Máme doma Jarabáčka

Znáte ten pocit, když máte za povinnost udělat na něčem pár úkonů, které, kdybyste nedodržely, tak by se stal malér a Vy si pokaždé říkáte: „Jednou se to prostě musí stát, jednou něco vynechám“, a malér se dostaví?

Tak i já, mám při péči o svého muže za jednu z povinností, denní vyprazdňování vaku na odvod tekutin z těla, naučené pohyby a myšlenka na – jednou se to musí stát, jednou to musí přijít, mě napadá pokaždé, když po vyprázdnění klipnu na uzávěr odtokové trubičky a tento trubičku uzavře. Pokaždé mě tiká v hlavě – jednou ji určitě zapomenu uzavřít. Já se znám, vím, co můžu od sebe očekávat. Dělám nebo myslím na kupu věcí buď dozadu, nebo dopředu, takže je jasný, že někdy nějaké maléry spatří světlo světa. Ale abych to neokecávala, zkrátka jednou to přišlo a élent byl tu.

Včera jsem byla dost utahaná, tudíž jsem byla v útlumu. Ono taky dělat poradce při výběru zimních bot pro dceru a vnučku je funkce jedna z nejnáročnějších a ještě pak dělat velký nákup, to člověka zondá. Do jedenácti večer jsem nevydržela, usnula jsem tvrdě jako poleno, záhy po zpovědi Anny K., takže když mně začali bušit do hlavy svými hlásky Včelí medvídci (v mobilu nastavené vyzvánění pro muže), připadalo mi, že mi do hlavy bubnují svými pěstičkami. Potácela jsem se mezi pravidelnými úkony a samosébně, neklipla jsem. Do rána bylo dokonáno. Nemohla bych dělat zdravotní sestru …

Taky si mě oblíbil jistý šotek, který mě navádí, abych občas někam něco dala a zapomněla kam. Nebo mi rovnou sám něco  schová. Ten mizera se pečlivě stará o to, aby se se mnou nenudil, vůbec nemá respekt před mými (obarvenými) šedinami. Představuji si ho jako Jarabáčka, malovaného kluka s nahatou prdelkou, jen v čepičce a bolerku, od Marie Fischerové-Kvěchové, z knížky Jarabáčkova veselá abeceda, ze které jsem učila malou Kristýnu písmena. Jenže tady Jarabáček nepůsobí osvětově, ale škodolibě.

Zničehož nic mi třeba pošeptá, že bych mohla dát ty zásobní pytlíky soli z jedné poličky do skříně až dolů, však je potřebuji jen jednou za čas, či mi poradí, abych ty mandarinky v síťce vzala z misky a uklidila jinam. Někdy mu mě přijde líto, takže při hledání mandarinek najdu dlouho hledanou sůl, ale mandarinky ne. Ze zoufalství podezírám už i Elu, že je sežrala i se síťkou, když je pojednou šťastně objevím v šupleti u brambor. Kletě, kdo mně nakukal, abych dala mandarinky k bramborám? No jasně, ten rarach.

Tuhle se Jarabák obzvláště vytáhl. Nalepil mi pokličku na dno hrnce zvenčí (mám takovou plochou bez úchytu) a já ji marně hledala a hledala. Už jsem se pomalu smiřovala s tím, že poklička šla opravdu od tří do kina (oblíbený bonmot mého synka, když něco hledám), když mně docvaklo, že když ten hrnec nadzdvihnu, že je nějaký těžší. Po podrobném prozkoumání byla poklička na světě.

Tak takhle nějak si doma s Jarabáčkem, s tím klukem nahatým, hrajeme. Kde si na mě ale opravdu nepřijde, jsou brýle. Pečlivě je odkládám na jedno místo a nikdy jinak. Zatím tedy vyhrávám.

