Pondělí 17.5.2010 – milí spoluobčané, bezdomovci, mám pro Vás denní stacionář!

Mám naději, že uslyším tvé tiché volání,
stín už padá na zdi bílé, nic mu nebrání,
já tuším že jsi hezká, jak bývalas‘ tolikrát …

zpívá Pavel Bobek v písničce “Oh, Ruby, nechtěj mi lásku brát” a mně to zní v uších stále dokola, protože se neozývá ani tiché natož pak hlasité volání mého jména. Ale, naděje umírá poslední, a málem se to vyplnilo, když to se mnou vypadalo na umření, z čekání. Jak tak sedím hodiny a hodiny přede dveřmi, do kterých jsem měla vejít už před třemi hodinami, jak tak sedím, nikdo si mě nevšímá, jak tak sedím a už jsem na celé dlouhé lavici docela sama, ačkoliv jsem se dostavila zrána, v předstihu před objednáním, napadlo mě řešení  pro své spoluobčany, bezdomovce.

Takže, milí spoluobčané, bezdomovci, pokud moc nesmrdíte, jste alespoň trochu učesaní, zanechte špičaté klacky na přehrabování popelnic hezky v koutku hned u vstupu do čekárny, ještě před tím přelijte svá krabicová vína do krabic od džusu (no nenutím Vás ten džus koupit ba ani vypít, ale v popelnici určitě najdete zachovalý obal), protože můžete v klidu popíjet, ba i pojíst, nikdo se nad tím nepozastaví, hlavně tam, kde mají specializované oddělení pro diabetiky. Ti, jak známo musí jíst v pravidelných intervalech, aby nedostali hypoglikemický záchvat, tak tam dobře zapadnete. Vězte, že si posedíte dlouhou dobu v teple, sice v trochu nedýchatelném prostoru, ale zato budete mít klídek, protože si Vás zaručeně nikdo nevšimne. Při troše štěstí ani pan doktor, který ukončí ordinaci a bude odcházet, protože Vás nezná. Já to štěstí neměla, protože mě zná, tak se podivil, kde se tam beru a ještě se se mnou laskavě do ordinace vrátil.

Vy budete mít také štěstí v tom, že po Vás nikdo nebude chtít průkaz pojištěnce a třicetikorunový poplatek. Zkrátka pohodové přebývání. Nemusím Vám radit, že je nutno čekárny střídat, to abyste se vyhnuli možnosti, že si Vás po několikáté, opravdu jako na potvoru, někdo všimne a vyruší Vás otázkou, za kým jdete nebo co tam vlastně chcete. Vězte, že leckde mají velmi pohodlné, polstrované lavice, ale nelehejte si na ně, spěte v sedě, jinak byste mohli upadnout do podezření, že jste opustili tento svět a šoupli by Vás štandopéde do zakrytého vozíku a skončili byste možná až v márnici. Je dobré, když se budete nudit, sem tam se sestřičce připomenout, že tam jste, nemusíte vůbec obávat, že byste byli odhaleni, protože se Vám dostane těchto slov: – “za chvilinku, nebo – vydržte, nebo – pořadí určuje lékař, či – dnes jsme strašně zasekaní, máme toho moc” … Do uší se vtírá hláška, “to je hrozný, my toho máme moc, z vizity do kantýny, z kantýny na pacienty a než se stačíme vydezinfikovat …”

Máte-li po ruce nějakou ušetřenou korunu a bude Vám scházet jídlo a pití, není problém, nemocnice disponuje i tou kantýnou, jak o ní hovoří postava Ivy Janžurové ve filmu Světáci. Dokonce se můžete po letech i umýt, a vyčistit zuby, když si k té krmi koupíte marnotratně i pastu na zuby. Ručníky jsou papírové.

Má to ale jednu vadu. Přes noc Vás tam určitě nenechají (i když, kdo ví? To jsem ještě nezkoušela), ale při pilném hledání byste mohli najít i pohotovostní ordinace, kde byste mohli přespat v roli pacienta. Připomínám: VSEDĚ!

To by v tom byl čert, abyste něco podobného nenašli i na noc!

Reklamy

15 thoughts on “Pondělí 17.5.2010 – milí spoluobčané, bezdomovci, mám pro Vás denní stacionář!

