Hřbitove hřbitove, zahrado zelená

Tento náhrobek mě pronásleduje od dětství. Pojí se k němu pověst (možná skutečnost), že jej nechal zhotovit v životní velikosti bohatý pan Ungr podle podob manželky a dcerky, které mu vzala nemoc a on se na ně chodil sem na Vyšehrad dívat a vzpomínat.Nejsem sama, kdo rád navštěvuje hřbitovy, i když zrovna na svátek Dušiček mi to nevychází. Své blízké máme pochovány na hřbitově na Vyšehradě, v Libni, ve Vysokém Mýtě a na Vraclavi. Určitě jsou naši příbuzní pochováni i na jiných hřbitovech, ale to mi bohužel zůstalo utajeno.

Za můj krátký nebo dlouhý život, to podle toho jak se to bere, z jakého pohledu, se nejvíce proměnil hřbitov vysokomýtský. Zmizely staré hrobky a místo nich vznikly nové nebo na jejich místech jen hroby, ale s krásným náhrobkem.

Tento náhrobek mě pronásleduje od dětství. Pojí se k němu pověst (možná skutečnost), že jej nechal zhotovit v životní velikosti bohatý pan Ungr podle podob manželky a dcerky, které mu vzala nemoc a on se na ně chodil sem na Vyšehrad dívat a vzpomínat.

Hroby některých nebožtíků se na hřbitovech vytrácejí, nejdříve po nich zbude jen zelený kopeček s křížkem i bez a pak se na jeho místě objeví nový hrob, někoho jiného. Jako malá jsem to nevěděla a moje babička mi vysvětlila, že nesmím po takovém kopečku běhat, že to toho mrtvého bolí, že už nemá nikoho, kdo by se o místo jeho posledního spočinutí staral, tak jako my o naše blízké. Od té doby jsem se kopečkům na hřbitově pečlivě vyhýbala.

Možná, že někteří vandalové, kteří ničí náhrobky, kradou urny a vysypávají z nich popel mrtvých, neměli takové babičky jako jsem měla já a nikdo je  úctě k mrtvým neučil.

Chodily jsme s babičkou pravidelně zalévat hroby, konvičku jsme si nesly vlastní a na hřbitově do ní, točením velkého svislého kola, čerpaly z podzemní studny vodu. Bavilo mě  tím kolem otáčet,  bylo namazané nějakou vazelínou a otáčelo se skoro samo, moc velkou sílu jsem k tomu ani nepotřebovala.

Po cestě k našim hrobům mně babička vyprávěla různé historky zemřelých, které jsme viděly na fotografiích na náhrobcích, nejdojemnější byly ty o malých dětech a mladých lidech, kteří zemřeli tragicky nebo na nemoc, dnes již banální nebo zcela zaniklou. Srdce se mi svíralo smutkem, ale takovým zvláštním, protože jsem cítila ochranou ruku babičky, tak ten smutek už nebyl tak tíživý.

Se smrtí jsem se potkala vcelku velmi brzy, protože můj dědeček chodil hrát na pohřby a to nejen v Mejtě, ale i v okolních vesnicích a občas mě bral s sebou.  Dříve se vypravovaly pohřby také z domu a nebylo výjimkou, že než se vydal pohřební průvod na hřbitov, že se všichni loučili s nebožtíkem, který byl v otevřené rakvi na zahradě, či na dvorku.  Nějak moc se tehdy nehledělo na to, jak se s tím dětská duše vyrovná, smrt byla prostě součástí života a i já jsem to brala jako samozřejmost, že staří lidé umírají. Jen jsem si tehdy nepřipustila, že by se to mělo týkat mých drahých.

Dlouhá léta jsem o dušičkách vzpomínala na své blízké z domova.  Ty mimopražské jsem navštěvovala v létě, dušičkový svátek byl pro mě tedy v letních měsících. Se svými drahými jsem měla takovou dohodu, že se jistě na mě nezlobí,  že je mám v srdci a vzpomínkách po celý rok. Ani letos ve svátek Dušiček u místa kde spí věčným spánkem, nebudu, ale jak říkám, určitě mi to odpustí, protože byli neskonale dobrotiví. Tedy alespoň někteří z nich.

Vyšehradský hřbitov je skoro za rohem a tak jen pár snímků odsud.

Dříve lidi dbali na to, aby i po smrti bylo jasné, čím byli ...

Dříve lidi dbali na to, aby i po smrti bylo jasné, čím byli …

Hrob věčně mladé Jany Rybářové, Aničky posedlé, jak zbytečná byla její smrt ...

Hrob navždy mladé Jany Rybářové, Aničky posedlé, jak zbytečná byla její smrt …

Náhrobek je od Olbrama Zoubka, vůbec nevím pro koho ...

Náhrobek je od Olbrama Zoubka,  nevím pro koho, nebylo to tam psané …

Chudák Bedřich Smetana, přilepili mu socialistickou hvězdu a je tam navěky...

Chudák Bedřich Smetana, přilepili mu socialistickou hvězdu a je tam navěky aniž by se mohl bránit…

Promiňte Jiří Mucho, stali jsme se na chvilku součástí Vašeho pomníku ...

Promiňte Jiří Mucho, stali jsme se na chvilku součástí Vašeho náhrobku, aniž bychom to zamýšleli …

Lavička na Vyšehradě, co ta pamtuje lidí ... i mě

Lavička na Vyšehradě, co ta pamtuje lidí … možná i mě

Reklamy

26.10.2010 – To je náhodička

Foto Pavel T.27.6.2010 jsme se spolu rozloučili s tím, že správce blogu windowslive udělal takové změny na blogu, které mně, ani Vám, (způsob komentování) nevyhovovaly. A tak jsem hledala nové přístřeší, kde nám bude lépe. Zalíbil se mi wordpress a tak jsem se tam přestěhovala. Zapíchla jsem deníček a zvolila jinou formu komunikace. Pár měsíců tedy píši jinak.

Jaké bylo mé překvapení, když se mi ozval správce blogu windowslive, že se budou u nich blogy rušit a že máme možnost si vše co jsme u nich napsali zazálohovat a navíc převést jen pár kliknutími na web wordpress. A tak jsem párkrát klikla, pak se zlobila s přihlašováním a jsem zde. Záhlaví je prozatímní, než něco vymyslím a nebo taky ne, to podle toho, co si spolu domluvíme.

Všem dávám tuto otázku:

Mám pokračovat na brut blogu nebo mám obnovit na wordpress  deník české babičky?

Tak raďte, do toho! Podobný text je na brut blogu.