Čtvrtek 27.5.2010 – Homo nostalgiens

Člověk je asi nejlínější tvor pod sluncem, protože si své pinožení za potravou jako takovou i duševní zjednodušuje, jak může. Myslím si, že je dokázáno, že jen líný jedinec vynalezl kolo a od toho byl už jen krůček k věčnému ubližování přírodě kvůli svému blahu. Na toto téma bylo napsáno už nemnoho esejí, vědeckých pojednání a dost možná i básní, takže jenom okrajově, abych se přemostila k tomu, o čem chci vlastně psát. Zatím co naši předkové drželi v ruce kosy, srpy a hrábě, aby si pro svoji domácí zvěř udělali zásoby na zimu v podobě usušené trávy na čtyři písmena, dnešní člověk zrušil nejdříve ta zvířata a pak potřebu zaopatření se senem na zimu. A aby se tak moc neunavil, tak už mu nestačila jen další vývojová etapa v podobě sekačky, za kterou kráčel, ale rovnou sednul na svůj multifunkční traktůrek s výměnnými nástavci, z nichž ten jeden seká a ten druhý tu posečenou trávu vysává. Přirozený koloběh je v háji, ta domácí zvířata nám dala nejen své maso, ale za života i bobky a slepičince na hnojení a práce pak hlavně pevné tělo bez celulitidy.

Dnešní homo sapiens se vyznačuje zejména krněním dolních končetin, vyztuženým zadkem a hbitými prstíky k ovládání knoflíků, čudlíků a dokonce jen dotyky plošek, které za něj spustí téměř všechnu práci i zábavu. Také se vyznačuje zvýšeným výskytem brýlí, i když ti bohatší brýle nahrazují laserovými zásahy. Tento člověčí druh se asi začlení do vědeckého zkoumání s názvem Homo acediens (člověk líný), byť i tento druh bude mít své podskupiny, jako třeba jedna z nich – Homo nostalgiens, nebo-li člověk nostalgický.

Člověk nostalgický vzpomíná s dojetím v oku na to, jak se jeho prarodič plížil na panské se srpem, aby mohl dopřát ušákům ten nejsladší jetelíček, na poli pak sbíral klásky pro slepice, kosou ožínal příkopy a sušil a převracel hráběmi seno, které svážel do svého hospodářského příbytku. Člověk nostalgický byl v té době člověk chráněný, protože byl ještě dítě, takže i když přikládal svoji drobnou ručku k dílu, tak to byla pro něj spíše zábava než práce, kterou bylo nutno dělat tak, jak bylo zapotřebí. Vidí se, jak dostává pár slámek a hrneček s mýdlovou vodou a vyrábí nádherné bubliny, kam se na ně hrabe dnešní bublifuk.

Vzpomíná, jak mu roztomile drkotaly zuby, když ho vezli v žebřiňáku na pole stavět panáky či co a kola nadskakovala nad každým kamenem a vyjížděla každou prohlubeň. Člověk nostalgický vzpomíná s dojetím, jak ho stavění panáků, či co brzy omrzelo a tak si šel lehnout do stínu na mez, kde spucoval krajíc chleba s máslem, manu nebeskou, kterou už nikdy nezažil, kampak s dnešním chlebem a máslem … a zase cítí vůni pole smíchanou s vůní potu lopotících se ve slunečním žáru, zatím co on sám hleděl do nebe a přemýšlel, zda má jít domů pěšky nebo se povalovat na mezi až do odjezdu ostatních a příště už nejel.

Dnešní zahrádky se změnily na zahrady převážně vybetonované nebo vydlážděné ozdobnými dlaždicemi, místo růžového loubí s houpačkou se skví krbová sezení, místo altánků jsou kryté bazény a místo kopretin, zvonků, zaječích hubiček a omamně vonících karafiátů se zelenají tůje, v lepším případě alespoň růže. Správná zahrádka měla své mrkvovo – kedlubnové záhonky, nesměla chybět cibule a česnek, petrželka do polévky.  Téměř všechny zahrady jsou si podobné, všechno je jak podle pravítka, vše jasně září barvami, je vycíděné, a baciluprosté … 

