Pondělí 26.4.2010 – jestliže je víkend, musíme být na výletě!

 

Jakmile byl víkend, většinou jsme sebrali děti a pádili z domu. V Praze to byla muzea, zejména muzeum technické, ZOO, Petřín, Vyšehrad, pražský Hrad, procházky podél Vltavy, všeobecně po Praze, všelijaké výstavy úměrné věku dětí, a pod. Jindy jsme se pouštěli dále autem, jako třeba do Roztok na zámek, do Jílového do muzea, na hrady a zámky, do různých měst a městeček, v létě na různá koupaliště v Praze i mimo Prahu. Oběd jsme měli většinou z vlastních zásob, což se dětem líbilo víc, než oběd v restauraci. Moc rádi jsme chodili do lesa, nejen o víkendech, ale hlavně o dovolené.

Skoro dva roky jsme nebyli v lese. Možná i tři, už mi ty poslední roky nějak splývají. Dříve to vůbec nebylo možné, abychom les vynechali z našich výletů. Lesů jsem  v českém regionu navštívila několik, z moravských pak les beskydský. Ačkoliv je krajina naší země útulně krásná, první cenu mezi lesy pro mě vyhrává ten chotěbořský, kterým protéká říčka Doubrava, které ale nikdo neřekne jinak, než Doubravka. Les je protkaný i skálami, a aby bylo možné projít kolem řeky, dávní turističtí nadšenci upravili terén tak, že jej zdolala i devadesátiletá tchýně, naposledy před deseti lety. Byl to úžasný výkon.

V lese jsou známá místa, kde lze najít houby téměř každý rok, ale jedním rokem jsme nezakopli ani o prašivku. Les je dosti rozsáhlý, kopcovitý, ale má něco co ostatní lesy postrádají. Tedy podle mě. Právě, že je tak pestrý, tak je stále jiskrný, zelený, plný života. Jiné lesy mi připadaly suché a proto i jinak barevné.

Nejkrásnější cesta je lesem, skálami a vodou, z Chotěboře na Bílek. Na Bílku hned u východu z lesa stávala chaloupka s venkovním posezením a občerstvením, dokonce i se zmrzlinou. Pár kroků je vlaková zastávka a vlakem se cestovalo zpět do Chotěboře. Musím se přiznat, že jsme celou tuto trasu častokrát neprošli, dnes už bych to vůbec neušla. Když se přišlo z lesa a bylo co k čištění a krájení, tak jsme čistily a krájely, tedy my ženský houby na smaženici, na řízky, do octa, podle toho co bylo. Děti, ačkoliv ke konci lesního putování kňučely, že je bolí nohy, sotva jsme se dostali domů, neposeděly. Energie měly stále na rozdávání.

O lese už bylo řečeno vše. Byl přirovnáván k chrámu, je tajemný, jindy černý, pak zas pohádkový, prý to jsou zelené plíce, existuje Milíčovský les u nás na Jižňáku, Kunratický a Krčský les, co by od nás kamenem hodil, ale s lesem mají tyto pražské lesy společný jen název, že jsou tam stromy, spíše je to lesopark.  Když je krásně, je to tam jako na Václaváku.

Les nám chybí, snad se do něj letos dostaneme, i když už jen na kraj, po těch širokých cestách …

Fotografie z tohoto webu – Klik

  • To vím, kdo přijde k tobě sem,
  • že smavou uvidí tvou líc
  • a odnese si v srdci svém
  • od tebe světla ještě víc,
  • má Doubravko …
  • F. Boštík

i tady už začíná hubové naleziště                přes Doubravku, zde je ještě pohoda        krásná široká cesta, no ještě si užijeme

slavný záběr vodopádu                              zde je to už napínavější, mostík se nad     schody, hezké stoupání

                                                                 rozbouřenou Doubravkou kolébá

    

přes žebřík, jinudy nelze                           a zase nahoru                          dnes by takovou chatku nikdo

                                                                                                                nepovolil

Reklamy

19 thoughts on “Pondělí 26.4.2010 – jestliže je víkend, musíme být na výletě!

  1. Jooo, les…včera po návratu z festivalu jsme se šli projít do lesa, ale pořád víc a víc tam kácejí. Jsem z toho celá špatná, lesy kolem Břežan nejsou nic moc, ale jak to tak vypadá, brzo skoro nebudou. Taky mi chybí při courání po lese Beruška…včera by měla, chudinka, narozeniny, patnácté.

