Sobota 6.6.2010 – objevila jsem objevené …

I když jsem odporný (pro někoho) nostalgik, tak na druhou stranu miluju elektronický pokrok ve všem možném odvětví. Mám elektronickou banku, svoji mobilní kartu přes tu banku nabíjím, telefonní a elektro faktury mi chodí mailem, na jednom hudebním webu mám elektronickou peněženku.

No a od včerejška mám i elektronickou pokladní v prodejně Tesco, v Edenu. Sympatičtější pokladní, aby pohledal. Chladná a přesně stejně střihnutá jako její vedlejší sestry, mluvila kovovým hlasem, většinu informací mi psala a na konec, zřejmě pro úplné nováčky a elektronická miminka, hezky pohyblivými obrázky předvedla kde má u svého kabátku kapsičky na penízky a také, ze kterých kapsiček si mám vzít vrácené peníze. Během nákupu pilně chroustala ceny zboží, věnovala se jen mně, pouze si někdy vyžádala obsluhu, to když se asi chtěla ujistit, zda to zboží má správný kód (pečivo a pití, např..). Inu ještě není dokonalá, zrovna tak jako nejsme dokonalí my, zákazníci. Jinak jsme byli spolu sami, ona a my s mužem, zboží jsme projeli její čtečkou a odkládali na vedlejší prostor pro zakoupené zboží, do košíku, pozor to ne, do košíku až po zaplacení!

Nikdo za námi, nikdo před námi, v klidu a pohodě jsme dokončili nákup, elektronická pokladní nám hezky poděkovala a my jsem se spokojeně odebrali k autu. Byla jsem z toho tak nadšená, skoro stejně, jako Natálka, když dostala malou elektronickou pokladní pod stromeček. Ten den jsem měla skvělou náladu, takže je vidět, že mi vcelku stačí málo a já se umím radovat.

Možná, že se paní elektronická pokladní tak zdokonalí, že se na nás časem začne i usmívat. Děkovat a zdravit už umí, na rozdíl od některých nebohých, ku konci směny utahaných, pokladních lidských.

 

No, ale když se to tak vezme kolem a kolem, není nad historické kupecké krámy …

Advertisements

45 thoughts on “Sobota 6.6.2010 – objevila jsem objevené …

  1. Ať je to jak chce, Naďo, ty staré krámky na mně dýchnou nepopsatelným půvabem a ty staré reklamy Otta Rakovník, Perola, Hellada, ještě dnes si pamatuju rým z jejich reklamy: Pravda, co je psáno tady, všechno své chce od Hellady, žena prádlo pere lehce, obuv lesk má z rukou ševce…atd. Přesně takový krámek Jochalových byl u nás na Pekařce v Podolí, jako ta černobílá fotka. Já jsem se vždycky divil, že paní Jochalová volala na svého muže: "Jochalé!" Je to jen pohádka mládí a nebo byl ten život tenkrát opravdu lepší ???…

  2. Pripojím sa k Mirkovi, ja som si zas zaspomínala pri pohľade na dom historie Přešticka – "Vesele se světem šinem, vždy s úsměvem, vždy s Thymolinem!", ako som to videla napísané v starých Junákoch ročník 1936.Opäť krásne zamyslenie, Naďa, ja viem, že sa už opakujem, ale čo narobím, keď je to tak?

  3. Já nevím Mirku, jedině snad, že měli k sobě lidi blíž, i když se taky našli pěkné potvory. Dnes si myslím je skoro vše neosobní, pohodlné z domova, aby se lidi ani nemuseli potkat, alespoň ve větších městech. Mám obavu, že další generace nebude mít kde brát nějaké zážitky k fantazii. Myslím si, že děti dospívají daleko rychleji a hlavně brutálněji, protože už v tak raném věku jsou jejich mozky zatěžovány strašnou spoustou informací. Možná to vidím pesimisticky a ty děti mají nějakou špérklapku, která se vždy včas sklápí, aby je chránila. Blanko, děkuji Ti, však jsi moje příbuzná z rodiny nostalgiků :-)).