Svůj prostor v zahrádkách či lépe, na dvorcích, měly vyhrazeny slepice a králíci v kotcích, které vlastnoručně vybudoval hospodář, hospodář, co měl kůlnu plnou zajímavých věcí, jako na příklad různé mazničky, olejničky, kleště a kleštičky, dráty a drátky, špunty a špuntíky, a tisíc nedefinovatelných věcí společně s hřebíky a šroubky, konví s ulomeným uchem a podobně. To bylo panečku dobrodružství, když zapracovala fantazie a do hry se hodilo všechno. To potom hospodář sakroval, kam se mu ztratila ta šikovná lajsnička a destička, co zrovna potřebuje. Jakou může vzbuzovat v dětech fantazii regál plný umělohmotných krabic, krabiček, dóz a dóziček, skořepinových kufříků s nářadím převážně elektrickým, vyrovnaným v tak uklizené dílně, že by se ta dílna dala zaměnit s obývákem? 

Člověk nostalgický vzpomíná hlavně vůní a přírodních zvuků, které vydávaly slepice, mouchy, ptáci a jiná havěť. Já jsem vůni venkovské stodoly, kterou už v normálním světě nenajdete, zažila ve stodole v Přerově nad Labem, ve skanzenu. Byla jsem z toho úplně jurodivá. Rázem jsem se ocitla proti času a stála jsem tam najednou v trenkách, tričku a teniskách, s mašlí ve vlasech … 

I to slunce tenkrát svítilo jinak, tepleji, tropická vedra nás nesužovala, mraky se honily jen navečer, abychom se mohli co nejdéle vyblbnout na plovárně a za tím účelem bývaly také v tu dobu i bouřky. Den byl jen slunečný, když náhodou přeci jen zapršelo, byl to déšť teplý a hned se vyčasilo. No, tak dobře, nostalgikovy  pohádky, možná, že to tak přesně nebylo, ale skoro jo!

Ach bóže, člověk nostalgický to nemá jednoduchý, věčně slzí a posmrkává dojetím …

 

Úterý 25.5.2010 – něco o ženských

* – Přečetla jsem životopis Kamily Moučkové, který napsala Petra Braunová. Špatně jsem se vyjádřila, zhltla jsem ten životopis. I když měla a má paní Kamila život zajímavý, tu přidanou hodnotu (jak se dnes říká) mu dodala právě autorka. Po dlouhé době jsem přečetla velmi zajímavě a čtivě napsanou knížku. Literární spojení obou dam, Kamily a Petry bylo moc šťastné. Tato knížka není její prvotina, má své úspěchy. V internetové době je ta výhoda, že pod vlivem krásné chvíle, pod vlivem zážitku a pocitů jsem sedla a autorce napsala, jak moc na mě knížka zapůsobila. Autorka mi odepsala milým mailem. Měla radost a já jsem měla taky radost. Obě jsme se navzájem obdarovaly radostí a šly jsme si po svých. Já po těch pomalejších a autorka po těch kvapíkových. Jaké bylo mé překvapení, když jsem našla ve své internetové poště pozvánku od autorky na křest knížky. Já, pro ni neznámá, jsem se ocitla v seznamu lidí, které pozvala.

* – Blížila jsem se k čekárně ordinace ortopéda, kde za dveřmi postávaly tři staré paní, opravdu staré, protože dvě z nich měly charakteristické natrvalené okudrlinkované šediny, opíraly se o berle a hole. Sedla jsem si do čekárny na jedno, z celé řady volných sedadel a čekala na pozvání do ordinace. Chvíli se nedělo nic, mimo toho, že v té chodbě ty dobyvatelky co neprodyšně obléhaly dveře do pevnosti s názvem ordinace, překážely všem, co se kolem nich museli proplétat. Od nich ke mně zalétaly jen útržky vět, pochopila jsem, že ta jedna by ráda zaťukala na dveře, ale bála se a ta druhá jí vehementně poňoukala, jen ať zaťuká, při čemž na ní bylo vidět, jak se tetelí radostí, že se dočká nějakého pěkného incidentu, kdy vyběhne sestra a hezky tu váhající setře.

