Neděle 13.6.2010 – o strachu

 

Nevěřím člověku, který říká, že nemá strach. Strach má každý, někdo víc někdo méně, někdo z hadů někdo z úředních obálek. Jelikož mám na to věk, tak zase budu vzpomínat.

V době, kdy mi bylo asi 13 let, jsem chodila do vodáckého kroužku, kde jsme jen stále netrénovali na lodích, ale učili jsme se všemu možnému z tábornického a zálesáckého života a také jsme museli občas přiložit ruku k dílu, lodě vynést na náplavku u Vltavy, mezi Železničním mostem a Vyšehradem a hezky se o ně po sezóně postarat. Loď jsme hodily dnem vzhůru a natíraly ji asfaltem, který jsme rozehřívali na malém ohni v plechovkách. Ještě teď cítím asfaltový smrádek. Z dnešního hlediska to bylo pro takové děti docela nebezpečné, ale tehdy nikoho ani ve snu nenapadlo, připustit si nějaký strach z těžšího úrazu, než rozbitého kolena při pádu. I při našich výletech do lesů kolem Prahy jsme zažívaly různě nebezpečně vypadající příhody, při zdolávání úskalí při životě zálesáka, ale ani nás nenapadlo se bát.

Dokonce jsem v těchto letech jela s ostatními, slovenskou řeku Hron. Vyráželi jsme z Banské Bystrice a byl to hned od počátku takový hukot, že jsme měli co dělat, udržet se na vodě. Samozřejmě jsme se za celou cestu i udělali (mluvím po vodácku), na hladině nám plavaly šišky chleba, které jsme po jejich zachránění dlabali až do středu, kde byly relativně k jídlu. Ale nesmím se moc rozkecávat, hezky zpátky k tématu.

Aby náš vedoucí Arnošt vyhověl všem požadavkům na práci s mládeží zadost, museli jsme existovat jako pionýři, i když jsme ve skutečnosti fungovali jako oddíl “Junáka”, jen jsme měli na krku jiné šátky. Tím jsme získali i různé výhody, jako třeba vyřazený parník Maxim Gorkij, který kotvil na smíchovské straně u Císařské louky, nebo-li u Cindy a sloužil nám jako klubovna. Tedy my jsme spíše sloužili jemu. Aby se nám nekrátily žíly, tak jsme opalovali letlampou staré nátěry a špachtlí je odstraňovali. Hnusná práce. Mám pocit, že tehdy tímto způsobem tenkrát řešili částečnou a nepopulární opravu parníku.Tam jsme měli ukotvené lodě, tam jsme probírali nácvik uzlů, šifry, morseovku a všechno možné. Jinak byl život na lodi bezvadný. Správná posádka měla nejen svého kapitána, lodníka, důstojníky a plavčíky, ale také zatoulané kotě s příznačným jménem – Pirát, o které jsme se přes víkendy starali na střídačku do té doby, než nám přes veškerou péči prchlo navždy z lodi. Zachránilo si tím kožíšek, protože jak jsme ho všichni pořád muchlovali, tak bychom mu brzy hlazením vyhladili srst.

Velmi silný pocit napětí a různé stupně strachu jsem zažila při první nedělní službě u Piráta, kdy jsem mu časně ráno vezla stravu. Praha byla nezvykle tichá, ráno slunečné, ale takové snivě zatažené, jako přes závoj. Dojela jsem Na Výtoň, tam nikde nikdo, všichni si užívali nedělního přispání a já nastoupila cestu přes Železniční most. Šla jsem hodně rychle, abych měla tu nepříjemnou část cesty za sebou, ale najednou se přihnal středem mostu vlak. Všechno se strašidelně rozezvučelo, hluk byl jako při skončení světa a ve mě byla dušička jak nehet na malíčku. Pospíchala jsem, nehleděla vpravo, vlevo, natož se ohlédnout, snad bych zkameněla jako v té pohádce. Došla jsem na pevninu, a tam přešla po pontonu mezi smíchovským břehem a kotvícím parníkem na palubu. V kajutě jsem připravila kočičí potravu, Pirát odkudsi přiběhl, třel se mi o nohy a tak jsem se cítila o něco lépe, i když na na mě na lodi doléhalo pro změnu ticho, se strašidelným skřípěním pontonu o bort lodi. Dlouho jsem se nezdržela a uháněla domů. Čekala mě cesta zpět přes most, kterou jsem zvládla už bez vlaku.

