Čtvrtek 27.5.2010 – Homo nostalgiens

Člověk je asi nejlínější tvor pod sluncem, protože si své pinožení za potravou jako takovou i duševní zjednodušuje, jak může. Myslím si, že je dokázáno, že jen líný jedinec vynalezl kolo a od toho byl už jen krůček k věčnému ubližování přírodě kvůli svému blahu. Na toto téma bylo napsáno už nemnoho esejí, vědeckých pojednání a dost možná i básní, takže jenom okrajově, abych se přemostila k tomu, o čem chci vlastně psát. Zatím co naši předkové drželi v ruce kosy, srpy a hrábě, aby si pro svoji domácí zvěř udělali zásoby na zimu v podobě usušené trávy na čtyři písmena, dnešní člověk zrušil nejdříve ta zvířata a pak potřebu zaopatření se senem na zimu. A aby se tak moc neunavil, tak už mu nestačila jen další vývojová etapa v podobě sekačky, za kterou kráčel, ale rovnou sednul na svůj multifunkční traktůrek s výměnnými nástavci, z nichž ten jeden seká a ten druhý tu posečenou trávu vysává. Přirozený koloběh je v háji, ta domácí zvířata nám dala nejen své maso, ale za života i bobky a slepičince na hnojení a práce pak hlavně pevné tělo bez celulitidy.

Dnešní homo sapiens se vyznačuje zejména krněním dolních končetin, vyztuženým zadkem a hbitými prstíky k ovládání knoflíků, čudlíků a dokonce jen dotyky plošek, které za něj spustí téměř všechnu práci i zábavu. Také se vyznačuje zvýšeným výskytem brýlí, i když ti bohatší brýle nahrazují laserovými zásahy. Tento člověčí druh se asi začlení do vědeckého zkoumání s názvem Homo acediens (člověk líný), byť i tento druh bude mít své podskupiny, jako třeba jedna z nich – Homo nostalgiens, nebo-li člověk nostalgický.

Člověk nostalgický vzpomíná s dojetím v oku na to, jak se jeho prarodič plížil na panské se srpem, aby mohl dopřát ušákům ten nejsladší jetelíček, na poli pak sbíral klásky pro slepice, kosou ožínal příkopy a sušil a převracel hráběmi seno, které svážel do svého hospodářského příbytku. Člověk nostalgický byl v té době člověk chráněný, protože byl ještě dítě, takže i když přikládal svoji drobnou ručku k dílu, tak to byla pro něj spíše zábava než práce, kterou bylo nutno dělat tak, jak bylo zapotřebí. Vidí se, jak dostává pár slámek a hrneček s mýdlovou vodou a vyrábí nádherné bubliny, kam se na ně hrabe dnešní bublifuk.

Vzpomíná, jak mu roztomile drkotaly zuby, když ho vezli v žebřiňáku na pole stavět panáky či co a kola nadskakovala nad každým kamenem a vyjížděla každou prohlubeň. Člověk nostalgický vzpomíná s dojetím, jak ho stavění panáků, či co brzy omrzelo a tak si šel lehnout do stínu na mez, kde spucoval krajíc chleba s máslem, manu nebeskou, kterou už nikdy nezažil, kampak s dnešním chlebem a máslem … a zase cítí vůni pole smíchanou s vůní potu lopotících se ve slunečním žáru, zatím co on sám hleděl do nebe a přemýšlel, zda má jít domů pěšky nebo se povalovat na mezi až do odjezdu ostatních a příště už nejel.

Dnešní zahrádky se změnily na zahrady převážně vybetonované nebo vydlážděné ozdobnými dlaždicemi, místo růžového loubí s houpačkou se skví krbová sezení, místo altánků jsou kryté bazény a místo kopretin, zvonků, zaječích hubiček a omamně vonících karafiátů se zelenají tůje, v lepším případě alespoň růže. Správná zahrádka měla své mrkvovo – kedlubnové záhonky, nesměla chybět cibule a česnek, petrželka do polévky.  Téměř všechny zahrady jsou si podobné, všechno je jak podle pravítka, vše jasně září barvami, je vycíděné, a baciluprosté … 

Svůj prostor v zahrádkách či lépe, na dvorcích, měly vyhrazeny slepice a králíci v kotcích, které vlastnoručně vybudoval hospodář, hospodář, co měl kůlnu plnou zajímavých věcí, jako na příklad různé mazničky, olejničky, kleště a kleštičky, dráty a drátky, špunty a špuntíky, a tisíc nedefinovatelných věcí společně s hřebíky a šroubky, konví s ulomeným uchem a podobně. To bylo panečku dobrodružství, když zapracovala fantazie a do hry se hodilo všechno. To potom hospodář sakroval, kam se mu ztratila ta šikovná lajsnička a destička, co zrovna potřebuje. Jakou může vzbuzovat v dětech fantazii regál plný umělohmotných krabic, krabiček, dóz a dóziček, skořepinových kufříků s nářadím převážně elektrickým, vyrovnaným v tak uklizené dílně, že by se ta dílna dala zaměnit s obývákem? 

