Sobota 1.5.2010 – byl první máj …

Biograf. Každý z nás má v sobě uložené obrázky, které se začnou promítat jen jemu, jen on je jediný divák představení určené jen jemu, protože on sám je svým promítačem režisérem, hrající postavou a zároveň divákem. Nemusí si kupovat žádnou vstupenku, nemusí pospíchat, aby nezmeškal začátek, jen on sám si určí, kdy se film začne promítat. Ten spouštěcí mechanizmus je zabudován hluboko v paměti a spustí se pohledem, myšlenkou, dávným obrázkem, který zůstal trčet na chodníku, na chodbě, v autobusu, v kanceláři, všude možně.

Biograf, který se mi v májových dnech někdy promítá, pochází z roku 1963, ale ten, ve kterém hraje hlavní roli průvod je cca z roku 1955. Zkuste se mnou nahlédnout. Klidně šustěte pytlíky s bonbóny, vykřikujte si, co Vás u toho napadne, v tomto biografu je téměř vše dovoleno.

Byl první máj, do pochodu v průvodu, čas. Jako školní dítě jsem se do průvodu těšila, nemohla jsem ani dospat. Sraz se třídou jsme měli před školou a pak jsme se, celá škola připojili k řadícímu se průvodu Na Pankráci, v místech Vrchního soudu, na rohu ulic Táborské a 5.května. Pokračovalo se po tramvajové trase až na Václavák, kolem Domu potravin  na Můstek, kde byla hlavní tribuna.

Průvod se dole před tribunami rozpojoval a určená část šla vlevo, směr Národní třída a ta druhá vpravo Na Příkopy. Před tribunou s hlavy státu a tou hlavou nejvyšší – prezidentskou se většinou průvod zastavil, jásal a mával jak o život, aby bylo jasné, jak moc si svůj lid cení svých představitelů. Tímto pádem docházelo k zastávkám i celého lidského hada, které se kumulovaly, takže čím blíže k začátku průvodu, tím delší prodlevy. No a co v takových  chvílích dělat, aby lid nezmalomyslněl? Šupito tančit a zpívat, hulákat hesla, jako např. Ten kdo stojí na chodníku, nemiluje republiku a podobné perly.

Podél hada se vyskytoval všechen možný servis, od potravin až po sestřičky s páskou červeného kříže, jak to bylo se záchodama v té době, to si už nepamatuji, ale vzhledem k tomu, že jich bylo již tenkrát dost málo v den všední, tak jak se zajistily pro tento den sváteční a masu lidstva, to fakt nevím. Odshora dolů Václaváku byly umístěny tribuny menších rozměrů než ta hlaví, byli zde hosté a významné osobnosti, které hadovi provolávali slávu, mávali a samozřejmě se šťastně usmívali. Nad tím vším bděli rozhlasoví komentátoři, kteří tuto atmosféru vlévali do uší posluchačů, co se z různých, ale opravdu vážných důvodů nemohli do průvodu dostavit, aby o nic nepřišli. Máme několik filmových skvostů, kde se prvomájová nálada zachytila, jen si teď honem nemůžu vzpomenout na jejich názvy.

Já jsem na rozdíl od některých smutných dospělých, se svými spolužáky tancovala a zpívala, protože taková zábava je dětem velmi blízká, jen když se můžou vyblbnout. Na konci průvodu mě čekala velká zrada, protože jsem šla spolu se všemi ostatními, určenými k zatáčce vpravo, tam, kde můj orientační bod Vltava byl v nedohlednu a kde jsem to vůbec neznala. Jako na potvoru jsem se ztratila. Bylo mi 10 let. Nebrečela jsem, ani se nikoho neptala na cestu, jen jsem šla a šla. To tam bylo nadšení a veselí, lidi se ploužili domů, tam kde jezdily tramvaje či trolejbusy, tam se lidi měli lépe, než tam, kde měli dopravní tratě bez provozu. Já jsem měla jedinou naději, že najdu cestu k Vltavě, podél níž jsem uměla k domovu dojít. Nakonec se mi to podařilo a já prošla od Vltavy skrz Vyšehrad domů, což bylo až někdy k večeru, muset udělat další krok, tak jsem jej už nezvládla. Jo,jo, jak se mají dnešní děti, když mají mobil …

Od konce osmé třídy jsem do průvodu přestala chodit a to navždy. Jako dospělá jsem nikdy v průvodu už nebyla. Jen jednou a to bylo právě, asi v roce 1963 jsem doma prohlásila, že nutně do průvodu musím, sedla na tramvaj, stoupla si až do zadu, oknem jsem pozorovala Prahu a nevýslovně se těšila. Těšila jsem se krásně, takto podobně jen pak už párkrát v životě. Praha byla rozkvetlá, slunečná a tu téměř hodinovou jízdu do Libně jsem “protěšila”. Ještě teď si na ten nádherný pocit můžu “sáhnout”, ještě teď je ta hodina v mém životě hodinou památeční. A kam jsem to vlastně jela? Za svým budoucím mužem, do bytu jeho tety, která byla odjetá k příbuzným.

Tak to byl můj nejkrásnější první máj, jak říká Mácha, lásky čas.

 

na fotu v textu nahoře – 1. máj 1954