Úterý 25.5.2010 – něco o ženských

* – Přečetla jsem životopis Kamily Moučkové, který napsala Petra Braunová. Špatně jsem se vyjádřila, zhltla jsem ten životopis. I když měla a má paní Kamila život zajímavý, tu přidanou hodnotu (jak se dnes říká) mu dodala právě autorka. Po dlouhé době jsem přečetla velmi zajímavě a čtivě napsanou knížku. Literární spojení obou dam, Kamily a Petry bylo moc šťastné. Tato knížka není její prvotina, má své úspěchy. V internetové době je ta výhoda, že pod vlivem krásné chvíle, pod vlivem zážitku a pocitů jsem sedla a autorce napsala, jak moc na mě knížka zapůsobila. Autorka mi odepsala milým mailem. Měla radost a já jsem měla taky radost. Obě jsme se navzájem obdarovaly radostí a šly jsme si po svých. Já po těch pomalejších a autorka po těch kvapíkových. Jaké bylo mé překvapení, když jsem našla ve své internetové poště pozvánku od autorky na křest knížky. Já, pro ni neznámá, jsem se ocitla v seznamu lidí, které pozvala.

* – Blížila jsem se k čekárně ordinace ortopéda, kde za dveřmi postávaly tři staré paní, opravdu staré, protože dvě z nich měly charakteristické natrvalené okudrlinkované šediny, opíraly se o berle a hole. Sedla jsem si do čekárny na jedno, z celé řady volných sedadel a čekala na pozvání do ordinace. Chvíli se nedělo nic, mimo toho, že v té chodbě ty dobyvatelky co neprodyšně obléhaly dveře do pevnosti s názvem ordinace, překážely všem, co se kolem nich museli proplétat. Od nich ke mně zalétaly jen útržky vět, pochopila jsem, že ta jedna by ráda zaťukala na dveře, ale bála se a ta druhá jí vehementně poňoukala, jen ať zaťuká, při čemž na ní bylo vidět, jak se tetelí radostí, že se dočká nějakého pěkného incidentu, kdy vyběhne sestra a hezky tu váhající setře.

* – Paní váhající se nechala vyhecovat a opatrně a opravdu jemně zaťukala klouby rukou na dveře. To se nelíbilo té paní poňoukající a tak jí holí naznačovala, že musí hezky zabušit. Co si při tom říkaly, všechno nevím, ale nic se nedělo, váhající paní nepřitvrdila a pevnost odolala. Z ničehož nic se ta ťukající paní sebrala, a odkráčela pryč. Zbyly dvě. Ukázalo se, že ta druhá, do té doby neakční, je postižená, neumí mluvit, jen ze sebe vydávala skřeky. Postižená paní zabušila rázně na dveře. A znovu. Vyšla sestra, mile se usmála a dohadovala se s oběma dobyvatelkama. Sestra se vrátila do pevnosti a ty dvě udělaly to, co měly udělat hned. Sedly si kousek ode mě, aby vyčkaly svého jména. Paní poňoukající se na mě obrátila a řekla: “Nojo, to tady budu celé odpoledne”. Kývla jsem hlavou, stočila jsem se malinko na východ a zavřela oči. Přesně v 11 hodin se otevřely dveře ordinace a ozvalo se její jméno. Paní poňoukající, hole nehole, briskně vyskočila a hnala se do dveří. Vzpomněla jsem si, že jsem zaslechla, jak vyprávěla té paní váhající, že je na tu hodinu objednána. 

* – Seděla jsem na ošklivé lavičce na zastávce autobusů, která je pro  lavičky u MHD charakteristická, ale zaplaťpánbu za ni, větřík si pohrával s mými ráno umytými, ale přerostlými vlasy, jemně mě jimi lechtal na tváři a já mhouřila oči do sluníčka, kterého je letos opravdu málo. Cítila jsem, jak mnou sluneční paprsky prostupovaly jako rentgen až na mé staré kosti, krásně je prohřívaly, čas se zastavil, nikam jsem nemusela, jen jsem čekala na povoz, který mě měl odvézt domů. Hřála jsem se na té lavičce jako velká macatá kočka, tvář obrácenou k blahodárnému slunci, škvírkou očí jsem pozorovala svět a bylo mi dobře. Vychutnávala jsem ten okamžik zastavení s příjemným teplem a laskáním vlasů po tváři s vůní šamponu, která se míchala s vůní péháemek okolo jedoucích aut. Úplně jsem zkameněla v časoprostoru. V tom se ke mně otočil nasupený a obrýlený obličej, zády ke mně sedící dámy a zasyčel. To je ale ostrý to slunce, co? Neřekla jsem ani fň, kývla hlavou a stočila se malinko na západ.  Paní odfičela autobusem. 

