Pátek 14.5.2010 – Tati Barone, už aby to bylo za námi!

Bodygardi, kteří mají na starosti ochranu světově proslulých osobností, vůbec netuší, že se Prahou, tedy její okrajovou částí belhá denně jejich konkurence, tedy bodygárdí babka. A to jsem, heleďme se koukejme se, já. Ostrým zrakem za dopomocí dioptrií sleduji okolí na vzdálenost několika metrů, zrovna tak jako Ti profesionální, co sledují i střechy, což já nemusím. Jdu ulicí a můj zrak pátrá po okolí přesně tak jako vidíme ve filmech.

Pátrám, kde se co šustne, hlavně kde se šustne nějaká osoba, či nesympatická fenka a co je vůbec nejhorší – nenáviděná kočka, abych mohla rychlostí blesku popadnout vodítko, které se volně plácá na chlupatém hřbetu Ely a zabránit konfliktu, možná i dopravní nehodě. Potkáme sto a jednoho člověka, kterého Ela v pohodě mine, ale tomu stodruhýmu by nejraději skočila po krku a dává to znát zlým vrčením a štěkáním. Nepřišla jsem na to, co je spouštěcí ventil této psí nenávisti, jedině snad, že jí prostě ten člověk nevoní. Ještě mně nikdo nevynadal, protože ji zdatným hlasem okřikuju a mydlím vodítkem přes zadek. Už se to lepší, ona ví, že to nemá dělat, ale pokaždé to ještě trochu zkusí.

Naše současné procházky jsou zpestřovány hlásnou troubou z aut, ze kterých se dozvídám nevídané věci, že když zvolím tu jistou, mimořádně nejlepší stranu, nastane ráj na zemi. Vůbec je zvláštní, že zrovna letos na jaře všechny strany prozřely, ví co je špatně a co je dobře a vůbec není dobře na jiných stranách. Je zvláštní, že dosud ani ťuk, že nikdo nebyl schopný zrušit korupci a teď to slibuje, že si nesmíme dovolit chyby i když se dosud rojily jak včely z úlů, každá z těch stran to s námi myslí nejlíp a každá z těch stran to, jak to zařídit to samozřejmě taky ví nejlíp.

Vyžehlené a skoro všechny obličeje rozzářené úsměvem, na nás shlíží z barevných bilboardů a člověk by snad zamáčkl slzu dojetí, jakou to máme elitu národa, že nevíme koho z těch nezištných politiků vybrat dříve, když pro nás, občany to myslí nejlépe. Pilně jako včelky dělnice obíhají náměstí a jiná zajímavá prostranství, aby nám to všechno mohli vysvětlit, abychom nemuseli tápat, kdo nás lépe postrčí k těm zářivým zítřkům a naopak jak ti druzí, co totéž slibují za rohem, nás přivedou do pekel.

Co jsem na světě, stále mně někdo slibuje zářné zítřky, hlavně pro naše děti. Když už jsme je měli (tedy ty zítřky), podle pana Milouše Jakeše skoro na dosah, přišel velký třesk a jelo se na novo. Dnes zase poslouchám, co mám dělat, abych se jich dožila, hlavně naše děti, ale sami politici dělají všechno pro to, aby ty zářné a šťastné zítřky měli pro sebe, už dnes. A také se jim to daří. Když se ohlédnu na to dvacetiletí, tak je to jeden úspěch.

Nejvíc se bavím nad tím, jak si lidi zasílají návody jak nejlépe a koho volit. Třeba zakroužkovat ty 4 odzadu nebo nabízejí analýzy jak dospět k té jedné z nevětších stran, jak není možné volit ty malé strany, je škoda hlasů a tak je nejrozumnější volit jen ty velké nebo ba naopak, volit ty malé, aby se konečně dostaly do parlamentu. Nejzábavnější jsou ti čtyři odzadu. Kdo tohle vymyslel, to byla hlava. Ale myslím si, že to vymyslel jeden nebo několik z těch čtyř odzadu. Proč jsou u těch stran takoví odborníci vzadu? Jsou to zneuznaní odborníci nebo Ti nejrovnější?

