Čtvrtek 6.5.2010 – krátký nebo dlouhý život?

 

Na pozemku hospodáře statku a zároveň hospodského, tábořili Cikáni. Všem kočujícím, kteří se zde vyskytli, ten pozemek zdarma půjčil, říkalo se, že tam kde Cikáni táboří, tam se nic neztratí. A taky po sobě vždy uklidili. Ale nejen kvůli této pověře, byl už takový. Štamgasti ho milovali, sedal s nimi ke kartám, rád se s nimi napil, zkrátka byl to dobrák. Měl dvě dcery, každou úplně jinou. Jedna vyšší blond, halasná, jak se říká do světa, mužští za ní bláznili, ta druhá malá, drobná, hnědovláska, do sebe uzavřená. Jak to tak bývá, jednoho dne se sestry smluvily, že si nechají cikánkou hádat z ruky. Nemusely pro to mnoho dělat, jedna z kočujících se jim často nabízela. A tak jednoho dne k věštbě svolily. Té starší Cikánka věštila, že se dobře vdá, že si vezme toho, po které její srdce touží, že bude mít dvě děti, bude šťastná, a i když se vyskytne nějaká nepříjemnost, že život bude mít spokojený.  Té druhé prorokovala, že si všechno bude muset vydobýt, nebude to mít moc jednoduché, že stáří prožije v kruhu rodinném, ale přesto osamocena. Té mladší zase odmítala říct, jestli bude šťastná. Ani jedné neřekla, jak dlouhý život je čeká. Sestry moc spokojené nebyly, vždyť se zase tak moc nedozvěděly, tedy podle jejich představ.

Léta ubíhala, hospodář byl již na pravdě boží, ta starší se jak se slušelo, vdala první, za muže svého srdce, měla dvě děti, starší dcerku, mladšího klučíka. Došlo k dělení majetku. Starší sestra dostala připsán celý majetek a mladší bylo ústně přislíbeno, že jí podíl později vyplatí. Sestra řekla své mladší sestře – neboj se, neošidím Tě. Nastala doba, kdy se soukromé hospodářství zestátňovalo. Mladý hospodář, který musil čelit velkým nátlakům, hospodářství převedl státu. Neměli tedy nikdo nic. Ta mladší se také vdala, měla dva syny a přestěhovala se mimo rodný dům tam, kde její muž dostal místo i domek k bydlení. Tehdy, ačkoliv to dnes tak moc není k pochopení, továrník dal vystavět domky pro své zaměstnance.

Zase léta ubíhala a došlo k neštěstí. Starší sestra zemřela při banální operaci, bylo jí kolem 45 let. Děti ještě nebyly zaopatřené, její dcera studovala, kluk byl v základní škole. Než oba dospěli, pomáhala babička i mladší sestra.

Mladší sestře po nějakém čase zemřel muž, ale to už měla oba syny dospělé, ženaté a každý bydlel jinde. Už si nikdy jiného muže nenašla. Urputně setrvávala na tom, že bude v domku dále žít, i když tam byla sama. S rodinami svým synů se navštěvovala, dožila se vnuků i pravnuků, tedy spíše vnuček a pravnuček. Kolem ní postupně vymírala její generace, každý další rok jejího života byl obtížnější. Starší syn těžce onemocněl, bylo to pro ni neradostné, dívat se na jeho postupnou devastaci. Upnula se na mladšího syna, který jí často navštěvoval a snažil se jí zařizovat vše potřebné. Její dny, kdy nemohla ven kvůli sněhu, dešti, a vůbec nepřízni počasí se vlekly podobné jeden druhému. Těžce se pohybovala, měla dny, kdy se z postele ani nemohla dostat a když, tak jen aby se přesunula na gauč u televize. Sil jí ubývalo, ale přesto stále s pomocí sousedů, kteří jí někdy nakoupili co potřebovala, přežívala.

Blížila se její devadesátka, když i její mladší syn onemocněl nevyléčitelnou nemocí, kdy tato nemoc zcela převzala moc nad jeho životem. Nikdo nevěděl, jak dlouho bude vzdorovat smrti. A tak došlo k paradoxu, kdy matka měla větší šance přežít oba své syny. Smutný závod začal.

Předpověď Cikánky se naplnila. Starší sestra sice zemřela v poměrně mladém věku, ale byla šťastná, protože se nedožila konců svých dětí, které by jí připravily hodně smutné chvíle. Zejména osud, jejímu synovi nebyl vůbec nakloněn, a kdyby byla živá, dívala by se do jeho hrobu. Ta mladší sestra se dožila dlouhého života, ale musí se dívat na pomalé chátrání svých synů.

Co je lepší? Dlouhý nebo krátký život? Toť otázka …

Na horní fotografii sestry se svojí tetou Tončou a strýcem Vágnerem

Reklamy

26 thoughts on “Čtvrtek 6.5.2010 – krátký nebo dlouhý život?