* – Sedím si sedím, kolemjdoucí paní se ke mně náhle nakloní: “Prosím Vás, nevíte kde je tady Albert?” Nevěděla jsem, ale snažila jsem se jí pomoci některými variantami. Víte, děla ta starší milá paní s úsměvem, já jsem tady léta prodávala a teď, když trefím jiné schody, než ty minulé, tak se tady nevyznám. Chápala jsem ji, ale pomoct jsem jí nemohla, protože ani já jsem nevěděla, kde je v okolí prodejna Albert, za zády jsme měly jen Billu. Bylo mi jí líto. Jezdila sem pro vzpomínky, pár mi jich svěřila a stačila volba jiných schodů a nemohla je najít. Ty vzpomínky. Možná, že už Alberta vystřídal jiný market, ale ona ho v těch místech nepřestala hledat.

Je to jako se mnou. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem zjistila, že už nikdy v Mejtě nenajdu tu samou ulici, jako byla ta, ve které jsme bydleli, pořád jsem v ní hledala vzpomínky, až jsem zjistila, že jsou jen a jen ve mně …

Reklamy

23 thoughts on “Úterý 25.5.2010 – něco o ženských

  1. I když pro mne trochu melancholické, přesto musím pochválit, jak jste dovedla ztvárnit své myšlenky, takže se vůbec nedivím, že Vás ta spisovatelka pozvala na křest knížky. Vždyť byste mohla v brzké budoucnosti něco vydat a pozvat na revanš zase Vy ji.Ale odbočím do technické reality: Naďo, můžete mi prozradit jak to děláte s těmi odkazy jako třeba na péháem? Tím mám na mysli odkaz místo URL přes zástupné slovo. Umím to pouze v případě, že mám na horní liště tlačítko (ikonka=článek řetězu), ale co dělat když tam tato ikonka není? Jako ku př. zde na Vašem blogu, nebo na Lidovkách při psaní komentářů. S tím mi nedovedl poradit ani můj syn a ten se vyzná…

  2. Aha, takže v diskusii stačí napísať len adresu, systém to už sám prevedie na link. Naďa, prepáč, že som Ti to tu takto začarbala.:-)

  3. Tak takhle nějak má podle mě vypadat deník. Zážitky prokombinované s pocity, vzpomínkami a citáty. Nepíšete román, nýbrž deník a nikdo po vás nemůže chtít, aby Váš deník byl myšlenkově hluboký jako třeba ten Franze Kafky, ani literárně skvostný jako ten Jana Zábrany. Tohle, z čeho ukázku zveřejňujete, je přesně to, v čem si budete číst za deset či dvacet let se zalíbením, stejně jako já se ke svým dřívějším zápiskům, veršům a poznámkám, porůznu opsaným větám z knih a citátům z velkých mozků, vracím a stále raději si v nich čtu a listuji. Není krásnějších vzpomínek, než ty, které si včas poznamenáte. Mozek je totiž potvora milosrdně zrádná a vzpomínky Vám za pár let tak zkreslí, že někdo nepozná, o čem to mluvíte, i když jste tam tehdy byli spolu. Ne tak deník, ten Vám pocit z čekárny nebo zastávky stejně jako z knihy nebo obrazu celkem spolehlivě zopakuje v docela shodných rysech. A kdyby se Vám znelíbil, vždycky tu poznámku můžete smazat. Ale já Vám garantuji, že to neuděláte. Já nesmazal jedinou ze svých vět, a že byly někdy pořádně hloupé. Jsou totiž moje a číst o vlastních nedostatcích není bůhvíjak povznášející, zato nesmírně poučné.Dovolte mně sem ocitovat jednu poznámku, kterou jsem si opsal z Václava Bělohradského: Našel jsem v jednom Úvodu do OS Linux, verze Ubuntu, tuto poznámku: „Ubuntu – slovo odvozené z jihoafrických jazyků Zulu a Xhosa“, které znamená přibližně toto: Jsem tím, čím jsem, zásluhou toho, čím jsme všichni. Zásluhou či vinou, dodal bych. Zdá se mi, že blogosféra je příkladem tohoto pojetí vlastní identity. Teprve společná (globální) řeč, která nás všechny strhuje do svého neregulovatelného proudu, každému z nás umožňuje být sebou samým. Myslím, že díky blogosféře to, čím jsme všichni, je výjimečně viditelné, všechny skryté a cenzurované stránky společenství, jehož zásluhou či vinou jsme tím, čím jsme, se neustále a nepotlačitelně vynořují.Jak přesné a výstižné: Jsem tím, čím jsem, zásluhou toho, čím jsme všichni. A my si myslíme, že máme patent na moudrost? Že příslušníci domorodých afrických kmenů jsou primitivové? Kdepak, ti to věděli už dávno, že pokud si, Naďo, začnete psát veřejný deník, začnou Vás lidé svými názory korigovat, až Vás změní. Proto já svůj nezveřejňuji.

