Máme doma Jarabáčka

Znáte ten pocit, když máte za povinnost udělat na něčem pár úkonů, které, kdybyste nedodržely, tak by se stal malér a Vy si pokaždé říkáte: „Jednou se to prostě musí stát, jednou něco vynechám“, a malér se dostaví?

Tak i já, mám při péči o svého muže za jednu z povinností, denní vyprazdňování vaku na odvod tekutin z těla, naučené pohyby a myšlenka na – jednou se to musí stát, jednou to musí přijít, mě napadá pokaždé, když po vyprázdnění klipnu na uzávěr odtokové trubičky a tento trubičku uzavře. Pokaždé mě tiká v hlavě – jednou ji určitě zapomenu uzavřít. Já se znám, vím, co můžu od sebe očekávat. Dělám nebo myslím na kupu věcí buď dozadu, nebo dopředu, takže je jasný, že někdy nějaké maléry spatří světlo světa. Ale abych to neokecávala, zkrátka jednou to přišlo a élent byl tu.

Včera jsem byla dost utahaná, tudíž jsem byla v útlumu. Ono taky dělat poradce při výběru zimních bot pro dceru a vnučku je funkce jedna z nejnáročnějších a ještě pak dělat velký nákup, to člověka zondá. Do jedenácti večer jsem nevydržela, usnula jsem tvrdě jako poleno, záhy po zpovědi Anny K., takže když mně začali bušit do hlavy svými hlásky Včelí medvídci (v mobilu nastavené vyzvánění pro muže), připadalo mi, že mi do hlavy bubnují svými pěstičkami. Potácela jsem se mezi pravidelnými úkony a samosébně, neklipla jsem. Do rána bylo dokonáno. Nemohla bych dělat zdravotní sestru …

Taky si mě oblíbil jistý šotek, který mě navádí, abych občas někam něco dala a zapomněla kam. Nebo mi rovnou sám něco  schová. Ten mizera se pečlivě stará o to, aby se se mnou nenudil, vůbec nemá respekt před mými (obarvenými) šedinami. Představuji si ho jako Jarabáčka, malovaného kluka s nahatou prdelkou, jen v čepičce a bolerku, od Marie Fischerové-Kvěchové, z knížky Jarabáčkova veselá abeceda, ze které jsem učila malou Kristýnu písmena. Jenže tady Jarabáček nepůsobí osvětově, ale škodolibě.

Zničehož nic mi třeba pošeptá, že bych mohla dát ty zásobní pytlíky soli z jedné poličky do skříně až dolů, však je potřebuji jen jednou za čas, či mi poradí, abych ty mandarinky v síťce vzala z misky a uklidila jinam. Někdy mu mě přijde líto, takže při hledání mandarinek najdu dlouho hledanou sůl, ale mandarinky ne. Ze zoufalství podezírám už i Elu, že je sežrala i se síťkou, když je pojednou šťastně objevím v šupleti u brambor. Kletě, kdo mně nakukal, abych dala mandarinky k bramborám? No jasně, ten rarach.

Tuhle se Jarabák obzvláště vytáhl. Nalepil mi pokličku na dno hrnce zvenčí (mám takovou plochou bez úchytu) a já ji marně hledala a hledala. Už jsem se pomalu smiřovala s tím, že poklička šla opravdu od tří do kina (oblíbený bonmot mého synka, když něco hledám), když mně docvaklo, že když ten hrnec nadzdvihnu, že je nějaký těžší. Po podrobném prozkoumání byla poklička na světě.

Tak takhle nějak si doma s Jarabáčkem, s tím klukem nahatým, hrajeme. Kde si na mě ale opravdu nepřijde, jsou brýle. Pečlivě je odkládám na jedno místo a nikdy jinak. Zatím tedy vyhrávám.

Kašpárek s Jarabáčkem

Kašpárek s Jarabáčkem