Neděle 27.6.2010 – loučení

Pohled do kalendáře mi říká, že se 29.6.1912 narodila ve Lvově (Ukrajina) krásná herečka Vlasta Fabiánová, manželka výborného a laskavého českého herce, Bohumila Záhorského, pro kterou byl měsíc červen asi osudový, protože zemřela 26.6.1991.

26.6.1885 se v Praze narodila věčná filmová maminka a filmová manželka Theodora Pištěka, Antonie Nedošínská.

1.7.1899 se narodil v Plzni nezapomenutelný herec Jindřich Plachta, vl. jménem Jindřich Šolle

a v tento den, v roce 1981 zemřel v Pear Blisson (USA) Jiří Voskovec, který byl nedílnou součástí slavné dvojice V+W

3.7.1940 začaly ve Zlíně 1. filmové žně, na videu (mám nasměrování od Petra Dadáka) už druhé, ty první se na youtube asi nevyskytují

Mimo tyto události ve filmovém světě je jasné, že za čtyři dny začínají prázdniny, což bude mít podstatný vliv na programy televize, tedy že se bude dávat daleko víc repríz, neřku-li jedině reprízy a také v Praze dostane na frak městská doprava a to nejen s dlouhými intervaly, ale i u povrchové dopravy s objížďkami a rozsáhlými výlukami, z důvodů rekonstrukcí tramvajových tratí a komunikací. O to zajímavější mohou být vyhlídkové jízdy tramvají, protože možná pojedou po tratích, o kterých člověk neměl ani tušení.

Dva měsíce prázdnin utečou jako voda v bystřině a zase se o kus přiblíží vánoce a konec roku.

Loučím se s tímto blogem, loučím se s deníkem české babičky a vyrážím za dalším dobrodružstvím na nový blog. O čem tam budu psát? O všem možném, tedy jestli mě ještě vůbec něco napadne. Deník zde zůstane přístupný a tak když se budete chtít podívat o čem jsme to třeba plkali 12. září v roce 2009, není problém to nalistovat. I Vaše fotografie v kočárkovém článku, ve Vámi oblíbených a povedených fotografií v takto nazvaném článku a také ve svatebním článku, zde zůstanou, abyste se mohli potěšit, kdybyste se chtěli pokochat.

Loučím se nerada, jak jsem psala Zuzce – “Zuzko, přidám poslední článek zde a přesunu se na Brut. Jako se vším, je mi to líto. Když jsme vyhazovali sedačku, bylo to, jak když nás opouští dítě :-), prostě ta sedačka byla kusem našeho života.” A dodávám, jako ten blog

A tak,

Nashledanou krokodýle,
nashledanou kajmane,
nashledanou Mr Presley,
ať se vám nic nestane,
žádná láska není věčná,
každá jednou přestane.

Vzhůru do prázdnin a do nových setkání na novém blogu -klik.

brut.wp.cz

Neděle 13.6.2010 – o strachu

 

Nevěřím člověku, který říká, že nemá strach. Strach má každý, někdo víc někdo méně, někdo z hadů někdo z úředních obálek. Jelikož mám na to věk, tak zase budu vzpomínat.

V době, kdy mi bylo asi 13 let, jsem chodila do vodáckého kroužku, kde jsme jen stále netrénovali na lodích, ale učili jsme se všemu možnému z tábornického a zálesáckého života a také jsme museli občas přiložit ruku k dílu, lodě vynést na náplavku u Vltavy, mezi Železničním mostem a Vyšehradem a hezky se o ně po sezóně postarat. Loď jsme hodily dnem vzhůru a natíraly ji asfaltem, který jsme rozehřívali na malém ohni v plechovkách. Ještě teď cítím asfaltový smrádek. Z dnešního hlediska to bylo pro takové děti docela nebezpečné, ale tehdy nikoho ani ve snu nenapadlo, připustit si nějaký strach z těžšího úrazu, než rozbitého kolena při pádu. I při našich výletech do lesů kolem Prahy jsme zažívaly různě nebezpečně vypadající příhody, při zdolávání úskalí při životě zálesáka, ale ani nás nenapadlo se bát.

Dokonce jsem v těchto letech jela s ostatními, slovenskou řeku Hron. Vyráželi jsme z Banské Bystrice a byl to hned od počátku takový hukot, že jsme měli co dělat, udržet se na vodě. Samozřejmě jsme se za celou cestu i udělali (mluvím po vodácku), na hladině nám plavaly šišky chleba, které jsme po jejich zachránění dlabali až do středu, kde byly relativně k jídlu. Ale nesmím se moc rozkecávat, hezky zpátky k tématu.