  4. Mirku, co není může být, naděje umírá poslední. I Vy byste mě někdy mohl pozvat na křest Vaší knížky. Jinak k té technické, já mám v nabídce tvorby textů ikonku malého řetízku, je zde mnoho možností, které ne vždy využiju, jako např. práce s fotografií (ořez i úpravy), video apod.Blanko, ty 2 texty jsem sem dala výjimečně, z čehož jeden (p. Pospíšil) s okamžitou reakcí a ten druhý jsem měla připravený dávno, jen jsem čekala na příležitost. Tak nějak to vyšlo samo. Jinak, nemáš se za co omlouvat, ostatní alespoň teď ví, jak je to s tím odkazem a ještě si lidi přečtou tvoji skvělou cestovatelskou tvorbu.Jiří, já jsem neřízená střela. Někdy to s tím textem vyjde a líbí se, někdy ne, asi to má, mimo profesionálních spisovatelů skoro každý. Usuzuju tak z jednotlivých blogů jiných autorů. Uvidíme, jak mi to vydrží :-)). Nijak si nic neprogramuji, ale je fakt, že když mně to chytne, tak to musím napsat :-)). Je to jako "leze leze po železe nedá pokoj až tam vleze" :-)Díky všem za psaní.

  5. Taky jsem si s chutí početla Tvé postřehy. Ale musím se přiznat, že jsem s nostalgií a vzpomínkami někdy trochu naštíru. To k poslednmu odstavci. Dokonce jsem tuhle zahlédla jakousi reklamu, na jejímž začátku mluvila Marilyn Monroe cosi o tom, že nostalgii nepěstujte, ale žijte život. Čučela jsem na ni jak tele, nevypadalo to, že by to bylo z filmu, ale z nějakého rozhovoru s ní – a já bych to asi líp říct neuměla. To neznamená, že bych ráda neslyšela vyprávění o dobách minulých či vzpomínky přátel, ale tak nějak "neteskním".

  6. Zcela mimo mísu:Ta reklama s M.M. je dokonalý profesní kousek, velmi šikovně nastříhané segmenty z rozhovoru, přesně vyjadřující smysl další části reklamy na vozy Citroën. Jsem na ně fanda (přestoupil jsem z Octavie) a tak tu reklamu znám. S Citroëny je to tak, že kdo se v něm sveze, buď ho zatratí, nebo už bude v nich jezdit do smrti. Říká se jim cestující pohovka a člověku zvyklému na tvrdé německé podvozky se v nich může až dělat fyzicky špatně. Při prvním svezení mé ženské jsem dokonce musel podvozek manuálně převést do režimu „sport“, aby neměla mořskou nemoc. Zato když si na to měkké naladění zvyknete, zapomenete, že jezdíte po českých silnicích. Veškeré vady našich silnic a dálnic ten skvělý podvozek a ta sedadla zmírní až neuvěřitelně. A v tomto ohledu je M.M. pro mě symbolem úžasného moderního svezení.Francouzská auta byla a jsou dodnes nositeli pokroku co do krásy a pohodlí – samozřejmě ve spotřební třídě. V každé evropské zemi se najde kategorie luxusních a krásných vozů, ale v žádné se nenabízí už od nižší střední třídy takový komfort. Vzpomeňte třeba převratný a úžasný Renault 16 v roce 1968 nebo ještě dříve Citroën 2CV či řadu DS až po vládní limuzíny Charlese de Gaulla. Pro mě je to jedna z nejpodařenějších reklam a to vůbec netuším, co to tam Marylin vlastně říká. Mně stačí když je tam vidět ona a Citroën. Holt, chlapečci a jejich živé a mrtvé hračky.

