Pátek 21.5.2010 – když krádež, tak jedině krádež textu

Ano, ačkoliv si nepamatuji, že bych ve svém životě někomu něco ukradla, na stará kolena tak činím před vašimi zraky, teď a tady. Ukradla jsem text z diskuse a zveřejňuji jej zde, na svém blogu, ale přeci jen jsem si zachovala tvář a uvádím autora. Tedy, ukradla jsem text, ale neukradla jsem autorství.

Jiří Pospíšil – Vesnice je mrtva

Tak nám zabili vesnici, paní Müllerová, prohlašuji místopřísežně po návštěvě výroční členské schůze družstva vlastníků půdy, jehož jsem členem. O těch všeobecně známých faktech jako jsou vybíjení stád pro nízké výkupní ceny mléka a masa, zpětné zatravňování celých lánů, které kdysi člověk s námahou vyrval přírodě, nebo o závratných cenách zemědělské techniky, mluvit nebudu, to si můžete přečíst v nějakém úvodníku kteréhokoli masmédia. Mám však dva krásné zážitky, vlastně tři, málem jsem zapomněl na zákusek.

Ten první je duchovní, se slastí přivřenýma očima jsem poslouchal vedení schůze, která měla na pořadu asi třináct bodů, docela jako by se sešla G8 v Kjótu nebo svolal členskou schůzi rodiny don Corleone do Palerma. Jednotlivé body byly docela fádní a běžné, když si je člověk četl napsány na papíru. Jakou poezii a kouzlo však dostaly v ústech lidí, kteří jsou zruční v zacházení se sekerou či traktorem a k dorozumívání jim zcela postačuje kolem tří set slov. A kdyby ještě ti lidé nebyli jati touhou psaný text podávat vlastními slovy, aby to vypadalo, jako že mluví spatra, v těch jinak velmi pilných a pracovitých lidech zůstal odpradávna zakořeněn pocit, že musí hrát roli někoho jiného, nějakého obratného rétora, jakého občas slýchávají na různých táborech lidu, protože jinak by jim v jejich uších do jejich slov šustila ona příslovečná sláma z bot. A tak jsem měl pocit, že jsem se zúčastnil castingu Formanova filmu ze šedesátých let, třeba Hoří má panenko nebo něco podobného.

Ten druhý zážitek je tělesný. Po probrání všech bodů programu nás staronový předseda družstva pozval na malé občerstvení. Velice mě tím potěšil, protože jsem měl představu takové té starosvětské hostiny ve vesnickém stylu, zkrátka jsem si představoval, že dostanu na talířku kus poctivé domácí klobásy či některá z panímaminek se postavila se dvěma dalšími příručími k plotně a uvařila guláš nebo svíčkovou, chápete, jste na vesnici, na schůzi zemědělského družstva, tak neočekáváte žádnou zradu. Mělo mě varovat už prohlášení předsedy z výroční zprávy o činnosti družstva, v němž načisto jasně deklaroval odklon družstva od zemědělské výroby k extenzivnímu způsobu hospodaření, spočívajícím v dotační politice a údržbě krajiny. Zkrátka, jestli jste někdo viděli a odvážlivci z vás i ochutnali pokrm na polystyrénových miskách, zatavený ve folii, jaké se dnes dostanou v prodejnách potravin a supermarketech nebo dálničních bistrech, prostě to šupnete do mikrovlnky a tím se zařadíte mezi skupinu populace, která konzumuje vše, co za pětačtyřicet sekund cinkne.

Tak takové vepřoknedlozelo jsem včera večeřel. Maso jako ze závodky, knedlík jako ze závodky, zelí jako ze závodky, navíc ze sterilovaného polotovaru, prodávaného ve sklenicích. Žádná opražená slaninka pod dušené zelí z domácího chovu, já mám v paneláku v kuchyni ještě teď v květnu křupavé zelíčko z kameninové nádoby, do níž jsem ho vlastnoručně, chtělo se mně napsat vlastnonožně, ale nerad lžu, naložil z podzimka loňského roku. Kdybych chtěl pojíst stejně vybraného krmě, jako byl ten včerejší pokus o vraždu, mohl jsem si zaletět do Frankfurtu nebo Říma a na palubě letadla ČSA bych dostal naprosto stejný blaf, jak se mně už stalo. Právě to zelí, které miluju, mě zklamalo nejvíce, přece co domácnost, to jiná chuť, každý zelí nakládá jinak, každý ho trochu jinak vaří. Tohle standardizované a znormované zelí mělo chuť zmoklého oděvu strašáka, který ho kdysi hlídával před komandy hladových zajíců.

Třetím zážitkem byl zákusek a lahodná turecká kávička z kilovky, jaké se prodávají v supermarketech a jejichž chuť a vůně připomínají odvar ze sušených bukvic. Zákusek byl vyroben pravděpodobně v Českomoravské Kolben Daněk nebo Spolaně Neratovice. Synthesia Semtín by také připadala v úvahu, stejně jako První brněnská strojírna. Stejná chemie, stejný vzhled. Barva připomínala traktor, chuť surovou ropu typu brent, jako ostatně všechny supermarketové řezy a schnitty, co jich dnes máme na výběr nepřeberné množství. Každý vypadá jinak a chutnají všechny stejně moderně. To jsem mohl po večeři jíst trojhránky polystyrénu a zapíjet je oslím potem, vyšlo by to nastejno. Ještěže duchovní úroveň té schůze daleko převyšovala tu tělesnou a já si to pak vynahradil dlouhým tělesným cvičením před usnutím, abych se dostal zpět do kladně vyladěné nálady. To cvičení spočívalo v tom, že jsem chvilku ležel na znak, meditoval palci u nohou a pak ve velkém závěrečném horizontálním výponu zhasl noční lampičku a otočil se na pravý bok, na němž usínám zpravidla do minuty.

Tolik považuji za nutné říct, proč tvrdím, že vesnice je mrtva. Že ji chamtivci na burzách a překupníci s jejími produkty, ruku v ruce s touhou po pohodlnějším životě, zabili jako tehdy Gavrilo Princip nástupníka Ferdinanda d´Este a ona jen občas a na různých místech k mému velkému překvapení vystupuje z hrobu jako zombie.