Neděle 23.5.2010 – budiž Ti země lehká

Dostala jsem povolení zveřejnit na svém blogu rozloučení jednoho blogera se svojí maminkou  Co mě k tomu vedlo, není tak složité pochopit. Ačkoliv nejsem přítelem “slov nad rakví” a mám raději jen poslech hudby, kterou měl zemřelý rád, tak tato slova tam patřila.

Pan Ivo Adler píše: Umřela mi matka. Bylo jí 93 let. Přála si, aby měla církevní pohřeb a abych já promluvil nad její rakví. Obě její přání jsme splnili. Nad její rakví jsem před vesnickou kapličkou řekl:

Drahá maminko,

v živé paměti mám den, kdys mě poprvé dovedla do školy. Tehdy, a snad ještě dneska je zvykem, že děti první den dostávaly nějaký mls, aby se jim ve škole líbilo. I já ho dostal. Byl to mřížkový jablečný koláč, který jsem měl rád. Pokukoval jsem po ostatních dětech, co dostaly ony. Dostaly bonbony, některé i čokoládové. Záviděl jsem jim. Až později jsem pochopil, že jsem dostal mnohem víc. Dostal jsem od tebe čas a energii, kterou si musela vynaložit, abys ten koláč potají upekla. Nikdy ses, ani tatínek, ze své lásky k nám nevykupovali. Vždycky jste jí odvedli poctivý díl. Vždycky jsme byli na prvním místě my, děti, teprve za námi vaše zájmy a potřeby.

Náš milovaný otec ti brzo odešel a tys zůstala na své rodné chalupě sama. Ani tehdy jsi nevyžadovala žádné zvláštní ohledy. Jen někdy sis posteskla, že bychom mohli jezdit častěji. A tak hlavní tíha starostí o tebe ležela na nejmladším bratrovi a jeho ženě. Ale přišla doba, kdy už jsi na chalupě nemohla být sama. Nejmladší bratr si tě bez řečí nastěhoval k sobě a tři roky se o tebe zcela samozřejmě starali. V době, kdy už byla potřeba celodenní péče, jsem převzal štafetu já se svojí ženou. Pomáhal mi i prostřední bratr Jára se svojí ženou. Ty roky byly těžké, ale snášeli jsme je bez reptání. Věděli jsme, že ti splácíme svůj dluh.

V poslední době jsi začala nápadně často mluvit o návratu do rodné vesnice.
Věděl jsem, co to znamená. Byla to předzvěst smrti. Ta předzvěst se potvrdila. Už tě pobyt na tomto světě omrzel a tvůj čas se naplnil. Přesto, kdybych si mohl vybrat, chtěl bych skončit jako ty. Umřít tiše ve spánku, ve vysokém věku po naplněném životě, vyrovnaný sám se sebou a se svým okolím. A tak mě napadá, budu se i já chtít vrátit před smrtí sem, do této vesnice? Už dneska vím, že to nebude možné. Budeš nám chybět maminko. Komu teď budu vyprávět, co jsme vařili, co jsme udělali na našem domku, co se nám urodilo na zahrádce, jak si vedou synové a vnučka Lucinka. Vždycky ses o osudy nás všech živě zajímala, duševně čilá až do konce. Povinnosti ubyly, ale prázdno zůstává. Budiž ti země lehká. Nezapomeneme na tebe.

Reklamy

15 thoughts on “Neděle 23.5.2010 – budiž Ti země lehká

  1. No, po návratu z víkendu, kdy jsme byli mimo domov, sedím místo hokeje u počítače a využívám čas ke čtení blogů. Ne, že by mě hokej nezajímal, ale ještě víc mne zajímá, co se během víkendu urodilo. A hned jsem natrefila na pěkné rozloučení, ovšem při smutné životní situaci (i když slovo smutné přesně nevystihuje pohřeb, ale mám v hlavě unaveno, a tak nevymyslím nic přiléhavějšího). Dobře jsi to vybrala.

