Sobota 1.5.2010 – byl první máj …

Biograf. Každý z nás má v sobě uložené obrázky, které se začnou promítat jen jemu, jen on je jediný divák představení určené jen jemu, protože on sám je svým promítačem režisérem, hrající postavou a zároveň divákem. Nemusí si kupovat žádnou vstupenku, nemusí pospíchat, aby nezmeškal začátek, jen on sám si určí, kdy se film začne promítat. Ten spouštěcí mechanizmus je zabudován hluboko v paměti a spustí se pohledem, myšlenkou, dávným obrázkem, který zůstal trčet na chodníku, na chodbě, v autobusu, v kanceláři, všude možně.

Biograf, který se mi v májových dnech někdy promítá, pochází z roku 1963, ale ten, ve kterém hraje hlavní roli průvod je cca z roku 1955. Zkuste se mnou nahlédnout. Klidně šustěte pytlíky s bonbóny, vykřikujte si, co Vás u toho napadne, v tomto biografu je téměř vše dovoleno.

Byl první máj, do pochodu v průvodu, čas. Jako školní dítě jsem se do průvodu těšila, nemohla jsem ani dospat. Sraz se třídou jsme měli před školou a pak jsme se, celá škola připojili k řadícímu se průvodu Na Pankráci, v místech Vrchního soudu, na rohu ulic Táborské a 5.května. Pokračovalo se po tramvajové trase až na Václavák, kolem Domu potravin  na Můstek, kde byla hlavní tribuna.

Průvod se dole před tribunami rozpojoval a určená část šla vlevo, směr Národní třída a ta druhá vpravo Na Příkopy. Před tribunou s hlavy státu a tou hlavou nejvyšší – prezidentskou se většinou průvod zastavil, jásal a mával jak o život, aby bylo jasné, jak moc si svůj lid cení svých představitelů. Tímto pádem docházelo k zastávkám i celého lidského hada, které se kumulovaly, takže čím blíže k začátku průvodu, tím delší prodlevy. No a co v takových  chvílích dělat, aby lid nezmalomyslněl? Šupito tančit a zpívat, hulákat hesla, jako např. Ten kdo stojí na chodníku, nemiluje republiku a podobné perly.

Podél hada se vyskytoval všechen možný servis, od potravin až po sestřičky s páskou červeného kříže, jak to bylo se záchodama v té době, to si už nepamatuji, ale vzhledem k tomu, že jich bylo již tenkrát dost málo v den všední, tak jak se zajistily pro tento den sváteční a masu lidstva, to fakt nevím. Odshora dolů Václaváku byly umístěny tribuny menších rozměrů než ta hlaví, byli zde hosté a významné osobnosti, které hadovi provolávali slávu, mávali a samozřejmě se šťastně usmívali. Nad tím vším bděli rozhlasoví komentátoři, kteří tuto atmosféru vlévali do uší posluchačů, co se z různých, ale opravdu vážných důvodů nemohli do průvodu dostavit, aby o nic nepřišli. Máme několik filmových skvostů, kde se prvomájová nálada zachytila, jen si teď honem nemůžu vzpomenout na jejich názvy.

Já jsem na rozdíl od některých smutných dospělých, se svými spolužáky tancovala a zpívala, protože taková zábava je dětem velmi blízká, jen když se můžou vyblbnout. Na konci průvodu mě čekala velká zrada, protože jsem šla spolu se všemi ostatními, určenými k zatáčce vpravo, tam, kde můj orientační bod Vltava byl v nedohlednu a kde jsem to vůbec neznala. Jako na potvoru jsem se ztratila. Bylo mi 10 let. Nebrečela jsem, ani se nikoho neptala na cestu, jen jsem šla a šla. To tam bylo nadšení a veselí, lidi se ploužili domů, tam kde jezdily tramvaje či trolejbusy, tam se lidi měli lépe, než tam, kde měli dopravní tratě bez provozu. Já jsem měla jedinou naději, že najdu cestu k Vltavě, podél níž jsem uměla k domovu dojít. Nakonec se mi to podařilo a já prošla od Vltavy skrz Vyšehrad domů, což bylo až někdy k večeru, muset udělat další krok, tak jsem jej už nezvládla. Jo,jo, jak se mají dnešní děti, když mají mobil …

Od konce osmé třídy jsem do průvodu přestala chodit a to navždy. Jako dospělá jsem nikdy v průvodu už nebyla. Jen jednou a to bylo právě, asi v roce 1963 jsem doma prohlásila, že nutně do průvodu musím, sedla na tramvaj, stoupla si až do zadu, oknem jsem pozorovala Prahu a nevýslovně se těšila. Těšila jsem se krásně, takto podobně jen pak už párkrát v životě. Praha byla rozkvetlá, slunečná a tu téměř hodinovou jízdu do Libně jsem “protěšila”. Ještě teď si na ten nádherný pocit můžu “sáhnout”, ještě teď je ta hodina v mém životě hodinou památeční. A kam jsem to vlastně jela? Za svým budoucím mužem, do bytu jeho tety, která byla odjetá k příbuzným.