  2. Já sem prostě nepatřím. Já jsem podivný týpek, co je porostlý dvaceticentimetrovou ochrannou vrstvou skepse. Mě to do lesa vůbec netáhne. Se mnou se to má tak, že já si lesa, vody, sněhu, kopců, hub, zvířat a venkova vůbec užil v dětství a mládí až do němoty a dnes už se přetahuji s párem volů, který mě tam chce zatáhnout zpět.Cítím, že na celý svůj zbytek života jsem těmihle přírodními atributy saturován více než dostatečně a abych chodil po magistrálách, kde potkávám hlučné strakaté poloblázny v turistickém kroji, jací se na stezkách, jejichž obrázky máte k článku přiloženy, Naďo, vyskytují, na to jsem již příliš dospělý. Minulou sobotu odjíždělo ze zdejšího náměstí naráz 360 pomatenců v dresech na cyklovýlet po zdejších vinohradech. Bože, to musí jet všichni v jediném stádu? To musí všichni vyrazit do lesa na povel? To musí všichni první hezkou neděli jet do ZOO a zablokovat dvacet kilometrů přístupové silnice tak, že to musí hlásit celostátní dopravní zpravodajství? Odpověď zní ano, musí, protože jsou lidmi stádními, řečeno slovy Nietscheho.Soudím, že to má hodně společného s dětstvím. Kdo si v dětství dosyta vyhrál, kdo ho strávil stavěním bunkrů či přehrad v potoku, má na celý život potřebu zabývat se v dospělosti náhražkami dětských her pokrytu. Je to jako u chlapů, co byli na vojně, málo z nich cítí potřebu jezdit na paintbal či podobné infantilní militaristické aktivity.Zkrátka mě to do přírody už tolik netáhne, protože už nedojdu tak daleko, abych nepotkával lidi. Příroda, jak já jí rozumím, se s lidmi takřka nesnáší.

  3. Pane Pospíšile, tentokrát jste mne rozřehtal na "plný pecky", protože podobné pocity mívám někdy taky, jen to nedovedu tak výstižně napsat. (viz 360 pomatenců na kolech, nebo jezdit na paintbal či podobné infantilní militaristické aktivity) Já k tomu navíc nehoruji různým mega-show a dalším skrumážím natešených davů. Prostě, jak se někde něco šustne a je úplně jedno jestli se jedná o letecký den, o fotbal, o papeže či závody motocyklů, hned je tam natřískáno. Také se plně ztotožňuji i s panem Horníčkem, který jednou řekl: "Jeden můj přítel, představte si, že běhá v trenýrkách po silnicích, on totiž běhá rád, považte – i když nemusí !"A teď k těm fotočkám Naďi. Ty jsou skutečně nádherné a mně připomínají jednak lesy křivoklátské, Javorníky, nebo svratecko. Co já jsem se tam nachodil na houby, dnes už by mě tam nikdo nedostal heverem. Mám strach z klíšťat, jsem rychle ucabrtanej a houby jsou prý ještě od Černobylu radioaktivní. Ono vůbec se moc straší, jako trvalka jsou teroristi, pak to byla nejdřív problematika kraví nemoci, potom ptačí chřipka, potom zas pro změnu prasečí chřipka a teď zase takové brimborium s se sopkou Ejafjallajafla-jafla-jekull. Ano media nás zblbnou, někomu nahoře to zřejmě vyhovuje když se lidi stále něčeho bojí, nejdřív to byl strach z války, potom z bolšánů a teď holt zkoušejí různé náhražky…

  4. Nojo, Zuzko, je to smutný, ale 15 let u pejska (skoro se toho dožila) je fakt hodně, nedá se nic dělat.Pánové, musím říct, že jste mě zaskočili, vůbec nevím co Vám mám na to říct. A tak neřeknu moc, jen to, že my v kolonách lesem nechodíme.A ještě to:Že Vás to do přírody netáhne – možná k tomu také dospěju, ale zatím mi les chotěbořský chybí, je tam pro mě dobré klima, hlava se vyčistí a dostaví se bezstresový efekt…

  5. Pripomenula si mi každonedeľné výlety s našimi, keď sme boli decká. Raz na hričovský hrad, inokedy kúpať sa na Bečvu, každý týždeň niekam inam, vždy tak do 60 km.Pekné fotky.

  6. Naďo, krásné obrázky, nádherná příroda. Přiznávám se, že kde je Chotěbořský a Milíčovský les jsem si musela vyhledat na mapě. Tady se po lesech, tak jak je známe, moc chodit nedá. Buďto je to soukromé vlastnictví, nebo je mezi stromy tolik křoví a padlých kmenů, že hrozí nebezpečí polámání hnátů. Nehledě k tomu, že by se tam člověk mohl setkat tváří v tvář s medvědem nebo pumou … Jo a Zuzano, asi jsem něco přehlídla; Vy už nemáte Berušku? Patnáct let je pro nejlepšího přítele člověka požehnaný věk, ale je mi smutno s Vámi.

