Úterý 25.5.2010 – něco o ženských

* – Přečetla jsem životopis Kamily Moučkové, který napsala Petra Braunová. Špatně jsem se vyjádřila, zhltla jsem ten životopis. I když měla a má paní Kamila život zajímavý, tu přidanou hodnotu (jak se dnes říká) mu dodala právě autorka. Po dlouhé době jsem přečetla velmi zajímavě a čtivě napsanou knížku. Literární spojení obou dam, Kamily a Petry bylo moc šťastné. Tato knížka není její prvotina, má své úspěchy. V internetové době je ta výhoda, že pod vlivem krásné chvíle, pod vlivem zážitku a pocitů jsem sedla a autorce napsala, jak moc na mě knížka zapůsobila. Autorka mi odepsala milým mailem. Měla radost a já jsem měla taky radost. Obě jsme se navzájem obdarovaly radostí a šly jsme si po svých. Já po těch pomalejších a autorka po těch kvapíkových. Jaké bylo mé překvapení, když jsem našla ve své internetové poště pozvánku od autorky na křest knížky. Já, pro ni neznámá, jsem se ocitla v seznamu lidí, které pozvala.

* – Blížila jsem se k čekárně ordinace ortopéda, kde za dveřmi postávaly tři staré paní, opravdu staré, protože dvě z nich měly charakteristické natrvalené okudrlinkované šediny, opíraly se o berle a hole. Sedla jsem si do čekárny na jedno, z celé řady volných sedadel a čekala na pozvání do ordinace. Chvíli se nedělo nic, mimo toho, že v té chodbě ty dobyvatelky co neprodyšně obléhaly dveře do pevnosti s názvem ordinace, překážely všem, co se kolem nich museli proplétat. Od nich ke mně zalétaly jen útržky vět, pochopila jsem, že ta jedna by ráda zaťukala na dveře, ale bála se a ta druhá jí vehementně poňoukala, jen ať zaťuká, při čemž na ní bylo vidět, jak se tetelí radostí, že se dočká nějakého pěkného incidentu, kdy vyběhne sestra a hezky tu váhající setře.

* – Paní váhající se nechala vyhecovat a opatrně a opravdu jemně zaťukala klouby rukou na dveře. To se nelíbilo té paní poňoukající a tak jí holí naznačovala, že musí hezky zabušit. Co si při tom říkaly, všechno nevím, ale nic se nedělo, váhající paní nepřitvrdila a pevnost odolala. Z ničehož nic se ta ťukající paní sebrala, a odkráčela pryč. Zbyly dvě. Ukázalo se, že ta druhá, do té doby neakční, je postižená, neumí mluvit, jen ze sebe vydávala skřeky. Postižená paní zabušila rázně na dveře. A znovu. Vyšla sestra, mile se usmála a dohadovala se s oběma dobyvatelkama. Sestra se vrátila do pevnosti a ty dvě udělaly to, co měly udělat hned. Sedly si kousek ode mě, aby vyčkaly svého jména. Paní poňoukající se na mě obrátila a řekla: “Nojo, to tady budu celé odpoledne”. Kývla jsem hlavou, stočila jsem se malinko na východ a zavřela oči. Přesně v 11 hodin se otevřely dveře ordinace a ozvalo se její jméno. Paní poňoukající, hole nehole, briskně vyskočila a hnala se do dveří. Vzpomněla jsem si, že jsem zaslechla, jak vyprávěla té paní váhající, že je na tu hodinu objednána. 

* – Seděla jsem na ošklivé lavičce na zastávce autobusů, která je pro  lavičky u MHD charakteristická, ale zaplaťpánbu za ni, větřík si pohrával s mými ráno umytými, ale přerostlými vlasy, jemně mě jimi lechtal na tváři a já mhouřila oči do sluníčka, kterého je letos opravdu málo. Cítila jsem, jak mnou sluneční paprsky prostupovaly jako rentgen až na mé staré kosti, krásně je prohřívaly, čas se zastavil, nikam jsem nemusela, jen jsem čekala na povoz, který mě měl odvézt domů. Hřála jsem se na té lavičce jako velká macatá kočka, tvář obrácenou k blahodárnému slunci, škvírkou očí jsem pozorovala svět a bylo mi dobře. Vychutnávala jsem ten okamžik zastavení s příjemným teplem a laskáním vlasů po tváři s vůní šamponu, která se míchala s vůní péháemek okolo jedoucích aut. Úplně jsem zkameněla v časoprostoru. V tom se ke mně otočil nasupený a obrýlený obličej, zády ke mně sedící dámy a zasyčel. To je ale ostrý to slunce, co? Neřekla jsem ani fň, kývla hlavou a stočila se malinko na západ.  Paní odfičela autobusem. 

* – Sedím si sedím, kolemjdoucí paní se ke mně náhle nakloní: “Prosím Vás, nevíte kde je tady Albert?” Nevěděla jsem, ale snažila jsem se jí pomoci některými variantami. Víte, děla ta starší milá paní s úsměvem, já jsem tady léta prodávala a teď, když trefím jiné schody, než ty minulé, tak se tady nevyznám. Chápala jsem ji, ale pomoct jsem jí nemohla, protože ani já jsem nevěděla, kde je v okolí prodejna Albert, za zády jsme měly jen Billu. Bylo mi jí líto. Jezdila sem pro vzpomínky, pár mi jich svěřila a stačila volba jiných schodů a nemohla je najít. Ty vzpomínky. Možná, že už Alberta vystřídal jiný market, ale ona ho v těch místech nepřestala hledat.

Je to jako se mnou. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem zjistila, že už nikdy v Mejtě nenajdu tu samou ulici, jako byla ta, ve které jsme bydleli, pořád jsem v ní hledala vzpomínky, až jsem zjistila, že jsou jen a jen ve mně …