Tak to byl můj nejkrásnější první máj, jak říká Mácha, lásky čas.

 

na fotu v textu nahoře – 1. máj 1954

Advertisements

25 thoughts on “Sobota 1.5.2010 – byl první máj …

  1. Nádherná vzpomínka, záviděníhodný biják – ani se mi nechce rušit ten pocit nějakýma svýma plkama …

  2. Krásná prvomájová vzpomínka, dále hodnotím hezký výraz "teta byla odjetá", ale nejpůsobivější je Vaše náladová fotka po děšti na silnici odnikud nikam – ale kde jste vzali fotografa, aby zachytil tento výjev, který bych nazval "…A ŽIVOTEM VEDLA JE LÁSKA"…

  3. Jako Mirek – také se ptám na ono náladové foto. Ale ještě jsem chtěla dodat, že jsem za nádhernou považovala vzpomínku na "milostný" první máj, nikoliv tu starší se ztrátou ve veliké Praze. To muselo být hodně frustrující pro malé děvčátko. Zaznamenali to rodiče nebo jsi o tom vůbec raději nemluvila?

  4. Mirko a Mirku, ta fotografie sama, má svůj příběh, jako fotografie mívají, neváže se k 1. máji, i když samozřejmě osobami ano. Fotografoval můj budoucí švagr, který je asi o rok mladší než já a jak je vidět, tak to fotografování mu moc nešlo, je to hezky rozmazané a ani na PC mi to moc nešlo doostřit. Mám tu fotku moc ráda, je to jedna z hodně mála,(možná je jen jedna) fotografií, které mám z doby, než jsme se vzali.Ohledně vzpomínky první, máš Mirko pravdu, frustrující to bylo. Co říct k Tvé otázce… Samozřejmě to věděli, že jsem se ztratila a přišla pozdě domů, ale nijak zvláště to neřešili. Myslím si, že ještě nenastala doba, kdy bych mohla psát o své základní rodině – otec, matka, sestra a já. Nejspíš vůbec nenastane.

  5. Děkuji za odpověď, Naďo. Taky mám z dětství některé vzpomínky a vztahy raději "zakryté". Ale abych nekončila pesimisticky – ještě jsem se nedostala k tomu (nakonec plkám víc, než obvykle :-), abych ti napsala, jak se mi líbí přiložené video. Píseň jsem asi neznala, zpěvačky určitě ne, ale je to parádní! Jen nevím, proč se mi při pohledu na ty tři ženy vtírá srovnání s tou zpěvačkou Susan Boyleovou (tedy vzhledově). Jsem nějaká zlomyslná, ne?

  6. Tedy Mirko, jak tě napadla ta Susan? Já jsem na Facebooku vyvěsila také toto video a kvůli tomu jsem si dala do profilu fotku z mládí, kde mám skoro ten samý účes, jako mají Paris sisters. Jinak tato píseň je z filmu Jazzová revue, což je pro nás pamětníky Bible. Za to, že Jazzovou revui mám na DVD děkuji dnes a denně Jiřímu!

  7. Ještě jednou bych se vrátil k té fascinující fotografii a naopak autora snímku bych vysoce pochválil, ta neostrost snímku může být zaviněna aparátem i fotomateriálem, ale námět i rozvržení snímku je perfektní. Objekt focení není ve středobodu, ale mírně stranou, ta lesknoucí se silnice kontrastuje s okolím, vede někam do nekonečna (víte kde to je?) a Vaše krásné nohy vyniknou tím lépe (navíc asi ještě nezlobilo kolínko). Prostě je to fotka jakou bych chtěl taky mít!…

  8. já se ráno znovu koukal na na nádherný jugoslávský film Kdo to tam zpívá, pro mě jeden z nejkrásnějších filmů všech dob, no a když Naďa připomněla Jazzovou revui, tak nemohu nepřipomnět další z mých nejoblíbenějších filmů všech dob, Hellzapoppin z r. 1941 http://www.youtube.com/watch?v=R0BHxhUnokU

  9. No, ony se mi zdají typově alespoň ty dvě spodní sestry Susan dost podobné …Jiří, Váš klip jsem rovněž shlédla, muzika úplně nejlepší, tak tohle mám ráda; tanec na mne příliš divoký (jsem srabík, ale já se fakt chvílemi o ty dotyčné až bála)

  10. Mirku, nezapřete v sobě smysl pro estetiku a umění se dívat. Já bych to tedy takto nerozebrala …Jiří, Hellzapoppin už sice znám, ale zase jsem si tím, že jsem to přehrála našla dvě další videa s tancem, které se mi líbily a šupla jsem je na Facebook.