Člověk nostalgický vzpomíná hlavně vůní a přírodních zvuků, které vydávaly slepice, mouchy, ptáci a jiná havěť. Já jsem vůni venkovské stodoly, kterou už v normálním světě nenajdete, zažila ve stodole v Přerově nad Labem, ve skanzenu. Byla jsem z toho úplně jurodivá. Rázem jsem se ocitla proti času a stála jsem tam najednou v trenkách, tričku a teniskách, s mašlí ve vlasech … 

I to slunce tenkrát svítilo jinak, tepleji, tropická vedra nás nesužovala, mraky se honily jen navečer, abychom se mohli co nejdéle vyblbnout na plovárně a za tím účelem bývaly také v tu dobu i bouřky. Den byl jen slunečný, když náhodou přeci jen zapršelo, byl to déšť teplý a hned se vyčasilo. No, tak dobře, nostalgikovy  pohádky, možná, že to tak přesně nebylo, ale skoro jo!

Ach bóže, člověk nostalgický to nemá jednoduchý, věčně slzí a posmrkává dojetím …

 

Reklamy

55 thoughts on “Čtvrtek 27.5.2010 – Homo nostalgiens

  1. Ale článok pekný, veľmi. Vytiahol mi z minulosti množtvo pomienok, či vlastne skôr pocitov. Ako to robíš? Vidíš mi do hlavy?