  1. Vaše rady bezdomovcům, Naďo, jsem měl mít sebou teď v Německu. Tam se všechno tak rapidně zhoršilo, že nejen kvůli hnusnému počasí jsme to zabalili o týden dříve, než se původně plánovalo. Jen tak pro porovnání v přepočtu na Kč: 2-lůžkový pokoj v němž nefunguje topení 2000,- Kč/den, snídaně pro dva 350,- Kč, na rastu u dálnice: rajská polévka a bramborový salát (jen z brambor a bez ničeho) 218,- Kč, WC-poplatek 18,- Kč, parkovné v parkhausu 77,- Kč/hod, takže si člověk připadá jako když si z něj dělají dojného vola. Prostě, krize na Němce dopadla zatím mnohem tvrději než na nás. No ale to nic, to jen tak na okraj. Prostě, jsme aspoň zase rádi, že jsme doma…

  2. Škoda, že se Vám počasí nevyvedlo, ono když je hezky tak i některé věci, které ho nemile překvapí člověka tak nemrzí. Myslím, Mirku, že budeme všichni valit oči až bude po volbách. Ať povládne pravice, levice či koalice, ke zdražení i zde určitě dojde a bude to bolet…

  3. Ach jo, Naďo, jak Tě mohli tak minout? Dnes bych si asi s Tebou postěžovala, byla jsem se ráno objednat na rentgen zubů (budou mi trhat další) a tam byla tak nenaladěná sestřička, že i mne to zarazilo. A naše Pája, která tam šla na rovnátka, mi povídala, že je tak protivná vždycky! No, a co Ti pan doktor řekl na dodatečnou omluvu?P.S. Světáci jsou skutečná klasika, miluju je …

  4. Mirko, rozhodně je lepší po doktorech nechodit, a být zdravý. Klidně místo regulačního 30,-Kč poplatku mohli zavést regulační nevlídné sestry a ony by se už postaraly, aby jim tam nikdo moc necoural :-)). To je jako s poměrně novodobým fenoménem dělat umělé zbrzďovací pásy, aby byl řidič nucen snížit rychlost, což taky stojí nějakou kačku. Dlouhá léta měli v Zásmukách tak rozhašenou a zálatovanou a dolíkatou komunikaci, že každý jel přes město třicítkou dobrovolně, takže ušetřili za ty pásy. jak to tam mají teď ani nevím, protože když jsme tam naposledy jeli, tak střed obce měli uzavřený, protože dělali v komunikaci kanalizaci, a tak možná dojde i na ty pásy :-))Ale abych nebyla zlá, je hodně sestřiček a doktorů, co jsou vlídní, šikovní a profesně zdatní. No, jako třeba ta zdravotní sestra co ji máme doma 🙂