  7. To je snad poprvé, Naďo, co jsem Vás svými názory zaskočil tak, že nejste mocna slova. Což mně dává prostor k nadechnutí a pokračování. Těch věcí, co se mně dříve líbily, a dnes už nemusím, je poněkud více a mám je převážně spojeny (přesně jak píše pan Mirek) se srocováním davů. Jakmile se někde sejde více než deset lidí, prchám. Nemám rád ani oslavy, považte, oslavy, kde se dá zadarmíčko najíst a napít, jako bych ani nebyl Čech. Vlastně Moravan. Vlastně Slezan, protože jsem se narodil v Jeseníku a batolecí věk odbydlel v Šumperku. Kdoví, jestli já nejsem Kelt či nějaký jiný Germán, co je odsud při stěhování národů naši společní předkové, mírumilovní Slované ze severní Ukrajiny, hnali sviňským krokem. Po tom nebudu raději pátrat, co jsem vlastně zač, ale jedna věc je jistá, davy nemám rád a proto nejsem potomkem nejspíš ani Keltů, ani Slovanů. Ti mají srocování a pochodňové průvody rádi.Já, považte, už nechodím ani do divadla nebo na koncerty, protože i tam mně už veškerenstvo se svým chováním, vhodným tak do hospody čtvrté cenové skupiny, vadí. Teďka například budu muset, protože moje ženská si k mému svátku darovala dva lístky na (sakra teďka jsem zapomněl, jak se to jmenuje, je to podle Foglara, z něhož jsem nikdy nečetl ani řádek, a Robert Bellan s tím sklízí úspěchy po celé republice), no zkrátka na takovou nějakou hloupost, co jsem se jí úspěšně několik let vyhýbal a teď tedy nebude zbytí a budu muset jít. Bože, jak já se už dopředu netěším na ty vypucované ksichty, co se s nimi a jejich provincionálně neobratně maskovanou chamtivostí, hamižností a malicherností, setkávám v práci. Dopoledne sveřepě a umanutě usilují o sousedovu studnu a večer předstírají zájem o kulturu jako ostatní řidiči off roadů.Tihle lidé totiž ničí ty cestičky, co jsme po nich v mládí chodili. Svými auty a motorkami, čtyřkolkami a hlukem turismu spolehlivě vypuzují slušné lidi na okraj společnosti, jako to ostatně dělají všude, kam vkročí. A protože je potkáte opravdu všude, včetně Everestu, proto raději dřepím doma. Jistěže je to také proto, že už nedojdu na tak vzdálená místa, abych je zase nepotkal. Ale povězte, kam by nedošli také oni. A oni také nechodí pokaždé v davu. Ale když se chci vyhnout zalidněným magistrálám a uhnu na lesní cestičku, širokou tak pro srny, i tam potkám dva mladistvé podnikatele, jejichž rozhovor o daních je slyšet dvě stě metrů před a sto po setkání, a za minutu další pětici, a pak trojici, a jako vrchol samotného zpoceného a zarudlého pana exstarostu v dresu a přilbě cyklistického týmu Telecom (víme, jak k němu přišel), tak mně to jako davové šílenství přijde.Víte, to je tak. Já jdu lesem a přemýšlím. Nehledím příliš po detailech, ty mě ruší z mého usebrání. Neočumuju srnky a strakapoud může svůj telegrafní zoban klidně nechat v pochvě. Já si medím a přírodu vnímám jako celek, jako prostředí, v němž se mně dobře sní. A z tohoto pocitu mě spolehlivě vyruší hovor, potkávání se, zdravení a vůbec všechny ty běžné projevy slušných lidí. Ať jdou do kelu! Já chci být sám, protože to potřebuji! Jinak tam nemusím být. A stejné to mám na koncertu. Já chci v klidu sedět a se zavřenýma očima poslouchat. A to na koncertu, obzvlášť rockovém, dnes opravdu už nejde. Proto sluchátka a samota.A neodpustím si ještě chválu deníku. Přesně by zachytil pocity, které jsem tehdy měl a které mě tahaly po koncertech, čundrech, pařbách všeho druhu. Mít možnost uskutečnit rozhovor těch dvou, mě dvacetiletého a mě šedesátiletého, to bych hleděl. Pokud bychom vůbec spolu mluvili (a je možné, že bychom jen nad sebou navzájem mávli rukou a vůbec se spolu nebavili), šlo by o jeden velký spor. A nebyl by o muzice nebo přírodě, v těchto oblastech je můj vývoj dá se říci kontinuální, ale o povaze člověka. Ti dva by se jeden druhému smáli. Ten mladý by pohrdal vyhořelým starcem, co vypisuje směšné argumenty, aby zakryl ztrátu energie a neschopnost se pro něco nadchnout, a ten starý by znectil mladého poukazem na jeho naivitu a nepoučenost citací spousty moudrých vět, které jinoch ještě nezná, jsa momentálně zaneprázdněn obsahem blůziček svých spolužaček. Ale oba by své řeči věřili. A to je na životě krásné, že člověk dokáže v průběhu života změnit předmět své víry.Nádherně to popsal František Koukolík ve své recenzi na knihu Petra Bakaláře Bůh jako psychický virus: "Že je debata věřících se skeptiky neplodná? Stačí letmý pohled do psychologické a neurovědecké literatury a zjistíme proč. Důvodů k iracionalitě je kolem dvaceti a iracionalita má vysoce efektivní obranné mechanismy, zřejmě jak v psychologické rovině, tak v úrovni neuronálních sítí. Pravděpodobně je zcela lhostejné, čemu lidé věří – to může být víra náboženská, politická, stejně jako víra v nějakou vědeckou nebo pseudovědeckou teorii. Záleží na tom, že tomu věří. Podíváte-li se jim do hlavy, co se v ní děje, mají-li pocit, že je jejich víra ohrožena, a když se rozhodují, zda je jejich víra platná nebo není, zjistíte, jak aktivní jsou části mozku, které zpracovávají emoce a pocity, a jak nedotčeně spí ty, které odpovídají za soubor funkci, jimž v běžném jazyce říkáme myšlení. Nemylme se, prosím, v mnoha případech nemusí jít o nic špatného: Tento základní mechanismus stupidity nás totiž láskyplně chrání jak před sebou samými, tak před světem a odpovědností. Je fascinující, jak dlouho se jeho pomoci dá procházet dějinami. Myslíte si, že je na tom absolutně bezvěrecký cynismus lépe? Kdepak, to se jen stupidita obléká do jiných šatiček."Takhle nádherně pan Koukolík popsal tu schůzku mě mladého a mě starého. Oba stejně hloupí, jen jeden s jednou vírou a druhý s druhou. A centra myšlení v obou mozcích při tom dialogu spí a spí jako Růženka a Růženka.