  1. Nikdy jsem moc nechápal, co vede lidi k tomu, že se snaží nahlédnout do budoucnosti. Vždyť moje budoucnost, stejně jako moje minulost, není nic jiného, než řetěz mých hloupých či chytrých kousků. Mých rozhodnutí, která jsou dána mou povahou. Ale to jsem odbočil od položené otázky.Trošku mně to připomíná odpověď jedné cikánky na otázku, zda je lepší dlouhý a tenký či krátký a tlustý, no, řekněme špekáček. A ta moudrá dáma, aniž by studovala tlustospisy, odpověděla rázně: „Dlouhý a tlustý!“ Pokud má člověk v povědomí tuhle její památnou větu, nepotřebuje o ničem přemýšlet, lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný, jak píše klasik, lepší tedy by měl být život dlouhý a šťastný.Jenže lidská povaha je zmije zrádná, když člověk problémy nemá, tak mu je jeho mysl vyrobí z ničeho. Víte, co úsilí stojí, aby si člověk uvědomil, že právě teď a právě tady prožívá štěstí? Když tak koukáte kolem a vidíte, jak nešťastní dokážou být lidé, jimž z obecného hlediska nic neschází, a jak šťastní někdy jsou ti nejpotřebnější, tak se neubráníte pocitu, že štěstí není ani v bohatství, ani v lásce, ani v lidech kolem nás. Pocit štěstí je v každém z nás a je na nás, jak se s ním naučíme pracovat. Přirovnal bych to k milování, zamlada jsme se milovali jako zběsilí, ale objektivně nahlédnuto to často bylo cvičení kliků. Zatímco dnes si ten svátek už dokážeme jinak užít. No a nachlup stejně je to s pocitem štěstí. Když si ho neumím vypracovat, přivést k životu, uvědomit a prožít, jakmile přijde, tak budu mít pocit, že štěstí neexistuje. Jak psal Seifert: „Kdo tu mluví o štěstí? Žádné štěstí neexistuje a všichni lidé jsou nešťastní. To jen někdo o tom nemluví.“Jsou lidé, kteří proletí životem, čekajíce na okamžik štěstí, který nepřichází. Čekání na Godota. Ale pak jsou tu lidé, které Godot nejspíše už navštívil. Jsou klidní, vyrovnaní, laskaví a usměvaví. A nejsou Svědci Jehovovi. To jsou lidé, kteří se pocitům příliš nepoddávají. Vědí, že pocit štěstí musí být vykoupen pocitem neštěstí, aby se měl od čeho odrazit, odlišit. Zkrátka, impulzívní a senzitivní lidé jsou moc nešťastní a moc šťastní. Vyrovnaní se pocitu štěstí nebrání, ale nepřeceňují jej, dobře vědouce, že ten pocit pomine a všední dnové přinesou bolesti a strázně. Leč od toho jsou ti lidé vyrovnaní, aby ani neštěstí je příliš nedeptalo. Východní filosofie na to jdou přes meditace a tělesná cvičení, při nichž si člověk jakoby uklízí v srdci a hlavě, my, představitelé západní kultury, chlastáme.Přesně před měsícem se tímto tématem zabýval Tomáš Sedláček: To, že člověk jen těžko dosáhne stavu spokojenosti, je známá věc. Rozdíl mezi touhou a jejím naplněním tady byl odedávna a vždy bude. Dalo by se o tom dokonce hovořit v klasických ekonomických termínech poptávky a nabídky. Budeme mít stále tendenci být nespokojeni s tím, co máme.Hédonisté tento rozpor řeší zvyšováním nabídky: čím více toho chceš, tím více si toho dopřej. Je to právě tohle Kunderovo "zlaté jablko věčné touhy", co nás táhne kupředu, říkají hédonisté. Existuje ale bod blaha, ve kterém jsme šťastni? I kdybychom měli ráj na zemi a v řekách místo vody teklo archivní víno, asi by nás to bavilo jen chvíli.Konkurenční program řešení vzdálenosti mezi poptávkou a nabídkou nabízejí stoici. Jejich recept netkví ve zvyšování nabídky, ale ve snížení poptávky.Aby toho nebylo málo, mezi psychology, ekonomy a sociology dodnes plane debata, zda vůbec bohatství významně přispívá k našemu pocitu štěstí.Sociolog Ronald Inglehart po mnohaletém zkoumání fenoménu štěstí v mnoha zemích došel k závěru, že pocit blahobytu sice s přibývajícím bohatstvím roste, ale přírůstek je menší a menší – funkce blahobytu je konkávní. V bohatém světě štěstí s přibývajícím bohatstvím stoupá už jen minimálně. Není totiž kam stoupat.Podle Ingleharta je v bohatých zemích vztah mezi příjmem a pocitem štěstí „překvapivě malý“ (téměř zanedbatelný). Říkáme tomu Eesterlingův paradox, podle stejnojmenného ekonoma, a tento princip se stal předmětem mnoha hádek.Například ekonomové Stevenson a Wolfers tento závěr zpochybnili. Ať tak či onak, není vůbec (samo)zřejmé, že nám více bohatství také přinese více štěstí. Často si to myslíme, ale když dorazíme do cíle, mnohdy zjišťujeme, že spotřební nirvána se nedostavila, nebo se dostavila jen na chvíli. Aristoteles píše, že nás "něco těší, protože jest nové, později však pro stejnost již nikoli …radost ochabuje; proto také slábne libý pocit".Navíc už on si všiml, že se slasti navzájem vytlačují, jedna jakoby vytloukala druhou: "činnosti jednoho druhu překáží slasti, která vzniká z činnosti jiného druhu". Je tedy třeba si dobře dát pozor na to, kterou "činností slast" si vyberete, protože se z jedné dost složitě přeřazuje na druhou a cesta zpět je dost dobře nemožná.Tak to vidíte, tyto a podobné myšlenky jsou zaznamenány co je písmo písmem. Odpověď na tu otázku ale nikde nenajdeme. Ještě že člověk je nepoučitelný a rozbíjí si stále čelo o hranice svých možností. Ale protože my, vyrovnaní a venkoncem šťastní, se řídíme heslem: „Je ti špatně? Je to z vody, proto honem do hospody!“, nedá se očekávat, že bychom prožili bůhvíjak dlouhý život. Ale snažíme se alespoň o tu „Kapičku pokakaného štěstíčka.“

  2. Jiří, přeci jen se Vaše úvaha ubírá trochu jinou cestou, i když ne tak úplně, než ta moje. Ta moje se dá vcelku shrnout do kraťounké věty – "za všechno se platí". Nevím co říct k tématu štěstí jiného, než to, že okamžik štěstí si vždy uvědomíme až ex post, protože když kolem nás jde a zastaví se u nás, tak o něm zpravidla nevíme. Já mám tu zkušenost.