  11. Především se musím omluvit P.T. čtenářstvu a nejvíce Nděnce, že jsem se jaksi pozapoměl pod mými příspěvky podepsat. tedy jsem ten Honza Marek, Kanada, to poslední není mé jméno, ale místo, kde žiju. Moc hezká vzpomínka na První Máj, lásky čas, kdy hrdliččin zval ku lásce hlas…Jako mladí jsme často přemýšleli, co či kdo je ten "Kulásec" ke kterému zval hrdliččin hlas. Také já jako školák jsem musel do průvodu na první máj, na to dbala ředitelka naší měšťankyve Vršovicích "U Fajglovky" baba Matylda Veselá, zuřivá fanatycká komunistka, která nám předváděla hysterické výlevy o imperialistech a amerických zmijích, když popravili M. Horákovou, Slánského a utloukli faráře Toufara. Také se odehrával sraz na Čechově náměstí a pak hurá po Moskevské, bývalé Palackého třídě, Francouzské, Náměstí míru, Mezibranskou a po Václaváku dolů. Tam se na tribuně na nás usmíval svým sádelným úsměvem Gottwald, Zápotocký, nebo li Ušaté torpédo, věčně zamračený Viliam Široký a jiní potentáti. Také jsme řvali různá hesla, Pojďte s námi v jednom šiku budovati republiku, Stalin-Gottwald-Mír a tajně aby se to ztratilo ve vřavě – Pozdravujem naši vládu, zlevnila nám čalamádu" a jiné. Děvčata s pionýrskými šátky zpívala ruské častušky a způsobně pohlížela na soudružku Matyldu, která z nás nespoštěla svých ostřížích očí. Kde to šlo se zahazovaly transparenty, (ty se dávaly žákům, o kterých nebylo jisto, že dojdou na Moskevskou, s transparenty byli viditelní, jako průvodci Pranou, kteří mají vysoko vyzdvižená paraplata.) Tramvaje, tehdy ještě ty staré (psal se rok 51 až 54) s nápisy: "Dopraváci, první květen slaví prací" Kolem sice byly "zdravotnice" ale ve skutečnosti to byly i konfidantky Stb, které, když něco, hned upozornily SNB. Po slávě se pak šlo domů, nudná cesta mezi zástupy lidí, a zde musím doplnit Naďu, na záchod se chodilo za dveře domů, tedy muži, a tak po prvním máji celá Praha čpěla močí. Byly to slavné doby, plny nadšení a projevů lásky a oddanosti našim vůdcům, kteří nás vedli k socialismu, a krásným zářným zítřkům, které byly tak hanebně přerušeny zvoněním klíčů agentů imperialismu a revanšismu. Tak. A mám to za sebou. Honza marek, Kanada

  12. Díky, Jiří, za odkaz na film, uvidíme, jak se nám to podří stáhnout i s titulky. Dnes jste nějaký nezvykle stručný …Honzo, pro mě je záhadam, že se tvé jméno nevypisuje tak jako nám automaticky a místo toho se objevuje vedle vlaječky – "Beze jména". Možná je to tím, jak jsi se nezaregistroval přes mail, který jsi odmázl. Jinak děkuji za hezké doplnění májového průvodu, a hlavně toho vtipného konce, i když to začíná vypadat, že místo slova vtipné to nabere obrátky a bude to skutečné. No, snad ne, nepřála bych to svým vnučkám.Jo a co mi překvapilo, tvoje tvrzení, že sestry červeného kříže byly konfidentky STB, tak to se mi zdá opravdu divný, protože tam klidně mohli postávat tací v civilu, proč by to byly ty sestry?

  13. Abych vysvětlil, proč se domnívám, že mnohé ty zdravotnice byly i konfidantky Stb, asi ne všechny, ale při jednom prvním máji jsem zahlédl jednu tu "zdravotnici" jak volala na SNBáka: "Soudruhu, tenhle to řekl, tenhle to řekl" a ukazovala na nějakého člověka, který měl asi nějaké poznámky k svátku práce. Třeba k tomu byly donuceny, co já vím. Honya Mark