  8. Jiří, soudím podle Vašeho rozjímání, že kdybyste šel i nadále popisovanou cestou, tak se za chvíli nebudete chtít potkat, nevydržíte sám se sebou, nutně si polezete na nervy a budete se zkrátka nenávidět. Aby bylo úplně jasno, tedy sám sebe. Jenže jste miláčkem štěstěny a od tohoto smutného ukončení světské pouti, Vás, jako i jiné mužské mající to štěstí, že s nimi žijí život i jejich ženy, zachrání Vaše žena. To mějte na paměti a nějaké pindy, že se Vám do divadla nechce, okamžitě zapomeňte. Dnes a denně tlučte hlavou o podlahu z vděčnosti, že máte ženu, bez které byste byl jen mrzutý pavouk, co nevyjde ani sám se sebou. A tohle vzkazuji i Mirkovi, který si to ale asi nepřečte, protože se asi málokdy vrací. Tak a teď ještě k mému tématu. Je vidět, že každý z nás jede po své koleji a do smrti se nepotká, protože se jejich trať ne a nezkříží. Samozřejmě pokud se jedná o ten les. Vy chodíte do lesa, který je plný halasných podnikatelů a chodíte tam sám, zatím co já tam chodím s několika blízkými a vůbec nejraději s dětmi, které ruší ty prudérní staříky ukryté v houští svým hulákáním – hurá, našel (našla) jsem houbu, je jedlá?… hlas matky – nehulákej jsi v lese, hlas babky- kde jste? nevidím vás atd. Tedy Homolkové na cestách. Tak to je jedna z těch podařených výprav do lesa a jiná zase bez dětí, kdy nepotkajíce živáčka, plouháme se lesem my staří a mlčenliví a spokojení z hlasů ptactva, bublající Doubravky, zeleného mechu a kapradí, šumících stromů. Paráda.Zatím co Vy, sám sobě nalhávající, že je v lese spousta lidí, sedíte doma, plesnivíte a to, že jste ještě nezplesnivěl je, jak viz výše, zásluha Vaší chytré paní. Tak a teď se tumlujte! :-)))

  9. Nějak je mi zatěžko se k Tvému pěknému článku vyjádřit. Protože Ti závidím ty výlety, o kterých píšeš zkraje povídání. My jsme sice na pár výletech a rekreacích také byli, obzvláště v daleké minulosti, ale naprostou většinu víkendů jsem musela zabalit tašky a odjet za manželovými rodiči a jeho rodinou. Nejdřív jsme používali autobusy a vlaky, což znamenalo obvykle táhnout ty zabalené tašky už do práce a s nimi pak v pátek odpoledne vyrážet, vracet se v neděli navečer. Když jsme si později pořídili auto, tak jsme jezdili už spíš v sobotu ráno, vraceli jsme se v neděli večer. Kdybych někdy chtěla napsat hodně smutné povídání, bylo by o tomto. Ale les mám ráda odmalička. Už jsem to vzpomínala, tak jen připomenu – táta byl polesný, žili jsme uprostřed lesů na samotách. Ráda jdu do lesa i teď, zelená je moje barva (pozor, ne ta vojenská!) a Zeleným fandím :-)). Ale jako pánové a vlastně i Ty – vyhýbám se organizovaným a davovým akcím, už dneska jsem špatná z prvního máje, kdy je v Benešově jarmark a cosi k oslavě Františka Ferdinanda, nevytáhnu z bytu paty (snad jen vyvenčím Míšu, ale ten hluk bude slyšet i u trati:-)

