Kamarádi a malinko filozofování

kamaradi Takové těžké a dlouhodobé onemocnění prověří nejen vztahy v rodině, ale i kamarády a známé. To je stará vesta, nic nového pod sluncem. Člověk potká spoustu tváří, které se mihnou jeho životem a některé v jeho životě zakotví napořád, ani ta nemoc je nerozdělí. Podle kamarádů, kteří mému mužovi zůstali až dosud, soudím, že byl oblíbeným spolužákem a že se sešla dobrá parta jak na základce, tak i na gymplu. V posledních letech se scházejí každým rokem, protože jak jich ubývá, tak se chtějí ještě užít. Letos muž chyběl, ale spolužáci z obou stupňů na něj nezapomněli, alespoň mu psali esemesky.

Až do páté třídy, tehdy osmileté školy, chodil do třídy s kamarádem, kterého dali jeho adoptivní rodiče na vojenskou školu a tak se vzájemně sobě ztratili ze života. Život uháněl mílovými kroky a jednoho dne v osmdesátých letech se k nám vojáček ohlásil na návštěvu. Naši adresu nebylo složité vypátrat, protože ve městě, kde muž chodil do školy, žije až dosud mužova matka. Před domem zastavilo auto, už si nejsem jistá, které to bylo (Volha? 613?) a z něj vystoupil, považte, sám generál s červenými lampasy. Byl příjemný, zažili jsme hezký večer. Vyprávění nebralo konce, však se spolužáci dlouho neviděli. Ještě párkrát se takto objevil, ale pak zase nastala dlouhá pauza. Ozval se až za delší čas po sametovém divadle. Pochopitelně už ne jako generál, ale jako civil. Za spoluúčasti spolužáků dává dohromady školní srazy a také občas chodí do nemocnice za mužem. Jako jeden ze dvou kamarádů, spolužáků. Tak tento spolužák dokázal, že nezáleží na tom, jakého je kdo vyznání nebo ať je v životní situaci nahoře či dole, ale jaké je povahy. Nakonec, nejen on, ale i všichni ostatní kolem něj.

Po cestě, která jde už z kopce, začíná člověk bilancovat a leccos vidí úplně jinýma očima, leccos objeví a pochopí, co v mládí netušil nebo o tom jen četl. Tak to byl oslí můstek pro moje malinké zamyšlení, malinké filozofování.

Při odchodu do důchodu jsem tak trochu bilancovala a mudrovala. Zdálo se mi, že je škoda, když jsem se naučila, co jsem se naučit měla, ještě to násobila praxí, že to mám zahodit a zapomenout. Opravdu mi bylo líto toho, že všechno, co by se mělo zúročit, zahodím. Svázala jsem to do ranečku, popíchala špendlíčkama a bylo z toho sluníčko … Ne tak sluníčko jako v té říkance to nebylo. Byl to raneček, který jsem přibalila ke svému hrnku na kafe, který mě léta provázel životem, k rámečku s fotografií s mými milenými, pár proprietám a šla jsem. Odnesla jsem to domů, hrnek šoupla do kredence, zbytek do šuplete a šuple jsem zavřela.

Je to jako se životem. Když už víme jak na něj, když už získáme zkušenosti získané s boulemi a šrámy, tak odcházíme, ačkoliv bychom teď věděli jak žít. Je to divné na tom světě. Pořád se za něčím pachtíme, abychom to pak zavřeli do šuplete.

duchod

Ilustrační obrázky jsem vygůglovala.

Reklamy

A zase to cukroví

cukrovinkyDenně musíte uváděti svá kuchyňská vydání v souladu s všeobecným nedostatkem peněz. Máte svým rodinám poskytnouti vydatnou zdravou stravu a při tom stále udržovati hospodářskou rovnováhu. To je nemalá odpovědnost a ženy dnes musí také více a lépe počítati než dříve.

Tolik předmluva k jedné odrbané “kuchařce” bez desek, autora a roku vydání. K předmluvě se dá říct, že v každé době, i v té současné jest nutností více a lépe počítati, aby se udržela hospodářská rovnováha. No a když to dokáže hospodyňka, tak je s podivem, že to nedokážou tak vzdělané a zkušené hlavy na špici státu, které hospodaří s dluhy. Jako je rovna strana Má dáti a Dal, tak by mělo být vyrovnaná i strana – Mám na to a Koupeno, taktéž i Nemám na to a Nekoupeno. Kam jsem se to zase dostala. Ale to já ne, to autor(ka) předmluvy. Já chci psát o tom, že Vánoce jsou za dveřmi, tedy skoro a když ne Vánoce, tak pečení cukroví tedy ano. Pečení přímo klepe na dveře. My jsme vždycky začínali pozdě, až po Mikuláši, ale to jenom proto, že nám pekla babča Boženka a já jsem jen asi dvěma druhy navozovala v bytě tu správnou vůni pečení a jako neviděla ujídání syrového těsta dětmi. Také jejich pomocná ruka, která dostala svůj díl těsta, aby z něj něco vytvořila, pracovala s chutí a celý ten človíček co k té ruce patřil dal na chvíli pokoj, když tvořil nevídané výtvory.