  3. mě by zajímalo, jestli to jsou tvoji předkové nebo známí…U kartářky jsem byla jednou a dost mě překvapila. věděla toho hodně a to jsem takový ten pragmatik, co na tyhle věci moc nevěří, ale fakt je, že se dost trefila. Dnes bych tam pro jistotu nešla.

  4. Zuzko, ta v textu mladší sestra, je moje tchýně …Já tedy na to vůbec nevěřím a nešla bych k žádným vědmám, ani kdybych věřila. Nechci vědět co mě čeká a co mě nemine, jak říkala moje babička, která zase vykládala karty 🙂

  5. Nejsmutnější je na "za všechno se platí" fakt, že většina lidí sdílí pocit, že platí pořád jedni a inkasují pořád druzí. Ti první mají své věčné „proč zrovna já?“ a ti druzí si žádné otázky nekladou, protože vědí, že oni sami jsou odpovědí.A s tou zkušeností o zpožďování pocitu štěstí je na čase něco dělat, ne? Tolik příležitostí, jako máte dnes, se nemusí opakovat. Stačí si uvědomit, že je pro Vás štěstím, když můžete dnes pomáhat svému muži, například. Dnešní stav nebude trvat věčně ani u něj, ani u Vás.Proto jsem už před léty začal svůj život zjednodušovat až na dřeň, neboť vlastnictví věcí, udržování vztahů, sebekultura a koníčky stojí příliš mnoho vzácného času. Pravda, dvě třetiny dne strávím v práci, a tak ten čas logicky a objektivně schází. Ale i kdybych měl k dispozici celý den, jako mívám třeba o dovolené, do žádných aktivit bych se už nepouštěl. Víte proč? Kvůli relativitě času.Když spěcháte někam vykonat svou povinnost, kterou jste přijal, a obratem pádíte nazpět, připadá člověku život strašlivě krátký a uplývající, zatímco ležíte-li v posteli a přemýšlíte, čas se zpomalí a takřka zastaví. Někdy dokonce sleduji hodiny a uvědomuji si každou minutu z těch, které právě prožívám a čerpám z toho prodlouženého času pocit radosti a štěstí. Připadá mně tak můj život delší. A tak vesmír okrádám o relativní minuty a hodiny času, které bych mohl nazývat Pospova kosmologická konstanta po vzoru té Friedmannovy.

  6. Naďo, teď jste mi ale zamotala kebuli matematicky. Na horní fotografii je celkem sedm lidí, z toho se dá bezpečně identifikovat pouze strýc Vágner (jediný muž a navíc s houslemi), ale kdo je teta Tonča je už značně vágní a kdo je tedy Vaše tchýně je z pěti neznámých neřešitelná rovnice. Takže, já se ptám: kolikátá zleva (nebo chcete-li zprava) je ta Vaše budoucí tchýně?Já vím, že mi můžete říct: Co je mi do toho? Ale jsem puntičkář a když už mluvíte o někom na fotce, tak je třeba adresně říct kdo je kdo. A ohledně štěstí je to podle mne tak, že štěstí je těkavá tekutina, která nevydrží dlouho a velice rychle vyprchá. Kdo ale chce být šťastným celý život, musí si tu tekutinu neustále znovu vyrábět…

  7. Ach jo, musím uhánět se psem a pak do Prahy pro jednu objednanou knížku, tak nemám moc času na odpověď, ale Mirku vy jste mě rozesmál, že se smíchy málem koulím. Jste dobrý vtipálek. Já vím, že to, jak jsem to napsala svádí k identifikaci postav podle Vašeho pohledu, ale chce to se ještě posunout nad text na počátek psaní a je to jasné! Ale díky, taky je kus štěstí mít někoho, kdo toho druhého umí rozesmát …Jiří, k Vám se vrátím až navečer, teď uháním …

  8. Taky musím s moji troškou do mlýna. Nekdz v roce 48 minulého století, bylo mi deset let si naše máti nechala po dlouhém přemlouvání (to Cikánky dovedou) vykládet z ruky. Zaplatila jí dvacku "ve starejch" což nebylo moc. Ta Cikánka jí řekla m.j. to, že má malého synka. To souhlasilo. Na tom nebylo nic prorockého, každý mně na vesnici znal včetně mých rošťáren. Ale ta Cikánka jí řekla, a by si na toho synka dávala pozor. Brzy bude mít těžký úraz, vzvázne z něho a jednou podnikne dalekou cestu, až za moře a nikdy se nevrátí. Matka na to vše brzy zapoměla. Ale!! Asi za dva měsíce na to jsme s klukama vymysleli hru: Lítali jsme po hřbetu stodoly a závodili, kdo bude na konci dřív. Já se rozletěl, ale na proti mně letěl kamarád, a já abych se mu vyhnul jsem vlezl do vykýře a stál na podlaze stropu. ten se se mnou prolomil a já se zřítil na betonový mlat a ještě jsem stačil narazit zádama na el. motor. Zlomená žebra, roztříštěná pata. Probudili mně až za dvě hodiny a odvezli do dětské nemocnice v Praze. Za pár týdnů jsem už zase řádil ve vsi. Pak jsem se oženil a po bratrské pomoci států Varšavské smlouvy jsem odejel do dalekého kraje za devatero hor a dvě moře, abych se už na trvalo nikdy nevrátil. A pak nevěřte Cikánkám!!!