  2. Honza Marek wrote….Ta hezká řeč nad hrobem maminky mne trochu vzala. Pan Adler tam vyjádřil, co pro něho maminka znamenala. Říkávalo se, ž nálada v rodině v ten určitý čas je taková, jaká je nálada matky. je li matka smutná, je v rodině smutno. A naopak. Před 42 lety jsem opustil rodnou zem. Nebylo to lehké rozhodnutí..a kdo mi scházel nejvíc byla právě maminka. Byl jsem velmi rád, že k nám do Kanady mohla třikrát na delší dobu zavítat, moc se jí tu líbilo a byla šťastná, že jsme zdrávi a že se nám daří dobře. Vždy se vracela domu osvěžena. No a pak po Sametce jsme už jezdili za ní my skoro každý rok a s jejími vnučkami a byly to krásné chvíle, kdy jsme doslova celé hodiny poslouchali jak vypráví o svém životě, její dětství a mládí prožité v Rakousku, její přesun do Čech, tvrdé boje s Češtinou (svého rakouského přízvuku se nikdy nezbavila). Mám zde doma celé hodiny těchto rozhovorů na DVD a ty jsou mým pokladem. Čas plynul a maminka stárnula (stárla?) a tak jsem jí telefonoval každou sobotu a mluvili jsme spolu třeba i hodinu. A pak v roce 2005 to už jí bylo 94 let mi volala, že je na tom zdravotně velice špatně. její hlas slábnul, už to nebyl ten jasný hlas dívenky. Ihned jsem zakoupil letenku a volal ji, že tam během pár dní budu. Předala telefon mé sestře se slovy: "Honza přijede…" To byla poslední slova, která jsem od ní slyšel. Po příletu do Prahy už byla pryč.. Byt byl děsně pustý. Velice mi dnes chybí a můj odchod do lepšího světa mně stál mnoho: přítomnost moji maminky.

  3. Ale to je monumentální téma. Měl jsem ve svém životě i období, kdy jsem sbíral ne snad přímo řeči obřadníků a pozůstalých, to nejsou žádné literární skvosty, ale epitafy, těch jsem míval přehršle, než mně došlo, že zabývat se tak zevrubně posledními věcmi člověka představuje nějakou morbidní odchylku, s níž by se zdravý mozek měl umět vypořádat. A tak jsem všechno to ponuré ticho vyházel a dodnes nemám chuť se začít zabývat verbálními okolnostmi smrti znovu. Možná je to tím, že jsem se musel vyrovnat s úmrtím svých blízkých v raném věku a okoral jsem, čertví. Neumím si představit šedesátileté dítě s devadesátiletým rodičem, přijde mně to až cosi nepřirozeného, protože mí prarodiče ukázněně zemřeli, když mým rodičům bylo kolem padesátky, můj otec se zachoval zrovna tak, jen matka to poněkud uspěchala a zemřela, když mně bylo třicet, ani na všechna vnoučata nepočkala.Listoval jsem v mládí těmi předchystanými instantními projevy k pozůstalým, padesátníkům, rodákům, kojencům, pionýrům, k majitelům prvních občanských průkazů, všechno, co člověka tehdy mohlo potkat, bylo tam přehledně zpracováno, jen zbývalo doplnit jména. Matka pracovala na MNV a nejvíc klidu měla, když mně dala něco na čtení, tak proto to znám. A dnes je to obdoba, když jdu na svatbu, pohřeb nebo vítání (aktuálně, byl jsem v pátek), vždycky si vzpomenu na to, jak v zákulisí ceremoniář narychlo získává nacionále celebrované osobnosti a vepisuje si je do předtištěného formuláře.Ano, tenhle text je jiný a přesto zcela identický s těmi stovkami jiných, které byly napsány a vyřčeny na téma smrt blízkých. Je jen v něčem maličko odlišný. Je ukrutně neupřímný, strojený a postrádá lásku. Chlad a odstup na mě čiší z vět: „Náš milovaný otec ti brzo odešel a tys zůstala na své rodné chalupě sama. Ani tehdy jsi nevyžadovala žádné zvláštní ohledy. Jen někdy sis posteskla, že bychom mohli jezdit častěji. A tak hlavní tíha starostí o tebe ležela na nejmladším bratrovi a jeho ženě. Ale přišla doba, kdy už jsi na chalupě nemohla být sama. Nejmladší bratr si tě bez řečí nastěhoval k sobě a tři roky se o tebe zcela samozřejmě starali. V době, kdy už byla potřeba celodenní péče, jsem převzal štafetu já se svojí ženou. Pomáhal mi i prostřední bratr Jára se svojí ženou. Ty roky byly těžké, ale snášeli jsme je bez reptání. Věděli jsme, že ti splácíme svůj dluh.“Cítíte z toho ten chlad? Vzpomínat nad hrobem matky, že nejdřív jsem ji všichni opustili a nechali osamělou, a když už to nešlo, jakou jsem měl s ní starost, a jak jsem ji snášel rád, tohle může vyslovit jen hodně necitelná duše. To je mně bližší ten vesnický hasič, co měl řeč na papírku v ruce, ale mezi vzlyky dokázal vycedit jen „Sbohem Jožko!“Ne, mně se ten text nelíbí, nad hrobem je nemístné vzpomínat svých zásluh na zemřelém. Nesvědčí to o přílišné lásce k němu. A třeba mě ukamenujte, budu si to nejspíš myslet dál.