* – Paní váhající se nechala vyhecovat a opatrně a opravdu jemně zaťukala klouby rukou na dveře. To se nelíbilo té paní poňoukající a tak jí holí naznačovala, že musí hezky zabušit. Co si při tom říkaly, všechno nevím, ale nic se nedělo, váhající paní nepřitvrdila a pevnost odolala. Z ničehož nic se ta ťukající paní sebrala, a odkráčela pryč. Zbyly dvě. Ukázalo se, že ta druhá, do té doby neakční, je postižená, neumí mluvit, jen ze sebe vydávala skřeky. Postižená paní zabušila rázně na dveře. A znovu. Vyšla sestra, mile se usmála a dohadovala se s oběma dobyvatelkama. Sestra se vrátila do pevnosti a ty dvě udělaly to, co měly udělat hned. Sedly si kousek ode mě, aby vyčkaly svého jména. Paní poňoukající se na mě obrátila a řekla: “Nojo, to tady budu celé odpoledne”. Kývla jsem hlavou, stočila jsem se malinko na východ a zavřela oči. Přesně v 11 hodin se otevřely dveře ordinace a ozvalo se její jméno. Paní poňoukající, hole nehole, briskně vyskočila a hnala se do dveří. Vzpomněla jsem si, že jsem zaslechla, jak vyprávěla té paní váhající, že je na tu hodinu objednána. 

* – Seděla jsem na ošklivé lavičce na zastávce autobusů, která je pro  lavičky u MHD charakteristická, ale zaplaťpánbu za ni, větřík si pohrával s mými ráno umytými, ale přerostlými vlasy, jemně mě jimi lechtal na tváři a já mhouřila oči do sluníčka, kterého je letos opravdu málo. Cítila jsem, jak mnou sluneční paprsky prostupovaly jako rentgen až na mé staré kosti, krásně je prohřívaly, čas se zastavil, nikam jsem nemusela, jen jsem čekala na povoz, který mě měl odvézt domů. Hřála jsem se na té lavičce jako velká macatá kočka, tvář obrácenou k blahodárnému slunci, škvírkou očí jsem pozorovala svět a bylo mi dobře. Vychutnávala jsem ten okamžik zastavení s příjemným teplem a laskáním vlasů po tváři s vůní šamponu, která se míchala s vůní péháemek okolo jedoucích aut. Úplně jsem zkameněla v časoprostoru. V tom se ke mně otočil nasupený a obrýlený obličej, zády ke mně sedící dámy a zasyčel. To je ale ostrý to slunce, co? Neřekla jsem ani fň, kývla hlavou a stočila se malinko na západ.  Paní odfičela autobusem. 

* – Sedím si sedím, kolemjdoucí paní se ke mně náhle nakloní: “Prosím Vás, nevíte kde je tady Albert?” Nevěděla jsem, ale snažila jsem se jí pomoci některými variantami. Víte, děla ta starší milá paní s úsměvem, já jsem tady léta prodávala a teď, když trefím jiné schody, než ty minulé, tak se tady nevyznám. Chápala jsem ji, ale pomoct jsem jí nemohla, protože ani já jsem nevěděla, kde je v okolí prodejna Albert, za zády jsme měly jen Billu. Bylo mi jí líto. Jezdila sem pro vzpomínky, pár mi jich svěřila a stačila volba jiných schodů a nemohla je najít. Ty vzpomínky. Možná, že už Alberta vystřídal jiný market, ale ona ho v těch místech nepřestala hledat.

Je to jako se mnou. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem zjistila, že už nikdy v Mejtě nenajdu tu samou ulici, jako byla ta, ve které jsme bydleli, pořád jsem v ní hledala vzpomínky, až jsem zjistila, že jsou jen a jen ve mně …

Neděle 23.5.2010 – budiž Ti země lehká

Dostala jsem povolení zveřejnit na svém blogu rozloučení jednoho blogera se svojí maminkou  Co mě k tomu vedlo, není tak složité pochopit. Ačkoliv nejsem přítelem “slov nad rakví” a mám raději jen poslech hudby, kterou měl zemřelý rád, tak tato slova tam patřila.