Dnešní hospodyňky tvoří cukroví velice rafinované, úžasně zdobné a převážně krémové. Naše babičky použily tak akorát džem do lineckých koleček nebo-li kočičích vočí a jinak to to bylo cukroví bez krému. Pracičky, tlačené cukroví ze strojku, zmíněné linecké a také všelijaké jiné, které se už úplně zapomnělo. Otevřela jsem stoletou kuchařku, k čemuž mě inspirovala na jiném blogu jistá babička Maňasová, která si povzdechla, že s odchodem jejich babičky ze světa odešel i recept na “Zázvorky”, i jala jsem se ho hledat. A našla. Napadlo mě najít i další dávno zapomenuté předpisy na cukroví a něco z toho nabídnout i Vám pro inspiraci.

Tak pojďme do toho.

Preclíky s pistácií s důvěrou v hospodyňku, která množství zkušeně odhadne:

Mouku pěknou s máslem tlučeným cukrem a ustrouhanou pistácií rozdrob rukama a zadělej dvěma žloutky, pak dělej z toho malé preclíčky, pomaž je rozkloktaným bílkem, posyp hrubě tlučeným cukrem a nech do žluta upéci.

Makronky z ovesných vloček:

Potřeby: 15 dkg oves. vloček. 10 dkg cukru, 1 kávovou lžičku medu, 1 vejce, 3 dkg Vitella (nyní Hera), 1 citron. 3 dkg jemně strouhaných mandlí nebo ořechů, 1/2 balíčku pečivového prášku, trochu mouky.

Příprava: Vitello cukr a vejce  utřeme do zpěnění, přidáme ostatní potřeby a dobře propracujeme. potom uděláme na plech pomaštěný tukem vařečkou hromádky jako vlašský ořech velké, smáčkneme je na plocho a při mírném ohni je upečeme do zlatohněda. Přidáme-li do těsta trochu mandlové tresti, jsou makronky lepší.

Zámečtí kluci:

Potřeby. 1/8 l vína, 1 vejce, 2 dkg cukru, mouka, sušené švestky, několik loupaných mandlí, Ceres (tuk), 1 tabulka čokolády.

Příprava: Z vína, vejce, a cukru ukvedláme s moukou řídké těsto. Uvaříme velké sušené švestky, vyndáme pecky a dáme místo nich mandli. Potom ponoříme švestky jednu po druhé do vinného těsta a usmažíme je v horkém oleji s máslem. Smažené švestky obalíme ve směsi cukru a strouhané čokolády. Pozor na těsto. Je-li příliš řídké, švestky vypadnou.

Tak a ještě ty zázvorky a je toho dost.

14 dg (čtvrt libry) tlučeného cukru dej na misku, přidej 7 žloutků a míchej to čtvrt hodiny, přidej k tomu 7 dg (4 loty) tlučeného zázvoru a 14 dg (čtvrt libry) mouky, prohněť to na vále , pak rozválej na tloušťku malíku a vypíchej formu zázvorky. Lej je na plech máslem pomazaný, pomaž je bílkem a posyp cukrovou krupicí a pec je zvolna. Pokud máte rádi měkké zázvorky, pak do krabice s nimi přidejte krajíc chleba.

Víte, že cukr se vaří na sedm stupňů? Alespoň Vám je vyjmenuji:

První stupeň – Chumáč

Druhý stupeň – Malá perla

Třetí stupeň – Velká perla

Čtvrtý stupeň – Malý puchýř

Pátý stupeň  (co byste řekli?) Velký puchýř

Šestý stupeň – Lom

Sedmý stupeň – Karamel

vanoce

Obrázky ze sbírky od Pavla T.

Zahradní radosti a starosti

Já vím, do jara daleko, ještě ani neskončil podzim a já už blbnu s prácemi na zahradě. Ale nakonec to může sloužit k inspiraci. Když jsem ještě byla činná jako zahradnice amatérka, tak jsem si ráda studovala zahradnické časopisy a knížky, vypisovala jsem si, jaké kytky na jaře opatřím a zasadím, probírala jsem se tou barevnou nádherou a snila, jak mi pod mýma rukama vykvete podobný ráj.