  4. Honzo,napsal jsi krásné vyznání, nechal jsi nás nahlédnou do své třinácté komnaty. Ale nermuť se, já jsem v Česku zůstala a o maminku jsem přišla ve svých 32 letech, zemřela mi. Ale vím, že se jednou setkáme, tak nijak nezoufám. A Tys svou maminku ještě viděl mockrát a dožila se požehnaného věku, díky Bohu.

  5. Pospo, já Vás kamenovat určitě nebudu, protože jsem se dostala prokliknutím k autorovi (později, než jsem napsala svůj vzkaz Nadě) a zarazila jsem se krapet také.

  6. Co mě na tomto textu, nebo lépe řečeno rozloučení, zaujalo: Velmi a velice ta první část, kdy si dítě, byť s odstupem doby uvědomí, že láska není v tom někomu něco koupit, dát, ale něco pro někoho vytvořit. To je pak obdarován dvakrát. Pana Adlera bych tak nepodezírala, Jiří, z nějaké neupřímnosti, ale spíše je zde text nevázaný, necizelovaný a snažící se o zkratku. Nemyslím si, že by text byl chladný, vždyť to, že připomíná, jak se se samozřejmostí chopili její děti starání se o ni, je známka toho, že je dobře vychovala, že její láska k dětem nezůstala planá, že její lásku opětovali. Autor chtěl říct přítomným, že tak činily všechny její děti bez rozdílu. Tak tohle jsem z textu vyčetla zase já…Poslední slova, Honzo, poslední slova nebývají někdy slova loučení, ale o to jsou silnější. Kdysi jsem napsala článek o posledních slovech kamaráda …

  7. Právě naopak, on je upřímný, Naďo, on to píše jak to cítí. Já jen nesouhlasím s tím, jak on to cítí, chválit se nad hrobem matky je pro mě absence dospělosti. To už raději ten neosobní formální projev smutečního řečníka. A věty, co opíše o rodičovské lásce každý gymplák do úkolu z literatury, ty to nevytrhnou, mně se prostě ten člověk nelíbí a na čundr bych s ním nejel. Ale nutno říct, že on se mnou také ne, protože by nesnesl, jak mu každé slovo hodnotím a rozebírám. A nedej bůh, aby to někdo zkusil udělat mně!

  8. Zdravím Naďo, nejprve omluva, že mnoho nechodím, není to proto, že bych na Váš milý blog zanevřela, ale že mám zkouškové období a učím se a učím. K tématu… Pane Jiří, já se domnívám, že pan Adler se nechválil. Jen konstatoval, že o maminku pečoval, neviděla bych v tom chválení. Stejně tak oceňoval i další lidi, kteří o maminu pečovali. A toto je třeba zdůraznit, protože dnes nebývá samozřejmé, že se děti o své rodiče starají. Věty o rodičovské lásce nejsou o intelektuální úrovni, mohou být nejen na úrovni studenta gymnázia, ale klidně i žáka pomocné školy, ve slovech rozloučení se jedná o lásku a vzpomínku. Láska není akademická, intelektuální, láska je někdy trochu patetická, sentimentální a možná i nevkusná z hlediska estetického nazírání. Ale je to láska. Někdy je strojený projev, protože někteří lidé nedokáží vyjádřit slovy to, co niterně prožívají, zvláště prožívají-li to právě v onu chvíli. Slova jsou jen slova.