  14. Oč jsem byl o víkendu stručnější, Naďo, o to více zážitků mně do šperkovnice přibylo. V pátek jsme se vrátili domů s pokročilým večerem, už jsem ani nestihl uvařit plánované zelí na sobotu, aby se naleželo. To víte, příjemná letní zahrádka u známých v osvěžovně jménem Cafébar u Veverky. Martina řečená Veverka je nesmírně půvabná mladá dáma, tak půvabná, že mně Anička odpustila i větu pana Hrabala, vyřčenou ústy pana Podskalského ve známém českém filmu „Tato barokní kašna a vlasy paní sládkové jsou ozdobou našeho města!“, kterou jsem poslal jako modlitbičku za jejím zadečkem, který nás zdravil, když nasedala na kolo a pod průhlednou záminkou zkoušky kapely (zpívá a hraje na flétnu ve folkrockovém seskupení Těžké časy) odjela rozdávat svou krásu zase jinam.A tak jsem milé zelí vařil až časně zrána, nakonec se stihlo naležet, protože jsme ho obědvali v neděli. Ani se neptejte proč. Tak sobota: za tmy jsem uvařil zelí a pak připravil snídani. Když Anička vstala, posnídali jsme a vyrazili na trh, odtud na kafíčko do kavárničky a tamodtud na hřbitov za její maminkou. Po návratu jsem stihl jen uvařit zlatou a voňavou květákovou polívčičku, s plánem, že zbytek spařeného květáku v neděli ráno udělám s cibulkou a vajíčkem, zatímco Anička dala péci dva druhy masíčka, kotletu a krkovičku, ať to není ani tučné ani suché, a už se ozýval přítel, že se nemohl dočkat a žebra, plánovaná na večer, už začal grilovat, tak ať sebou hodíme.Tak jsme sebou hodili a ve tři už (jen po polévce, protože nemělo smysl jíst před grilováním) jsme zasedli na jeho dvorku ke stolu. Netrvalo dlouho a byl jsem zralý na titulní roli v dramatu „Sytý hladovému nevěří.“ Co se všechno ve společnosti probralo, protože jsme se vrátili domů až před půlnocí, by vydalo na sobotní přílohu Timesů a ještě by zbylo na nedělní Blesk. Jen tak na okraj. Jedné z přítomných dam telefonovala kolem desáté večer plačící dcera, že její syn ji odstrčil, když mu bránila odejít, a utekl z domu. Za nějaký čas, až se ta dáma uklidnila, nám tu situaci popsala podrobněji. Ten mládenec neutekl z domu, nýbrž z hospody, kde pomáhal své matce, a neutekl proto, že by hodlal zmizet v zámoří, nýbrž se s matkou nedohodli na výši mzdy, kterou mu ona za pomoc v hospodě vyplácela. Až potud by to nebylo nic neobvyklého, pokud nevíte, že mzda činila 50 korun na hodinu a klukovi je patnáct. No comment. P.S. Ráno byl doma, šel pěšky, aby se uklidnil, a je to přes dvě vesnice, nakonec je z nich nejrozumnější.Pak se divte, že neděli jsem pojal svátečně a tudíž na internetu stručně. Ale stejně je zajímavé, jak snadno se navyká na různé životní atributy, když se rozhovoří někdo, kdo býval stručný, začneme ho chválit, a když zmlkne jiný, co bývá řečnější, začneme se ho zpravidla vyptávat, co s ním je. Nic s ním není, on se jen odmlčel. Kdyby mu něco bylo, tak věrný své povaze, by na sebe všechno zatepla vyslepičil.První máj na vesnici. Co k tomu říci. Mám strašně málo zážitků z prvních májů, protože ty jsou záležitostí města. Vesnice se prakticky netýkají, tam lidé přivítali volný den a oslavili svátek práce skutečnou prací. Jen od rána jim k tomu vyhrával místní rozhlas a předseda MNV tím rozhlasem zval k účasti na oslavách ve spádovém městečku, kam odjížděl od zastávek ČSAD