  4. Slogan jsem a slogan budu! Já už ve škole používal ve vztahu k děvčatům sloganu „Pevnější než láska, šráky od Karáska!“Ale jinak mám to obrovské štěstí, že nemám paměť a tak pokaždé, když se něco přihodí nebo někam přijdu, netuším, zda jsem to již zažil nebo viděl. A tak například na dovolenou jezdím pokaždé na jiné místo, které se jmenuje pořád stejně.Naďo, nemějte obavy o duchovní zdraví mládeže. Přesně stejné sdíleli lidé už ve starověku. Náš mozek projde po čas svého života celým vývojem lidstva a je celkem lhostejné, zda svůj život prožil o půl století dřív nebo později, začne spojení dvou buněk v jednu a skončí odumřením poslední z nich. To mezi těmito dvěma body, se opakuje co je lidstvo lidstvem k uzoufání stejně. Já bych to přirovnal k vojně, když se s nástupem další várky branců přitvrdily podmínky, ti noví to přijali jako standard a ti délesloužící jako zhoršení starých dobrých časů. Za nějaký čas ti tehdy mladí budou na podmínky za svého nástupu vzpomínat jako na staré dobré časy. A tak to jde dokola po celé dějiny lidstva. Takže žádné strachy, dnešní děti by naše zlaté staré časy žít nechtěly, jen se jich zeptejte. My na oplátku bychom nechtěli žít jejich dnešní dětství. Naštěstí je nemožné s tím nějak manipulovat a tak máme téma k plkání, jen to fikne.

  5. Nevím, Jiří, možná by některé naše zážitky ty naše děti zažily rády. Zrovna včera jsme probírali s mladými, že pro nás byl trest domácí vězení, že jsme žili venku a oni to mají naopak. Pro dnešní děti je trestem jít od počítače (televize) ven! Ty starší děti (střední škola) se opalují po cestě domů s pár minutovým pobytem v solárku a hned zase šup do virtuálního světa. Ty malé mají školky televize minimaxy apod., pohádky na dvd, no snad v létě se ty malé dostanou ven víc. Psala jsem kdysi o tom, jak jsme žily na ulici různými hrami a teď ty hry mají děti na PC a venku je pomalu nevidět. Jak mají teď svůj čas organizovaný v kroužcích, že mají vlastně méně samostatnosti, téměř všude mají dohled, dříve jsme prožívali dobrodružství v bunkru, který jsme si stvořily z kanalizačních rour či jiných materiálů …

  6. já měl na mysli to, že každé dítě přijímá svět, do něhož vstupuje, jako danost a neví zatím, že by to mohlo být jinak, a tak náš svět je jim panoptikem, oni budou dnešní hiphop nebo v čem vyrůstali, mít za stejně neodolatelný, jako naše generace třeba swing, dnešní Matrixy a Kill Billy budou pro ně za třicet let stejně nostalgickou vzpomínkou, jako pro nás Delon nebo Belmondoono to není jen v tom venku-doma, to je v celkovém vnímání světa, my jsme v mládí museli vystačit s vlastní fantazií, když jsme si chtěli s něčím hrát, oni svou fantazii zapojují zcela jinak na předem připravených schématechtak jako my jsme po čase přišli na to, že prak ze zavařovacích gum je chabá náhražka opravdického praku z modelářských, oni za čas přijdou na to, že jejich nápady už někdo v té hře promyslel a pro ně připravil, a tam se rozdělí stejně jako my na dva směryprvní z nich přijme náhražku doživotně a bude na své laciné auto lepit opticky zrychlující pruhy a bude sám sobě namlouvat, že má BMW, zatímco ten druhý, nadanější, začne ty hry pro ty první vymýšlet a konstruovat sám, no a začas si koupí opravdický BMW