  9. Ajta, Moniko, moc hezky jste napsala to, co já taky cítila neuměla dost jasně popsat, jako to umíte Vy. A neomlouvejte se, že moc nechodíte, není to zde školní docházka. Jsem ráda, když se zastavíte a ráda vítám a vyhlížím i ostatní, ale je mi jasné, že nežijete na internetu, jako třeba já :-))). Jste vždy vítána, těším se na Vás, na Vaše myšlenky a názory. Je pravda, že když přestanou všichni chodit, že to zde zavřu a začnu doma uklízet :-)))

  10. Paní Moniko, nikdo Vám přece nebere Vaše pocity z daného textu, stejně jako Váš pocit neovlivní můj dojem z téhož, berte to jako jakýkoli jiný text, o němž někdo usoudil, že je hoden zveřejnění a jeho zveřejněním ho vystavil nebezpečí nepochopení, odsouzení nebo polemik, nic víc, kdo je práv soudit, zda můj smutek za maminkou je větší či menší než smutek pana Adlera?A diskuse o velikosti lásky v kontextu slov o ní je velice tenký led právě proto, že každý ji cítíme jinak. Kdybychom cítili všichni stejně, stačila by nám o ní jedna jediná kniha jako Svědkům Jehovovým, ba co dím, jedna jediná báseň, Šir-ha-širim, co je napsána už dva tisíce let.

  11. Tak jako Honza, i já jsem odchodem z Československa ztratila maminku. Bohužel jsem neměla to štěstí ji znova uvidět – zemřela v roce 1972; bylo jí čtyřiapadesát, mně 28. Na návštěvu do Kanady ji nepustili, ačkoliv byla v invalidním důchodu. Její poslední slova, která jsem od ní slyšela? "Jaruško, prosím Tě, vrať se!"Zajímavá poznámka, pane Pospíšil, o chladu a zásluhách. To mě nenapadlo, teprve až když jste se o tom zmínil. Ani já Vás nebudu kamenovat, a dokonce se i přiznám, že se pohřbům vyhýbám jak čert kříži. Vyznávat lásku mrtvole se mi zdá falešné, a pozůstalým mohu vyjádřit soustrast jinak – a mnohem lépe než jim slzet na rameni někde v pohřební síni, před zraky zvědavých sousedů. Tak, a teď to pěkně schytám!A nakonec ještě myšlenka, co mi skočila na mysl. K mému článku "Není konto jako konto" (21. července 2009), ve kterém jsem popisovala jak nás rodiče v dětství trestali, pan Adler do diskuze napsal: "Jarko, jsi kráva." Teprve teď mě napadá, že touto krátkou a výstižnou větou vyjádřil svůj nesouhlas s "neúctou," kterou jsem vůči rodičovstvu projevila?