autobus. Neříkám, že jelo málo lidí, ale nejelo jich ani moc. Prostě pár těch, co navštíví každou akci, ať je to První máj nebo poslední leč, a nějaké ty menší děti s učitelem. Později, v práci, když už jsem bydlel ve městě, jsem s vlastními dětmi vyrážel, naše oslavy spočívaly v tom, že jsme měli například v deset sraz na rohu budovy, v níž sídlil náš úřad a kde se sešlo nějakých pět místních pracovníků s rodinami, tam jsme se pozdravili a rozptýlili se ke stánkům, protože nic naplat, tehdy ve stáncích bylo zboží a potraviny, které celý rok v obchodech jaksi chyběly.Ovšem musím říci, že bych tam někdy někde potkal konfidentku v uniformě ošetřovatelky, to se mně nestalo. Asi musíme rozlišovat mezi lidmi a také chováním lidí v různých obdobích socializmu. V padesátých letech v dosti vysokém procentu lidé novému režimu věřili, a já věřím, že byli schopni v dobré víře na ulici takto „pomáhat odhalovat třídního nepřítele,“ zatímco v osmdesátých už režimu nevěřili ani dříve kovaní komunisté. A přesto se našli mezi jinak docela normálními lidmi v nenormálním režimu předposranci (omlouvám se), kteří například u voleb v sedmdesátých letech perlustrovali neznámého kluka s dlouhými vlasy, který šel ostentativně za plentu, zatímco všichni voliči házeli volební lístky do uren manifestačně. Teprve později v osmdesátých byly volební místnosti uspořádány tak, aby za plentou musel projít každý. Prostě pilnou a svědomitou kravku člověk najde v každé společnosti a v každé době, vždycky to bylo, je, a bude o jednotlivci a jeho vnitřní síle, nakolik se dá ovlivnit prostředím, v němž žije, to mně nikdo nevymluví. A také o tom, nakolik jsem oprávněn soudit něčí skutky, když nenosím jeho hlavu a nevím, co se mu tehdy v ní honilo. Nebo co ho někam dohnalo.V neděli dopoledne jsem si ještě v posteli dal ten film, o němž jsem psal, Kdo to tam zpívá, vzpomínám si, že jsem si o něm napsal do deníku poznámku, vím, že to začínalo nějak: „Blátem věků zšedlý autobus klopýtá nejistě předjitřní mlhou jak jediná blecha v Kyklopově peřině, marně hledám cestu a řidič mně na půl huby říká, že tudy nikdy nevedla…“Opět jsem se u něho srdečně pobavil, a protože oběd vlastně zbyl od včerejška, tak jsme se celou neděli (uplakanou) ušlechtile povalovali v pelíšcích. Moje ženská u televize a já si odpoledne vedle standardního bloumání po internetu broukl ještě jeden postelový (vleže a s notebookem na břiše) film, Hanussena od Miklóse Jancsóa, jsou filmy, které mně nestárnou a tyhle dva mezi ně jednoznačně patří, a tak jsem se zase nechal unášet dnes už tak neobvyklou němčinou v originální verzi filmu, no a když připočtu mé oblíbené herce, Klaus Maria Brandauera a György Cserhalmiho, užil jsem si to. A postřehl další vtípek, který mně před třiceti lety unikl, vojáci na vojenském hřbitovu zarážejí čerstvé potěmkinovské kříže před návštěvou mocnáře a na kříže napíší jména příslušníků císařské rodiny. Hrdina filmu na to upozorní důstojníka a ten vojáky „sjezdí“, byť jim výslovně bylo přikázáno, že tam mohou napsat jména podle vlastní vůle. Důstojník na ně křičí, ať to okamžitě smažou a napíší tam nějaká normální jména jako třeba Wajda, Menzel, Jancsó. (Andrzej Wajda, Jiří Menzel, Miklós Jancsó).A pak už skončil den sedmý a nastala noc sedmá.