  10. Mirko, často se mi taky nechtělo, měla jsem toho za celý týden dost, protože jsem pak víkendové praní a domácí práce doháněla v týdnu, ale musím se přiznat, že se sobě obdivuji, protože jsem stíhala i šít, plést a stát ve frontách na potraviny, denně vařit teplé jídlo, atd. atd., však to znáš. Pak když už jsme vyjeli, tak se mi to líbilo, v autě, aby se tak moc děti nenudily jsme dokonce někdy i zpívali a hráli slovní kopanou, no vyblbli jsme se dost. Je mi líto, že jste si nemohli své víkendy přizpůsobit podle sebe, někdy jsem se taky nezdravě podřizovala tchýni, ale nebylo to nijak dramatické :-))

  11. Možná až budu v důchodu a budu z domu vycházet jen pro nákupy, nebo nebudu moci vycházet vůbec, zase se mně zasteskne po lidech. Ale zatím je nemám rád, připomínaje tak trošku oficiála Tříšku ze známé těsně poválečné humoristické knihy Rodinné trampoty oficiály Tříšky. Nemám rád lidi, kteří přede mnou zavčas v lese potichu neutečou do houští a neskryjí se v norách. Ale to nemá cenu vypočítávat, koho všechno nemám rád, prostě nemám rád víc lidí pohromadě.A nemám rád, když se do mé společnosti vnucují jenom proto, že jsem zábavný společník, alespoň tak soudím podle počtu lidí, kteří o mou společnost stále stojí, i když je někdy pro své potěšení urážím. Proto sedávám v hospodě sám u stolu a mám na uších sluchátka, aby mě dotěrové neobtěžovali, než přijde má společnost. Opravdu jsem rád v lese i v hospodě sám (příliš hlučná samota, intimita jednoho stolku mezi dvaceti jinými).Z těch přístupných lokalit, kam jsem za samotou dříve chodíval, dnes musím daleko dál, než když jsem byl mlád. A protože mně to chodí hůř než zamlada, nejdu raději nikam. Rozsáhlé lužní lesy na Bzenecku a Vracovsku, kde se dalo jít hodiny, aniž by člověk někoho potkal, dnes jsou protkány cestami a stezkami, po nichž se řítí cyklisté, enduráři a davy houbařů. Jdete pět kilometrů do hloubky a pořád jsou tam davy Homolků a podobných, proto jsem raději doma a zvučně klnu. Je obrovská móda návratu do přírody a mám obavu, že než umřu, nepomine.Moje ženská by nás oba veleráda vmísila mezi ten mnou nenáviděný dav a protože jsem před asi deseti lety nechal propadnout VIP premiérové permanentky do středu první řady, musí si kulturu obstarávat sama. Nejraději bych zůstal doma, ale ona mě chce s sebou, tak půjdu dřímat na Rychlé šípy, vidíte, už jsem si vzpomněl.Soudím, že jsem nechtěl, aby má poznámka vyzněla, že se nemám rád, to by byl velký omyl, já chtěl jen říct, že bych si mladému nerozuměl, protože jsem měl tehdy jinou víru, věřil jsem jiným hodnotám. Byl jsem někdo jiný, s nímž bych dnes nenašel společnou řeč. Takhle jsem to chtěl napsat. Ale člověk, který shání laskominy, vyvařuje pro svého partnera, nač si ten vzpomene, který ho tahá po výletech (uplynulý víkend sobota Trenčín, neděle Luhačovice, nadcházející víkend ještě nemáme plán, ale příští úterý Mistelbach, Rakousko) a prožitcích, ten se nebude nějak výrazně nenávidět. Já nemám rád lidi tam, kde chci být sám, a nemám rád, když se něco organizuje, byť jsem to jako dlouholetý předseda ZV ROH sám dělával. A jak dobře! Dodnes se na mnohé akce vzpomíná. Ne ne, já bych se nikdy nedokázal nemít rád, na to se mám příliš rád! A nejraději na sobě mám rád tu skromnost a pochopení, s nimiž k lidem přistupuji a dávám jim nahlédnout na svou vlídnější tvář. I když spousta lidí může tvrdit, že ji skrývám v kalhotách v místech, která nejsou opatřena rozparkem.