  5. Všechno je v lidech. Moje zkušenosti s návštěvami lékařů jsou naprosto opačné. Ale učinil jsem zkušenost, že nejdéle se čeká tam, kde se přijímají akutní stavy. Na takové ortopedii, interně. Tam doktor je pořád někde v prachu a objednaní pacoši čekají, až si uvolní ruce od záchvatů, úrazů a podobných přednostních zákroků. To potom nějaký převaz čeká na kontrolu i půl dne nebo ho přeobjednají.Na obvod jsem si toto pondělí v devět (až pomine ranní nával na injekce a odběry) zavolal o recept a odpoledne si cestou z práce vyzvedl léky v lékárně, kam mně recept deponovala ochotná sestřička, protože se jedná o lékárnu v režii skupiny doktorů, pronajímajících si budovu polikliniky. Jistěže bych jinde dostal slevu nebo dárek, ale mně to za to pohodlí stojí.A k Mirkovým zkušenostem z Německa. Tam my to máme daleko, ale v Rakousku jsme co chvíli, a tam jsem za dvě kávy v motorestu na dálnici dal 11,5 € už před sedmi lety. Dálnice je prostě nejdražší úsek státu jak co do cen benzinu, tak jídla, a to platí zřejmě všude. Ačkoli v Chorvatsku jsou na dálnici motoresty (některé, nesmí být nadnárodní, nýbrž místní, jedli jsme jen na benzinkách společnosti INA) s docela přijatelnými cenami slušného jídla (samoobslužné na způsob švédských stolů, jen mně vrtalo hlavou, jak pokladní odhadl, že mám malou, střední či velkou porci, které byly odstupňovány cenově, kupodivu mně účtoval tu nejmenší, asi proto, že jsem se držel při zdi a naložil si jednu opečenou klobásu, naběračku zeleninové směsi, přiměřeně čerstvé zeleniny a kopeček rýže), ale musel bych to poměřit jejich příjmy, aby to mělo smysl.Morava má dnes jiné starosti a tak jsem se rozhodl být stručný, ovšem záplavy nejsou jediným důvodem. Napadlo mě to už u předešlého článku, paní Naďo, jestli já Vám svými poťouchlými sáhodlouhými textovými jitrnicemi nezaháním Vaše přátele, kteří by i pár slov připsali, ale než se dočtou konce mých projevů, ztratí chuť k tomu cokoli ještě dodávat. Ale klidně to svedu na záplavy, které se k nám blíží od severu a hráze zatím drží, ovšem před třinácti lety to bylo úplně stejné, držely a pak za půl dne bylo Hradiště pod vodu, když přišla ta velká vlna, co ji už pole nedokázala vstřebat. Máme strach, protože byť květen, je tu 8 0C a to není žádné teplo na brodění ledovou špinavou vodou. V roce 1997 byla ta voda teplá, protože byl tuším červenec.Včera jsem byl v Brně na semináři ke správnímu řádu a docela vážně uvažuji o založení občanského hnutí „Vybijme právníky!“ Co ti dokážou udělat za tanec kolem banálního úkonu jako je vyznačení doložky o nabití právní moci na rozhodnutí, doručeném do datové schránky, to je opravdu na těžké ublížení na zdraví. Pan docent dokonce přečtení oznámení označil za „konzumaci listiny, z níž se dá dovodit, že adresát by mohl znát její obsah!“ Základním heslem onoho občanského sdružení by bylo „Vražda na právníkovi není zločinem!“

  6. ježíši kriste, samozřejmě nabytí právní moci, já jsem prase huňaté vepřové neholenéa index nahoře to taky umí a tak z teploty mám osmdesát céček namísto osmi stupňů, když se daří, tak se daří

  7. Jiří, vezmu to odzadu a na přeskáčku. S právníkama máte samozřejmě pravdu a ještě přidám okřídlené, že zrovna tak jako jsou §§ kroucené, taková je řeč právníků a když si pohrají se slovíčky, je to kličkovaná jako hrom. Naše zákony jsou šílená houšť navzájem propojená do pralesa, kde když se něco změní v jednom zákoně, musí se udělat nejen mnoho změn v mnoha zákonech, ale musí se udělat ještě jeden navrch a pak se to kličkuje náramně. Já mám své zkušenosti ze zaměstnání úředníka v době 15 let od sametky do odchodu do důchodu.Jinak, já mám už dlouho pocit (spíše jistotu), že mnoho čtenářů sem nechodí za mým deníkem, ale za Vašimi úvahami a myšlenkami, což jim nezazlívám, protože by byla škoda, kdybyste jen mlčel a oddával se prožitkům, místo, abyste popřával prožitky jiným. Jediné, co asi nastalo, že čtenářstvo, co chodilo dříve než jste se rozepsal, za mými vyprávěnkami už to přestalo bavit a šli ke konkurenci. Kdybyste přestal psát Vy, tak můj "Deník" by šel ke dnu. Nahoře mám datum, kdy jsem deník založila. Chtěla jsem se zápisy vydržet tak, abych dosáhla jednoho roku. Snad vydržím, i když mě mrzí, že mě moji čtenáři opouštějí, ale zase nakonec, jsem ráda, že se nepřetvařují a nechodí z milosti, zkrátka šli dál a autore, ty se s tím vyrovnej :-))Myslím na Vás, nejen na Vás, s těma povodněma, zkoušela jsem si představit, kdybych měla naházet jen to nejnutnější do nějaké tašky a jít do nějakého stanu nebo tělocvičny, ještě ke všemu s naší chlupatou obludou a samozřejmě i s mužem s kufrem léků, a pak se vracet do té spouště a zmaru …Když jsem viděla záběry s tou hnědou a zuřivou vodou, běhal mi mráz po zádech. Příroda, když se naštve, tak se umí dost rozzuřit. Tak se tam na Moravě držte!!!