Pan Ivo Adler píše: Umřela mi matka. Bylo jí 93 let. Přála si, aby měla církevní pohřeb a abych já promluvil nad její rakví. Obě její přání jsme splnili. Nad její rakví jsem před vesnickou kapličkou řekl:

Drahá maminko,

v živé paměti mám den, kdys mě poprvé dovedla do školy. Tehdy, a snad ještě dneska je zvykem, že děti první den dostávaly nějaký mls, aby se jim ve škole líbilo. I já ho dostal. Byl to mřížkový jablečný koláč, který jsem měl rád. Pokukoval jsem po ostatních dětech, co dostaly ony. Dostaly bonbony, některé i čokoládové. Záviděl jsem jim. Až později jsem pochopil, že jsem dostal mnohem víc. Dostal jsem od tebe čas a energii, kterou si musela vynaložit, abys ten koláč potají upekla. Nikdy ses, ani tatínek, ze své lásky k nám nevykupovali. Vždycky jste jí odvedli poctivý díl. Vždycky jsme byli na prvním místě my, děti, teprve za námi vaše zájmy a potřeby.

Náš milovaný otec ti brzo odešel a tys zůstala na své rodné chalupě sama. Ani tehdy jsi nevyžadovala žádné zvláštní ohledy. Jen někdy sis posteskla, že bychom mohli jezdit častěji. A tak hlavní tíha starostí o tebe ležela na nejmladším bratrovi a jeho ženě. Ale přišla doba, kdy už jsi na chalupě nemohla být sama. Nejmladší bratr si tě bez řečí nastěhoval k sobě a tři roky se o tebe zcela samozřejmě starali. V době, kdy už byla potřeba celodenní péče, jsem převzal štafetu já se svojí ženou. Pomáhal mi i prostřední bratr Jára se svojí ženou. Ty roky byly těžké, ale snášeli jsme je bez reptání. Věděli jsme, že ti splácíme svůj dluh.

V poslední době jsi začala nápadně často mluvit o návratu do rodné vesnice.
Věděl jsem, co to znamená. Byla to předzvěst smrti. Ta předzvěst se potvrdila. Už tě pobyt na tomto světě omrzel a tvůj čas se naplnil. Přesto, kdybych si mohl vybrat, chtěl bych skončit jako ty. Umřít tiše ve spánku, ve vysokém věku po naplněném životě, vyrovnaný sám se sebou a se svým okolím. A tak mě napadá, budu se i já chtít vrátit před smrtí sem, do této vesnice? Už dneska vím, že to nebude možné. Budeš nám chybět maminko. Komu teď budu vyprávět, co jsme vařili, co jsme udělali na našem domku, co se nám urodilo na zahrádce, jak si vedou synové a vnučka Lucinka. Vždycky ses o osudy nás všech živě zajímala, duševně čilá až do konce. Povinnosti ubyly, ale prázdno zůstává. Budiž ti země lehká. Nezapomeneme na tebe.

Pátek 21.5.2010 – když krádež, tak jedině krádež textu

Ano, ačkoliv si nepamatuji, že bych ve svém životě někomu něco ukradla, na stará kolena tak činím před vašimi zraky, teď a tady. Ukradla jsem text z diskuse a zveřejňuji jej zde, na svém blogu, ale přeci jen jsem si zachovala tvář a uvádím autora. Tedy, ukradla jsem text, ale neukradla jsem autorství.

Jiří Pospíšil – Vesnice je mrtva

Tak nám zabili vesnici, paní Müllerová, prohlašuji místopřísežně po návštěvě výroční členské schůze družstva vlastníků půdy, jehož jsem členem. O těch všeobecně známých faktech jako jsou vybíjení stád pro nízké výkupní ceny mléka a masa, zpětné zatravňování celých lánů, které kdysi člověk s námahou vyrval přírodě, nebo o závratných cenách zemědělské techniky, mluvit nebudu, to si můžete přečíst v nějakém úvodníku kteréhokoli masmédia. Mám však dva krásné zážitky, vlastně tři, málem jsem zapomněl na zákusek.

Ten první je duchovní, se slastí přivřenýma očima jsem poslouchal vedení schůze, která měla na pořadu asi třináct bodů, docela jako by se sešla G8 v Kjótu nebo svolal členskou schůzi rodiny don Corleone do Palerma. Jednotlivé body byly docela fádní a běžné, když si je člověk četl napsány na papíru. Jakou poezii a kouzlo však dostaly v ústech lidí, kteří jsou zruční v zacházení se sekerou či traktorem a k dorozumívání jim zcela postačuje kolem tří set slov. A kdyby ještě ti lidé nebyli jati touhou psaný text podávat vlastními slovy, aby to vypadalo, jako že mluví spatra, v těch jinak velmi pilných a pracovitých lidech zůstal odpradávna zakořeněn pocit, že musí hrát roli někoho jiného, nějakého obratného rétora, jakého občas slýchávají na různých táborech lidu, protože jinak by jim v jejich uších do jejich slov šustila ona příslovečná sláma z bot. A tak jsem měl pocit, že jsem se zúčastnil castingu Formanova filmu ze šedesátých let, třeba Hoří má panenko nebo něco podobného.