  15. Honzo, myslím, podobně jako Jiří, že se jednalo asi o pilnou aktivistku, ale je fakt, že všechno bylo možné. a každý máme pohled na tu rozdílnou dobu svojí optikou. To co bylo za tebe, nemuselo být už za mě, doba se měnila, ještěže později k lepšímu. Jinak Jiří, jako byste tušil co si mailuju s Honzou, zavedl jste téma k filmu. Požádala jsem Honzu, aby napsal nějaké své vzpomínky, pohledy na film, zrovna jako jsme vzpomínali na hudbu a knížky. Takže, pro Vás a pro všechny, kteří budou mít zájem, aby se stali součástí mého blogu tím, že se podělí s ostatními o své filmové vzpomínky a názory na film a herce, tak mi pošlete v mailu: Co Vy na to, herci a film? Prosím, rozdělte své povídání na film, český, německý, francouzský, americký, rruský (sovětský), skandinávský atd. vč. těch herců. Já to sešiju a pak to asi na pokračování zde vydám. Co Vy na to? napíšete?

  16. Soudím, že nenapíšu. Něco jiného je zareagovat na něčí názor, popřípadě se nechat inspirovat či vyprovokovat, to člověk může něco napsat nebo nemusí, podle okamžité nálady. Ale přijat povinnost (protože když něco slíbím, tak se snažím slovo dodržet), to už se mně nechce, už jsem se to odnaučil. Víte, já mám v živé paměti stresy, v nichž jsem plníval fanfarónsky velkorysé sliby, a tak už svůj život chci mít pohodlný a žluťoučký jako sluníčko. Nic neslibuji, když se zadaří a zachce, napíšu něco v reakcích, když budu unaven sluncem, jenže svým vlastním sluncem a nikoli báťuškou, jak to krásně natočil Michalkov, takže jak říkám, budu-li unaven září vlastního slunce, budu mlčet jako hrob. Všimla jste si, že se hroby na hřbitovech rozhlížejí? Ty skromné se rozhlížejí jen tak po sousedech, jen pár nevyřčených slovíček se mezi nimi vznáší, a jednou jsem přistihl čmeláka, jak se plahočí s asi pěti mramorovými slůvky z kytice zlatavě okrových lilií na kytici mondénních fialových chryzantém. Na rudé karafiáty a bílé frézie už nešel, považoval je za příliš zpolitizované nebo měl již příliš znavený sosáček. Zato velké hrobky ctihodných kmotrů se pyšně rozhlížejí po celém širém okolí, mnohé si to neodpustí a šmírují dokonce svět za zdí, jakoby hřbitov považovaly za místo nedůstojné jejich života. Nakonec velké i malé zvětrají, zašednou a budou prodány dalším generacím rovu chtivých jako věčné memento Panta rhei!Soudím, že nenapíšu. Mně k dnešku zbylo už jen pár filmů, na které se dokážu ještě dívat, a jejich výčet sem nemohu uvést, protože nevím, které to jsou. A vzpomínat na filmy jako na první lásky nebo na první máje, to se mně příliš nechce. Film, shlédnutý za mlada, byl niterný prožitek a sdílení pocitů je nesmírně obtížná disciplína. Na to musí lidé dlouho dýchat společný vzduch, aby měli stejné pocity, ale i tak je to výjimečné. Navíc, zde je to dosti často pouze o vzpomínání a já cítím povinnost to trošku pobořit a pilně kutat díry do zdi vzpomínek, kterou se tenhle blog někdy snaží obehnat. Na moderní filmy příliš nekoukáme, v tom se shodneme, to musí být něco, co dokážeme přijmout, ale filmy současné pro současnou mládež (protože kdo dnes ještě chodí do kina, aby koukal na Avatary, Timy Burtony a jiné pošetilosti) jsou naprosto mimo nás, pokud mohu soudit, a tak se naše příspěvky na tohle téma zase budou vyžívat v popisech pocitů z hluboké minulosti.Soudím, že nenapíšu. Jak říká Oscar Wilde: „Jediný půvab minulosti je v tom, že je to minulost. Jenže ženy si nikdy neuvědomují, kdy spadla opona. Vždycky chtějí ještě šesté dějství, a sotva je zájem o hru nadobro ten tam, navrhnou, aby se pokračovalo.“ On samozřejmě to napsal o lásce k ženě, ale milovat přece lze leccos. I filmy. Soudím, že nenapíšu. Ale abych nekončil tak řízně, řeknu vám vtípek: V soudním procesu provádí vrahův obhájce křížový výslech patologa: "Než jste podepsal úmrtní list, zkontroloval jste puls?""Ne." "Poslechl jste si, zda mu tluče srdce?""Ne." "Provedl jste zkoušku dechu?""Ne.""Takže, když jste podepsal úmrtní list, nebyl jste si jistý, zda je ten člověk mrtvý, že?""No, řeknu to takhle: Mozek toho chlapa jsem měl v piksle na stole. Ale je možné, že běhá někde venku a věnuje se právu."

  17. Jiří, vtip dobrý, jinak chápu, že Vám, jako pracujícímu mladíkovi už asi lezou ty vzpomínky krkem, to víte, prst na tepu doby už nedržím :-)) a k tomu tématu o hrobech, které se rozhlížejí kol kolem mám blízko. To mi připomnělo, jak jsem na hřbitově v Mejtě vždycky obdivovala hrobky podél hřbitovních zdí. Mně se to moc líbilo a líbí, protože je to taková zvláštní a někdy hodně zdařilá architektura. Tak doufám, že Vás ještě alespoň nějakou dobu bude bavit zareagovat na nějaký názor nebo se něčím (někým) necháte inspirovat a ještě nějaký čas nám zde vydržíte …

  18. Co je zajímavé, že když napíši nějaký diskusní příspěvek a pak ho odešlu a po odeslání si ho znova přečtu, abych s hrůzou zjistil, kolik tam mám hrubek a pžeklepů, vidím tam nadpis" Honza Marek wrote: Ale za den či dva, se to změni na "No name wrote" čili volně do češtiny.. "bezejmenný napsal" nevím co s tím. Budu se tedy aspoň podepisovat mým obvyklým "Honza Marek, Kanada" Také mně rozčiluje, že z nějakých tajemných důvodů česká a americká (kterou používám já) klávesnice mají přehozené "Z" a "Y" A tak se mi to stale plete, protože jednou něco píšu anglicky a pak česky, je to blbinrec. Nechť mne PT čtenářstvo odpustí. Honza Marek, Kanada

  19. Honzo, jsme zde velmi tolerantní společnost a za takovou prkoť se nemusíš omlouvat. Já se snažím, ale určitě (jak roztomile napsal Jiří) se mi povede sem tam nějaká minela, která snad nikoho nepopuzuje :-)) a kterou mi s laskavostí sobě vlastní zdejší návštěvníci odpouští. Jinak s tím jménem to bude asi tak jak říkám. Jak jsem dělala tu tvoji registraci, tak jsi odmáznul potvrzovací mail bez potvrzení a tím se to asi takto chová.