  7. Honza Marek wrote: Tak se mi Naďo podařilo likvidovat e-majlku mé dcery (jak jsem psal, nemám tucha, jak se tam dostala) a snad to bude OK. Ad homo nostalgcus, jak někdo vtipně poznamenal. Já nesouhlasím s těmi, kteří tvrdí, že dříve si lidé byli blíž. Ono je totiž otázka, které to "dříve" mají na mysli. Moje máti, která měla těžký život, vždy říkávala: "Jo, ty strý časy, ty si strč za klobouk" A lidé měli k sobě blíž jen tehdy, když jim teklo do bot. Ale vždy jen s počátku. Pamatuju si dobře, jak jsme se za války báli i sousedů. A po válce zase těch, kteří si mysleli, že když máma měla rakouský přízvuk, a táta ač čistokrevný Čech se narodil ve Vídni a později ve třicátých letech se přestěhoval do Čech, jsme určitě byli náckové. A Rudé gardy si tehdy nedělali servítky. Za komunistů jsme si také byli blíž, když chodily po barákách agitační dvojice a musela se podepisovat rezoluce na popravu MIlady Horákové. Jsem také zastáncem názoru, že lidé si nebyli dříve blíž. Dnes se mi zdá, hodně dělají media. každá pitomost se rozmaže ad absurdum, v novinách se používá nemožný žargon a to vše přináší frustraci. Lidé v Česku žily po desetiletí v izolaci, neměli informace ze světa, o cizině, o Západě se snilo a Západ se idealizoval. Nyní vš padlo a lidé jsou vystaveni světu a vše hlavně to špatné se jich dotýká. Dívám se na to tak z pohledu člověka, kteý žije většinu svého života za mořem, a který to z počátku neměl lehké a viděl, jak si lidé tehdy měli k "sobě blíž". Když jsem byl učedník v ČKD Sokolovo v raných letech padesátých, bylo nám nadáváno do "Pásků", kteří jsou gauneři, jo to za nás nebejvalo, my museli dřít 12 hodin denně, do školy to bylo pět km a obě cesty do kopce atd. No a my dnes nadáváme na dnešní mláděž jsouce přesvědčeni, že my jsme byli lepší….Pane Pospíšil, připoměl jste mi také toho kloboučníka Karáska, který měl obchod na Korunní třídě na Vinohradech. Také jsem měl od něj klobouk, stál 60 Kčs naformovanej do tvaru "študebaker" a k tomu zkrácený "monťák", a "Maďary" a "štráfo pono". A u toho Karáska byl tehdy nápis: "Chceš li míti syna Páska, kup mu klobouk u Karáska!" a ta Hellada! Tu vlastnil náš blízký příbuzný Josef Kadlec. Tehdy byl v každé mýdlové krabici komiks s Kašpárkem a pepinou Rejholcovou. Vášnivě jsem je sbíral. Kam se asi poděly? A nebo Hašlerky!! "Už človék pravěký, Hašlerky mněl v šupleti" Na každé zdi v Praze nápis: "Pilňáčkův Odol " Každá doba má své kouzlo a čím je člověk starší tím ho víc idealizuje. Mně se na starých časech, které jsem prožil líbila jedna věc. To zdraví a energii, které jsem měl ve dvacítí!!! A tak lidé nezoufejte a všechnu hořkost svou větrům dejte! A bude li se vám zdát, že si lidé nejsou dnes tak blízko, jeďte metrem ve špičce a šlápněte někomu na kuří oko…

    • Promiňte, ale já jsem pravnučka Františka Kadlece, zakladatele továrny Hellada. Můj dědeček Pavel byl nejstarší syn Františka a můj otec Pravdomil nejstarší syn dědečka Pavla. Žádného Josefa jsme v rodině neměli, jen mému bratrovi, také Pravdomilovi, říkal otec z legrace Josefe. Je mi líto. DK

      • Děkuji vám, paní Kadlecová za vaši poznámku, pokusím se to exportovat panu Markovi do Kanady… přeji hezký den a zdravím.

        • Paní Naďo, zdá se, že jsme všichni ve stejném věku a máme stejné názory. Děkuji za rychlou odpověď a až budu mít víc času, ještě napíši. Mohla bych přispět – nostalgikům, jakým jsem i já – nějakými reklamními obrázky, pečlivě je sbírám a jen se musím syna zeptat, jak se to dělá, protože to neumím. Zatím zdravím.
          DK