Aby náš vedoucí Arnošt vyhověl všem požadavkům na práci s mládeží zadost, museli jsme existovat jako pionýři, i když jsme ve skutečnosti fungovali jako oddíl “Junáka”, jen jsme měli na krku jiné šátky. Tím jsme získali i různé výhody, jako třeba vyřazený parník Maxim Gorkij, který kotvil na smíchovské straně u Císařské louky, nebo-li u Cindy a sloužil nám jako klubovna. Tedy my jsme spíše sloužili jemu. Aby se nám nekrátily žíly, tak jsme opalovali letlampou staré nátěry a špachtlí je odstraňovali. Hnusná práce. Mám pocit, že tehdy tímto způsobem tenkrát řešili částečnou a nepopulární opravu parníku.Tam jsme měli ukotvené lodě, tam jsme probírali nácvik uzlů, šifry, morseovku a všechno možné. Jinak byl život na lodi bezvadný. Správná posádka měla nejen svého kapitána, lodníka, důstojníky a plavčíky, ale také zatoulané kotě s příznačným jménem – Pirát, o které jsme se přes víkendy starali na střídačku do té doby, než nám přes veškerou péči prchlo navždy z lodi. Zachránilo si tím kožíšek, protože jak jsme ho všichni pořád muchlovali, tak bychom mu brzy hlazením vyhladili srst.

Velmi silný pocit napětí a různé stupně strachu jsem zažila při první nedělní službě u Piráta, kdy jsem mu časně ráno vezla stravu. Praha byla nezvykle tichá, ráno slunečné, ale takové snivě zatažené, jako přes závoj. Dojela jsem Na Výtoň, tam nikde nikdo, všichni si užívali nedělního přispání a já nastoupila cestu přes Železniční most. Šla jsem hodně rychle, abych měla tu nepříjemnou část cesty za sebou, ale najednou se přihnal středem mostu vlak. Všechno se strašidelně rozezvučelo, hluk byl jako při skončení světa a ve mě byla dušička jak nehet na malíčku. Pospíchala jsem, nehleděla vpravo, vlevo, natož se ohlédnout, snad bych zkameněla jako v té pohádce. Došla jsem na pevninu, a tam přešla po pontonu mezi smíchovským břehem a kotvícím parníkem na palubu. V kajutě jsem připravila kočičí potravu, Pirát odkudsi přiběhl, třel se mi o nohy a tak jsem se cítila o něco lépe, i když na na mě na lodi doléhalo pro změnu ticho, se strašidelným skřípěním pontonu o bort lodi. Dlouho jsem se nezdržela a uháněla domů. Čekala mě cesta zpět přes most, kterou jsem zvládla už bez vlaku.

Myslím si, že já bych nikdy tak malé (jak je všechno relativní, dnešní a ti minulí třináctiletí …) děti na takovou cestu nepustila samotné. Čím jsem starší, tím víc trpím strachem. Strach o Kristýnu, která chodí občas na diskotéku do víru velkoměsta, o Karolínu, která na cestě do školy přechází rušnou silnici, o Natálku, která je samá nemoc, o děti, které jsou už velké, ale jsou stále děti, o muže, který je moc nemocný, o to, abych zase neupadla, o psa, aby nevběhl do silnice, aby ho nepřejelo auto… 

Se strachem se dá žít, ale pořád se s ním musí bojovat.

Fotografie nahoře, z hezkého serveru – klik

                                    náplavka, kde jsme spravovali lodě

Čtvrtek 10.6.2010 – kam jsme došli kdo to ví, kdopak nám to odpoví …

Tak my dvě se Zuzanou jsme došly konečně až k vydání našich knížek. Lépe řečeno, konečně jsme vyšly …

Ve vesmíru se objevily dvě nové, zářící hvězdy! Ve vesmíru knihkupeckém, protože knižní trh je jako vesmír nekonečný. Staré knížky mizí v lepším případě buď prodány v Antikvariátech, nebo kdesi v recyklaci, nové se zjevují a ucházejí se o přízeň zájemců, pohybujících se v tomto specifickém vesmíru.

Tak jako padají hvězdy na zem a z vesmíru navždy zmizí, tak i valná většina knížek, které se zrodí na knihkupeckém nebi skončí zapomenuty a stejně tak zmizí i z knižního vesmíru.