Kašpárek s Jarabáčkem

Kašpárek s Jarabáčkem

Advertisements

17 thoughts on “Máme doma Jarabáčka

  1. Naďo, mohu Vás ujistit, že v tom nejste sama i u nás se ztrácejí a objevují různé předměty na nejnemožnějších místech a já jsem to nazval „myšlení míchou“. Když totiž děláte něco stereotypně pořád stejně, převezme takovou funkci mícha a mozek začne myslet paralelně na něco zajímavějšího. Mícha ovšem velkoryse nerozlišuje takové detaily jako je mandarinka či brambor obojí je kulaté.
    Úplně klasický případ se mi stal, když jsem ještě pracoval v Německu a každý den ráno jezdil tutéž štreku 30 km.
    Jednou jsem jel s dcerou v sobotu na nákup. Až do poloviny této štreky byla to cesta stejná a v momentě kdy jsem měl odbočit na jiný směr vedla mě mícha jako do práce a mozek se zabýval rodičovskou rozmluvou se dcerou. Najednou jsem zastavil před mojí firmou a tu došo teprve k zapnutí mozku ajá se ptal sám sebe: „Proboha, co děláme tady? Vždyť jsem chtěl jet na nákup!“
    (Toto je moje vlastní mozko-míchová teorie)…

  2. Většinou koukám, abych měla o věcech přehled. Na hledání je u nás totiž expert manžel. Je úplně jedno co se hledá, ale situace postupně graduje. Když jsou vyřazena místa možná, začne se hledat na místech nemožných a když ani tam hledaná věc není, situace graduje a manžel začne silným hlasem kout katastrofické scénáře. Nakonec onu věc najdu většinou já, ale místo, abych byla pochválená, jsem osočená, že jsem to tam dala stejně já. 😦

  3. Takového šotka má v bytě každý. Mě třeba v mém domečku nikdy neporadí, ale vždycky něco někam skryje a schová se i s tím. To já potom nemůžu najít ani šotka Zášupšáka, ani hledanou věc.
    A to je potom mnohem zoufalejší, buď milá Babičko ráda, že šotek se ti neztratí!

  4. Bývaly doby, kdy jsem v takových případech urputně hledával, většinou čím urputněji, tím bezvýsledněji. Ale když se pohřešovaná věc nechce nechat najít, tedy ji nenajdu. Přiznávám věcem jejich vlastní vůli, která se občas střetne s mými záměry, a v tom případě většinou triumfuje. Nechávám tedy věci, aby ze svého úkrytu vystoupily samy. Některé to udělají záhy, jiné se skrývají už roky. Mně nezbývá, než se snažit je nepostrádat. A Jarabáček je úžasně roztomilou personifikací této vůle předmětů hrát si s lidmi na schovávanou v tom pro ně jinak nudném světě.

    Před rokem jsem psal na svém blogu o domácích strašidlech. I když bych si netroufnul Tvého Jarabáčka řadit mezi strašidla (to by ho mohlo poprávu namíchnout a s ním je lepší být zadobře), možná to není článek úplně mimo téma :-). http://pvapenik.blog.cz/0911/o-strasidlech-a-strasidelnych-domech

  5. * Jarko, to je skoro v bleděmodrém jako to bývalo u nás. Úplně jak přes kopírák 🙂

    * Malé chlupaté, no prosím, u Tebe doma zase bydlí Zášupšák, taky se nenudíš 🙂

    * Petře, úplně s Tebou sdílím to, že někdy se věci chovají tak jak chtějí. Věřím tomu, že i pravěký člověk, ačkoliv neměl tolik zakrámovanou jeskyni jako my domek, že někdy taky urputně hledal svůj oblíbený pazourek.
    Přečetla jsem si článek na nějž jsi uvedl odkaz a žasnu, že na tak bezvadný článek nebyl žádný komentář. Mně se moc líbil a nadchnul mě zejména tento nový pojem: „napsat – ne-li bestseller, tedy snad aspoň seller.“
    Napsala jsem alespoň ten seller 🙂

  6. Nemá cenu vypočítávat vše, co denně hledám – klíče, brýle, mobil. Tohle vše bych koneckoncůměla čím nahradit. Ale pořád se děsím toho, až nenajdu zuby! Mám jich pár vyndávacích na takovém udělátku a protože mi nedělají dobře, jak to jde, tak si je vyndávám. A ukládám na různá místa (a venku třebas do kapsy kabátu, na chvilenku). To teda bude šupec, až je ztratím!.