  8. Ještě jako bonbónek z Německa. Byli jsme tam, mimo jiné, taky na návštěvě u jedněch známých (Němka a Peruánec), kteří mají moc krásnou holčičku Juanitu 1,5 let, abnormálně krásné dítě jako na plakát pro baby-výživu (chcete-li pošlu fotku) a moje žena se tam rozhovořila, když obdivovala, co všechno ten manžel (zubař) udělal na výstavbě a vnitřním vylepšování jejich domu. "To můj manžel nedělá nic", řekla. Když jsem se rozřehtal a dodal: "Děkuji, to jsem celej já!" Žena se rychle opravila: "Pozor, já jsem myslela po stránce řemeslnické, ale jinak je pilný až až…" Ale dojem, že jsem trubec už asi zůstane zachován, což mi nevadí…

  9. Tak jo, napíšu pár slov, abych jako jen tak ze zdvořilosti dostál nikým nevyslovené úmluvě, že si sem můžu chodit povyprávět sám se sebou.Dneska si zajdu na pivko a protože jsem starý ochmelka, už dopředu vím, že budu ráno mít kocovinu o velikosti 3,16 astronomických jednotek, zkrátka jednu megakocku, jak ji tak obstarožní pijáci mívají, vzpomínám, že před časem, když jsem jednu takovou zrovna prožíval, byl jsem si zrána uvařit čajík a v kuchyňce mně kolegyňka řekla (když jsem otevíral hubu jako hroch, stejně zeširoka a stejně hlučně), že dnes máme podle lunárního kalendáře útlum, biopředpověď říká stupeň číslo tři a krom toho je pondělí (tehdy opravdu bylo), takže se není co divit, ale jak k tomu přišli naši předkové, kteří neznajíce astrologických kejklů, biopředpovědí a podobných vymožeností moderní doby, dřeli každý den do úmoru, aniž by vnímali, že dnes mají být unavení více než jindy, snad jen děda jakés takés biorytmy vnímal a když mu po ránu bylo "jaksi", připojil k ranní štamprličce v závěsu ještě jednu ale lépe dvě další, soupravička je soupravička, cit pro úměru atd., ale co chudák babička, na kterou zbyly jenom modlitby?Ty jsi úkol. Široko daleko žádný žák.Tahle větička z Kafky je pro dnešek tak příznačná, vidíme se jako úkoly pro toho druhého, ale ti druzí nejsou žáky, jimž jsme byli jako úkol zadáni a oni nemají potřebu hledat naše řešení, a nikdo ten prostý fakt nevidí, mnohý z nás touží být řešen, ale předem ví, jak chce být řešen, řekne: „Zde je výsledek a vy k němu dospějte, je to snadné, už jsem vám napověděl dost“, zatímco v duchu se raduje, kolik zůstalo jeho tajemstvím. Naďo, možná i v tomhle je kořínek tématu, o němž jsme ondyno mejlovali.Jak nám tady tak pořád pláče obloha, vzpomínám nad kalužemi na bývalé sousedy. Jednou, když moje ženská nemohla spát a tak jsme si v pelíšku vyprávěli, hodnotili jsme slovem zkušených prarodičů děti ze sousedství, měla tam tehdy nádherná dvojčata jedna drobná paní o dvě patra pod námi, dávno už se odstěhovali a přesto ji mám pořád před očima, a ti kluci, to se musí vidět, jak z každého oka jim kouká rarach, usměvaví, agilní a družní, nějak kolem jednoho roku jim bylo ale už capali a lezli společnými silami na všelijaké vyvýšenosti, stále výš, matinka je musela permanentně stíhat ale budiž jí ke cti řečeno, že lepší mámu pro své děti bych si neuměl představit, vedla například jednoho za ruku a snažili se společně stíhat toho druhého, který jim halasně a rozpustile utíkal, když v tom ten stíhající byl plně zaujat kaluží na chodníku, zastavil se a přemýšlel, pak váhavě šlápl do mělké vody, udělal krok a postavil se do vody oběma botičkami, jen okamžik mu trvalo, než mu došlo, k čemu je voda dobrá, a začal dupat a stříkat na všechny strany.Proč to říkám, celou dobu se držel maminky za ruku a ona jen pozorně sledovala druhého, který se po nějaké chvilce k nim připojil, protože kaluž je kaluž, to se nedá nic dělat, maminka byla dokonalá a vůbec ne tím přepjatě benevolentním způsobem, který vede spolehlivě k tomu, že frackové přerostou rodičům přes hlavu, ona perfektně uměla rozlišit hodnoty a vcítit se do dětské mentality, kluk je šťastný v ten ucouraný okamžik, však se to vypere, a příště mu kaluž nebude zase až tak vzácná, no paráda, a měli ještě tehdy asi tříletého Adámka, který byl také nádherně bezprostřední a rozumný, pomáhal mamince s brášky a nebyl to žádný ublíženeček, na brášky byl hodný a to musel skousnout své odstavení z centra pozornosti, no jak říkám, umí ta maminka a že by byla nějak vzdělaná, to tedy zase ne, jen nosí v hlavě mozek, kterým si život umí setřídit a rozpoznat balast. A kdo tvrdí, že si ji pamatuji jen proto, že byla postavou drobná a přesto měla nádherná velká prsa, nerozumí výchově dětí ani za mák!