  9. Opět nejsem spokojen s vysvětlivkou. Správně má být napsáno: Na úplně horní hnědé fotografiii jsou dvě dcery, jedna starší stojící vlevo v bílém kloboučku a druhá mladší stojící vpravo, co vypadá spíše jako kluk v černé rádiovce, je moje budoucí tchýně. Uprostřed sedí jejich matka Tonča (křtěná Antonie) a vzadu stojí otec Vágner v luxusním klobouku. Tak – teď jsem to definitivně rozšifroval!…

  10. Už mně to nějak začíná štvát. Proč, když napíšu komentář, se tam objevi "Honza Marek wrote" proč anglicky? a po nějakých dvou hodinách – "No name wrote". a zase anglicky, vždyť Naďa je Češka !!!! ALE!!! Když teď píšu tento komentář, už je tam zase na tom mém předešlém příspěvku "Honza Marek wrote" a zase anglicky. A za dvě hodiny tam zase bude "No name wrote" Není to důvod, do toho počítače kopnout? Rozzuřený Honza Marek, Kanada.

  11. Vezmu to odzadu. Honzo, jelikož mám strach o infarktózní stav Tvé osoby, začnu pátrat nad tou hrou, co s tebou hrajou "windowslauti" a společnou silou je udoláme!Mirku, zapletl jste se do vlastních osidel. Od počátku píši, že na fotu je TETA Tonča (Antonie) a STRÝC Vágner, doplňuji, její muž Boža a dvě SESTRY! Která je starší a která je mladší ze sester je nabíledni, to bych své milé čtenáře hrozně podcenila, kdybych jim to naservírovala polopaticky! Ale máte v jednou pravdu, která nebyla vyjevena. Já z lenosti mně vlastní jsem popadla fotografii, kterou mám již dlouho v PC, místo co bych sem dala daleko výmluvnější foto jen dvou sester… Doufám, že nyní jsme s fotografií srovnáni a můžeme přejít k textu.Jiří, z Vaší reakce vyplývá, že Vy se umíte cíleně o to štěstí postarat vědomě a sám a vidíte, to já vůbec neumím. Já se tedy o to štěstí snažím nepřímo, ale nechávám ho pobíhat bez nějaké organizace a ono se občas dostaví. Je děsně plaché. Někdy si jej užiju krátce a vědomě jako třeba když si hrajeme s nejmenší vnučkou a spolu se smějeme nějaké úplné blbosti a na ní je vidět, jak si ten smích užívá. Ale jinak, jak trefně a hezky říká Mirek, a s ním souhlasím – "štěstí je těkavá tekutina, která nevydrží dlouho a velice rychle vyprchá". Tak asi tak …