Já jsem optimistka a věřím, že naše nové knížky, nové vesmírné hvězdy, si najdou cestu do Vašich knihoven, ale ne, aby tam spaly a spaly jako broučci, ale aby žily životem věčným, jako Broučci Karafiátovi.

Vydavatelství Akcent koncem roku 2009 správně a znalecky usoudilo, že naše texty by si zasloužily tištěnou podobu, štandopede zaslalo každé z nás smlouvu, a tak se postaralo o jejich vydání. Naše malé, ale novotou zářící hvězdy, které se jmenují:

Nezbytné pomůcky zralé ženy aneb U konce s dechem i prachama (Zuzana Zajícová)

Začíná to nudlemi a končí to kudlou v břiše (Naďa Dubcová)

jsou k dostání u každého dobrého knihkupce kamenného, i u každého dobrého knihkupce internetového, např. v Luxoru, u Vydavatelství Akcent na této adrese – klik. Kdo koupí, uvidí …

Historie a poděkování:

Děkuji Lidovkám, že jsem u nich mohla prezentovat své texty.

Děkuji čtenářům a diskutérům, kteří moje texty četli a světe div se, mnoha se líbily a taky mi to napsali.

Děkuji Zuzaně, která hned na počátku rozhodla, že mé psaní je ke čtení i v tištěné podobě a umluvila svého televizního kolegu Martina, aby pro mě, s laskavostí sobě vlastní, vytvořil a svázal tyto texty do pár výtisků knížek pro mé nejbližší, takže tímto také

Děkuji Martinovi.

Tento ojedinělý, přátelský skutek pro mě Zuzana vymyslela jako překvapení a je to v dnešní době vzácná věc, dělat dobro pro druhého a ještě z toho mít sám  radost..

Děkuji Tomášovi Vildovi, že si vyhrál s přetvořením textů do jiného fondu pdf, navrhl obálku a to i pro Zuzčinu knížku. S jeho upravenými texty a návrhem obálky z důvodu šetření nákladů – 2 v jednom (obě autorky v jedné knížce, každá z jedné strany) jsme hledaly vydavatele, až jsme jej našly, aniž bychom se musely zadlužit, kdybychom musely náklady na výrobu knížek hradit.

Děkuji vydavatelství AKCENT, které usoudilo, že naše texty stojí za čtení, věří jim a proto knížky na svůj náklad a v jejich navržené podobě vydalo, pro každou autorku zvlášť.

Děkuji Vám všem, kdož si naše knížky koupíte. V dnešní době je téměř přepych, knížky si kupovat.

Děkuji knihovnám, které si naše knížky koupí, protože pak se dostanou i k Vám, kteří byste knížky kupovali, ale musíte si přeci jen nejdříve zaplatit inkaso a tak už Vám na ty knížky nezbývá.

Děkuji Vám všem, kteří si v knihovně naše knížky vypůjčíte a přečtete.

Děkuji Vám všem, kdo budete naše knížky doporučovat ostatním.

 

Obálky našich knížek:

Keramická madam na bříšku je od Ivany Freiwilligové, zde na blogu, s jejím laskavým svolením – klik na její tvorbu.

Sobota 6.6.2010 – objevila jsem objevené …

I když jsem odporný (pro někoho) nostalgik, tak na druhou stranu miluju elektronický pokrok ve všem možném odvětví. Mám elektronickou banku, svoji mobilní kartu přes tu banku nabíjím, telefonní a elektro faktury mi chodí mailem, na jednom hudebním webu mám elektronickou peněženku.

No a od včerejška mám i elektronickou pokladní v prodejně Tesco, v Edenu. Sympatičtější pokladní, aby pohledal. Chladná a přesně stejně střihnutá jako její vedlejší sestry, mluvila kovovým hlasem, většinu informací mi psala a na konec, zřejmě pro úplné nováčky a elektronická miminka, hezky pohyblivými obrázky předvedla kde má u svého kabátku kapsičky na penízky a také, ze kterých kapsiček si mám vzít vrácené peníze. Během nákupu pilně chroustala ceny zboží, věnovala se jen mně, pouze si někdy vyžádala obsluhu, to když se asi chtěla ujistit, zda to zboží má správný kód (pečivo a pití, např..). Inu ještě není dokonalá, zrovna tak jako nejsme dokonalí my, zákazníci. Jinak jsme byli spolu sami, ona a my s mužem, zboží jsme projeli její čtečkou a odkládali na vedlejší prostor pro zakoupené zboží, do košíku, pozor to ne, do košíku až po zaplacení!