Straší se staré babičky a dědečky, že když nebudou volit v zájmu svých vnuků (ale kterých, že by všichni vnuci a vnučky volili jednu stranu?), tak že už ty vnuky neuvidí, zkrátka letošní jaro je jaro akční, akčnější zde bylo snad jen v roce 1968, to se jmenovalo pražské. Tak tohle jaro si myslím, že by se klidně mohlo jmenovat a taky vejít do dějin jako jaro agresivní.

Jednou za čtyři roky nás potřebují k tomu, abychom je nezklamali a je podrželi. Ještě před skončením lovu dušiček na svoji podporu už kují pikle kdo s kým a kam, kdo se propadne a kdo vylétne k politickým výšinám.

Ale co to plácám, samozřejmě kdo zvítězí, aby mohl dnem i nocí a do roztrhání těla sloužit svému lidu a ty zářné zítřky jim přiblížit. Jo, volme je, volme novou elitu národa! Lidi, klídek, volte podle svého, co a koho chcete Vy, konec světa fakt nenastane, když se rozhodnete podle svého, tak jak to cítíte Vy.

Tati Barone, už, aby to bylo za námi!

Tak tohle je nejlepší vtip ODS. Kdopak asi ten hazard, hledící na nás na každém kroku, dosud v Praze povoloval? Kdopak asi dosud tvořil a odsouhlasoval zákony?

Pondělí 10.5.2010 – The young ones

 

Slovo marihuana ve mně vyvolává představy zločineckého podsvětí s pochybnými podniky (česky řečeno – pajzly), zahulené kouřem z marjánky, které hulí postavy s násilnickým výrazem v obličeji, nemravné děvy a vůbec různě pochybné existence. A vida, budu muset revidovat své představy:

MIAMI (USA) – Konzumace marihuany u seniorů ve Spojených státech výrazně stoupá. Vyplývá to z průzkumů úřadu pro zneužívání drog a pro duševní zdraví, který hlavní důvod vidí v tom, že do důchodcovského věku nyní přicházejí takzvané květinové děti 60. a 70. let.

Je mezi nimi i osmaosmdesátiletá Florence Stiegelová, která kvůli artritidě trpí bolestmi v zádech a v nohou a při chůzi se opírá o hůlku. Marihuana jí prý pomáhá podstatně víc než jakékoli prášky na spaní a ona nechápe, proč by si člověk v jejím věku nemohl "dát jointa". Hezky strávený večer pro ni znamená sklenici červeného vína, výtisk The New York Times, poslech vážné hudby – především Bacha – a dýmku marihuany.

Vypadá to, že jsem na tom podobně jako Florence, jen s tím rozdílem, že jsem o dost mladší, místo červeného raději bílé, místo The New York Times čtu raději knížku, místo Bacha raději Beatles a o hůlce začínám vážně přemýšlet. Myslím, že to mezi námi nejsou tak velké rozdíly, abych se nezačala pídit po marihuaně, protože bych ještě ráda běhala světem po svých a ne v kolečkové židli. Ibalgin je mi na nic, nezhubnu a nezhubnu, možná kdyby mi někdo rozbil pusu, tak co s tím? Jedině marjánka mě postaví na nohy. Možná mně to zlikviduje vodu z kolena bez kuchání. Prý se někde rozdávaly seniorům (příšerné pojmenování pro nás starší) semínka a návody pro pěstování. Zase jsem nebyla ve správný čas na správném místě se správnými lidmi.

Mám s tím ale problém. Jak tak kolem mě běží kampaň zn. “Issomádle”, tak si nejsem jistá, jestli to není akce – “dejme starým do vlastních rukou zbraň pro sebedestrukci”. Po nahlédnutí do Facebooku na stránky mladých – “Jejich revírem je Kaufland, jejich tempo je vražedné – DŮCHODCI!”  bych se ani nedivila. Motto této stránky:  JEJICH PROTIVNÍCI JSOU MLÁDEŽ, VYSOKÉ CENY A SCHODY.  DŮCHODCI Z ČR BUZERUJÍ, HLEDAJÍ SLEVY A SEDÍ V AUTOBUSECH VE DNE V NOCI.