  12. Už jen drobné připodotknutí, nemám výrobnu štěstí, ale snažím se je vidět i tam, kde ho navenek zrovna moc není, nebo přesněji řečeno, vypadá, že není. Ale ono tam je, i když není vidět. Demonstruji: Včera jsme se s Aničkou domluvili, že odejdeme z práce 14,30 a zastavíme se na kávičku v naší kavárničce, kam tak zhruba dvakrát týdně po práci zajdeme, ona preso s mlékem, já latte macchiatto, v létě ještě k tomu meruňkovou kappi do půllitrové sklenice, dolít studenou vodou s ledem, tady se tomu říká bazén. Anička dvě cigárka (každé jiné, protože je labužník, představte si kuřáka, který nosí dva i tři druhy cigaret, a zapálí si tu, na kterou právě dostane chuť. Znával jsem kuřáky, kteří nosili laciné cigarety v krabičce od drahých, ale aby jeden nosil drahé, dražší a nejdražší, na to je potřeba mít povahu gurmána), posedíme, poklábosíme, protože se v práci vidíme jen celý den, a pak společně jdeme parkem domů, někdy se držíme za ruce, někdy (častěji) ale v nich vlečeme igelitky. No řekněte, není štěstí, vidět partnera spokojeného, když má kávičku, cigárko a nohu přes nohu, zatímco huba mu jede jako šlejfířovi?Tak jsme se domluvili, že odejdeme těch 14,30 ale nějak po druhé ještě přišla za ní spolužačka s hysterickým záchvatem a tak se jí Anička ještě musela trošku pověnovat. Já šel napřed, napsal jsem jí od sebe na její monitor zprávu, že pomalu půjdu a že na ni počkám v kavárně. Ale co čert nechtěl, kavárna byla narvaná a já se tedy posadil v pěší zóně na lavičku, abych tu chviličku posečkal, než se rozhodneme, zda se přece jen upíchneme v téhle či navštívíme některou z dalších, co máme po cestě. Nejdřív se u mě v 14,45 zastavil přítel: „Co děláš?“ Já jsem mu po pravdě řekl: „Mám tady sraz s mou ženskou, měla tu být před půl hodinou, tak to mám ještě tři čtvrti hodiny čas!“ nejapně jsem žertoval, netuše jak blízko pravdy se pohybuji.Čas přítele pominul a zastavila se známá, která šla na masáž a ukazovala mně všechny součástky, které je potřeba promazat. S ní jsem přizabil další minuty a po jejím odchodu se dostavila další přítelka, kterou šla pro změnu také na masáž. Dalo by se z toho usuzovat, že mé přítelkyně stárnou, začínají mít potíže s pohybovým aparátem a bude tedy na čase je vyměnit a porozhlédnout se po zdravějších. Nějak kolem 15:18:37 hod. přikvačila moje drahá a mě zase zalil pocit nevýslovného štěstí, když jsem si uvědomil, že jsem jí právě zachránil život, protože jiný chlap by ji už dávno zabil.Poslechněte příběh spolužačky, která ji zdržela a jak jsem si jej musel vyslechnout nad svým latte i já: Má dosti velké a prosperující zahradnictví, specializující se na okrasné dřeviny a bonsaje, rozkládající se na řekněme šesti rovnoběžných pozemcích. Jeden z nich je ale oddělen od ostatních pozemkem cizího vlastníka (naštěstí ten cizí není zastavěn žádnou provozní stavbou). Naše podnikatelka i přes celostátní policejní pátrání, které vyvolala, nedokázala vlastníka, který podle jeho dětí se může zdržovat kdekoli a v jakémkoli stavu, protože je alkoholik a bezdomovec) sehnat a tak si pozemek prostě od dětí ústně najímala za úplatu.Předevčírem jí zatelefonovala překupnice realit a sdělila jí, že pozemek od vlastníka koupila, ale že odlétá na dva týdny do zahraničí, ať si to zatím rozmyslí, že ona je ochotna jí ten pozemek prodat. Typické napínání klienta na žebřík, aby změknul. Paní je totiž bývalá učitelka (tudíž cosi o psychologii ví) a její manžel je právník. Svého majetku se domohli lichvou, kdy půjčovali ztroskotancům částky na drogy nebo hru oproti jejich nemovitostem, které obratem prodávali dál. Když jim začala zde hořet půda pod nohama (v jednom domu, o který vedli soudní jednání o určení vlastnictví, byl majitel nalezen zastřelený oknem), přesunuli se do Prahy, kde v její anonymitě vystupují dále on jako počestný komerční advokát a ona jako blíže neurčená doktorka, protože v realitách vypadá líp, když si píše před jméno jen zkratku Dr. než celé PaedDr.Podnikatelka byla zdrcená, protože rozumí květinám a ne morálce překupníků. Tak jsem z výkopu Aničce řekl, že jí musí poradit, aby vyrovnala pozice. Toho dosáhne tím, že naopak ona makléřce řekne, že si musí rozmyslet, zda pozemek koupí nebo vyklidí (i když nic vyklízet nehodlá), protože nemá momentálně peníze, protože doba je zlá, krize dolehla i na ni, ostatně jako na každého, trh s pozemky stejně stagnuje, ona sama neví, jak dlouho podnik udrží atd., zahrát si na naříkajícího bohatého židovského obchodníka a nepředstírat neexistující moc a sílu, jak zde v jistých kruzích ještě je pořád módou, prostě milou paní učitelku tak trošku zasáhnout jejími vlastními zbraněmi, protože pozemek uprostřed zahradnictví na úplném okraji předměstské čtvrti (byť má z jedné strany přístup z veřejné komunikace) má nepochybně svou hodnotu ale z hlediska spekulace opravdu není žádné terno. Má význam jen pro zahradnictví, další kupec se bude hledat těžko, i když ne nemožně.Ale o tom ani tak mluvit nechci, to jen tak pro expozici toho příběhu. Spolužačku zaráží, jak mohla ta makléřka toho zatraceného majitele najít, když policie ho nenašla a jeho vlastní děti o něm neví. No a tady nastupuje dědyn se svou logikou: Policie jak známo, uplácet nemůže, zatímco soukromý detektiv ano, a stačí přes nějakého úředníka zjistit číslo občanského průkazu našeho vlastníka, živého či mrtvého. To se dá vytáhnout za pár bankovek ze zdravotní karty, z matriky, z evidence řidičů, co já vím, kde všude číslo OP je zaregistrováno? A pak už jen stačí, aby pan manžel advokát svým podpisem stvrdil, že ten smradlavý zarostlý špinavý tulák, který se prokázal politým, potrhaným, zmačkaným a vybledlým průkazem, a tvrdí, že je Josef Novák, podepsal před ním tuto kupní smlouvu. Tulák (kdyby to došlo tak daleko) na policii přizná, že průkaz mu dal nějaký pán v průjezdu, on šel do jakési kanceláře podepsat nějaké papíry na výplatu důchodu po dědovi toho pána, průkaz pánovi vrátil, a když mu pán vyplatil slíbenou pětistovku, tak se rozešli a už se nikdy neviděli. Ne, bohužel, číslo té občanky si nepamatuje. A advokát neověřuje totožnost, on ověřuje toliko pravost podpisu.A takovými příběhy se moje práce jen hemží, no řekněte, že je lehké být šťastný proto, že se vás žádný netýká přímo! Poslyšte, nezdržují vás všechny svým plkáním? Já vím, že jsem ukecaný, ale když se vypovídám, jsem zase o něco šťastnější!