  7. Mirko, ty jsi ve věku, kdy tě nostalgie ještě nemůže popadnout, protože tě prostě nestíhá. Někoho popadá málo, někoho více, ale myslím si, že není nikdo, koho by občas nechytla :-)).Jiří, R16 jsme měli a opravdu to bylo nejlepší auto, v jakém jsem kdy jela. Vepředu se sedělo jako v křesle v obýváku vč. područek a "plavnost" na silnici mně vyhovovala. To krásné zhoupnutí při zastavení bylo super. Je pravda, že některé děti, které jsme občas vozili (ne všechny byly naše) vzadu občas blinkaly :-)). Prostě R16 co do jízdní pohodlnosti nebylo překonáno. Tedy podle mě 🙂

  8. Tak tohle je povedený fejetonek, podle mého gusta. A už se taky těším, jak si koupím tu knížku o paní Moučkové!

  9. Tady si dovolím překopírovat kousek z moc pěkného mailu, co mi polsala Emilka, nejdřív čtenářka mého blogu a pak, jak se ukázalo, i kamarádka z dětství:děkuji za pochvalný názor, to potěší; protože i já jsem pod svými fejetony našla i nepěkné ohlasy. A když tak brouzdám po blozích (jé – to je jako po luzích!) tak se s tím setkávám na každém kroku. Nevím proč, ale jsou to lidé sobě hodně podobní – pokud nesouhlasí ( a oni jsou notoričtí popírači ), tak svůj nesouhlas vyjadřují hrubě – sprostě – s nadřazenou ironií – s pomyslným protočením očí nahoru a zoufalým výrazem "Bože, to je ale kráva!" – nehodící se škrtni; chybějící doplň. Tihle lidé vždycky vědí, že ONI mají pravdu a ti, kdo to neznají a neuznávají, jsou totální paka. A já na ně nikdy nereaguji, protože oni nechtějí rozmlouvat anebo diskutovat, oni chtějí zesměšnit, utlouc (svými) argumenty, ponížit, rozcupovat na kousky – prostě celému světu dokázat, jak jsou nejchytřejší, nejvzdělanější, sršivě inteligentní a vtipní. A proto jsem se včera tak potěšila u televize, když jsme zase (jak zákony kázaly nám) porazili Rusáky. A víš proč? Protože to jsou ty chvíle, kdy zblízka hledíš do tváře naprosto uvolněné, upřímné a bezmezné radosti a štěstí. A to se mockrát za rok nestává. Když Sáblice tak bravurně excelovala na OH, dívala jsem se na ty záznamy pořád a pořád dokola, protože to štěstí tam vždycky bylo. Jak je člověk dospělejší a dospělejší, tak ta dychtivost po štěstí z mládí se sice nezmenšuje, ale zato narůstá jistota, že jich bude za ten život no, málo – řekněme nemnoho. Takové ty chvilky letmého, příjemného potěšení, ty si člověk dokáže vypěstovat – když si koupí kytici žlutých růží, nebo stojí nad krásným bylinkovým záhonem, nebo se mu do náručí vrhne prima vnouče a tak; ale to Velké Štěstí – toho je moc málo.