Ten druhý zážitek je tělesný. Po probrání všech bodů programu nás staronový předseda družstva pozval na malé občerstvení. Velice mě tím potěšil, protože jsem měl představu takové té starosvětské hostiny ve vesnickém stylu, zkrátka jsem si představoval, že dostanu na talířku kus poctivé domácí klobásy či některá z panímaminek se postavila se dvěma dalšími příručími k plotně a uvařila guláš nebo svíčkovou, chápete, jste na vesnici, na schůzi zemědělského družstva, tak neočekáváte žádnou zradu. Mělo mě varovat už prohlášení předsedy z výroční zprávy o činnosti družstva, v němž načisto jasně deklaroval odklon družstva od zemědělské výroby k extenzivnímu způsobu hospodaření, spočívajícím v dotační politice a údržbě krajiny. Zkrátka, jestli jste někdo viděli a odvážlivci z vás i ochutnali pokrm na polystyrénových miskách, zatavený ve folii, jaké se dnes dostanou v prodejnách potravin a supermarketech nebo dálničních bistrech, prostě to šupnete do mikrovlnky a tím se zařadíte mezi skupinu populace, která konzumuje vše, co za pětačtyřicet sekund cinkne.

Tak takové vepřoknedlozelo jsem včera večeřel. Maso jako ze závodky, knedlík jako ze závodky, zelí jako ze závodky, navíc ze sterilovaného polotovaru, prodávaného ve sklenicích. Žádná opražená slaninka pod dušené zelí z domácího chovu, já mám v paneláku v kuchyni ještě teď v květnu křupavé zelíčko z kameninové nádoby, do níž jsem ho vlastnoručně, chtělo se mně napsat vlastnonožně, ale nerad lžu, naložil z podzimka loňského roku. Kdybych chtěl pojíst stejně vybraného krmě, jako byl ten včerejší pokus o vraždu, mohl jsem si zaletět do Frankfurtu nebo Říma a na palubě letadla ČSA bych dostal naprosto stejný blaf, jak se mně už stalo. Právě to zelí, které miluju, mě zklamalo nejvíce, přece co domácnost, to jiná chuť, každý zelí nakládá jinak, každý ho trochu jinak vaří. Tohle standardizované a znormované zelí mělo chuť zmoklého oděvu strašáka, který ho kdysi hlídával před komandy hladových zajíců.

Třetím zážitkem byl zákusek a lahodná turecká kávička z kilovky, jaké se prodávají v supermarketech a jejichž chuť a vůně připomínají odvar ze sušených bukvic. Zákusek byl vyroben pravděpodobně v Českomoravské Kolben Daněk nebo Spolaně Neratovice. Synthesia Semtín by také připadala v úvahu, stejně jako První brněnská strojírna. Stejná chemie, stejný vzhled. Barva připomínala traktor, chuť surovou ropu typu brent, jako ostatně všechny supermarketové řezy a schnitty, co jich dnes máme na výběr nepřeberné množství. Každý vypadá jinak a chutnají všechny stejně moderně. To jsem mohl po večeři jíst trojhránky polystyrénu a zapíjet je oslím potem, vyšlo by to nastejno. Ještěže duchovní úroveň té schůze daleko převyšovala tu tělesnou a já si to pak vynahradil dlouhým tělesným cvičením před usnutím, abych se dostal zpět do kladně vyladěné nálady. To cvičení spočívalo v tom, že jsem chvilku ležel na znak, meditoval palci u nohou a pak ve velkém závěrečném horizontálním výponu zhasl noční lampičku a otočil se na pravý bok, na němž usínám zpravidla do minuty.

Tolik považuji za nutné říct, proč tvrdím, že vesnice je mrtva. Že ji chamtivci na burzách a překupníci s jejími produkty, ruku v ruce s touhou po pohodlnějším životě, zabili jako tehdy Gavrilo Princip nástupníka Ferdinanda d´Este a ona jen občas a na různých místech k mému velkému překvapení vystupuje z hrobu jako zombie.