  13. Jiří, popsal jste zajímavý a bohužel, dnes dost obvyklý případ. Ještě než se zastavím podrobněji, pojďte a poslyšte případ podobný, jen s tím rozdíle, že místo práskaných titulářů zde v tomto příběhu vystupuje stát. U řadových domů jsou zahrady, oddělené ploty, takže vypadají jako výběhy pro chovanou zvěř, je to ale výběh pro lidi. Hned od počátku dokončení stavby byly tyto výběhy prodlouženy o části pozemků, které byly ve vlastnictví státu a sahaly od hranic pozemku domkářů k chodníku a silnici, o velikosti asi 100 m2. Po velkém třesku se nájemné upravilo zřetelně nahoru a o prodeji pozemků domkářům nebylo ze stranu Magistrátu vůbec řeči, prodat nechtěli. Po nějakém čase Magistrát najednou přišel s tím, že prodá, ale jen na základě výběrového řízení. Nasadil cenu jak za pozemky, na kterých se nalézala nafta, takže domkáři tzv. utřeli a pozemky vyklidili. Co na takovém pozemku se dá postavit nevím, ale jedno je jisté a to, že vstup na pozemek z této strany bude znemožněn, takže jakákoliv doprava např hnoje bude muset probíhat přes dům (jak jsem řekla, je to řadovka). Za kolik nakonec MČ pozemky prodala soukromníkovi nikdo neví, jen se očekává, čím se pozemky zastaví. Člověk by řekl, že nic než na zahrady se nehodí, ale … Aby toho nebylo málo, tak z boku této řadovky na volném pozemku mají vyrůst bytové domy, z toho 3 výškové, o 23 (?) patrech. Takže domečky se rázem ocitnou jako obklíčeni slony (název filmu), čímž se jejich hodnota značně sníží … Ano, jde o náš domek a domky sousedů …

  14. Pokračování. Vzhledem k tomu, že píšete o práskaných a zavedených podnikatelích, nedávám milé zahradnici šanci, i když bude tančit tanečky dle Vašich instrukcí. Takoví prohnanci s tím počítají a klidně se dohodnou na tom, ať si pozemek vyklidí. Vzhledem k tomu, že jsou již určitě finančně za vodou, bude jim to asi jedno. Myslím si, že dotyčná by na to měla asi fakt hodit bobek a opustit to, jestli nechce takové získání pozemku nových majitelů nakopnout u soudu, tedy metodu, jakou popisujete, která je víc než pravděpodobná …

  15. Jen drobná technická: Magistrát není stát, i když na určité části státních pozemků může vykonávat správu. Jednoznačně však není oprávněn státní pozemek zcizit ve prospěch třetí osoby. Takové právo má v držení Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Magistrát (resp. správa místní části) může kšeftovat jen s pozemky, které má ve svém vlastnictví a ve Vašem příkladu mohlo vlastnictví přejít ze státu na město účinností zákona 172/1991 Sb.:§ 1(1) Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce 1) a v hlavním městě Praze též na městské části, 2), 3) pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.(2) Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí dále věci z vlastnictví České republiky, s nimiž začaly obce a v hlavním městě Praze též městské části hospodařit po 23. listopadu 1990 způsobem obdobným právu hospodaření, jestliže s nimi takto hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona.Pro Vás je to horší v tom, že pozemky nevlastní už stát, který může prodávat jen za cenu tzv. úřední, zatímco město prodává za cenu obvyklou, místní, dohodnutou, tržní a bůhvíjak se dnes té šmelině s cizím majetkem říká. Opravdu jste se spolu s ostatními starodomkáři ocitla ve víru sil, které se na vás hrnou jako tsunami. Trošku to připomíná film, v jehož názvu bylo cosi a Marlboro man, v němž dva přátelé chránili svou oblíbenou starou hospůdku uprostřed mrakodrapů před nájezdy kapitálu, který tam užuž viděl další mrakodrap.Všichni zlodějíčci po vykradení fabrik a družstev, prodeji zadlužených firem, s závratným ziskem z hracího a zábavního průmyslu, se vrhli na obchod s realitami a vytlačili spolu s nemorálními bankéři ceny nemovitostí kamsi do nebe. Ani nevíte, jak se mně ulevilo, když jsem dům po rodičích prodal za třetinu odhadní ceny, protože Dálný Východ není Praha. Jak říkám, největší úleva je nic nevlastnit, nic nepotřebovat, nic neshánět. Jistěže, máte pravdu, kdyby byli všichni takoví, tak nevylezeme z jeskyně. Ale opravdu bylo nutné z ní vylézat, když v ní stejně zásluhou těch aktivních a progresivních zase najisto skončíme? (přežijeme-li jako druh). Jejda, já jsem dnes pěkně skeptický, to zase bude zábava, večer jdeme do divadla, to se budu krásně nudit, protože mně to určitě přijde naivní a hloupé, já se na sebe těším, já se tak miluji s tím mým brbláním, že ani nepotřebuji, aby mě někdo okřikoval, já už poznám sám, kdy jsem protivný.