  8. Všichni máte svůj kus pravdy, Honzo. K tématu – lidi měli k sobě blíž: Samozřejmě lidi byli takoví i takoví. U babičky v domě, kam byli nastěhováni do jedné místnosti byla taky vypečená baba, ale lidi se tenkrát scházeli (v léte) večer na ulici, u domů bývaly lavičky nebo si lidi vynesly židle, aby si pokecali, mužský do hospůdky, která byla jako rodinná, pražské čtvrti fungovaly jako malé vesnice, děti byly celé dny venku, ženský si navzájem sdělovaly kde kam co přivezly (brambory třeba) a vůbec se tak nějak všichni znali. Dnes v domě téměř nikdo nikoho nezná, lidi se častěji stěhují a také zalezou k televizi a nikde se moc nebaví. Nechci paušalizovat, nemám to ráda, ale zkrátka lidi se dřív spolu více bavili (hezky je to vidět např. v seriálu "Byl jednou jeden dům"). Já, když jsme se nastěhovali do domku na JM, tak dodnes ani neznám lidi v ulici a to ta ulice je dost krátká. Ty reklamy jsou opravdu krásné a plechové cedule se ještě dnes sbírají, my měli doma Piňáčka a tady musím připojit Blančin blog: http://ulaherova.blog.sme.sk/c/99107/Moje-najmilsie-reklamy.htmlDOPORUČUJI na odkaz kliknout, to budete koukat!

  9. Normálně tě obdivuju, já jsme trochu tupece co se týče elektroniky. Zavedla jsem si elektronický sporožirový účet a úspěšně jsem už několikrát zvorala ty hesla a tak. Ze všeho mi zbylo akortát to, že mi chodí sms se stavem konta. Aspoň něco…

  10. Nejsem přítelem elektronických pokladních. Ba co více, nemám rád ani samoobsluhy. Tedy na jídlo a takové ty okolíčnosti ještě slyším, ale neznám člověka, který by přišel k pultu, ukázal prstem do regálu a řekl: „Zabalte mně jeden támhleten červený mobil!“ Není pro mě většího potěšení, než s mladičkou prodavačkou si podávat rozbalené pojítko z ruky do ruky, obracet ho a poslouchat, jak si dívenka mumlá pod imaginární vousy: „No někde tady by se to mělo zapínat!“ a vám je v ten moment jasné, že ještě před měsícem čepovala v okýnku na ulici italskou zmrzlinu nebo v galanterii formovala dámské kloboučky. A když má ta dívenka hluboký výstřih, tak si u ní kupuju ten mobil po šroubkách.Nejsem přítelem elektronických pokladních. S elektronickou pokladní toho moc nenamluvíte, vlastně ona si to obstará všechno sama a načisto chladnou ji nechá vaše lichotka, že se vám líbí její metalíza. Už jsem vám nejspíš vyprávěl příhodu od nás ze sídliště, kde jsem se v malém krámku zastavil pro čtyři brambory na večerní cmundu, kterou mně bylo upatlat na mé přání a štičí přikázání. Vhodil jsem ta bramčata do polyetylénového sáčku a podal známé a usměvavé prodavačce přes pult, aby provedla předepsanou operaci, stejně náročnou jako byly Barbarosa nebo Overlord, spočívající v převážení zboží, opsání ceny na lepkavý lísteček a tento nalepit nedočkavému zákazníkovi na pytlík.Když operace dostoupila do stádia, kdy na můj pytlík měla přibýt cedulka s cenou, šelmovsky zvedla zrak od mého plastového váčku: „Pane, a víte, že máte děravý pytlík?“ A skutečně, po straně se začal můj váčkovec rozlepovat a vykukovaly z něj obnažené oblé tvary. Prodavačka začala přesunovat mé brambory i s jejich deflorovaným pytlíkem do nového, neděravého, a takto jsem k ní zahovořil starostlivým a smutným hlasem: „Prosím vás, nakládejte s ním veleopatrně, to nemáte představu, jak to bolí, když se dírka v pytlíku štupuje!“ Nu co jiného, zaryla obličej mezi vlašský salát a krájenou goudu, světu ukázala (měla za sebou zrcadlo) barvu svého prádla, a když se dostatek vyslzila, pronesl jsem do jejího zrudlého obličeje co nejsušším hlasem: „A nejhorší je tam dostat ten hříbek!“ Soudím, že tam skučí ještě i-dnes.A neříkejte, že jsem oplzlý dědek, jednak jsem jen oplzlý a jednak zdvořilý člověk druhému nepředhazuje jeho slabosti i když tak činí neobyčejně taktně a šeptem. Ta prodavačka se bavila lépe než v Národním.