  2. Blanko, to se časem vyrovná…Jak to dělám? To já ne, to ty, určitě jsi také člověk nostalgický :-))

  3. Drahá Naďo, Vy mě přinutíte, abych po vzoru Marca Porciuse Cato Censoria, řečeného Cato starší, v závěru každé své vzpomínky na mládí pronesl svou slavnou větu „Nenávidím venkov!“ Jeho výrok „Ceterum (autem) censeo Carthaginem esse delendam“ – Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno, vešel, pravda, do dějin, ten můj vejde tak do téhle sekundy, ale nešť, já ho vyslovím.Vzpomínky jsou báječná věc a nemusí sloužit jen k odstartování produkce slzných váčků. Ba spousta vzpomínek je k popukání. Jak veselý a šťastný musel být můj děda, který byl čelným představitelem typických vesnických sběračů, kteří sbírali po ulici povytrácené matičky, šroubky, nýtky, drátky, hřebíky a jiné cennosti, které se v hospodářství vždycky použily. Někdy za mnoho generací, ale použily, i kdyby ke zpevnění břehu potoka, který nám protékal zahradou a jevil každé jaro nezřízenou touhu si z naší zahrady zase kousek sežrat. Například při výrobě další králíkárny se použila odněkud utržená a přivlečená stará cementem nasáklá prkna ze „šaluňků“, plná hřebíků. Ty hřebíky děda několik podvečerů opatrně vytahoval z těch prken, na kovadlince pečlivě rovnal a ukládal do krabičky. Jak rozveselený a nevýslovně šťastný musel být, když zjistil, že se mně je všechny podařilo až po hlavičku natřískat do jakéhosi pařezu, který na svou potupnou smrt rozštípáním a spálením čekal ve stodole.Ta stodola byla pro chlapečky vůbec rájem, takhle po válce tam byly všechny ty poklady uskladněné ve velkých podlouhlých okovaných kisnách od dělostřeleckých nábojů. U pětadevadesáti procent takto uložených předmětů děda netušil, k čemu kdysi sloužily, jen my kluci jsme věděli, že tenhle pojistný ventil od prehistorického stacionárního motoru je výborný ruční granát, určený k vyvolání úžasných kruhů na hladině tůně v potoku. Vlastně to byla svého druhu symbióza, kdy děda tu veteš tahal do stodoly a já s pečlivostí sobě vlastní se staral o to, aby stodola nepraskla ve švech. Vlastně si vzpomínám, že dokud jsme nevyhořeli a nezačali stavět nový dům na původních základech, v hospodářství se pracovalo toliko s použitými věcmi. Boty nebo opratě například děda opravoval koženými záplatami ze staré aktovky, moji zlomenou hokejku nebo lyže spojilo zdobné víčko či narovnaný plášť staré konzervy, zkrátka devatero řemesel, desátá bída, jak se říká. Babička dlouhá léta používala v troubě kamen k podložení pečících plechů kovovou podložku ve tvaru obdélníku s dolů ohnutými dvěma protilehlými okraji a s dvaceti děrami na horní ploše. Původně sloužila ta podložka v bedně k upevnění vajíčkovitých ručních granátů.Moje matka byla nemlich ten samý systém. Mé závažnější úrazy byly ošetřovány sulfonamidem a obvazy z plechových krabic UNRRA, i když jsem se narodil pět let po jejich dodávce do Evropy a první vážnější úrazy si mohl způsobit nejdříve za dalších pět let. Deset let prošlý zdravotnický materiál byl tehdy čerstvý a kupodivu zabíral naprosto spolehlivě. K popukání. A jak nevýslovně šťasten musel být můj otec, když jsem jeho nablýskané jízdní kolo, které si přivezl z rovinatého domova k nám do hor, podle mého názoru v našem kopcovitém terénu naprosto nepoužitelné pro svou váhu středního tanku (alespoň v mých očích), vyměnil za německý bajonet Gott mit uns. Maminčino dámské jsem jen odmašlil, tj. odmontoval blatníky, přední brzdu, nosič a podobné hlouposti, čímž jsem získal perfektního „teréňáka“, u něhož nebylo nutno jezdit v potupné poloze „pod štanglí“. No, měli ti Němci pravdu, Bůh se mnou, když se na to přišlo. Ale to už byl bajonet dávno vyměněn za objímku z pistole tehdy velmi populárního systému Browning. Nenávidím venkov!Ale nemyslete si, že jen venkované byli genetičtí vetešníci. Můj nebožtík tchán (O mrtvých jen dobře!) byl naturelem to, čemu by se dalo říci vetešník metropolitní. Když za socialismu se například spálila flexo šňůra k žehličce, bylo ji potřeba nikoli prostě koupit nýbrž sehnat. A když už se tedy sehnala, náš milý tchán je koupil zrovna tři. Jedna šla okamžitě do služby k žehličce a její dvě sestry byly pečlivě zabaleny do papírové krabice, tato pečlivě převázána motouzem a na ni byl přičiněn inkoustovou tužkou pečlivě kaligrafický inventarizační nápis: „Flexo šňůra, 2,5 m, 3×2,5 mm2, 2 ks.“ Takto mumifikované šňůry byly doneseny na půdu a tam s pietou navždy uloženy mezi statisíce a miliony jiných, jako vejce vejci si podobných krabic. Item lopatky na uhlí či smetí. S chutí jsem později otvíral ty krabice a prohlížel jejich obsah, protože například v krabici s nápisem „Kůže, odstřižky“ byly uloženy různobarevné pečlivě vystříhané jazyky ze starých bot. Na venkově nic takového nemohlo být uloženo, protože o jazyky bot, určených ještě k chůzi mezi záhonky, jsem se postaral já, neboť to byly skvělé kůžičky na výrobu praku.V krabicích na oné městské půdě bylo vše včetně tajných hříchů praotce Čecha. Když jsem to boží požehnání likvidoval co pozůstalost, bylo toho na dva tříapůltunové náklaďáky Praga S5T. Nemyslete, že v tom náš vetešník neměl systém a řád, například zbytky bužírek byly ve třech krabicích setříděny podle průměru od-do. Provázky naopak se členily podle délky a materiálu, použitého na jejich výrobu. Ale tohle jsou předměty, které použijete i v městské domácnosti. Leč tchán byl koníčkem i povoláním elektromechanik a tak si natahal z práce spoustu vyřazených součástek, z nichž pravděpodobně ve volné chvilce plánoval sestavit raketoplán. Myriády krabic obsahovaly použité a odletované odpory, kondenzátory, tranzistory a co já vím, jak se všechna ta propletená havěť bičíkovců jmenuje? Ale byly tam i letecké kukly s mikrofony, topná tělesa s odporovým drátem, velká sklenice s takovými těmi drobounkými bílými porcelánovými válečky, v nichž býval navlečen odporový drát v šamotových spirálách pravěkých elektrických plotýnkových vařičů. Co tam dělala krabice ševcovských floků, nevěděl zřejmě ani tchán sám. Můj švagr, jeho syn, naprosto vážně tvrdil, že tam existuje krabice s nápisem „Provázky krátké, zcela nepoužitelné!“ Nenávidím město!Vlastně jak tak přemýšlím o zahrádkách a zahradách, dvorech a dvorcích, ten markantní rozdíl mezi venkovem a městem je už smazán. Vesnice jsou sice ještě tvarem ulic křivolaké a mají návsi, zatímco satelitní moderní města jsou pravoúhlá a zplanýrovaná, ale zahrádky a dvorky jsou už takřka totožné, jak to správně popisujete. Zanikly typické stodoly a mlatevny, mlýny a jejich náhony, na jejich místě stojí sice původní stavba, ale má příšernou azurovou fasádu doplněnou o vikýře podkrovních místností a v nádrži po mlýnském kole plují japonští červení kapři. Ano, nemám rád venkov, město a hlavně lidi! A doufám, že je to z mého příspěvku znát!