Nikdo za námi, nikdo před námi, v klidu a pohodě jsme dokončili nákup, elektronická pokladní nám hezky poděkovala a my jsem se spokojeně odebrali k autu. Byla jsem z toho tak nadšená, skoro stejně, jako Natálka, když dostala malou elektronickou pokladní pod stromeček. Ten den jsem měla skvělou náladu, takže je vidět, že mi vcelku stačí málo a já se umím radovat.

Možná, že se paní elektronická pokladní tak zdokonalí, že se na nás časem začne i usmívat. Děkovat a zdravit už umí, na rozdíl od některých nebohých, ku konci směny utahaných, pokladních lidských.

 

No, ale když se to tak vezme kolem a kolem, není nad historické kupecké krámy …

Čtvrtek 3.6.2010 – Když nastaly deště

 

je skvělá knížka od Louise Bromfielda. Moje matka té knize úplně propadla a její knihovnička se skládala snad jen z této knihy. Ne, že by nečetla, ale knížky si povětšinou půjčovala. Když jsem ji četla poprvé, také se mi moc líbila, ale pak ji převálcovaly další knížky. Ty panující deště mi tu knihu připomněly a tak bych se  měla pokusit ji najít a znovu si ji přečíst, abych zjistila, jak by na mě působila dnes. S hledáním knížek je u nás potíž, ostatně jako s hledáním kdečeho. Kdysi jsme měli knihovnu v ložnici, police zabíraly tu širší stěnu, asi tam kde jiní mívají sestavu skříní se zrcadly místo dvířek. Bylo to přehledné, nebylo nutno nijak pátrat. Tam kde se knížka vyloupla, tak se tam po přečtení zase zašoupla, jestli to bylo o dvě dál vlevo nebo vpravo, nebylo podstatné. Jak jsme se postupně rozrůstali o další a další svazky, začalo být těsno i knížkám. Začaly se stavět do dvou řad a hned nastala bída s přehledností.

Byla to výhra, když se mě kolega v práci zeptal, jestli nevím o nějakém stavbyvedoucím, který by si chtěl přivydělat, že ten jejich, který fungoval na svépomocné výstavbě rodinných domků, kde stavěl i tento kolega, prchnul na západ. Jasně, znala jsem, měla jsem ho přímo doma. A tak jsme se těšili, že bude o další a ještě ke všemu legální, příjem víc. Po dostavbě domku, jsme se rozmáchli po celém domě, takže z jednoho pokoje bylo možné udělat knihovnu, hostinský pokoj a vůbec odkladiště všeho možného.

Domek měl jedinou nevýhodu, že když jsem skončila s úklidem, mohla jsem hned začít tam, kde jsem začínala před tím, i když si dětinky měly své pokojíky uklízet samy. Škoda slov. Jak jsme rostli a množili se i když prostřednictvím našich dětí, docílili jsme nepřímou úměru. Čím víc lidí, tím méně místa. Třípodlažní dům, určený pro jednu rodinu se nafoukl pro rodiny tři. Knihovna dávno vzala za své a postupně se knihami vyplňovaly všechny volné prostory v patře, které obýváme my dva s mužem. Ačkoliv se může zdát, že pro dva lidi je celé patro luxus, není tomu tak, neboť zde žijeme jako v průjezdu. V našem patře je centrální vstup do domu a také přístup na zahradu, tak jak to u řadovek bývá.

Výhodou (i nevýhodou) určitého hledání je, že se musí přešoupnout či pošoupnout nábytek, takže se dá při hledání konat i hloubkový úklid. Obyčejně se najde i to, co jsme už dávno oželeli, když jsme v hledání nebyli úspěšní.

Tohle počasí chce jenom jedno. Zalézt s knížkou do postele, obklopit se dobrým jídlem a pitím a hovět si. Jenže u mě to má právě ten háček, že když začnu hledat knížku “Když nastaly deště”, tak po přešupování a pošupování nábytku budu muset  provést i ten hloubkový úklid, takže do postele bych se dostala až večer. Mohla bych do postele zalézt s jinou knížkou, která je po ruce, ale to není ono. Není to to těšení a následný požitek. A tak to dnes bude jako vždycky.