  11. Po přečtení Jiřího komentáře si říkám: Bože, jak to mají ti muži jednoduché a jak málo jim stačí ke štěstí!" Přemýšlím, hlavu si lámu, ale nic, nic, nic…Nikdy mě ke spokojenosti v obchodě nestačil výstřih prodavačky! To není žádná spravedlnost!

  12. Abych začal slovy starého Klémy: Právě se vracím… z obvodního úřadu… kde jsem se musel co? Rozčílit! Soudružka referentka zřejmě ještě přežívá ze socializmu a začala na mně řvát jako zupák na vojně, co si jako přeju!? Já nato: Tedy předně si přeju, abyste na mne nekřičela, že slyším dobře. Opáčila, že nekřičí , ale mluví zřetelně nahlas. A pak to začlo: vytáhla na mne dva formuláře, tyto si mám doma vyplnit a přinést s občankou zpět. Já nato: Nebudu sem jezdit padesátkrát, když už jsem tady, tak to chci vyřídit hned tady na místě. Nikterek jsem se nedal odzbrojit jejími pětkami balkonového tvaru s dekoltem. Ona: Tak dobře, tak si to vyplňte tady, ale já jsem tu sama a za dveřmi čekají další žadatelé… A kde si to mám vyplnit, na koleně snad? Zarazila se, tak si sedněte tady ke stolu kolegyně, co tu není… Takže nakonec jsem to zvládnul a zjistil, že tato "přepracovaná" referentka tam měla za celou dobu, co jsem pracně vyplňoval 4 strany formulářů, pouze jednu jedinou občanku, se kterou ztraila 3 minuty času…

  13. Já vím, že je to nespravedlivé, ale je to tak. Nám, chlapečkům, výstřih stačí. My mnohdy načisto zapomeneme, proč jsme tam přišli. Té Mirkově úřednici bych řekl, že být kojencem, tak při spatření jejího výstřihu začnu řvát hlady. S tímhle přístupem jsem ještě nemusel nikdy vyplňovat formulář sám a nikdo na mě nikdy nezvýšil hlas. Přicházím s úsměvem a loučí se usměvaví dva. Vše vyřízeno s přáním: "A zastavte se, až půjdete kolem!" Děvčátkům také dělá dobře, když si jich chlap všimne, akorát nesmí člověk být nafoukaný nebo přisprostlý na neznámou. Ale my se tady na maloměstě všichni známe, my totiž máme tajnou řeč a tou je nářečí. Tím poznáme, kdo je "náš" a s kým tedy můžeme mluvit jak nám zobák narostl a takzvaně dovolovat si. Miluju to tady.

  14. To by mě, Mirku, zajímalo, co to bylo za úřad. Já sice úřad potřebuji zřídka kdy, ale co vím, tak na chodbách mají buď stolky nebo pultíky na psaní. A že na Vás řvala, tak to taky koukám. To jste musel mít nějaký pech. Já si myslím, že úředníci se dost zlepšili a na lidi bývají vlídnější než za socíku. Jestli na Vás řvala, měl jste si jít na ni stěžovat … A jestli vyřizovala někoho za Vaší přítomnosti, tak to je mi taky divný, protože úředníci mají povětšinou v zákoně mlčenlivost … Kde jste to proboha byl?