Čtěte se mnou vtipy, které jsou na této stránce (i s jejich překlepy):

Lubor Pilník: Na přechodu pro chodce drtí tatra důchodce,důchodce se v krvi válí,kola # tatry
nezahálí,černé brýle,bílá hůl,dělal machra neuhnul.

Marcela Mikušová Vaňková: a já to znám ještě jinač :-D….na přechodu pro chodce,drtí tatra důchodce,černé brýle,bílá hůl,slepec blbec neuhnul

Jarka Seligmann Popelari odvazeji kontejner. Blizi se stara Prochazkova s odpadkovym kosem a vola: "Doufam, ze nejdu pozde?" "Ale kdepak, naskocte si!"

Zuzka: Dost Je ti smutno? Nikdo tě nechce? Nikdo tě nemá rád? Nikdo tě ani nepolíbí? Nikdo tě nepohladí? Chceš pochovat? Tak nám zavolej! My tě pochováme.
Tvůj pohřební ústav.

Filda Spálenka Rymo: Jejich revirem je kaufland, jejich tempo je vrazedne, jejich protivnici sou vysoke ceny a schody, hledaji slevy ve dne v noci, jejich ukolem je otravit nam zivot

Možná se po nějakých semínkách marihuany poohlédnu, třeba pilným hulením budu pak vidět svět v růžovějších barvách, možná bude můj krok křepčí a budu moct rychleji uskakovat z cesty těm, co mají důchod v nedohlednu a stěžují si, že se jim staří pletou do cesty.

Čtvrtek 6.5.2010 – krátký nebo dlouhý život?

 

Na pozemku hospodáře statku a zároveň hospodského, tábořili Cikáni. Všem kočujícím, kteří se zde vyskytli, ten pozemek zdarma půjčil, říkalo se, že tam kde Cikáni táboří, tam se nic neztratí. A taky po sobě vždy uklidili. Ale nejen kvůli této pověře, byl už takový. Štamgasti ho milovali, sedal s nimi ke kartám, rád se s nimi napil, zkrátka byl to dobrák. Měl dvě dcery, každou úplně jinou. Jedna vyšší blond, halasná, jak se říká do světa, mužští za ní bláznili, ta druhá malá, drobná, hnědovláska, do sebe uzavřená. Jak to tak bývá, jednoho dne se sestry smluvily, že si nechají cikánkou hádat z ruky. Nemusely pro to mnoho dělat, jedna z kočujících se jim často nabízela. A tak jednoho dne k věštbě svolily. Té starší Cikánka věštila, že se dobře vdá, že si vezme toho, po které její srdce touží, že bude mít dvě děti, bude šťastná, a i když se vyskytne nějaká nepříjemnost, že život bude mít spokojený.  Té druhé prorokovala, že si všechno bude muset vydobýt, nebude to mít moc jednoduché, že stáří prožije v kruhu rodinném, ale přesto osamocena. Té mladší zase odmítala říct, jestli bude šťastná. Ani jedné neřekla, jak dlouhý život je čeká. Sestry moc spokojené nebyly, vždyť se zase tak moc nedozvěděly, tedy podle jejich představ.

Léta ubíhala, hospodář byl již na pravdě boží, ta starší se jak se slušelo, vdala první, za muže svého srdce, měla dvě děti, starší dcerku, mladšího klučíka. Došlo k dělení majetku. Starší sestra dostala připsán celý majetek a mladší bylo ústně přislíbeno, že jí podíl později vyplatí. Sestra řekla své mladší sestře – neboj se, neošidím Tě. Nastala doba, kdy se soukromé hospodářství zestátňovalo. Mladý hospodář, který musil čelit velkým nátlakům, hospodářství převedl státu. Neměli tedy nikdo nic. Ta mladší se také vdala, měla dva syny a přestěhovala se mimo rodný dům tam, kde její muž dostal místo i domek k bydlení. Tehdy, ačkoliv to dnes tak moc není k pochopení, továrník dal vystavět domky pro své zaměstnance.