  10. Paní Blance Ulaherové děkuji za překrásné fotografie, ale jinak jsem měl na mysli odkazy nikoliv http…atd., ale pomocí normálního lidského slova třeba »Blanka« bez jakýchkoliv HTML a http://… jenže to zřejmě technicky v komentářích blogu nejde…

  11. Honza Marek wrote (už zase, chlap jeden) Naďo, každý, kdo se vrátí na stará místa svého mládí po mnoha letech je zklamán. Vím jedno: Člověk se nechce vrátit jen NA MÍSTO,ale DO DOBY svého dětství či mládí. Ale ta je neávratně pryč. Sám jsem to poznal, když jsem po 60ti letech spatřil můj rodný domek. Vypadal stejně, a přece byl jiný. Vzpomínám na leden 1945. gestapo přád ještě blbnulo a přišla kachna, že dělají šťáru po domech a hledají kompromitující materiál. Můj otec s pomocí celé rodiny vyklidil půl své knihovny, kde mněl tolik knih, za které by šel do koncentráku. Tak jsme je naházeli do takové dutiny ve střeše, kde by nikdo nic nenašel. Gestapo nakonec nepřišlo, už mělo jiné starosti, ale my už jsme tam ty knihy nechali. Jinak bychom musili rozbourat střechu. Po těch zmíněných šedesáti letech jsem se na dům šel podívat a zafňukat si. Mladí majitelé mně pozval dál. Všiml jsem si z brusu nové střechy. Jářku:"To je nová střecha?" "Jo" vece majitel, "už to bylo potřeba, byla tam ještě ta původní" A já se hned zeptal, zdali tam nenašli někde nějaké staré knihy. "Ale děte, našli, a byli jsme překvapení. Byly ožrané od myší a zašlé prachem" A tak jsem jim vyprávěl tu příhod s gestapem. Oni litovali, že všechny ty knihy vyházeli, mohli by mi nějakou dát jako vzpomínku. Ta střecha byla vyměněna 3 týdny před moji návštěvou.Je mi jasné, že o tomto Nadin blog není. Jen reaguji na její vzpomínku na Mýto. Jo a ještě něco k Češtině, kterou už žel zapomínám. Použil jsem zde archaického slova "vece" To je v přítomném čase. jak by zněl minulý a budoucí čas? Poradí někdo?

  12. Soudím, že jste, Honzo, nasadil brouka do hlavy onačejším češtinářům, než se schází kolem tohoto stolku. Nebudu si tady honit triko nějakým násilným ohýbáním jazyka a vyslovím svůj názor na staročeské sloveso vece (říkat, pravit) napřímo: Je tak staré, že když Josef Jungmann psal německy svou Mluvnici českou, považoval podle mě taková slova za archaismy. Čas od času se vyskytne nějaký poťouchlý autor, který ho použije, miloval ho například Jaroslav Žák, a národ zase má téma ke koumání. Pokud si správně vzpomínám, Žák ho použil také pouze přítomně „an vece“ a byl-li by nucen vyjádřit například minulý čas, použil by jednoduše germanismu „byv vece“. Prostě si myslím, že tak staré slovo se poněkud vymyká dnešnímu tvarosloví moderní češtiny. Ale někdo z odboru dějin českého jazyka na Akademii věd ČR by mě možná za tenhle názor klidně nechal upálit.Svou vzpomínkou na rodný domek v Čechách jste mně, Honzo, připomněl minulý čtvrtek, kdy jsem ve vísce svého mládí byl na schůzi družstva vlastníků pozemků. Dům a zahradu po rodičích, vlastně bývalou zemědělskou usedlost po prarodičích, historicky jeden z původních domů v centru obce, jsem před lety prodal (za třetinu odhadní ceny, kdybych to měl někde u Prahy, tak jsem boháč) i se zahradou a ponechal si toliko zemědělské pozemky, aby mně aspoň nějaká starost zůstala. Přítelkyně a spolužačka (zůstala v místě) se mě po schůzi zeptala, co to se mnou dělá, když jedu kolem našeho domu. Nemohla nějak skousnout mé tvrzení, že naprosto nic, možná malou úlevu, že se nemusím starat o takový rozlehlý barák (1 800 m2 zastavěných, 3 500 m2 zahrada). Chci tím jen říct, že jak tu sedíme kolem stolu, jsme každý jiný, já se například od dětství netajil tím, že tam, i když jsem jedináček a universální dědic, nehodlám prožít svůj život, čím jsem rmoutil rodiče a přímo k zoufalství přiváděl prarodiče, kteří by umřeli, kdyby se museli přestěhovat. Prostě jsem cítil, že tam bych šťastný nebyl. A dodnes mě venkov neláká ani jako místo odpočinku v důchodu. Jak potom mohu cítit nostalgii po místech mládí, když jsem takto mentálně vybaven?Já se od svého mládí a jeho příslušenství jaksi cílevědomě snažím odstřihnout třeba i tím, že nejezdím na srazy rodáků, abiturientů a spolužáků. Na té schůzi jsem byl po osmnácti letech poprvé a to vlastně jen proto, že z družstva na mě z objektivních důvodů přechází daňová povinnost. Právě pro tu naivní nostalgii, kterou tam bývá těch pár hodin prodchnutých, se nechci se svými známými z dětství stýkat. To byste viděl, jak se kolega z práce po deseti letech v jedné kanceláři zarazil, když jsem v nějaké diskusi o našem vztahu použil výrazu známý. Považoval se snad za mého přítele, či co. Ale to, že spolu trávíme čas v práci, že spolu trávíme dovolené, že se svými dětmi jezdíme na podnikovou chatu společně, ještě neznamená, že jsme přátelé. Příteli mohu svěřit nejen radost ale i strach, a komu strach nesvěřím, to podle mě není přítel. Dokonce by se dalo říci, že pro každou životní etapu si vybuduji jiný okruh známých, jiný životní styl. Vyhovuje mně to tak a nehodlám to měnit jen proto, že to mnohý z nich není schopen pochopit.Ale zároveň mně to nebrání se vypisovat ze vzpomínek na dětství a mládí, jenže je to všechno k nepoznání idealizované a stylizované, protože kdybych psal, jak jsem to tehdy opravdu cítil, vypadalo by to, že si stěžuji, a to by nebyla pravda. Přirovnal bych to ke vzpomínkám z vojny. To zlé časem vyprchá a vzpomíná se na pár okamžiků srandy pořád dokola. Na tohle je dobré číst si ve svém deníku, aby člověk nezapomínal, jak co cítil ve kterém životním období. A lituji, že jsem si ho nepsal už od dětství.