  4. Dnes mám kvapíkový den. Za chvíli se odpojím a jdu do světa. Doufám, že zde najdu mnoho milých příspěvků, jako jsou od Blanky a Jiřího.Jiří, skončila jsem čtení Vašeho psaní s úsměvem a je mi zcela jasné co a koho máte rád a koho ne. Byla jsem zase na návštěvě na Vašem rajčeti, máte tam krásné historické foto z plovárny (lépe řečeno od vody). Ale teď k věci. Popisujete to, co už ta dnešní generace vůbec nezná. Dnešní generace jde, koupí, jde a vyhodí. Jedná se o výměnný systém. Ještě naše generace, tedy zejména můj muž je přesně stejný sysel se stejně šílenýma krabičkama, ale vzhledem k našemu malému prostoru, jsou jeho poklady všude, kde se objeví centimetr prostoru. Když si synek u nás dělal ze sklepa pokojík, byly vyvrženy na světlo boží naprosté šílenosti a hromady, které vyvezly. Ale to je už úplně jiné téma. Jinak si myslím, že dětství dnešních dětí bude jistě také slunné, ale bude postrádat právě tu tvůrčí fantazii, ktarou v dětech probouzely ty "krámy" a polodivoká příroda.Hezky jste to Jiří napsal!

  5. Ještě musím dodat spravedlivě, že ne všichni své zahrádky přeměňují na zahrady a mnozí kamarádí s přírodou …

  6. Tvoje nostalgie je známá, Naďo, taky si ráda o Tvých pocitech přečtu. A myslím, žes to popsala parádně. Mám-li říct pravdu, jsem okouzlená! S venkovem mám problém, můj vztah k němu je protichůdný, ale protože to úzce souvisí s mou osobou (mým osobním životem), nebudu to příliš rozebírat. Jen vzpomenu, co se mi stalo předevčírem.Kolem našeho paneláčku jsou rodinné domky, kde chovají někde králíky či slepice, krůty či kachny, dokonce donedávna i prasátko. No, a já jdu kolem poledne s vnoučkem Matýskem ze školky, povídáme si a nejednou Máťa říká:"Co se mu stalo?" V první chvíli jsem netušila, o kom nebo čem mluví. Pak jsem postřehla, že kokrhá kohout. Tak odpovídám, že nevím. A Máťa si odpoví sám: "Asi zaspal." Tak to jsem se teda rozřehtala …

  7. Krásný článek, Naďo, zastavím se u toho vynálezu kola. V+W napsali v písni "Civilizace" … Jednoho dne přišlo lidem za těžký, chodit líčit na mamuty jen pěšky, vypsali soutěž na vynález kola, netušíce co zla kolo vyvolá! Každý kolo chtěl, dal za ně co měl, ten co kolo vymyslel čím dále více chtěl! Dávali mu škeble, on chtěl pterodaktyla, cena kola hnedle závratná byla. Chtěl nejméně tisíc slonů a pět dinosaurů k tomu, všechno se mu zdálo málo, kolo čím dál více stálo. Až nakonec přišel na to, že chce za to kolo zlato, za kulatý zas kulatý – tak vznikly peníze, tak vznikl člověk bohatý a první krize…Taky se mi vybavil dřevník mého dědy, nebo také kůlna, kde se hromadily ony nádherné zbytečnosti, které by bylo škoda vyhodit. tam jsme také s mým bratrancem Pepou objevili při pohřbu dědy schovaný bubínkový revolver (viz: Dobře utajený revolver na mém blogu http://mirtoms1.blogspot.com/2007/10/utajen-revolver-reinhard-heydrich.html)…