  15. Já myslel, že je to s tím úřadem vtip a proto jsem reagoval stejně jako s tím obchodem v nadsázce, ale teď vidím, že to Mirek myslel nejpíš vážně. To by u nás bylo na stížnost a dost výrazný postih, ale to si nikdo nedovolí, takhle se chovat, i kdyby to jen byl ten zvýšený hlas. Ale je fakt, že zrovna dnes mně přivedli z podatelny osmdesátiletého pilota, který desetiletí pracoval v zahraničí a nedokázali se s ním domluvit, protože měl značně zkreslené a dětsky naivní představy o našem zákonodárství. Stačilo mně dvacet minut a vestoje mně ukazoval, jak ho naučila česká dentistka v Německu si čistit mezizubní prostory, radil mně, kam si jezdí na čerstvé ryby a jak se mám stravovat, abych se dožil takového věku jako on. No geront jako když ho vyšije. Někdy holt klamou tělem. Ale odcházel v takové náladě, že se mně ptal co piju a zval mě k sobě na oběd. Podotýkám, že jsem předem deklaroval svou heterosexualitu. Někdy si člověk říká, že pokud hlava zestárne rychleji než tělo, tak ani velice nebude o dlouhověkost stát, protože pomalu z něj vylezlo, že mu všichni sousedé z okolí dělají naschvál bordel tam, kde on potřebuje najíždět autem, aby se dostal zezadu do své zahrady. Samozřejmě se jednalo o veřejné prostranství, kde se v nepravidelném tvaru stýkaly zadní ploty několika zahrad řadových domků. Tož tak.

  16. Vy jste Jiří šťastná povaha. Vás by měli vodit po poutích, ukazovat v televizi…Škoda, že takový pohled na svět není nakažlivý. Palec nahoru, jak pravila kdesi Nada. :-))

  17. Co zase je tohle, málem jsem se nepřihlásil do diskuse, ts ts! Otočili nám ji nahoru kopejtkama, těžko přetěžko si budeme zvykat. Navíc mně to řeklo, že mám komentář zkrátit, že je příliš dlouhý. no soudím, že jsem skončil.

  18. Tak já jsem se přihlásila bez problému, ale ta obrácená diskuse je na palici a vidím, že zmizely i Vaše fotografie, ta moje je historická. Tak nevím, zda je to na stálo nebo nějaká výjimka. Musím se podívat k bb seniorovi. Takto mé bytí zde nevydrží do mnou plánovaného uzavření jednoho roku. Uvidíme co s tím budeme dělat. Nikdo nic nehlásil a najednou ta změna …

  19. Takže právě na tuto dámu píši stížnost, protože se mi to ještě nikdy nestalo! Naopak moje, manželka mne posílá všude tam kde sedí nějaká baba se slovy: "Vyřiď to radši ty, ty to s babama umíš!"

  20. Mirku, nechci Vám nijak radit, ale kdyby se Vám to nedejbuh ještě někdy stalo, tak by bylo nejlepší, kdybyste si hned nechal zavolat nějakého vedoucího, protože taková stvoření většinou vedoucí mají a vyřídit to na místě. Ušetřil byste si korespondenci a nervy. Kór když to s babama umíte!

  21. Řekl jsem si, že bych mohl otestovat, kolik toho sem do jednoho příspěvku vleze.Víte, paní Ivano, u nás to pořekadlo má ještě pokračování, u nás se říká, že bychom někoho takového, jako jsem já, mohli na poutích za korunu ukazovat a za dvě schovávat. Tím se chce říct, že každá mince má dvě strany. Ano, jsem šťastná povaha, nesmírně snadno se sbližuji a lidé mou přítomnost vyhledávají. Proto se snažím dosíci mentální rovnováhy samotou, ať už v přírodě či v hospodě.

  22. Stinnou stránkou mé povahy je, že se lidí dosti rychle nasytím a jakmile mně už nemají co nového říct, opouštím je stejně snadno, jako jsem se s nimi sblížil. A to oni zpravidla těžce nesou. Při našich sáhodlouhých dyšputacích se začínají považovat když ne za kamarády, tak alespoň za přátele, a já to tak bohužel na rozdíl od nich nevnímám. Já kamarády nemám a přátele si nedělám. Já mám za přítele zrovna toho, s nímž právě teď mluvím.

  23. Aha, tak to nahoře bylo maximum, už jsem musel větu odmazat.Jsem vlastně úžasný pokrytec ve chvílích, kdy toužím po samotě a nemám srdce odmrštit někoho, kdo se má touhu svěřovat. Tak si z něj aspoň dělám srandu, abych ho naštval a odvedl od jeho fixní idey. To je takový zkušební kámen, protože kdo to přijme (v závěru to zpravidla dovedu do takové absurdity, že to musí poznat), má šanci na mou pomoc, kdo to nepozná, propouštím ho v nemilosti.