Zase léta ubíhala a došlo k neštěstí. Starší sestra zemřela při banální operaci, bylo jí kolem 45 let. Děti ještě nebyly zaopatřené, její dcera studovala, kluk byl v základní škole. Než oba dospěli, pomáhala babička i mladší sestra.

Mladší sestře po nějakém čase zemřel muž, ale to už měla oba syny dospělé, ženaté a každý bydlel jinde. Už si nikdy jiného muže nenašla. Urputně setrvávala na tom, že bude v domku dále žít, i když tam byla sama. S rodinami svým synů se navštěvovala, dožila se vnuků i pravnuků, tedy spíše vnuček a pravnuček. Kolem ní postupně vymírala její generace, každý další rok jejího života byl obtížnější. Starší syn těžce onemocněl, bylo to pro ni neradostné, dívat se na jeho postupnou devastaci. Upnula se na mladšího syna, který jí často navštěvoval a snažil se jí zařizovat vše potřebné. Její dny, kdy nemohla ven kvůli sněhu, dešti, a vůbec nepřízni počasí se vlekly podobné jeden druhému. Těžce se pohybovala, měla dny, kdy se z postele ani nemohla dostat a když, tak jen aby se přesunula na gauč u televize. Sil jí ubývalo, ale přesto stále s pomocí sousedů, kteří jí někdy nakoupili co potřebovala, přežívala.

Blížila se její devadesátka, když i její mladší syn onemocněl nevyléčitelnou nemocí, kdy tato nemoc zcela převzala moc nad jeho životem. Nikdo nevěděl, jak dlouho bude vzdorovat smrti. A tak došlo k paradoxu, kdy matka měla větší šance přežít oba své syny. Smutný závod začal.

Předpověď Cikánky se naplnila. Starší sestra sice zemřela v poměrně mladém věku, ale byla šťastná, protože se nedožila konců svých dětí, které by jí připravily hodně smutné chvíle. Zejména osud, jejímu synovi nebyl vůbec nakloněn, a kdyby byla živá, dívala by se do jeho hrobu. Ta mladší sestra se dožila dlouhého života, ale musí se dívat na pomalé chátrání svých synů.

Co je lepší? Dlouhý nebo krátký život? Toť otázka …

Na horní fotografii sestry se svojí tetou Tončou a strýcem Vágnerem

Sobota 1.5.2010 – byl první máj …

Biograf. Každý z nás má v sobě uložené obrázky, které se začnou promítat jen jemu, jen on je jediný divák představení určené jen jemu, protože on sám je svým promítačem režisérem, hrající postavou a zároveň divákem. Nemusí si kupovat žádnou vstupenku, nemusí pospíchat, aby nezmeškal začátek, jen on sám si určí, kdy se film začne promítat. Ten spouštěcí mechanizmus je zabudován hluboko v paměti a spustí se pohledem, myšlenkou, dávným obrázkem, který zůstal trčet na chodníku, na chodbě, v autobusu, v kanceláři, všude možně.

Biograf, který se mi v májových dnech někdy promítá, pochází z roku 1963, ale ten, ve kterém hraje hlavní roli průvod je cca z roku 1955. Zkuste se mnou nahlédnout. Klidně šustěte pytlíky s bonbóny, vykřikujte si, co Vás u toho napadne, v tomto biografu je téměř vše dovoleno.

Byl první máj, do pochodu v průvodu, čas. Jako školní dítě jsem se do průvodu těšila, nemohla jsem ani dospat. Sraz se třídou jsme měli před školou a pak jsme se, celá škola připojili k řadícímu se průvodu Na Pankráci, v místech Vrchního soudu, na rohu ulic Táborské a 5.května. Pokračovalo se po tramvajové trase až na Václavák, kolem Domu potravin  na Můstek, kde byla hlavní tribuna.