  12. Ale Jiří, já jsem přeci netvrdila, že se nemáte rád už teď ("Soudím, že jsem nechtěl, aby má poznámka vyzněla, že se nemám rád…"), ale že k tomu máte našlápnuto. Jo. Trampoty oficiála Tříšky jsou mým zamilovaným filmem, i když opět poplatný své době. Jestliže v hospodě platíte za zábavného člověka, pak takovou funkci musíte plnit řádně a žádné strkání drátů do uší :-))) Ale co, žijte si po svém, nakonec nic jiného by člověk dělat neměl. Neměl by se dát dirigovat někým nebo něčím … No, vidím, že dnes perlím, moudrá slova ze mě vypadávají jak z moudré sovy, tak už zacouvám

  13. Takže, Naďo, jsem si to přečetl, ne, že se nevracím, naopak se vracím denně k Vašemu blogu a píši si na papír kolik komentářů jsem už četl, abych byl stále v obraze, kdy přibude nějaký nový (!) Pouze komentář dávám většinou jen jeden, myslím si, že to je určitá taktnost, i když asi nemám pravdu, že ano. A proto se ohrazuji, že by ze mne byl mrzutý pavouk, nebýt mé ženy. Já jsem ten kdo v naší rodině udržuje náladu, žena je totiž dost skeptická politicky, říká že to je všechno hrozný, je pesimistka, že bude ještě hůř a já se snažím, dívat se na svět "růžovými brýli" (jak říkal jakýsi pan Egert). Když je nejhůř, tak začnu zpívat a ona se kupodivu rozveselí, aniž by si dávala vatu do uší. Zrovna včera přiběhla za mnou do mé "pracovny", oči navrch hlavy: "Co se děje, že tak naříkáš?" A já nato: "Je hezky, tak si zpívám!"…