Myslím si, že já bych nikdy tak malé (jak je všechno relativní, dnešní a ti minulí třináctiletí …) děti na takovou cestu nepustila samotné. Čím jsem starší, tím víc trpím strachem. Strach o Kristýnu, která chodí občas na diskotéku do víru velkoměsta, o Karolínu, která na cestě do školy přechází rušnou silnici, o Natálku, která je samá nemoc, o děti, které jsou už velké, ale jsou stále děti, o muže, který je moc nemocný, o to, abych zase neupadla, o psa, aby nevběhl do silnice, aby ho nepřejelo auto… 

Se strachem se dá žít, ale pořád se s ním musí bojovat.

Fotografie nahoře, z hezkého serveru – klik

                                    náplavka, kde jsme spravovali lodě

Advertisements

13 thoughts on “Neděle 13.6.2010 – o strachu

  1. Naďo,to je moc pěkná vzpomínka i úvaha.Povedené vyprávění, plné pocitů a kouzla.Jako dítě jsem se moc nebála,bydleli jsme uprostřed lesů, vod a strání,chodila jsem často do školy či ze školy za tmy.Ale párkrát jsem nahnáno měla,nejvíc asi při výletu do Tater někdy v páté třídě /vzali mě z protekce,jely děti z devítky,nebylo plno/,někde na žebříku jsem se šprajcla,od té doby se bojím výšek.

  2. Ale bojím se jen "ukotvených" výšek, čili rozhledny, vrcholky kopců, balkony od prvního patra… V letadle se nebojím a tak trochu sním o letu balonem :-).

  3. Mirko, snad Tvůj sen není neuskutečnitelný? Nemám přehled o balonových letech, ale určitě to někdo zprostředkovává. Já mám závratě všude, proto jsem v Paříži na Eifelovce tak trochu přes tu krásu trpěla, ale při stoupání výtahu jsem byla přímo "mrtvá" :-)). Měla jsem to takto vždycky. V práci už věděli, že já práce na střeše nekontroluji, že za mě musí někdo jiný :-))

  4. Musel jsem smazat začátek, je to prý moc dlouhé…?A k Nadě musím konstatovat, že jsme prožívali podobné mládí, byl jsem taky u vodních skautů, téroval jsem taky dno lodě a naše klubovna loď "Bounty" kotvila v tzv. "Háfnu" u podolské porodnice, čili nedaleko. Jenom holt stála mezi námi časová bariéra 15 let…

  5. No, já nechápu, co se tady s tou diskuzí stalo. Co si počne Jiří se svými příspěvky? Jelikož nepřidal text k minulému ani k tomuhle článku, asi mu to provozovatel nepustil pro délku, ne? Taky jsk to píše do jednoho řádku, tak to není příjemný. Maslím, že Brut bude lepší!

  6. Jo, Naďo, čte tě taky kamarád Ota z našeho sboru, moc se mu tvoje články líbí, chtěl se zapojit do diskuze, ale nechtělo ho to nějak pustit

  7. Zuzko, přidám poslední článek zde a přesunu se na Brut. Jako se vším, je mi to líto. Když jsme vyhazovali sedačku, bylo jak když nás opouští dítě :-), prostě ta sedačka byla kusem našeho života. Tak teď budu opouštět deníček. Ale nic, vzhůru do nových zážitků a Otu moc pozdravuji. Není nic divného, že se mu u mě líbí. Prostě má vybraný vkus, jako muži, kterým se zde líbí :-)))

  8. Jsem rád, že patřím mezi muže s vybraným vkusem, je to určitě lepší nežli patřit mezi muže s vybraným mozkem…

  9. Mirku, před muži s vybraným mozkem asi prchnu z diskusí na Lidovkách, protože jiná obrana asi není. Co je to jiného, když píše příspěvky s mým podpisem (Zuzce to taky dělá)?

  10. Jo, Mirku, velká poklona – jste vtipnej! A ještě dotaz – proč je jenom za mým příspěvkem vždycky to -odstranit-?

  11. Zuzko, to máš proto, kdyby ses rozhodla opravit chyby a tak odstraníš to chybné a napíšeš znovu. To nemáš jen ty, má to každý ale je u toho svého psaní, to jen já, jako bloger mám u všech možnost mazání i jiných příspěvků.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s