  8. Mirko, tak to byl od vnoučka opravdu dobrý postřeh, je to bystrý klouček.Mirku, díky za V+W, tohle zrovna si pamatuji velmi mlhavě a ta vaše příhoda je napínavá …

  9. Mirka to napsala i za mě, teda myslím tu její první větu. A ten skanzen v Přerově je parádní! Taky jsem tam byla jako ve snu, nemohla jsem se tam toho všeho nabažit. Myslím, že se tam budu muset zase podívat…a Mirek mi zase vyvolal vzpomínku na mé rodiče, slyším je v duchu, jak tuhle písničku zpívají z plna hrdla…

  10. jo, začetla jjsem se do Kamily hned v autobusu a taky dneska při snídani, ale musela jsem přestat, protože bych si rozmazala namalovaný oči…

  11. No a bude hůř, Zuzko, ale taky bude i legrace, napětí a vůbec, však uvidíš. Moc se mi včerejší křtění líbilo, měla jsem z toho moc hezký dojem.

  12. Ach, pane Jiří, po přečtení vašeho psaní jsem zjistila, že se mně na tváři usadil úsměv…Díky za to. Nenapsal jste nějakou knížku?:-) Ráda bych si ji koupila.Nado, jak víš z FB, stodoly, to je moje a půdy…zažila jsem to stejně, ale ve skanzenu v Přílepech..Nejraději bych tam v té stodole zůstala a jen nasávala…Podotýkám, že vůně a s nimi spojené vzpomínky…Bylo to, no, nádhera.

  13. paní Ivano, je dnes krajně pošetilé knihy psát, protože lidé posledních dva tisíce let už nemají čas číst, proto já své knihy vyprávím, nechávám se popohánět nedočkavými posluchači a hraju si s nimi na kočku a myš, kdy kočkou je moje bloudivá huba a myší jejich pošetilé přání vyposlechnout příběh celý a stručný

  14. Ale Jiří, třesky plesky lenocha, příští týden sem hodlám umístit bombu a Vy mi to nemůžete ani omylem okyselit :-)))).

  15. "Všude je plno úplatkářů a korupce. Děti nedbají příkazů svých rodičů. Kdekdo se pokouší psát knihy. Je nepochybné, že konec světa se blíží." Záznam na asyrské destičce, asi 2800 př. n. l.ale Vy víte, že si Vás jen dobírám, jak spáváte, takhle v očekávání? Já, když někdy nemohu spát, vyprávím své posteli tak strašidelné historky, že jednou mně utekla až do sklepa a tam se zamčela ve staré dubové almaře

  16. zamčela, jaký odporný moravismus, zamknula, pochopitelně, a víte, kdo mě na tu chybu upozornil? No přece ona, moje moravskoslezská dvojpostel!

  17. Já bych si čas udělala…i když je pravda, že času, je nějak čím dál míň… že by to bylo tím, že mně je čím dál víc?

  18. Jiří, vcelku spávám jakž takž, přiměřeně svému věku. A v očekávání jsem tak dlouho, že se asi ten správný efekt nedostaví. Radost mít budu, ale ne už takovou, že bych poskakovala po pokoji jako šílenec .-)))Ivano, http://jiripospisil.blog.idnes.cz/. Tak a teď si udělejte čas :-)))

  19. Naďa: No to je krása, před sedmou reakce, je vidět, že Vaše kavárnička se probouzí s ranními zpěvy domů se vracející mládeže, co lidé bez hudebního sluchu vydávají za zpěv ptactva, já si ohřívám kouzelnické vepřové párečky a co nevidět se do nich pustímIvana: Staré čínské přísloví praví "Dostaneš vše, po čem toužíš, nešťastníku!" a vidíte, jak je platné? Jen projevíte přání přečíst si pár mých slov, dobrá přítelkyně Vám sežere nůši času odkazem na 377 stránek textů samolibého a nesnesitelného autodidakta, který si na papírky opíše český slovník, zamíchá to v klobouku, vytáhne jich deset a k těm vyvoleným přidá pár stovek úplně jiných, naprosto s nimi nesouvisejících, a lidé jako Naďa ho za to ještě chválili, naštěstí je ten čas už pryč, bůh nám žehnej

  20. Jiří, tak vepřové párečky, pokud jsou vyrobené a tak dobré jako Stejskalovy z Chotěboře, tak to je labužnická trefa. A já: Sice jsem v 6 hodin vstala, ale jen abych se nasnídala, pak ještě na dvě hodinky ulehla a spala :-))).