  14. Tak to vidíte, Naďo, jak snadno se člověk splete v lidech. Pan Mirek pozorně sleduje naše výlevy a ze zdvořilosti je raději nekomentuje, ale že by neměl přehled, to tedy nikoli. My jsme tady ale partička! Na nás by si moje dcerunka málem geniální zgustla. Takhle mně popsala svou školní praxi v psychiatrické léčebně, kde jí šéflékařka nabízela blázny jako zeleninu: „coz mi pripomina minuly tyden praxe v kromerizske lecebne. kurna ja jsem rada, ze jsem tam byla. samozrejme ze je to masinerie jako kazda jina a nic zavidenihodneho ani z jedne strany, ale faktem je, ze na takova mista se clovek hned tak nedostane a uz vubec ne takhle pod poklicku. mela jsem vcelku stesti na doktorku, ktera mi (zrejme abych ji necumela furt pod ruku) na kazdy den vymyslela jiny program, takze jsem se necourala jako ostatni praktikantky s tim samym doktorem, ale za podstatne zkracenejsi pracovni dobu jsem zvladla nekolik ruznych oddeleni, psychotiky, schizofreniky, chronicke alkoholiky (na jejich komunite jsem s nima zpivala "andulko safarova" jako v dobri holubi se vraceji, to se andulka v hrobe obracela i s safarem), prvolecby, kde jsou tzv. motivovani pacienti, detske odd., ruzne komunity a skupinova sezeni, na jedne terapii (rodinne konstelace) jsem si i "zahrala", proste dobre. pochopitelne to ma sve smouhy, napriklad kdyz jsem tvorila do skoly vlastni kazuistiku, tak mi pridelovali pacienta stylem, doslova cituji "co byste tak chtela videt? chcete primo psychotickou produkci bludu nebo nejakou poruchu osobnosti nebo co si chcete zkusit? vyberte si.." …kdyz jsem rekla, ze je mi to v zasade jedno, ale ze spis nekoho, koho bych svoji neznalosti a neumetelstvim nemela nejak poskodit, tak teprve prisel dotaz, co s nim vlastne chci delat, jake metody vlastne chci pouzit (ale ani to nebylo prekazkou osobniho vyberu kohokoliv schopneho slova)No ta by se na nás vyřádila. Bystře by si oklasifikovala, kam která naše utkvělá představa o čemkoli patří, a hned by navrhla léčbu. Nás, zdravých lidí, považte!!! Někde jsem četl, že čím víc otazníků, tím nevyrovnanější osobnost. A podívejte se na její text zblízka. Tam není vykřičník ani jeden. Obsahem ho vezmi čert, já ho sem dávám jen pro zábavu, ale forma, ta je velmi zajímavá, stejným stylem si totiž píšu deník. Bez interpunkce, bez odstavců, bez ladu a skladu tam vrším protokol o svém životě, o svých myšlenkách, a když z něho nějaké odstavce použiju v některém z textů, tak musím teprve ten text přemlet ve strojku češtiny, aby se dal číst i jinou hlavou než mou.Mně se totiž v šedesátých zalíbily automatické texty a tak tuto metodu psaní používám pro sebe pořád, je napínavé sledovat, kam mozek zavede ruku, když se nenechává spoutat nějakým schématem či úmyslem něco konkrétního sdělit, je to naprostým opakem toho, co nás učili ve škole v literatuře. Jak se píše esej, jak nejdříve je nutno zpracovat syžet do bodového scénáře, do obsahu, a pak jednotlivé body rozpracovat. A poučky o expozici, peripetii a katarzi jsou zapomenuty ihned po opuštění školních škamen.No a moje dcerunka převzala tenhle způsob psaní po vzoru barokního chrliče po mně a její texty se čtou dobře jenom nám dvěma, jako nějaký purpurový kód si na sebe bez ladu a skladu chrlíme své myšlenky a vidíme své obrazy té chvíle, té myšlenky, a je nám spolu podle vzoru „tak daleko, tak blízko“. No, jen jsem chtěl říct, jak jsme každý krásně onaký. A jak normálně si všichni připadáme, než si s námi promluví psycholog.Mimochodem, včera jsem na Aniččin popud pustil antivira na svůj notebook, nějak se jí sukoval internet a také jí test detekoval virus, tak proto. Mně nenašel nic, ale to je celkem logické, když používám od koupě stále jeden konzistentně upgradeovaný antivirový program. Co nezná, nenajde, to je přece jasné. Ale proč o tom píšu, stejný zmatek a změť informací, jako máme v osobních počítačích, nosíme i ve svých hlavách, protože systematici pořád programy a soubory prověřují, čistí a archivují, takže jim nezbývá čas na vlastní práci, zatímco my ostatní to necháváme na jindy a čekáme, až to klekne. Pak teprve podnikáme kroky. Obojí je zřejmě špatně. A konečně tu informaci, kvůli níž to zmiňuji, k včerejšímu dni mám v notebooku 76,9 GB programů v 510 000 souborech. Obrázky, texty, filmy a hudbu skladuji samozřejmě na externím HDD, tam je toho podstatně více. Takže tolik prostoru mně zašvihá komfort, který si dopřávám při práci s PC. Mám tam krom Windows Vista a MS Office 2007 tři prohlížeče (IE, Opera, Mozzila), tři velké přehrávače (WMP, RP, KMP) a několik malých (Java apod.), TC UP (total commander ultima prime se stovkami dalších zásuvných modulů), není snad na světě formát, který bych nestáhl a nepřehrál, ale PC se spouští a vypíná trojnásobek času, než zamlada.Posledním mým hitem například je prográmek na synchronizaci a editaci titulků k filmům. Naučil jsem se s ním pracovat alespoň natolik, abych uměl posunout či synchronizovat titulky, aby se trefovaly do huby hercům a nezjevovaly se, až je postava dávno pryč nebo dokonce zesnula. Také si mohu opravit pravopis nebo Hughu Grantovi v Notting Hillu vsunout do huby slova: „Miluji tě navždycky, moje jediná Aničko z Uherského Hradiště!“ A to za to stojí, no ne?

  15. Dobře, Mirku, možná to tak vypadá, že jste v rodině ten optimističtější, ale to jen proto, že jste od ženy opečováván jako v bavlnce:-) no a také proto, že hezky mile píšete. Jestlipak jste udělal nějaký krok k tomu, aby zejména Vaše optimistické texty vyšly knižně? A s tím zpěvem jste mě dostal :-)))

  16. Tak než jsem dopsala reakci na Mirka, tak se Jiří pochlapil a promluvil. Bylo by zajímavé, co by o nás, Jiří, dcerka řekla, ale možná bychom nebyli pro ni zajímavým studijním materiálem, protože každý správný průzkumník stojí o případy složité a to my asi nejsme. Tipuji to u nás na lehké vyšinutí, u každého jiným směrem.Ohledně těch programů a prohlížečů. Také mám tyto 3 a používám Operu. V poslední době jsem se snažila zprovoznit Mozillu, ale neumím do ní přesunout svůj seznam RSS, tak jen ve výjimečných případech. Ohledně přehrávačů videa jsem ulovila program VLC media player a líbí se mi, že mi udělá snímek obrazovky, tedy, že si můžu vlastně udělat fotku z promítaného záznamu. To jsem zatím použila u goril, kdy je stálý přenos on-line návštěvy v ZOO.Jinak, a to jste jistě všichni poznali, já se nemám od nějakých pravidel psaní co odchylovat, protože jsem žádný kurz tvůrčího psaní neabsolvovala a jestli jsme se ve škole něco o psaní učili (a to asi ano), tak to jsem dávno zapomněla. Já jsem taková vypravěčka svých vzpomínek a komentářů života jak mi zobák narostl a zapisuji to jazykem nepulérovaným, syrovým, mnohdy proti zásadám češtiny a mé prsty kladou písmena, slova a věty tak, jak mi plynou myšlenky, mnohdy se zakecám, ale stále se ještě snažím ohlídat, abych se nerozkecala tak, že bych na konci nevěděla o čem jsem vlastně psát začala. Tak tolik o mém způsobu psaní. Já jsem osoba chorobně zakřiknutá, téměř bez sebevědomí a tak mě někdy překvapí takové reakce jako naposledy vítězka Magnesia litera Petra Soukupová, která prohlásila, že ona umí psát dialogy. Slovo umím já ve svém slovníku téměř nemám a to je asi i k mé škodě, protože jsem všeobecně hystericky sebekritická :-)))Tak to je zatím vše, jedu s mužem na kontrolu k doktorovi. Mějte se tu krásně a pište!!!