  20. Honzo Marku, samotného mě zajímalo, proč se různé klávesnice liší a wikipedia mě poučila: „Rozložení QWERTY (to je prvních šest kláves nejhořejší řady písmen, na české klávesnici je tam QWERTZ, pozn. já) vzniklo s úmyslem snížit tak pravděpodobnost zaseknutí typových pák ručního psacího stroje. K jeho masovému rozšíření vedlo vítězství v soutěži v rychlosti a přesnosti psaní. Po něm v roce 1888 následovala konference v Torontu, jež přijala klávesnici QWERTY za standard.“V Evropě máme možnost přepínat mezi různými klávesnicemi, nevím, jak je to u počítačů prodávaných v Zámoří. Já například používám americkou značku DELL a samozřejmě možnost přepínat mám.Včera večer jsem si vzpomněl (vaší zásluhou Naďo, přemýšlel jsem, kdo z herců by byl mezi prvními na řadě, kdybych měl na někoho napsat osobní vzpomínku – jakou jinou, když všechny životopisy a filmografie jsou na internetu) na démonického Klause Kinského, německého Poláka, rodáka ze Sopot, kterého jsem míval velice rád, a vybavil jsem si jeho role ve filmech Wernera Herzoga, hned zatepla jsem naskládal do počítače odkazy na filmy Fitzcarraldo a Zelená kobra a odebral se na kutě. Ráno se Kinski skvěl v mém počítači a tak už jen čekám na chvilku, která bude dost vhodná na jeho dokonale zahrané šílenství. A mám pocit, že to ani nemusel na sklonku života příliš hrát.Ano, máte pravdu v tom, že mě pořád ještě bombarduje podněty svět mé práce, svět mých mladých přátel, a vzpomínkové večery mě baví zatím jen okrajově. Když si to tak uvědomuji, zjišťuji, že všichni mí přátelé mají kolem čtyřicítky a jejich ženy ještě méně, a tak je nabíledni, že s nimi se vzpomínkám věnovat pozbývá jaksi smyslu. A navíc jsou to lidé zajímavých humanitně orientovaných povolání a mají hodně co vyprávět, když se srazí stoly. Je krásné, když třeba si jeden stěžovali na druhého, nevědouce, že se přátelím s oběma, ředitel základní umělecké školy spílal řediteli klubu kultury za jeho zády do obyčejných politických obchodníků, zatímco ředitel klubu nemohl najít nit suchou na bláhovém řediteli zušky, který by po klubu a jeho provozovateli městu chtěl všechno zadarmo a ještě tak s dotací.Neslibuji, že se k Vašemu stolku budu vracet věčně, ale jedno mohu slíbit najisto. Pokud se rozhodnu odejít, neodejdu bez rozloučení, jak mnozí mají ve zvyku nechat věci vyšumět. Já mám rád na stole jasno a tak jako na blogu jsem své úmysly jasně napsal a pokusil se odůvodnit, tak stejně v mých očích čestně bych chtěl hrát tuhle hru. Ale jak říkám, na tahle slova je ještě brzy, stejně jako na nějaké osnování plánů, co pak. Jsem hráč na jistotu, a pokud něco opouštím, mám zpravidla něco v záloze. I v reálném životě, nejen v tak efemérní záležitosti, jako je virtuální svět internetu.Nikdy jsem nechápal setkávání blogerů, jako je třeba popisuje ve svém posledním blogu paní Zuzana. Ale stejně jako se říká „Nikdy neříkej nikdy“, nemohu vyloučit, že by se mně takové setkání líbilo. Jen mám raději sny než realitu, to musí pochopit každý, kdo kdy jaký sen měl. A tak si všechny myšlenky a všechny příběhy raději přehrávám v myšlenkách, než se zúčastňuji jejich realizace. Zažil jsem už tolik trapných zorganizovaných setkání, že jsem přestal jezdit i na srazy abiturientů.Víte, mně ta setkání rodáků, abiturientů rodinných klanů, nositelů stejného příjmení, pokaždé, když se o nějakém dozvím, připomínají pasáž z jedné knihy o Číně: „Přestože se říká, že čínsky hovoří na světě více lidí než jakýmkoli jiným jazykem, Číňané z různých provincií si často vůbec nerozumějí. V Číně existuje mnoho dialektů, mezi nimiž jsou veliké rozdíly ve výslovnosti, slovní zásobě i gramatice. Regionální odlišnosti mluvené čínštiny celkem úspěšně překlenuje pekingský dialekt neboli mandarínská čínština, pchu-tchung-chua, která byla stanovena oficiální řečí ČLR. Je vyučována ve školách, užívá se v médiích a na úřadech a většina Číňanů je schopna se jí alespoň na základní úrovni dohovořit. Záludnost studia čínštiny spočívá v tónech a znacích. Čínština má čtyři tóny – stoupavý, klesavý, rovný a klesavo-stoupavý. Proto například slabika ču vyslovená čtyřmi různými tónovými způsoby může nést čtyři různé významy – prase, svíce, vařit, bydlet. Číňané s radostí donekonečna omílají vtipy o cizincích, kteří pletou tóny a například místo otázky „Mohu se vás na něco zeptat?“ (wen v tónu klesavém) se otážou „Mohu vás políbit?“ (wen v tónu klesavo-stoupavém).“Prostě, když blogeři píší o tomtéž, ani zdaleka to neznamená totéž. Jen je to s blogery jako s těmi dvěma ženami, co sdílely společnou celu pět let a když je propouštěli ve stejný den na svobodu, řekla jedna druhé: „A večer ke mně přijď na kafe, já ti to všechno dovyprávím!“

