Neděle 23.5.2010 – budiž Ti země lehká

Dostala jsem povolení zveřejnit na svém blogu rozloučení jednoho blogera se svojí maminkou  Co mě k tomu vedlo, není tak složité pochopit. Ačkoliv nejsem přítelem “slov nad rakví” a mám raději jen poslech hudby, kterou měl zemřelý rád, tak tato slova tam patřila.

Pan Ivo Adler píše: Umřela mi matka. Bylo jí 93 let. Přála si, aby měla církevní pohřeb a abych já promluvil nad její rakví. Obě její přání jsme splnili. Nad její rakví jsem před vesnickou kapličkou řekl:

Drahá maminko,

v živé paměti mám den, kdys mě poprvé dovedla do školy. Tehdy, a snad ještě dneska je zvykem, že děti první den dostávaly nějaký mls, aby se jim ve škole líbilo. I já ho dostal. Byl to mřížkový jablečný koláč, který jsem měl rád. Pokukoval jsem po ostatních dětech, co dostaly ony. Dostaly bonbony, některé i čokoládové. Záviděl jsem jim. Až později jsem pochopil, že jsem dostal mnohem víc. Dostal jsem od tebe čas a energii, kterou si musela vynaložit, abys ten koláč potají upekla. Nikdy ses, ani tatínek, ze své lásky k nám nevykupovali. Vždycky jste jí odvedli poctivý díl. Vždycky jsme byli na prvním místě my, děti, teprve za námi vaše zájmy a potřeby.

Náš milovaný otec ti brzo odešel a tys zůstala na své rodné chalupě sama. Ani tehdy jsi nevyžadovala žádné zvláštní ohledy. Jen někdy sis posteskla, že bychom mohli jezdit častěji. A tak hlavní tíha starostí o tebe ležela na nejmladším bratrovi a jeho ženě. Ale přišla doba, kdy už jsi na chalupě nemohla být sama. Nejmladší bratr si tě bez řečí nastěhoval k sobě a tři roky se o tebe zcela samozřejmě starali. V době, kdy už byla potřeba celodenní péče, jsem převzal štafetu já se svojí ženou. Pomáhal mi i prostřední bratr Jára se svojí ženou. Ty roky byly těžké, ale snášeli jsme je bez reptání. Věděli jsme, že ti splácíme svůj dluh.

V poslední době jsi začala nápadně často mluvit o návratu do rodné vesnice.
Věděl jsem, co to znamená. Byla to předzvěst smrti. Ta předzvěst se potvrdila. Už tě pobyt na tomto světě omrzel a tvůj čas se naplnil. Přesto, kdybych si mohl vybrat, chtěl bych skončit jako ty. Umřít tiše ve spánku, ve vysokém věku po naplněném životě, vyrovnaný sám se sebou a se svým okolím. A tak mě napadá, budu se i já chtít vrátit před smrtí sem, do této vesnice? Už dneska vím, že to nebude možné. Budeš nám chybět maminko. Komu teď budu vyprávět, co jsme vařili, co jsme udělali na našem domku, co se nám urodilo na zahrádce, jak si vedou synové a vnučka Lucinka. Vždycky ses o osudy nás všech živě zajímala, duševně čilá až do konce. Povinnosti ubyly, ale prázdno zůstává. Budiž ti země lehká. Nezapomeneme na tebe.