Mívala jsem střídavé úspěchy, někdy úplný debakl, když vůbec nevylezlo, co jsem zasadila nebo to co jsem zasadila, nevzešlo, či mi křehké sazeničky stihnul sežrat nějaký rychlý brouk, jako třeba lilie takový červený. Od prvního seznámení se s ním jsem si už pak dávala pozor, a jak se objevil, šla jsem po něm. Také mé milované růže jsem ochraňovala před bestiemi mšicemi, jakýmisi larvami a jinou havětí, které způsobovaly srolování lístků do ruliček a vyžírání poupat. Chemii jsem na zahrádce nechtěla ani vidět, ale někdy nebylo zbytí a s těžkým srdcem jsem ji použila.

Zahradu, tedy spíše zahrádku jsme s mužem vybudovali od navezení zeminy po poslední cestičku. Zmohli jsme se na malý skleník a před ním jsme sedávali na prkně, položeným na dvou kamenech na rauchpauzu a odpočívali. Zahrádku jsme měli osázenou od jarních kytiček až do podzimních a já si ráda trhala kytky do vázy. Od jara až do podzimu vázy nebyly prázdné. K oplocení jsme vysázeli rybízy, vinnou révu apod.

Mého muže moc těšilo vytvářet plochu z kamenů u krbu, a protože věděl, že jsem velkým milovníkem zdí a zídek z kamenů, porostlých popínavými rostlinami a květy, a i jemu samému se to moc líbilo, tak se na tu zídku pořád chystal. Jenže stále nebylo dost času, byly jiné, důležitější věci. A tak kamenná zeď ani zídka u nás nestojí a už nikdy stát nebude. Zahrádka je celá přebudovaná, skleník ani lavička už není, místo rybízů jsou túje. Inu, změnil se zahradník a ten si zahrádku buduje podle svého.

Kamenné zdi a zídky jsou pro mě krásnou podívanou, hlavně ty starší, co už něco pamatují, sem tam jsou trochu vykotlané, inu jako všechno co stárne.

 

Z blogu: http://beaute.blog.cz/0904/stavba-suche-kamenne-zidky

Z blogu – klik

 

 

 

Podle sebe soudím tebe

Přesně, tohle pořekadlo určitě vzniklo kvůli mně. Je jasné, že člověk se vidí úplně jinak, než ho vidí ostatní. Někteří se vidí jako chytří dobráci, někteří jako chytří chytráci. Tyto dvě základní skupiny se dělí na další podskupiny, což už není tak podstatné, jde o nuance. Myslím si, že nikdo se nevidí jako hloupý, podrazák, bezcharakterní apod.

Ale všichni podle sebe nesoudí. Chytří chytráci omrknou naivní dobráky, kteří se jako naivní nevidí, zhypnotizují je, a když je dobráci přestanou bavit, zvolí nějakou osvědčenou metodu, kterou se jich zbaví a dobráci jen zírají. Dobráci se trápí, že za to mohou sami a jindy vidí, že naletěli a trápí se taky. Takže se trápí vždycky a trvá jim dlouhou dobu než to rozchodí.

Chytří (naivní) dobráci totiž soudí podle sebe. Jsem typický dobrák (jen ať někdo řekne, že ne! 🙂 ), který chytráka rozezná jen málokdy a slupne chytrákovi téměř všechno i s navijákem. Ačkoliv jsem si v životě natloukla tolikrát, že moje duše je samá boule, není mi pomoci a jdu do toho pokaždé stejně. Dobrák si myslí, že když v přátelství, kamarádství nebo jen v prostém setkávání nabídne své srdce na dlani, hledí na zájmy toho druhého, pomoc v nouzi poskytne bez zaváhání, že ten druhý, který s ním komunikuje je stejného smýšlení. A zákonitě tomu tak není. Tedy, pokud narazí na chytráka.

Chytrák bystře a celkem brzy odhadne, že dobrákovi může nakukat cokoliv, že je tento slepý, hluchý, pro něj hloupý a proto ho lehce utáhne na vařené nudli. Sakrblé, co já pořád s těmi nudlemi mám?

Někdy se chytrák na počátku setkávání s dobrákem snaží jednat podle vize dobráka a nízké praktiky až do úplného odkopnutí se vyvinou až během doby. To nastává, až když ho dobrák omrzí, takže to nebylo prvoplánové.

Je tedy nejlepší přítel člověka pes nebo kniha?

Co s tím? Co vlastně tím chci říct? Vlastně nic. Je to jen rozjímání v dešti, je to o nesmrtelnosti chroustů, je to jen tak, aby řeč nestála …

Ilustrační obrázky vypůjčené z internetu