  21. Beru to, Jiří, tak jak to leží a běží. Až se Vám tu přestane líbit, zvednete se, rozloučíte se a půjdete. Dobrý, jeom taky doufám, že to hned tak nebude. P.S. Myslím, že jen vzpomínky zde neleží, i jakoby žhavá současnost zde někdy jakoby proběhne :-))

  22. Ó ano, v tom jakobovi to jakoby tkví. Že je to všechno jen jakoby. Že i naše vzpomínky jsou jen jakoby vzpomínky, protože totéž si každý pamatujeme jinak, a ne proto, že jsme něco prožili každý jinde a jinak, my si pamatujeme i totéž pokaždé jinak. Co každý jinak, my si pamatujeme totéž různě, a to je to strašné jakoby. Co po vzpomínkách, na něž se nelze spolehnout? Když čtete autobiografii vojevůdce, má všechno svou logiku a řád, cítíte, že důvody k zvolenému řešení neudržitelné situace vojenskou silou byly tak pádné a pro všechny tak bolavé, že se nemohl chovat jinak. Nedej bůh otevřít biografii, sepsanou o něm příslušníkem poražené a porobené sociální vrstvy či národnosti, nebo docela jen rodiny obětí, bojujících na straně vojevůdce.A tak si naše vzpomínky kolorujeme jako předváleční provinční fotografové své studiové rodinné momentky, přiděláváme strnulým rodinkám modrá nebesa s bělostnými obláčky, dámám děláme zdravíčka na tváře a vášnivě rudé rty, zatímco všechny oči na těch papírových vzpomínkách nesou jednotnou blankytně modrou barvu. Ano, naše vzpomínky jsou jako ty kolorované fotografie z roku 1920. Každá zobrazuje jiného člověka, ale všichni mají modré oči a rudé rty, za nimi visí nařasená olivově zelená drapérie nebo blankyt nebeské klenby. My tušíme, že babička neměla modré oči, že je měla nejspíš hnědé nebo šedé, ale nám se s modrýma očima líbí. Možná více, než s šedýma.A kdyby ten umělec měl možnost dostat do práce takovou Elisabeth Taylorovou, tak by jí z jejích fialkových studánek udělal modré, jen by to fiklo. Co po vzpomínkách, když ta tvář, ta krajina, ta kniha nebo ten film, je pokaždé jiný, když si na něj vzpomínám. Ne, vzpomínky na realitu pro mě nemají valné ceny, já si vážím schopnosti vyvolat stejnou náladu. A to přesné vzpomínky nedokážou. Tam musí nastoupit umění, které to dokáže. Poezie, obraz. Čtu si verše a najednou mně naskočí ta nálada podzimní krajiny z filmu, dívám se na film a naskočí mně verše Jana Skácela:ChvíleZa žádnou pravdu na světě.Ale jestli chceš,za malý pětník ticha.Je chvíle, která půlí krajinu.Pokorný okamžik,kdy někdo za nás dýchá.A pocity jsou tak přesné, že to ani nejde vypovědět. Tak shodné, jak jen to jde. To jen vzpomínka je jakoby minulost, jakoby život, který kdosi kdysi prožil. Pocit, orgastický pocit radosti nebo svíravý pocit smutku jsou nádherně pořád stejné, jen se mění film či verš, který je vyvolá.A děkuji Vám.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s