  24. Blbé je, že vlivem mé pokrytecké usměvavé povahy on to neví a hlásí se ke mně dál. Je fakt, že jsem příběhy lidí saturován na několik životů. Proto mně připadá poněkud bláhová snaha některých blogerských grafomanů, kteří si umanutě jdou za svou fixní ideou a vydávají své banální a tuctové příběhy knižně. Já bych jim mohl vyprávět příběhy, že by kulili oči, a nemusel bych si ani moc vymýšlet!No nazdar, to si tedy poplkáme.

  25. Jiří, není bloger jako bloger. Banální a tuctové příběhy mají své kouzlo. Takové se rády čtou, protože se podobají zážitkům čtenářů a tito si připadají, jakoby to psal ten dotyčný o něm. No a kdo by si rád nepřečetl o sobě? Pak jsou blogeři, kteří píší netuctově, ale jsou tak líní, že to nechtějí ani zkusit, co kdyby skončili v levných knihách? No a tak někteří z nich mají štěstí a toho líného se ujmou 🙂

  26. Jejda, to jsem si početla! Článek i diskuzi hodnotím na výbornou, na víc zatím chybí síly… Ale abych pravdu řekla, napsalo mi to při otvírání RSS, že tento kanál už není! Co to znamená? naštěstí jsem se sem dostala, ale není to minulostí?

  27. na téhle nové úpravě administrace blogu mohu jenom vydělat, Naďo, totiž když se do mě pustíte, velice rychle musíte přestat, protože Vám Váš admin nedovolí dlouho lát a prohlásí, že je nutno příspěvek zkrátitno a tím pádem se mohu těšit na levné knihy, kam chodím očumovat poezii, protože nikdy nebyla tak laciná jako dnes, v téhle nebývale pragmatické době

  28. Pane Jiří, koukám, že Vám to také nepřijalo foto. A pochopila jsem, proč mi to před chvílí nepřijalo komentář u předešlého článku Nadi. A poezii, tu taky ráda, te´d jsem zrovna ve stadiu čtení, dostala jsem dvě knížky …

  29. Jiří, doklepeme to tady do 27.6. a pak uvidím a buď vymyslím něco úplně nového a někam se s tím přestěhuju nebo nevim. Promyslím si to. Tady je velká výhoda v tom write, to je velké plus, ale to je zákulisí, no.Mirko, uzdrav se brzy!!! Chybíš v diskusi a vůbec!

  30. doklepeme, doklepeme, kdybychom měli s Dylanem zaklepat na heaven´s door, a kdyby to tady nešlo, tak to také můžeme udělat tak, že Vy i já napíšeme za druhého článek i reakci na něj, a vyměníme si je jako se mění zajatí špioni na neutrální půdě

  31. Nevíte někdo jaký měl krajáč objem? (říkánka – … přijďte k nám, já vám dám, plný krajáč mléka …)

  32. Naďo, nestraš, že zase půjdeš jinam, já se picnu, Ty nám dáváš kapky! Naďo stěhovavá :-). O tom krajáči přemýšlím, netuším. Možná by to věděl Jikra B. 🙂 .

  33. Mirko, pan Pospíšil se vůbec nemůže dostat diskutovat, o dalších nevím, ty jak vidím ano. Mně se ten formát diskusí nelíbí a taky ho omezili. Tak uvidím. Právě proto, že se sem pan Pospíšil nemohl dostat, poslal mi o krajáči mail:

  34. Krajáč byl velký hrnek o objemu zpravidla dvou normálních, takže tak kolem 0,6 – 0,7 l. U nás se ten výraz nepoužíval, my jsme větší hrnky označovali jako malé látky, velké látky sloužily k přechovávání povidel či sádla, malé se používaly k kuchyni. A to jak kameninové, tak terakotové. Ale daný objem krajáč neměl, takže nemohl sloužit jako jednotka objemu, jak ho hrnčíř utočil, tak velký byl.

  35. pokus z domu, počítačem v práci jsem byl takříkajíc odstaven, uvidím, jak se zachová můj domácí miláčekale stejně se nezdržím, protože tahleta tropata (čti tyhle tropy) je nutno trávit u vody, tedy u zrzavé…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s