  21. tak tohle byly Mahdalíkovy z firmy VOMA, co se v ní před asi dvěma týdny rozplývalo to čuně televizní kuchař Pohlreich, samozřejmě nesou hrdý titul klasA jako asi dalších patnáct výrobků téhle firmy, co se pokouší udržet kvalitu i když roste produkce, mají skvělé Božkovy klobásy, ohromující tlačenku a bezkonkurenční telecí paštiku, vlastně se dá u nich koupit celá produkce i když je všechno dosti drahé, ale je to kvalitka, tady máte na tvorbu slin odkaz: http://www.vomaub.cz/

  22. Ta firma VOMA vypadá opravdu lákavě, ale co může obyčejný Pražák dělat, když je fajnšmekr a v celé Praze nedostane kloudnou uzeninu? Má se sebrat a jet do Uherského Brodu pro 10 deka šunky? Ach, jo! S tím ranním vstáváním, Naďo, Vás odivuji i nechápu současně. V 6 hodin vstát a nasnídat se – to snad není možné! V šest hodin ráno Vám přece ani ta nejbohatší snídaně nemůže chutnat! To až tak v 10! Ale, proti gustu žádnej dišputát!Dnes ráno, právě u snídaně, mne rozchechtal pan Rosák v radiu. Ten vtip Vám musím přetlumočit: Zloděj se v noci vloupe do bytu, jehož majitelé tvrdě spí a najednou se ozve pronikavý hlas papouška: "Roko tě vidí!" Zloděl mu hodí deku na klec se slovy: "Tak a teď drž zobák, teď mě Roko nevidí!" Do toho se ozve: "Roko není papoušek, ale Pit Bull!"…

  23. Jiří, jestlipak ta firma dováží někam do Prahy? Moc jsem ten odkaz nestudovala, jen jsem se podívala na výrobky. Mirku, když Vám ráno o 1/2 6. strčí denní tisk do schránky, což rozzuří naší Elu, protože jí zase sahají na její dům a ta začne štěkat a vrčet jak o skončení světa, tak se prostě probudíte. No a já jsem se po půl hodině převalování vydala na snídani. Já jsem totiž z těch, co jakmile ráno proloupnou oko, myslí na snídani, která je ale o mnoho skromnější než ta Vaše, protože brzy obědváme a to Vy zase ne.

  24. kdepak, žádná Praha, to je lokálpatriot, ten potomek Mahdalíkova řeznického rodu, ovšem je pravdou, že kdyby se rozhodl zřídit pobočku ve velkém městě, asi by ty polodomácí technologie musel opustit a bylo by po řezníkovi Mahdalíkovi, jen by přibyl další milionář Mahdalík, zásobující velkoprodejnypro lopenickou slaninu jsem vážíval cestu z Uh. Hradiště do Uh. Brodu, dokud nezřídil pobočku v UH a nelitoval jsem, já vím, že v Praze je patnáct kilometrů za rohem, ale u nás je to v cizině, tak byla dobrá, že jsem pro ni jezdil do ciziny, neb tam se mluví jiným nářečím než u nás, tady je to skoro v každé vsi, jako kroj tak i nářečí, cizinec ho nejspíše vnímá jako jediné, ale my rozdíly slyšíme a na místě trestáme, proto jsem musel mluvit brodsky a ne hradišťsky, a když jedu až do Rudic, což je už na luhačovickém Zálesí, tam musím ještě přitlačit na nářečí, protože tam by nerozuměli řeči našeho kmene už vůbec a dostal bych zboží jako pro cizince (doufám, že je všem jasné, že nikoli lepší)

  25. Teda, přidám se k tématu, když smutním u voleb :-), neb to mí Zelení projeli na celé čáře… Výborné uzeniny z Uherského Hradiště (firmu jsem zapomněla) prodávají v MUkařově, kousek za Říčanama, mají tam u silnice takovou malou dřevěnou prodejničku. Na kostelecké silnici, pro upřesnění, kousek před takovým obchodním centrem.