  16. Máte pravdu, nebyl to magistrát, ale Hlavní Město Praha, pod které spadají městské části. 1 až 15 (?). My jsme Městská část Praha 11. A v tom divadle se chovejte decentně, je to kulturní záležitost se vším všudy. Zde si mají užít všechny Vaše smysly. Zrak- jak scéna, herci, herečky, ale i krásně ustrojené dámy, čich – vůně šminek a prken co znamenají svět, vůně dam a pánů navoněných nejlepšími parfémy, vůně čerstvě natisknutých programů, chuť – bonbony či o přestávce doušek šampusu či džusu, hmat – dotek oblých madel křesel, či sametových područek, dotek partnerčiny ruky, dotek hladkého papíru programu, sluch – poslech libých zvuků řinoucích se z hercových rtů, popřípadě hudba.Tak a hezky do gala a krásný zážitek navrch Vám přeji já.

  17. Děkuji zdvořle za přání, ale je zde ještě jeden nezanedbatelný smysl, který si užije, a to je sluch ostatních divků, kteří budou poslouchat mé chrápání. ale předpokládám, že ze svého místa v lóži je moc rušit nebudu, jsou tam jen čtyři křesla a tak se možná při představení trefí řeč s nějakým podobným pitomcem, co potřebuje vidět provinční divadlo.Do gala půjdu, to víte že ano, obleču si ty druhé kalhoty, jsou také od bushmana ale jsou smetanově bílé, a k nim si dám bordó košili, ta druhá je břidlicově šedá a nosím ji na pohřby. jestli Anička bude chtít, abych se tam pekl v saku, tak ji už bez výstrahy zastřelím!Ještě k parcelám: Z těch pozemků, které stát vykoupil a pak z nich vytvořil stavební místa, přidělená do osobního užívání stavebníkům (pak to přešlo zákonně do osobního vlastnictví), zůstaly zbytky pro obslužné prostory a byly evidovány tak, že vlastníkem byl čs. stát – MěÚ. No a zákonem 172/91 Sb. ten původně státní (vykoupený, vyvlastněný, směněný) majetek spadl do klína městským částem.příjemný víkend přeji, nevím jak často se dostanu k počítadlu

  18. BTW- nejen proto, že o tomhle tematu vím málo, ale potřebuju spojení na Nulli, tedy, spíše ona potřebuje spojení na mne. Dík!

  19. Mirku, asi už si to nepřečtete, ale budu doufat. Přeji Vám šťastnou cestu, krásný pobyt a šťastný návrat.

  20. Ještě jsem tu! Naďo, děkuji za přání a přeji též jen samé příjemnosti, zdravím i všechny ostatní z Vaší sleziny, vyrážíme zítra s-ranním kuropěním… (v 10:00)

  21. Ahoj, nejen že se těžko dostanu k počítači, ale navíc ho mám nějak podezřele plný, takže ho raději moc neotvírám preventivně. Díky seniorovi začnu zítra "čistit". Do teď jsem používala postup podle Mirka T., ale už to začalo být málo platné. To jen kratičké vysvětlení, proč jsem skoro zticha …Příběhy jsou zajímavé všechny, já prostě ráda čtu vyprávění ze života – literaturu faktu. A mně předpovídal psycholog – teda okrajově, z tarotových karet, zatím to vypadá, že to vychází …

  22. Tak Mirek je už určitě někde za hranicema Čech …Mirko, doufám, že se Ti podaří vyčistit všechny přebytečné soubory a havěti. Já na to používám CCleaner a je to fajn. Tak mám dobrý program pro odinstalaci programů revouninstalen, ale to už musíš vědět přesně, co chceš odinstalovat :-).Jinak, taroty jsou zajímavé, ale já jsem v tomhle hrozně zatvrzelý pragmatik. I když jednou mě rozhodila Růžičková, když předpověděla tu velkou povodeň v Praze (že bude v Čechách moře). Taky se ve svých několika příspěvcích o Praze spolčuji s kněžnou Libuší, tedy s její vizí :-)), což už tak pragmaticky nevypadá 🙂

