Kamarádi a malinko filozofování

kamaradi Takové těžké a dlouhodobé onemocnění prověří nejen vztahy v rodině, ale i kamarády a známé. To je stará vesta, nic nového pod sluncem. Člověk potká spoustu tváří, které se mihnou jeho životem a některé v jeho životě zakotví napořád, ani ta nemoc je nerozdělí. Podle kamarádů, kteří mému mužovi zůstali až dosud, soudím, že byl oblíbeným spolužákem a že se sešla dobrá parta jak na základce, tak i na gymplu. V posledních letech se scházejí každým rokem, protože jak jich ubývá, tak se chtějí ještě užít. Letos muž chyběl, ale spolužáci z obou stupňů na něj nezapomněli, alespoň mu psali esemesky.

Až do páté třídy, tehdy osmileté školy, chodil do třídy s kamarádem, kterého dali jeho adoptivní rodiče na vojenskou školu a tak se vzájemně sobě ztratili ze života. Život uháněl mílovými kroky a jednoho dne v osmdesátých letech se k nám vojáček ohlásil na návštěvu. Naši adresu nebylo složité vypátrat, protože ve městě, kde muž chodil do školy, žije až dosud mužova matka. Před domem zastavilo auto, už si nejsem jistá, které to bylo (Volha? 613?) a z něj vystoupil, považte, sám generál s červenými lampasy. Byl příjemný, zažili jsme hezký večer. Vyprávění nebralo konce, však se spolužáci dlouho neviděli. Ještě párkrát se takto objevil, ale pak zase nastala dlouhá pauza. Ozval se až za delší čas po sametovém divadle. Pochopitelně už ne jako generál, ale jako civil. Za spoluúčasti spolužáků dává dohromady školní srazy a také občas chodí do nemocnice za mužem. Jako jeden ze dvou kamarádů, spolužáků. Tak tento spolužák dokázal, že nezáleží na tom, jakého je kdo vyznání nebo ať je v životní situaci nahoře či dole, ale jaké je povahy. Nakonec, nejen on, ale i všichni ostatní kolem něj.

Po cestě, která jde už z kopce, začíná člověk bilancovat a leccos vidí úplně jinýma očima, leccos objeví a pochopí, co v mládí netušil nebo o tom jen četl. Tak to byl oslí můstek pro moje malinké zamyšlení, malinké filozofování.

Při odchodu do důchodu jsem tak trochu bilancovala a mudrovala. Zdálo se mi, že je škoda, když jsem se naučila, co jsem se naučit měla, ještě to násobila praxí, že to mám zahodit a zapomenout. Opravdu mi bylo líto toho, že všechno, co by se mělo zúročit, zahodím. Svázala jsem to do ranečku, popíchala špendlíčkama a bylo z toho sluníčko … Ne tak sluníčko jako v té říkance to nebylo. Byl to raneček, který jsem přibalila ke svému hrnku na kafe, který mě léta provázel životem, k rámečku s fotografií s mými milenými, pár proprietám a šla jsem. Odnesla jsem to domů, hrnek šoupla do kredence, zbytek do šuplete a šuple jsem zavřela.

Je to jako se životem. Když už víme jak na něj, když už získáme zkušenosti získané s boulemi a šrámy, tak odcházíme, ačkoliv bychom teď věděli jak žít. Je to divné na tom světě. Pořád se za něčím pachtíme, abychom to pak zavřeli do šuplete.

duchod

Ilustrační obrázky jsem vygůglovala.