  13. Shodou okolností jsem narazil v Britských listech na tuhle idiocii:Kdo se zasní, ten žije mnohonásobněBoris CvekJedu tak do práce v autobuse (dopoledne po mé trase téměř nelze chodit pěšky, protože by se člověk udusil výfukovými plyny… lepší je to večer při návratu z práce), a tu si všimnu, že se všude seče tráva benzínovými sekačkami: za řevu, smradu a likvidace všeho živého, co v trávě mohlo ještě přežívat. Kde jsou mé vlčí máky, které tak krásně rozkvetly uvnitř betonové výstavby? Dnes je móda, že všechno musí být jednostejné, rovné, "upravené" a zahrádkáři sečou týden co týden svůj trávník, aby udrželi fádní tupost ploché zeleně bez květů a rozmanitosti. Kolik energie, hluku a smradu to jen stojí! Člověk se ani zasnít nemůže. A z trávy se stává něco nežádoucího, odpadního.Kéž by se vrátily doby sečení kosou dvakrát během léta, nenápadné zvuky brousku otírajícího se o železo, vysekávání remízků a škarp pro potravu králíkům za zvuku vesnického klekání a za vůně čerstvě posečené otavy. Všude vrzání cvrčků a kobylek a nad hlavou hvízdající káňata. A seno! Jak voňavé, vznešené a ušlechtilé je seno, jak proniká chřípím a šustí v rukou! Seno schnoucí pod prudkým červencovým sluncem, aby dalo potravu dobytku v době, kdy sedlák rozlomí skývu chleba při štědrovečení večeři a venku mrzne až praští. Kdo se zasní, ten žije mnohonásobně.No řekněte, sekal ten člověk někdy třeba jen hodinu v kuse louku? Chodil za třeba jen hodinu za pluhem? Kácel a přibližoval ručně v lese třeba jen hodinu dřevo na otop? Každý venkovan, co ten romantický život na venkově zažil, autorovi tohohle blábolu beze slova vrazí facku a jde pryč.