  7. No Mirko, doufám, že se Ti taková věc nepřihodí, alespoň já Ti takovou situaci nepřeji, ale na takové věci je pamatováno 🙂 mleté maso, různé kaše, dorty, poháry, polévky, hlady bys snad neumřela 🙂 Akorát, jestli to jsou zuby přední, pak by nebylo radno se smát bez zakrytí pusy rukou 🙂

  8. A tohle taky znám. Občas takové hledání vyhodím i na blog (naposledy jsem hledala úchytky na cartridge do tiskárny, o kterých jsem se domnívala, že jsem je vyhodila, protože v tiskárně se neobjevily. -pozn. – cartridge jsou náplně, barvy, aby to vůbec tisklo – a protože jsem měla koupené nové náplně, tak jsem nakonec koupila novou tiskárnu, fór.
    A ještě ten večer, když jsem chtěla na staré tiskárni cosi oskenovat (skenner fungoval), otevřu tiskárnu a hle – co to na mě po kolejničkách vyjelo? Ony ztracené úchytky!)
    Mám dvě teorie – buď řádí doma šotci, skřítci a mají zlomyslnou radost – nebo žijeme v Matrixu a je to chyba v programu.
    Občas je fakt lepší věci nechat plynout, ony se zas objeví. Případné škody potom zahladit…

  9. Jarabáček. Ani jsem nevěděl, že existuje knížka o Jarabáčkovi a že ta knížka je dokonce ilustrovaná či dokonce napsaná paní F-Kvěchovou. Ta paní Kvěchová je mojí oblíbenou kreslířkou. Píšeš Naďo, že jsi z té knížky učila malou Kristýnu číst. Mám podobnou zkušenost, kdy mně moje starší sestra učila číst ze slabikáře „POUPATA“, které jsem pak v roce 44 měl v první třídě v Mníšku pod Brdy. tehdy mně učil pan řidicí Czyzewski, zřejme polského původu. A každé vánoce si vystavíme nad krbem krásný Betlém, také dílo paní Fisherové Kvěchové. Tím Betlémem jsem podělil i mé dvě dcerky.
    Jinak Jarabáček – matně si vzpomínám na písničku „Což ten ptáček Jarabáček nad námi lítá…..“
    A zdaliTi ta potvůrka, Naďo zpúsobuje roztržitost, to se těžko dokáže. Moje zapomětlivost spočívá asi někde jinde a nechtěl bych ten problém svádět na Jarabáčka. Před pár lety mi můj dávný přítel poslal gratulaci k sedumdesátinám, kde m.j. poznamenal: „Milý Jene dosáhl jsi věku, kdy se u mužů smršťuje mozek a zvětšuje prostata. Smiř se s tím, patří to k teritoriu.“ To mám přátele, co?

  10. * Pavle, o Marbulínkovi mám jakž takž ponětí, ale u mě se nevyskytoval. Pro všechny o Marbulínkovi zde: http://www.webmagazin.cz/index.php?id=9260&stype=all

    * Vendy, na teorii o Matrixu by taky mohlo něco být …

    * Poupata vyšly po sametu, tu knížku jsem měla doma, ale ve škole jsme se už učili z něčeho jiného … My máme Betlémy dva. Jeden velký Alešův, který podle nalepených obrázků vyřezávali z nějaké překližky lupénkovou pilkou tchýňovic před „x“ lety a malý z papíru právě ten malovaný Kvěchovou. Možná máme stejný.
    Jinak, co bys chtěl? Přátele máš upřímné a to je nad zlato a drahé kamení 🙂

  11. no, u nás kromě Jarabáčka ještě úřaduje Micinka a Besinka. Obě si vždycky něco půjčí a pak to už nenajdu. nebo najdu ve zcela jiném skupenství…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s