. Fakt nikdo neumí vařit a péct lépe než ta moje protivná maminka "Marta". Manžel ví, proč vždycky pláče, že si nevzal raději moji mámu. Takže až si najdu čas na již dva měsíce slibovanou svatební fotku, možná dohledám i nějaký dortík mé maminky a pošlu Vám na ukázku. Ale chuť je vždy ještě lepší.

  11. Moniko, to jste mi udělala radost, takové krásné vyprávění. Nemusíte se nijak "tejrat", že je Vám v kuchyni těsněji než v knížkách, já to měla zase tak, že jsem chtěla všechno obsáhnout a tak jsem se vším začala a nikdy to nedovedla k dokonalosti. Snad až na ty vánočky a mazance :-))).

  12. Naďo, to ne, že by mi v kuchyni bylo těsněji než mezi knížkami (čtu si při vaření), naopak třeba na rodzdíl od pečení (ale vlastně je to dobře, že mě nebaví pečení vzhledem k mé váze) vařím moc ráda a myslím, že nijak zle, ráda vymýšlím studenou kuchyni, třeba saláty a různé pomazánky, mám-li čas ráda udělám dobré teplé "luxusní" pracné jídlo rodince i v týdnu na večeři, ráda nachystám hostinu pro přátele (poslední dobou ne tak často jako dřív, není čas), těší mě prokazovat laskavost milým lidem tímto způsobem. Třeba manžel se nenají, pokud mu nenachystám snídani, tak jsem si ho rozmazlila. Ale i v tom vaření jsem spíše jako chlap, nedokážu uvařit podle receptu, experimentuji, i když třeba se svíčkovou ne, ta musí být prostě tradiční. Ale když je před výplatou, nebo mě honí čas, dostanou k obědu zeleninovou polívku a krupici, nebo brambory s cibulkou. Prostě nejsem typ hospodyňky, která si domácnost užívá. Nevím, jak v Praze, tam to asi bylo jiné, ale u nás žena prostě měla dříve fungovat na bázi dopoledne práce, odpoledne domácnost a děti a večer žehlení a manžel(ské povinnosti). Vyjít si s kamarádkou na kafe ve večerních hodinách, nebo do divadla by přišlo moji mamce nepatřičné a nevhodné. Otčím si ji žádal doma a manžel se poslouchá. Pokud se někde šlo, bylo vhodné jít jen s manželem a taťka byl introvert a nikam se mu nechtělo. Takže moje maminka si myslí, že když se žena chce realizovat i někde jinde než v domácnosti, není normální a čas strávený čímkoli jiným než sezením u milovaných blízkých je čas promrhaný, protože žena se má obětovat, ne si život sama trochu užít a třeba i posloužit jiným lidem než vlastní rodině. Totéž platí pro mou tchýni. Prostě to tak bylo dané. Jinak ale myslím, že každá lidská činnost dovede být nesmírně tvůrčí. Líbí se mi, když se některé ženy realizují plně v domácnosti a jsou naprosto vyrovnané a prosté domácí štěstí je pro ně více než dostačující. Ale to už jsem se dostala do roviny docela jiných úvah. Jinak vánočky a mazance Vám chválím. Mým "snem" je naučit se péci chalu. To je taková slaná vánočka, nevíte jak na to?

  13. Moniko, tak chalu vůbec neznám, ale přiblížila jste se svým příspěvkem mému zítřejšímu tématu, konkrétně: "… myslím, že každá lidská činnost dovede být nesmírně tvůrčí …"Podle toho, jak jste rozmazlila muže se snídaní usuzuji, že já jsem pěkná macecha. Snídani mu dělám jedině když je mu opravdu zle … :-)).