  10. Mirku, je zajímavé spojení dvou rozdílných lidských ras a co z toho vzejde. Většinou ty děti se i zajímavé povedou. Foto pošlete, jsem zvědavá, jestli přebije můj dosavadní názor, že mé děti byly prostě nejkrásnější … A jinak jsem nepochopila jak se opravila Vaše žena, – v čem jste Mirku jinak pilný?Jiří, musím si trochu v hlavě přebrat ty Vaše jinotaje, protože v současné chvíli nejsem naladěná na stejnou vlnu, je mi zima, prší, pes chce do té sloty mermomocí ven, v domě se záhadně ztratily obinadla a bez obinovaného kolena nelze mi jít se psem ven, zkrátka mé čílko je mrzutě zkrabatěné a myšlénky jsou rozhozené :-)). Jen tu matku s těmi hošíky můžu komentovat, že to byla matka na svém místě, nesnáším ty trubkovité matky, co vřeští na své děti a mnohdy je i bijí, když si dítka zašpiní své oblečky. Takové matky mají v hlavách průvan a prohání se jim tam akorát polystyrenové kuličky :-)))

  11. To jsem chtěl taky vědět v čem jsem pilný a žena mi to vysvětlila takto: Když tě požádám o nějakou drobnou opravu něčeho v bytě, třeba přitlouct někde něco hřebíkem nebo nadepsat ozdobným písmem na skleníčky s kořením co to je, nebo spravit zámek u kufru, nebo přilepit ortopedické vložky do bot tak, aby se neposouvaly, nebo vyměnit žárovku v něčem – prostě tisíce maličkostí, které prý ale udolaly vola – tak vždy je okamžitě vykonám a všeho nechám, hned tam spěchám! Ona sama mne musí někdy brzdit, že to až zas tak moc nespěchá. Jenže já vím své, když to neudělám ihned, tak na to zapomenu a po čase se to provalí a já pak dostanu své "kapky", proto jsem raději pilný…

  12. Tak už je mi to, Mirku, jasný, Vaše pilnost se cení.Jiří, je mi to jasné s tím úkolem, však já už jsem se sice kus posunula, ale to víte, někdo je děsně pomalej …