  12. Protože právě spíte, paní Jarko, mám možnost si v klidu rozmyslet, co Vám odpovědět na Vaši spíše řečnickou otázku. Samozřejmě jsem si článek dohledal, přečetl a nakoukl i do diskuse pod ním. Jedno je jisté, z tak kusé poznámky o despotickém otci si není možno udělat objektivní obrázek. V tom textu není jediné slovo zmínky o jeho povaze, o tom jaký byl, jestli miloval maminku nebo jí také vládl pevnou rukou, z toho textu čtenář opravdu musel nabýt dojmu, že Váš otec byl oživlá rákoska. Ale sama nejlépe víte, že tomu tak nebylo. Jen to prostě neuměl jinak, stejně jako pan Orel-Adler to neuměl jinak, když Vám tak sprostě vytknul nedostatek úcty k rodičům. Dopustil se závažné chyby, které se dopouštíme všichni velice snadno, posuzujeme skutky jiných svými zkušenostmi. Kdoví, jak by se on zachoval, mít takového otce, jako Vy.Ale žádné zkušenosti na světě nás nedovedou k nenávisti, pokud ta nenávist už v nás není. A stejné je to i s láskou, jsme jí schopni, jen pokud v nás už dřímá. Kdo ji v sobě nemá, marně se přetvařuje, jen trochu vnímavější člověk to hned pozná. Já ve svém životě potkal pár takových despotů, protože na vesnici byl jejich výskyt daleko častější než v nepoměrně kultivovanějším prostředí městském, tam býval takový přísný otec chválen a mnohý svou nejistotu a neschopnost projevit city skrýval právě za maskou přísnosti. Že ta maska byla v mnoha případech tak důsledná, že nechávala modřiny, toho si v minulosti lidé nevšímali. A nebylo to tím, že by lidé byli obecně nevšímaví, jen byl jiný pohled na věc než dnes. Za co tehdy chválili, dnes odsuzují.Ještě já jsem v letech 1958-60 zažil vesnického učitele, který vyplácel neposedné žactvo takovým tím pruhovaným dřevěným metrem přes zadek, který měli vyšpulený přes první lavici. A vyplácel je tak důkladně, že otrlí raubíři si cpali celou pěst do úst, aby neřvali bolestí. Sešity si museli žáci z prvních lavic uklidit, jinak by je měli promáčené slzami. Za menší přestupky jsme dostávali tím metrem přes napjaté dlaně. Mnohému otekly tak, že nešly zavřít v pěst.Nikdy jsem ty zážitky nezmínil a nikdy mě, troufám si tvrdit, nepoznamenaly tak, že bych cítil potřebu to někomu oplácet, jak se někdy stávalo na vojně mezi mazáky a bažanty. Ten učitel hrával ochotnické divadlo, v němž jsem také hrál dětské role, byl vesnickým osvětovým činitelem, hrál závodně fotbal, byl naprosto obyčejný vesnický učitel, a já věřím, že mu tělesné tresty nepřinášely bůhvíjaké uspokojení, jen neměl odvahu se postavit veřejnému mínění sedláků a vychovávat děti bez ran. Pak se však změnila doba. Jakmile se lidé zbavili ostychu dávat najevo city, lásku (hodně v tomhle směru asi zapůsobila válka, která ten proces urychlila), změnila se i výchova dětí. Není to samozřejmě jen tím zbavením se ostychu, ale velkou roli to rozhodně sehrálo. Dalším faktorem je rozhodně vymanění se žen a matek z ekonomického područí mužů. Uvědomí-li si muž, že žena od něj pro kruté zacházení může odejít a nebude ukamenována ani neskočí z mostu do řeky, nýbrž může slušně žít i s dětmi, zkoriguje své chování k ní, pokud na to alespoň trochu duševně má.Těch faktorů je nepochybně více, ale tohle jsou dva, co mě napadly jako prvé, neskrývání citů a emancipace. Ženy prostě vychovaly své otce a manžely tím, že od nich začaly odcházet. Ještě před osmdesáti lety by taková žena byla vyvržencem společnosti, dnes na tom nevidíme nic špatného. Ale vzpomínky zůstávají. Víte, co mě napadlo? Nečetl jsem samozřejmě celý Váš blog, ale nezkusila jste napsat o otci něco kladného? Je mně jasné, že bude pracné se držet jen jeho kladných stránek, protože pravděpodobně budete sklouzávat pořád k jeho neoddělitelné přísnosti, ale mohlo by to být přinejmenším zajímavé.

  13. Naďo, tenhle článek jsem už četla, ale nějak jsem nebyla schopná napsat do diskuze. V pátek jsme byli, celý náš sbor, na pohřbu našeho milovaného kamaráda a kolegy Karla Štětiny, kde jsme i zpívali…no, to víš, bylo to moc smutné.

  14. Pane Pospíšil, jistě že bych o tátovi mohla napsat i dobré věci. Potíž je v tom, že před mým odchodem do Kanady jich moc nebylo, a pak následovalo skoro 20 let než jsme se zase setkali. Ano, psali jsme si, a za tu dobu jsme taky oba o poznání "dozráli" (mellow). Nehledě k tomu, že "absence makes the heart grow fonder" (jak by se to řeklo česky?), a mnoho věcí bylo zapomenuto nebo odpuštěno. Během mých krátkých návštěv v ČR už problémy nebyly, a k mé radosti jsme se k sobě chovali tak, jak bych si to bývala přála v mládí. Bohužel těch návštěv (a tudíž zážitků) bylo natolik málo, abych z nich mohla něco stvořit.

  15. nejspíš by se to dalo přeložit jako "odloučení vztah posiluje", polský satirik Stanislaw Jerzy Lec to vtělil do bonmotu: "Odloučení působí na lásku jako vítr na oheň, malý uhasí a velký posiluje"no jo, tak to já nemohl tušit, já měl rodiče v republice, dosažitelné kdykoli, i když jsem z domu prakticky odešel už v šestnácti, tehdy to nebylo na vesnici zvykem, jedináček na internátu patnáct kilometrů od domova, ale já to tak chtěl a dodnes si myslím, že to bylo dobré rozhodnutí, které mě "udělalo"

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s