  23. Ať si paní Mirka užije, má-li ráda příběhy ze života. Nedalo mně to a nakoukl jsem letecky na vaši zahrádečku, abych viděl, o jakou krásu přicházíte. Nějaký čas se to ještě potáhne. Někdo napadl soudní žalobou dne 23.12.2009 rozhodnutí státního orgánu ze dne 22.10.2009, právní moc ke dni 05.11.2009, rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým se vlastnické právo k pozemku za Vaším pozemkem přenáší na současně evidovaného vlastníka Bohumila Dvořáčka. Žádné pravidlo nahlédnutím neporušuji, až potud je katastr nemovitostí veřejný. Jen obsah listin, dosud nezapsaných v katastru nemovitostí, je přístupný pouze účastníkům řízení, zapsané údaje jsou pak veřejné.Takže já to vidím tak, že se o pozemek označený parcelním číslem katastru nemovitostí 576/33 zajímalo více zájemců z řad spekulantů s nemovitostmi a tenhle prostě byl nejúspěšnější. Ti ostatní však se s tím nehodlají jen tak smířit. A procesní závady v postupu správního orgánu (pozemkového úřadu) se najdou vždy, i kdyby je měli všeho schopní právníci teprve vyrobit a prostoduchá média pro ovlivnění veřejnosti a soudu publikovat, tolik zkušeností se správními řízeními už mám i já sám na vlastní kůži. U soudu se věcný obsah podání projednává až nakonec jakoby okrajově, celé rozsáhlé jednání se zpravidla vede o umělých zástupných problémech. Předpojatost, střet zájmů, a podobná, novináři milovaná, právně jednoznačně a mimo vší pochybnost více méně neprokazatelná slovní spojení. Takže zatím máte nějakou dobu klid, protože do pozemku, kde se projednává žaloba na určení vlastnického práva, nikdo soudný nebude investovat, natož soudná banka investiční záměr krýt úvěrem. Ovšem netvrdím, že se nenalezne někdo nesoudný. Či nestoudný.A jak já to vidím, tak po tu cestu za vaším pozemkem se nějaká hodně vysoká budova asi stavět nedá (bezpečnostní zóny výškových staveb), ale do zahrady vám čumět budou, to je jasné, ovšem skutečná satelitní zástavba se asi rozvine až za stávající komunikací, překládat všechny sítě investici zpravidla hodně prodraží a dnes i miliardáři šetří. Bohužel trend propojit jednou Prahu s Říčany asi nezastavíme. Pravděpodobně směřujeme k projektu, kdy republiku bude tvořit jedna megapole a desítky průmyslových a farmářských městeček, v nichž na místech bývalých farem a továren budou mezisklady zboží pro megapoli.Jiný soudek, v pátek jsem byl v divadle. Byla to 335. repríza stále vyprodaného představení, z čehož by se dalo usuzovat na kvalitní podívanou. Opak je hlubokou pravdou. Naopak, právě naopak. Divadlo, jak jsme ho vnímali, dávno zemřelo a na jeho místě se šklebí Blesk, Nova a jiný bulvár. Co si dnes dovolí principál pustit na scénu, je až zarážející, takové špílce by byly pod úroveň třetitřídního kabaretu na předměstí v roce 1920. Příklad: hrdinové jdou nočním lesem. Jeden ukáže do hlediště: „Hele, tam je pařez!“ a obecenstvo řve smíchy. Hrdinové odemykají tajná dvířka, jeden se otočí na druhého, který má v kapse klíček: „Jardo, vytáhni ho!“ a obecenstvo se řeže smíchy. Já jsem se styděl.To sobota byla z jiného soudku, po návštěvě trhu jsem uvařil takovou hurá směsku na špagety ze všech zbytků zeleniny v chladničce a půl kila čerstvé sekané, pojedli jsme a zbytky zabalili pro dcerunku, kterou jsme se rozhodli utrhnout na celý den od kuchyně, a tudíž nalodili jsme dcerunku milovanou s vnučkou zázračnou a odjeli na celodenní procházku lesem, která spočívala v pikniku v jakémsi lesním altánu, kam jsem přitáhl batoh laskomin. No, balada. Když vám řeknu, že jsem táhl krom standardního jídla a pití i dvě termosky s kávou (jedna bez kofeinu), tak co si o mně řeknete? Ano, správně, jsem obětavý a chápavý, žádný moula a idiot, jak se mně snaží podsunout zakyslí přátelé v hospodě.A ještě jsme stačili rozebrat stav lesní zvěře. Obě mé partnerky v hovoru (vnučka moudře spala) zastávaly názor, že lesní zvěře vlivem těžby a vůbec zvýšeného provozu lidí, rekreujících se na dvou a čtyřech kolech v lese, ubývá. Tak jsem musel oponovat. Vymyslel jsem si argument, který mě samého potěšil, protože jsem si ho nedokázal vyvrátit ani já sám, a to je co říci. „Lesní zvěř chápeme strašně zúženě,“ začal jsem, „když se řekne lesní zvěř, představíme si jelena, srnce, lišku, zajíce, rysa a medvěda s vlkem. Ale to všechno jsou šelmy, jejichž rajón obsahuje desítky kilometrů čtverečních, a tak velké lesy prostě v tomto regionu už nemáme. Změnili jsme krajinu a šelmy se přesunuly do lesů hlubších, kde mají na reprodukci a vůbec život klid. Ale zkuste zvážit všechny mravence a hlodavce v tomto lese, a všechny brouky, co se v něm dnes přemnožili, nemajíce predátorů, a na váhu jich bude víc, než všech lišek a jezevců, co zde před sto lety žili!“ dámy pokyvovaly kadeřemi a hlavami jim brousilo: „Může bejt, může bejt!“ Samého jsem se zaskočil kvalitou mých blábolů. To je největší nebezpečí lidstva, o němž zpíval kdysi dávno Jaroslav Hutka, lež, která se pravdě podobá.A neděle? Ta už byla velmi usměvavá, divadlo bylo zapomenuto a mně bylo na světě nedělně, i když jsme den počali návštěvou hřbitova.

  24. Jak to tak po sobě čtu, měl bych asi dodat, že vím, že smíchy řvoucí diváci jsou tím důvodem, proč se hrají tak slabé kusy. Ale to je nad slunce jasné. Dnešní divadlo připomíná zboží stánkařů, co bychom vlastně chtěli jiného? Špičkoví herci v televizních seriálech. Prostincí baviči s milionovými edicemi. Hudební nosiče s tisíckrát omletými standardy. A na druhém pólu 250 výtisků svazečku poezie. Co po takovém národu vlastně chci?

  25. Jiří, úplně jsem zapomněla, že jste úředník KN, takž víte všechno :-)). Početla jsem si o tom co nás čeká a nemine a ta žaloba je nadějná., mohlo by se to táhnout. Jinak jsem si početla i Vaše bezvadné lesní úvahy, které se mně velmi líbily a i já bych pokyvovala svými kadeřemi společně s kadeřemi Vašich dam. Ohledně divadla jste mě vyděsil, to bych asi těžce přežívala. Z mé minulé přednášky, jak si užijí všechny Vaše smysli, vidíte, že mé představy o divadle nejsou v souladu s dnešním uměním …

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s