Průvod se dole před tribunami rozpojoval a určená část šla vlevo, směr Národní třída a ta druhá vpravo Na Příkopy. Před tribunou s hlavy státu a tou hlavou nejvyšší – prezidentskou se většinou průvod zastavil, jásal a mával jak o život, aby bylo jasné, jak moc si svůj lid cení svých představitelů. Tímto pádem docházelo k zastávkám i celého lidského hada, které se kumulovaly, takže čím blíže k začátku průvodu, tím delší prodlevy. No a co v takových  chvílích dělat, aby lid nezmalomyslněl? Šupito tančit a zpívat, hulákat hesla, jako např. Ten kdo stojí na chodníku, nemiluje republiku a podobné perly.

Podél hada se vyskytoval všechen možný servis, od potravin až po sestřičky s páskou červeného kříže, jak to bylo se záchodama v té době, to si už nepamatuji, ale vzhledem k tomu, že jich bylo již tenkrát dost málo v den všední, tak jak se zajistily pro tento den sváteční a masu lidstva, to fakt nevím. Odshora dolů Václaváku byly umístěny tribuny menších rozměrů než ta hlaví, byli zde hosté a významné osobnosti, které hadovi provolávali slávu, mávali a samozřejmě se šťastně usmívali. Nad tím vším bděli rozhlasoví komentátoři, kteří tuto atmosféru vlévali do uší posluchačů, co se z různých, ale opravdu vážných důvodů nemohli do průvodu dostavit, aby o nic nepřišli. Máme několik filmových skvostů, kde se prvomájová nálada zachytila, jen si teď honem nemůžu vzpomenout na jejich názvy.

Já jsem na rozdíl od některých smutných dospělých, se svými spolužáky tancovala a zpívala, protože taková zábava je dětem velmi blízká, jen když se můžou vyblbnout. Na konci průvodu mě čekala velká zrada, protože jsem šla spolu se všemi ostatními, určenými k zatáčce vpravo, tam, kde můj orientační bod Vltava byl v nedohlednu a kde jsem to vůbec neznala. Jako na potvoru jsem se ztratila. Bylo mi 10 let. Nebrečela jsem, ani se nikoho neptala na cestu, jen jsem šla a šla. To tam bylo nadšení a veselí, lidi se ploužili domů, tam kde jezdily tramvaje či trolejbusy, tam se lidi měli lépe, než tam, kde měli dopravní tratě bez provozu. Já jsem měla jedinou naději, že najdu cestu k Vltavě, podél níž jsem uměla k domovu dojít. Nakonec se mi to podařilo a já prošla od Vltavy skrz Vyšehrad domů, což bylo až někdy k večeru, muset udělat další krok, tak jsem jej už nezvládla. Jo,jo, jak se mají dnešní děti, když mají mobil …

Od konce osmé třídy jsem do průvodu přestala chodit a to navždy. Jako dospělá jsem nikdy v průvodu už nebyla. Jen jednou a to bylo právě, asi v roce 1963 jsem doma prohlásila, že nutně do průvodu musím, sedla na tramvaj, stoupla si až do zadu, oknem jsem pozorovala Prahu a nevýslovně se těšila. Těšila jsem se krásně, takto podobně jen pak už párkrát v životě. Praha byla rozkvetlá, slunečná a tu téměř hodinovou jízdu do Libně jsem “protěšila”. Ještě teď si na ten nádherný pocit můžu “sáhnout”, ještě teď je ta hodina v mém životě hodinou památeční. A kam jsem to vlastně jela? Za svým budoucím mužem, do bytu jeho tety, která byla odjetá k příbuzným.

Tak to byl můj nejkrásnější první máj, jak říká Mácha, lásky čas.

 

na fotu v textu nahoře – 1. máj 1954