  26. Ale já jsem zatoužila po knize, po papíru v ruce, po čtení v posteli…to je ta pravá radost a potěšení….

  27. Ivana: ale já čtu v posteli a nikoli knihu, mám takový plastikový udělátor z IKEA, vypadá jako plastové kuchyňské prkénko, kterému někdo ohnul jednu stranu nahoru a druhou dolů, tu první asi dva centimetry, tu druhou tak deset, z profilu je to takové nepodařené Z, no a to Z se položím na břicho, na tu nejdelší spojnici položím notebook, nasadím brýle a čtu jako zběsilý, pravda píše se blbě, protože je krásně vidět na display ale hůř na klávesnici (neumím poslepu), ale od toho je křeslo, mám totiž u křesla a postele permanentně připojené adaptéry s napětím, abych nemusel zdroj přenášet, signál s internetem po celém bytě zajišťuje router, takže kdybyste mě chtěla na skype vidět třeba v koupelně, nic není problém o)))jak říkám, mám v posteli knihovnu, kino, noviny, přátele, sport, studium, ale převážně spánek, protože jsem pravděpodobně již v terminálním stadiu, kdy dokáži i pro sebe překvapivě usnout jako špalek nad hard core porno stránkou 😉

  28. Mám povznesenou náladu z toho, jak jsme se včera zbavili toho pupkáče Paroubka! Nechci zatahovat do této krásné společnosti politiku, ale tohle jsem tu musel zvěčnit…Jinak bych chtěl poprosit paní Ivanku, aby se nestyděla a ukázala nám svou tvář, tady to není anonymní blog jako většinou jinde, ale společnost slušných lidí, kteří jsou k sobě přátelští a proto není třeba se skrývat za aparát…

  29. Mirku, zkusil jste řezníka "Karel Dík" v Malešicích? Je na Počernické, přímo na zastávce autobusu "Na Palouku."

  30. Nojo Mirku, když já pořád zapomínám na ty rozdílné vzdálenosti. My jsme například byli včera na večeři ve Victorii, což je nějakých 60 kilometrů. A ani nám to nepřišlo zvláštní; děláme to často – vždyť to je necelá hodinka …

  31. Jiří, po přečtení popisu vašeho postelového zařízení mě hned napadl ještě jeden srovnatelný koumák, Wallace & Gromit. :-))http://www.youtube.com/watch?v=ozzjOQFOKt0&feature=relatedMirku, je-li to Vaše přání…:-)

  32. Mirku, já taky vážně myslím, zda bys nezkusil ten nákup v Mukařově, taky se to dá hravě zvládnout městskou, já tak jezdila roky, sice za tátou, ale tam jsem se vždy zastavila …

  33. Bravo, Ivanko, já jsem sice měl na mysli jen portrét, ale dobročinnosti se meze nekladou! Jak jsem si vydedukoval, tak jste asi jako fotomodelka Čedoku lámala srdce všem turistům. Začínám litovat, že jsem v emigraci jezdil na dovolenou s Neckermannem…Milá NULI, díky též za tip a budu se příležitostně v budoucnu na tyto cíle zaměřovat…

  34. Škoda, že já se stále nemohu na ta videa podívat. Javascript je povolený, nová verze flash playwer nainstalovaná, modem restartován, pécéčko restartované, celý den zde bádám, hledám porady a nic. Je to k vzteku. Co můžu mít blběěěěě)?

  35. nada> pak už jen antivir, nic jiného mě nenapadá, než že by se ti dva neměli rádi, ale moc bych na sebe nedal, já programy posuzuju jako lidi a dokonce si s nimi povídám, takže kdoví, jak to s tím Vaším PC, a ještě mě napadá, jestli náhodou nemáte nainstalovaných víc flashových přehrávačů a ony se nemohou dohodnout, který se má spustit s Vámi ;-)))chtěla byste, abych Vám popisoval, co na kterém videu je?

  36. rád bych vám oběma a vlastně komukoli z čtenářů ta videa popisoval, jenže, velikánské makované vypečené JENŽE, Nada je postižena nepřehrávačem a má-li někdo z blízkých v něčem velikou smůlu a neštěstí, není na místě se smát něčemu jinému