   

Pondělí 17.5.2010 – milí spoluobčané, bezdomovci, mám pro Vás denní stacionář!

Mám naději, že uslyším tvé tiché volání,
stín už padá na zdi bílé, nic mu nebrání,
já tuším že jsi hezká, jak bývalas‘ tolikrát …

zpívá Pavel Bobek v písničce “Oh, Ruby, nechtěj mi lásku brát” a mně to zní v uších stále dokola, protože se neozývá ani tiché natož pak hlasité volání mého jména. Ale, naděje umírá poslední, a málem se to vyplnilo, když to se mnou vypadalo na umření, z čekání. Jak tak sedím hodiny a hodiny přede dveřmi, do kterých jsem měla vejít už před třemi hodinami, jak tak sedím, nikdo si mě nevšímá, jak tak sedím a už jsem na celé dlouhé lavici docela sama, ačkoliv jsem se dostavila zrána, v předstihu před objednáním, napadlo mě řešení  pro své spoluobčany, bezdomovce.

Takže, milí spoluobčané, bezdomovci, pokud moc nesmrdíte, jste alespoň trochu učesaní, zanechte špičaté klacky na přehrabování popelnic hezky v koutku hned u vstupu do čekárny, ještě před tím přelijte svá krabicová vína do krabic od džusu (no nenutím Vás ten džus koupit ba ani vypít, ale v popelnici určitě najdete zachovalý obal), protože můžete v klidu popíjet, ba i pojíst, nikdo se nad tím nepozastaví, hlavně tam, kde mají specializované oddělení pro diabetiky. Ti, jak známo musí jíst v pravidelných intervalech, aby nedostali hypoglikemický záchvat, tak tam dobře zapadnete. Vězte, že si posedíte dlouhou dobu v teple, sice v trochu nedýchatelném prostoru, ale zato budete mít klídek, protože si Vás zaručeně nikdo nevšimne. Při troše štěstí ani pan doktor, který ukončí ordinaci a bude odcházet, protože Vás nezná. Já to štěstí neměla, protože mě zná, tak se podivil, kde se tam beru a ještě se se mnou laskavě do ordinace vrátil.

Vy budete mít také štěstí v tom, že po Vás nikdo nebude chtít průkaz pojištěnce a třicetikorunový poplatek. Zkrátka pohodové přebývání. Nemusím Vám radit, že je nutno čekárny střídat, to abyste se vyhnuli možnosti, že si Vás po několikáté, opravdu jako na potvoru, někdo všimne a vyruší Vás otázkou, za kým jdete nebo co tam vlastně chcete. Vězte, že leckde mají velmi pohodlné, polstrované lavice, ale nelehejte si na ně, spěte v sedě, jinak byste mohli upadnout do podezření, že jste opustili tento svět a šoupli by Vás štandopéde do zakrytého vozíku a skončili byste možná až v márnici. Je dobré, když se budete nudit, sem tam se sestřičce připomenout, že tam jste, nemusíte vůbec obávat, že byste byli odhaleni, protože se Vám dostane těchto slov: – “za chvilinku, nebo – vydržte, nebo – pořadí určuje lékař, či – dnes jsme strašně zasekaní, máme toho moc” … Do uší se vtírá hláška, “to je hrozný, my toho máme moc, z vizity do kantýny, z kantýny na pacienty a než se stačíme vydezinfikovat …”

Máte-li po ruce nějakou ušetřenou korunu a bude Vám scházet jídlo a pití, není problém, nemocnice disponuje i tou kantýnou, jak o ní hovoří postava Ivy Janžurové ve filmu Světáci. Dokonce se můžete po letech i umýt, a vyčistit zuby, když si k té krmi koupíte marnotratně i pastu na zuby. Ručníky jsou papírové.

Má to ale jednu vadu. Přes noc Vás tam určitě nenechají (i když, kdo ví? To jsem ještě nezkoušela), ale při pilném hledání byste mohli najít i pohotovostní ordinace, kde byste mohli přespat v roli pacienta. Připomínám: VSEDĚ!

To by v tom byl čert, abyste něco podobného nenašli i na noc!