Pondělí 26.4.2010 – jestliže je víkend, musíme být na výletě!

 

Jakmile byl víkend, většinou jsme sebrali děti a pádili z domu. V Praze to byla muzea, zejména muzeum technické, ZOO, Petřín, Vyšehrad, pražský Hrad, procházky podél Vltavy, všeobecně po Praze, všelijaké výstavy úměrné věku dětí, a pod. Jindy jsme se pouštěli dále autem, jako třeba do Roztok na zámek, do Jílového do muzea, na hrady a zámky, do různých měst a městeček, v létě na různá koupaliště v Praze i mimo Prahu. Oběd jsme měli většinou z vlastních zásob, což se dětem líbilo víc, než oběd v restauraci. Moc rádi jsme chodili do lesa, nejen o víkendech, ale hlavně o dovolené.

Skoro dva roky jsme nebyli v lese. Možná i tři, už mi ty poslední roky nějak splývají. Dříve to vůbec nebylo možné, abychom les vynechali z našich výletů. Lesů jsem  v českém regionu navštívila několik, z moravských pak les beskydský. Ačkoliv je krajina naší země útulně krásná, první cenu mezi lesy pro mě vyhrává ten chotěbořský, kterým protéká říčka Doubrava, které ale nikdo neřekne jinak, než Doubravka. Les je protkaný i skálami, a aby bylo možné projít kolem řeky, dávní turističtí nadšenci upravili terén tak, že jej zdolala i devadesátiletá tchýně, naposledy před deseti lety. Byl to úžasný výkon.

V lese jsou známá místa, kde lze najít houby téměř každý rok, ale jedním rokem jsme nezakopli ani o prašivku. Les je dosti rozsáhlý, kopcovitý, ale má něco co ostatní lesy postrádají. Tedy podle mě. Právě, že je tak pestrý, tak je stále jiskrný, zelený, plný života. Jiné lesy mi připadaly suché a proto i jinak barevné.

Nejkrásnější cesta je lesem, skálami a vodou, z Chotěboře na Bílek. Na Bílku hned u východu z lesa stávala chaloupka s venkovním posezením a občerstvením, dokonce i se zmrzlinou. Pár kroků je vlaková zastávka a vlakem se cestovalo zpět do Chotěboře. Musím se přiznat, že jsme celou tuto trasu častokrát neprošli, dnes už bych to vůbec neušla. Když se přišlo z lesa a bylo co k čištění a krájení, tak jsme čistily a krájely, tedy my ženský houby na smaženici, na řízky, do octa, podle toho co bylo. Děti, ačkoliv ke konci lesního putování kňučely, že je bolí nohy, sotva jsme se dostali domů, neposeděly. Energie měly stále na rozdávání.

O lese už bylo řečeno vše. Byl přirovnáván k chrámu, je tajemný, jindy černý, pak zas pohádkový, prý to jsou zelené plíce, existuje Milíčovský les u nás na Jižňáku, Kunratický a Krčský les, co by od nás kamenem hodil, ale s lesem mají tyto pražské lesy společný jen název, že jsou tam stromy, spíše je to lesopark.  Když je krásně, je to tam jako na Václaváku.

Les nám chybí, snad se do něj letos dostaneme, i když už jen na kraj, po těch širokých cestách …

Fotografie z tohoto webu – Klik

  • To vím, kdo přijde k tobě sem,
  • že smavou uvidí tvou líc
  • a odnese si v srdci svém
  • od tebe světla ještě víc,
  • má Doubravko …
  • F. Boštík

i tady už začíná hubové naleziště                přes Doubravku, zde je ještě pohoda        krásná široká cesta, no ještě si užijeme

slavný záběr vodopádu                              zde je to už napínavější, mostík se nad     schody, hezké stoupání

                                                                 rozbouřenou Doubravkou kolébá

    

přes žebřík, jinudy nelze                           a zase nahoru                          dnes by takovou chatku nikdo

                                                                                                                nepovolil