  13. Tak nám zabili vesnici, paní Müllerová, prohlašuji místopřísežně po návštěvě výroční členské schůze družstva vlastníků půdy, jehož jsem členem. O těch všeobecně známých faktech jako jsou vybíjení stád pro nízké výkupní ceny mléka a masa, zpětné zatravňování celých lánů, které kdysi člověk s námahou vyrval přírodě, nebo o závratných cenách zemědělské techniky, mluvit nebudu, to si můžete přečíst v nějakém úvodníku kteréhokoli masmédia. Mám však dva krásné zážitky, vlastně tři, málem jsem zapomněl na zákusek.Ten první je duchovní, se slastí přivřenýma očima jsem poslouchal vedení schůze, která měla na pořadu asi třináct bodů, docela jako by se sešla G8 v Kjótu nebo svolal členskou schůzi rodiny don Corleone do Palerma. Jednotlivé body byly docela fádní a běžné, když si je člověk četl napsány na papíru. Jakou poezii a kouzlo však dostaly v ústech lidí, kteří jsou zruční v zacházení se sekerou či traktorem a k dorozumívání jim zcela postačuje kolem tří set slov. A kdyby ještě ti lidé nebyli jati touhou psaný text podávat vlastními slovy, aby to vypadalo, jako že mluví spatra, v těch jinak velmi pilných a pracovitých lidech zůstal odpradávna zakořeněn pocit, že musí hrát roli někoho jiného, nějakého obratného rétora, jakého občas slýchávají na různých táborech lidu, protože jinak by jim v jejich uších do jejich slov šustila ona příslovečná sláma z bot. A tak jsem měl pocit, že jsem se zúčastnil castingu Formanova filmu ze šedesátých let, třeba Hoří má panenko nebo něco podobného.Ten druhý zážitek je tělesný. Po probrání všech bodů programu nás staronový předseda družstva pozval na malé občerstvení. Velice mě tím potěšil, protože jsem měl představu takové té starosvětské hostiny ve vesnickém stylu, zkrátka jsem si představoval, že dostanu na talířku kus poctivé domácí klobásy či některá z panímaminek se postavila se dvěma dalšími příručími k plotně a uvařila guláš nebo svíčkovou, chápete, jste na vesnici, na schůzi zemědělského družstva, tak neočekáváte žádnou zradu. Mělo mě varovat už prohlášení předsedy z výroční zprávy o činnosti družstva, v němž načisto jasně deklaroval odklon družstva od zemědělské výroby k extenzivnímu způsobu hospodaření, spočívajícím v dotační politice a údržbě krajiny. Zkrátka, jestli jste někdo viděli a odvážlivci z vás i ochutnali pokrm na polystyrénových miskách, zatavený ve folii, jaké se dnes dostanou v prodejnách potravin a supermarketech nebo dálničních bistrech, prostě to šupnete do mikrovlnky a tím se zařadíte mezi skupinu populace, která konzumuje vše, co za pětačtyřicet sekund cinkne.Tak takové vepřoknedlozelo jsem včera večeřel. Maso jako ze závodky, knedlík jako ze závodky, zelí jako ze závodky, navíc ze sterilovaného polotovaru, prodávaného ve sklenicích. Žádná opražená slaninka pod dušené zelí z domácího chovu, já mám v paneláku v kuchyni ještě teď v květnu křupavé zelíčko z kameninové nádoby, do níž jsem ho vlastnoručně, chtělo se mně napsat vlastnonožně, ale nerad lžu, naložil z podzimka loňského roku. Kdybych chtěl pojíst stejně vybraného krmě, jako byl ten včerejší pokus o vraždu, mohl jsem si zaletět do Frankfurtu nebo Říma a na palubě letadla ČSA bych dostal naprosto stejný blaf, jak se mně už stalo. Právě to zelí, které miluju, mě zklamalo nejvíce, přece co domácnost, to jiná chuť, každý zelí nakládá jinak, každý ho trochu jinak vaří. Tohle standardizované a znormované zelí mělo chuť zmoklého oděvu strašáka, který ho kdysi hlídával před komandy hladových zajíců.Třetím zážitkem byl zákusek a lahodná turecká kávička z kilovky, jaké se prodávají v supermarketech a jejichž chuť a vůně připomínají odvar ze sušených bukvic. Zákusek byl vyroben pravděpodobně v Českomoravské Kolben Daněk nebo Spolaně Neratovice. Synthesia Semtín by také připadala v úvahu, stejně jako První brněnská strojírna. Stejná chemie, stejný vzhled. Barva připomínala traktor, chuť surovou ropu typu brent, jako ostatně všechny supermarketové řezy a schnitty, co jich dnes máme na výběr nepřeberné množství. Každý vypadá jinak a chutnají všechny stejně moderně. To jsem mohl po večeři jíst trojhránky polystyrénu a zapíjet je oslím potem, vyšlo by to nastejno. Ještěže duchovní úroveň té schůze daleko převyšovala tu tělesnou a já si to pak vynahradil dlouhým tělesným cvičením před usnutím, abych se dostal zpět do kladně vyladěné nálady. To cvičení spočívalo v tom, že jsem chvilku ležel na znak, meditoval palci u nohou a pak ve velkém závěrečném horizontálním výponu zhasl noční lampičku a otočil se na pravý bok, na němž usínám zpravidla do minuty.Tolik považuji za nutné říct, proč tvrdím, že vesnice je mrtva. Že ji chamtivci na burzách a překupníci s jejími produkty, ruku v ruce s touhou po pohodlnějším životě, zabili jako tehdy Gavrilo Princip nástupníka Ferdinanda d´Este a ona jen občas a na různých místech k mému velkému překvapení vystupuje z hrobu jako zombie.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s