  14. Je to tak s tou činností. Už se na Váš zítřejší článek těším. Třeba když jsem pracovala v centru, jeden důchodce rozdával noviny Metro. Přitom bylo zřejmé, že to není typ člověka, který to musí z finančních důvodů dělat. Jednou ho navštívila manželka a dcera s mimčem v kočáru a bylo zjevné, že sociálně slabí zdaleka nejsou. Prostě chtěl pracovat a dělal tu bezvýznamnou práci s nesmírnou láskou. Nesnáším, když se na mě někdo usmívá a vnucuje mi něco do ruky. Ale od něj si nešlo ty noviny nevzít, ač jsem tehdy pracovala v redakci a noviny jsem měla v práci taky. Usmíval se a šlo vidět, jak tu práci miluje. Pak najednou pán nebyl a Metro rozdávali nějací studenti. Ten člověk tam nesmírně chyběl, bylo tam prázdno. Dokonce jsem měla nutkání se studentíků na dědouška přeptat, tak mi to přišlo divné, že tam už není. Nebo, když jsem se chodila jen tak po ránu pomodlit do katedrály, viděla jsem staré babičky, jak hrdě šůrují sakrální prostor. Říkala jsem jim stavitelky, protože jsem si uvědomila, že je vlastně jedno, jestli člověk ten chrám vyprojektoval, postavil, slouží v něm mši, nebo v něm uklízí, jsou to vlastně stejné zásluhy. Jinak můj manžel rozmazlený je, nebo že by líný? .o)

  15. Taky nesnáším když mi někdo něco nabízí, vyhnu se obloukem a už vůbec neslyším na – je to zadarmo, to se oblouk násobí :-))).Jinak myslím, že asi líný mužík nebude, ale jak si ženunka vychová, takového ho má!

  16. To jste mi to Naďo nandala. :o) Téma manžel raději opustím. Jestli jsem psala, že je líný, nebylo to myšleno jako stížnost, ale v žertu. V jedné věci manžel určitě líný není a to v hlídání dětí, což je vlastnost, kterou ke své vytíženosti oceňuji v současné době ze všeho nejvíce. Ale.. V obecné rovině jako člověk, který se nejednou setkal s fenoménem domácího násilí už vzhledem k svérázné lokalitě, kde bydlím, nesnáším větu typu (i když vím, že jste to nemyslela ve zlém, spíš jako laskavé postrknutí a napomenutí): jak si ženunka muže vychová, takového ho má! To je nesmysl. Manžel se nedá vychovávat, žena může pracovat s jeho vlastnostmi, může být diplomat, může být psycholog, může být rázná a tím posouvat jeho chování, ale vlastně jen velmi málo v daném věku, ale vychovat je příliš silné slovo. Nebezpečná ta věta je velmi, protože znám několik případů domácího násilí, které zkraje bylo bagatelizováno zkušenými ženami v okolí právě tou větou, kde si žena umí muže vychovat, tam je muž funkční a pak to dospělo do boje o život. Vždy je tendence vinit ženu z nezdarů mužů a tento apel, který nastavujeme my ženy ve fungujícím manželství (přičemž v manželství nemusí fungovat vzorec, mám fungujícího manžela jsem dobrá vychovatelka manželů, nemám dobrého manžela, jsem špatná vychovatelka manžela), vede týrané ženy k tabuizaci domácího násilí, k trýznivým pocitům viny a selhání (že si ho neuměla vychovat), které jsou často stejně hrozné jako násilí samo. Předsudky slušné společnosti totiž domácímu násilí velmi nahrávají. Samozřejmě znám i opačné typy žen, které dokáží velmi parazitovat na svém někdy jen hraném neštěstí a sebelítost představuje jejich nejlepší kapitál. Omlouvám se, že jsem tak odběhla od tak původně příjemného tématu, jako jsou sladké mňamky, ale ta věta… To je jako červený hadr na býka. Je to téma, které se mě velmi dotýká a i proto studuji, co studuji.

  17. Vidíte, Moniko, to by mě ve snu nenapadlo, že ta věta je jako časovaná bomba a vyvolá takovou reakci, i když jste si všimla, že to byl ode mě jen žert. Já jsem se za svůj život (a to zaplaťpánbu) nesetkala s nikým, kdo by prošel tak hroznou zkušeností, jako je domácí násilí. Jen jsem o tom četla. Vůbec nerozumím tomu, že jeden druhému z nejbližších lidí dokáže tak strašně ubližovat. Asi si nikdo nedovede představit, že je schopen jeden z těch dvou postižených (i mužů se to týká) to dlouho snášet a dokonce někdy vinit z krutého jednání vůči své osobě samého sebe, i když třeba ani nehraje roli fakt, že nemají děti.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s