  17. Vždyť jo, píšeme. No vidíte, já zapomněl na google chrome a google earth z prohlížečů. Toho by se našlo, nač jsem ještě zapomněl.Stran psaní, to je divné, že byste si nepamatovala ze školy tyhle základy teorie literatury? To jsme museli umět, jako když bičem mrská: Expozice, Kolize, Krize, Peripetie, Katastrofa. A podle nich napsat obsah a ten formálně dodržet. Možná se to na technických školách tak důkladně nebralo, ale v Uherském Brodu na SVVŠ jsme si toho užili ažaž i na přírodovědné větvi. Na humanitní měli dokonce latinu a francouzštinu, kdyby se někdo z Kopaničářů hodlal stát diplomatem.Ale víte, jak se mně ulevilo, když jsem všechnu teorii odvrhl a začal si psát, jak mně to prsty kroutí? I když si vzpomínám, že moje maturitní práce se jako jedna z mála četla veřejně. Tehdy se ještě eseji říkalo úvaha a bylo to únikové téma pro studenty, kteří nestudovali příliš systematicky. Pokud si dobře vzpomínám, šlo tehdy o Hemingwayovo Svět je krásný a stojí za to, za něj bojovat. Napsal jsem častušku jako do novin a už to bylo.Včera jsem listoval knihou fotografií z první světové války, kterou vloni vydalo nějaké nakladatelství ideologicky spřažené s Pražským Hradem, pan prezident tam přičinil úvod, ale mě více zaujaly fotografie z italské fronty, škodovácké kanóny, používané na obou stranách fronty a fascinující 305 mm dělostřelecké granáty do houfnic, které byly schopné střílet tyhle bezmála dvěstěkilové macky na vzdálenost kolem deseti kilometrů. A to prosím mnohé ještě neměly zákluz a pojížděly celé. A krásné byly polní latríny, kde přes klacek sedělo celé družstvo při konání potřeby na povel. Jen velcí individualisté chodili vyměšovat do lesa, ale jak jsem z fotografií vypozoroval, stlali si pod anus papír a exkrement po sobě uklidili. Jakkoli vypadali ti vojáci jako afghánští povstalci, sociální kulturu měli značně vysokou. A přesto jich malárie, mor, žloutenka a další nemoci z nedostatku hygieny v té válce skolily více, než šrapnely nepřítele.Vidíte, tak se velikánským obloukem zase vracím k původnímu tématu, totiž toulkám přírodou, pravdaže tentokrát z jiné, dá se říci velké strany. Dnes nemůžete udělat z turistického odpočívadla krok stranou, abyste nestanula na lidském lejnu a tehdy vojáci ve válce sice zabíjeli lidi, ale své okolí si zaneřádit nenechali. Když jsem lesy a jiné turistické cíle ještě navštěvoval, tohle a přetékající koše byly popudem, proč jsem o člověku začal smýšlet jako o nejbezohlednějším ze zvířat. On je to dobrý úmysl, poskytnout těm, co by papír či plast pohodili v přírodě, na odpočívadle koš, a oni uleví svému batohu do toho koše. Až potud dobře. Jenže koš je za dva slunné dny plný a za týden ho už z hromady odpadků není skoro vidět. Jak se říká, cesta do pekel bývá dlážděná dobrými úmysly.Dnes se půjdu večer drobet opít, abych přišel na jiné myšlenky, vlastně naopak, abych o všechny myšlenky přišel. A ráno budu z paměti pracně dolovat údaje, které už mnoho desítek let mám zapsány v občanském průkazu. Kdepak jakési zapomenuté včerejší věty o přírodě, ty si přečtu za dvacet let ve svém deníku.

  18. Jiří, je to tak, technici se s češtinou nijak nepárali …Doufám, že jste se opil s mírou, a kocovina se nedostavila. Tak vzhůru a do práce! Budovat, že ten kapitalismus!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s