  14. Honzo, k češtině já nic, ale to už jsi určitě poznal, že mám sice jazyk ve větách rozvitých, ale taky intuitivních, se stavbou věty se netrápím, můj jazyk je takový, že je vyprávěcí, jako (ano jako) bychom vedli řeči nevázané, takže u mě nejde o žádný jiný literární útvar než vyprávěcí.Jiří, máte pravdu, že snivé, nostalgické a šperkovaně dojemné texty vytváří převážně ti, kteří se KOCHAJÍ … a jinak ku změnám zahrádek v zahrady jsem již také psala, i když jen tak zlehka. Je to na samostatné téma …

  15. Nu, Jiří, tentokrát jsem na facku asi taky :-). Nevím proč, ale to týdenní sekání trávy všude kolem domku taky nemám ráda. Nevím, zda mi rozumíte. Uvedu příklad – starám se u našeho paneláčku o květiny. Přiměřeně je pleju, ale když tam vidím třeba mochnu husí nebo pampelišku nebo jiný kvítek (z pohledu ostatních plevel), tak je tam s radostí nechám. Nechci z toho kousku země mít upravený jednolitý útvar, ale živou přírodu, co si zamanula, že zrovna tam vyroste …

  16. Poezie venkova jaksi zmizí v okamžiku, když ve dvanácti letech dostanete na starost šedesát králíků a vaší nejlepší přítelkyní je kosa a nůše. Sekal jsem kopretiny, zvonečky, vlčí máky, bílé a fialové jetelové květy, jitrocel nebo pampelišky a celou tu pestrou krásu na jednu hromadu pro ty bestie nenažrané. Nenávidím venkov! Ale rozumím Vám velmi dobře, prostě máte ráda kytky stejně jako já mám rád rum.

  17. Když porovnávám diametrálně rozdílné názory pánů Borise Cveka a Jiřího Pospíšila, musím dát za pravdu oběma. Tak jako pan Cvek si říkám: "Kéž by se vrátily doby sečení kosou…" ale zároveň vím jaká to je dřina, zkusil jsem si to jednou v životě a za půl hodiny jsem byl totálně odvařený a už jsem si to nikdy nezopakoval. Kolem našeho baráku máme poměrně velký prostor zeleně a trávníku v péči města a když mě ráno vzbudí ta hrozná sekačka, tak bych střílel. Uznávám, že je to krásný a pohodlný vynález ve srovnání s kosou, ale proč to musí dělat kravál jako stovka pneumatických kladiv, které se stále blíží a vzdalují a nebere to konce!? Být vynálezcem, tak vynajdu bezhlučnou sekačku, pana Mountfielda pošlu k Brdíčkům a ještě na tom vydělám…

  18. Ještě jednou, trochu jinak. Ani tak mi nejde o poezii venkova, žiju větší polovinu života ve městě a mám to tu moc ráda (a na chalupu jezdím s opravdickýma úzkostma), jako o tu jednotvárnost, kterou všichni na chalupách a domcích a kolem paneláčků pěstují – čili konkrétně nejsem příznivcem anglického trávníku vždy a všude, miluju, když je někde neposečená louka nebo zahrada (resp. se poseče jednou za čas) nebo zůstane neposečený třeba jen kus země v posečeném dvorku či zahradě; mám ráda kopřivy (přiměřeně přiměřeně) a podběl a akáty a břízy (což je vše plevel – přiměřeně přiměřeně) a tak. Prostě nemám ráda nalinýrovanou stejnost. Svého času jsem se podepsala v Benešově pod petici, kdy na náměstí jsme se snažili zachránit stromy, které byly dobré a zdravé. Neuspěli jsme, v rámci jednoty byly vykáceny všechny stromy a zasazeny všechny stejně "staré", aby to bylo pohlednější. No, je to poohlednější a jako když střelí, prostě i ty zdravé šly v rámci jednotného konceptu pryč. tak jako v přírodě vedle sebe roste a zaniká mladé i staré, tak by to mohlo být i na tom náměstí, no, už kecám, což …

  19. Tak dobře, moji milí, nedá mi to a na toto téma, které se zde vyrojilo napíši svůj pohled. Nebudu se moc od Vás lišit, ale trochu to rozvinu :-))

  20. Mirko , nekecáte, cítím to stejně. Unifikovaná zeleň, pár tújí, zeravů, mulčovací kůra, kytky v nádobách…jedna zahrada jako druhá…Ovocné stromy, zákrsky, stejná odrůda, stejná chuť..bazén, posezení pod slunečníkem….jako z katalogu.

  21. Vítám Vás, Ivano, v naší dobré společnosti. O zahrádkách a zahradách a nejen o nich, je moje nové povídání, snad se Vám bude líbit.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s