  37. Jen Jiří popisujte, hezky se bavte, vezměte si ještě koláčky, přijdu později, musím dát instrukce v kuchyni :-)))

  38. http://www.youtube.com/watch?v=zU-qXnJe1Hotak na tomhle videu se vedou dva krásní mladí lidé za ruce, prochází kaštanovou alejí a on se jí ptá: "Miláčku, slyšíš jak tluče slavík?" A ona je vzdychne a přitulí svou tvář na jeho rameno. Následuje dlouhý záběr na velebné svícný rozkvetlých kaštanů a v dálce zaštěká pes. Ona polekaně vzhlédne, on pátravým zrakem pročesává krajinu. Štěkot se blíží a kamera švenkuje z větví kaštanů na pískem vysypaný chodník, ztrácející se pod liánami smutečních vrb. Slyšíme hučení vody v jezu na řece a pes štěká už docela blízko. Náš pár se uchopí za ruce a běží po pěšince k jezu. Náhle pes táhle zavyje a štěkání zmlkne, jen jez dál zpívá svou monotónní píseň. Mladí lidé pozorně prohlížejí zpěněnou vodu pod jezem, když se v oparu objeví psí ucho. Zplihlé. Neživé. Dívka se prudce otočí a zavrtá svou tvář mládenci do svetru: "Strašné, to je strašné," opakuje několikrát za sebou. "Neuměl plavat," ušklíbl se mladík, škoda ho. "Já mám psy náhodou také rád," pohladil dívku po vlasech, "ale musí se dát hodně česneku! No ale tenhle už je pryč, jeho pán bude smutný a já hladový," objal něžně dívku kolem ramen a odvádí ji pryč. Kamera přejíždí do koruny stromu, kde se nahlas směje statná samice geparda s roztrženým obojkem v tlamě. Obraz ztemní.

  39. Tak to tedy Jiří, hezký pohádkář. Z vetché babičky si dělat šprťouchlata… VIDEO mi totiž už JDE!. Jsem prostě nejen vetchá, ale i šikovná!!!Počítání oveček od Ivany – výborný!

  40. ano, plyne, nevěřte tomu, kdo nabízí pomoc, to šlusčíslo největších egoistů, když totiž zjistili, že se nezachrání sami, nabízí záchranu jiným

  41. Mirku, možná je mi ta holčička podobná, ale na fotu nejsem. Dokonce ani nevím odkud a kdo na fotu je. Jednou jsem v antikvariátě koupila za malý peníz 3 fotografie, že se mi moc líbily, no a tato je jedna z nich. To víte, nostalgici, nevědí roupama co by dělali …

  42. To od Vás není, Naďo, hezké, že Mirkovi lžete. Mně jste přece tvrdila, že jste na té fotografii dokonce dvakrát, a to třetí zleva a třetí zprava. Mirek teď bude zmatený a začne pátrat ve vaší minulosti. A je jisté nebezpečí, že se dopátrá až ke kočovným kmenům.

  43. Jiří, připomněl jste mi historii fotografie cikánů z Mejta, konkrétně mé cikánské kamarádky Berty z ulice v Mejtě. Na fotografii jsou poskládány osoby, které nejsou jedna rodina. V ulici kde bydleli moji prarodiče byl fotograf pan Lukeš a určitě jim foto vyrobil zdarma, kde by na to vzali. Fotografování určitě zosnovala matka dítěte (ta starší žena), které sedí na jejím klíně a ostatní osoby se přidaly jako křoví. Ještě teď si pamatuji, že ta matka byla nekritickým obdivovatelem svého dítěte, o kterém stále prohlašovala, že se vymyká obyčejnosti své rasy (nějak jinak to interpretovala) a je tudíž krásné a neobyčejné. Zřejmě proto přesvědčila pana Lukeše, aby je vyfotografoval. Vedle ní sedí Giska s malým bratříčkem na klíně. Vlevo na fotu stojí malá Gita, vzadu vykukuje Berta. No a moje škodolibá sestra vždycky vyhlašovala, že jsem já ta Gita a já jsem podstrčené cikánské dítě :-))). Někdy měla docela smysl pro humor. Zde odkaz na foto: http://www.brutt.estranky.cz/stranka/jak-to-vidim-dnes____

  44. Já se hlásím k tomu, že jsem člověk nostalgický. Naštěstí mám na co vzpomínat. Mládí na dědině s nutností přiložit ruku k dílu, když maminka musela odpoledne do teletníku. Dopoledne stačila uvařit oběd, který byl mocným lákadlem nás mlaďochů. Až teď obdivuju, co všechno lidi stihli. Přesněji řečeno, co museli stihnout. Dokonce i dětí se tenkrát rodilo víc. No jasně, nebyla televize a hovadské násilnické americké seriály. Dnešní děcka odchovají nesmyslná vymyšlená padíla a další generace budou trpět stresy, protože život takový není. Je to začarovaný kruh.
    Štěstím pro nás důchodce je možnost blogovat, číst o životě lidí. Dokonce se k tomu hlásí i mladí autoři. V tom vidím spravedlnost. Získali informaci, že i tak se dá žít, a dali se do toho. Proto můžeme poznat tolik příběhů lidí. Proto se můžeme svěřit se svými troškami do mlýna. Naštěstí. Budou přibývat i mladí?
    Budou – věřím v to.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s