Kamarádi a malinko filozofování

kamaradi Takové těžké a dlouhodobé onemocnění prověří nejen vztahy v rodině, ale i kamarády a známé. To je stará vesta, nic nového pod sluncem. Člověk potká spoustu tváří, které se mihnou jeho životem a některé v jeho životě zakotví napořád, ani ta nemoc je nerozdělí. Podle kamarádů, kteří mému mužovi zůstali až dosud, soudím, že byl oblíbeným spolužákem a že se sešla dobrá parta jak na základce, tak i na gymplu. V posledních letech se scházejí každým rokem, protože jak jich ubývá, tak se chtějí ještě užít. Letos muž chyběl, ale spolužáci z obou stupňů na něj nezapomněli, alespoň mu psali esemesky.

Až do páté třídy, tehdy osmileté školy, chodil do třídy s kamarádem, kterého dali jeho adoptivní rodiče na vojenskou školu a tak se vzájemně sobě ztratili ze života. Život uháněl mílovými kroky a jednoho dne v osmdesátých letech se k nám vojáček ohlásil na návštěvu. Naši adresu nebylo složité vypátrat, protože ve městě, kde muž chodil do školy, žije až dosud mužova matka. Před domem zastavilo auto, už si nejsem jistá, které to bylo (Volha? 613?) a z něj vystoupil, považte, sám generál s červenými lampasy. Byl příjemný, zažili jsme hezký večer. Vyprávění nebralo konce, však se spolužáci dlouho neviděli. Ještě párkrát se takto objevil, ale pak zase nastala dlouhá pauza. Ozval se až za delší čas po sametovém divadle. Pochopitelně už ne jako generál, ale jako civil. Za spoluúčasti spolužáků dává dohromady školní srazy a také občas chodí do nemocnice za mužem. Jako jeden ze dvou kamarádů, spolužáků. Tak tento spolužák dokázal, že nezáleží na tom, jakého je kdo vyznání nebo ať je v životní situaci nahoře či dole, ale jaké je povahy. Nakonec, nejen on, ale i všichni ostatní kolem něj.

Po cestě, která jde už z kopce, začíná člověk bilancovat a leccos vidí úplně jinýma očima, leccos objeví a pochopí, co v mládí netušil nebo o tom jen četl. Tak to byl oslí můstek pro moje malinké zamyšlení, malinké filozofování.

Při odchodu do důchodu jsem tak trochu bilancovala a mudrovala. Zdálo se mi, že je škoda, když jsem se naučila, co jsem se naučit měla, ještě to násobila praxí, že to mám zahodit a zapomenout. Opravdu mi bylo líto toho, že všechno, co by se mělo zúročit, zahodím. Svázala jsem to do ranečku, popíchala špendlíčkama a bylo z toho sluníčko … Ne tak sluníčko jako v té říkance to nebylo. Byl to raneček, který jsem přibalila ke svému hrnku na kafe, který mě léta provázel životem, k rámečku s fotografií s mými milenými, pár proprietám a šla jsem. Odnesla jsem to domů, hrnek šoupla do kredence, zbytek do šuplete a šuple jsem zavřela.

Je to jako se životem. Když už víme jak na něj, když už získáme zkušenosti získané s boulemi a šrámy, tak odcházíme, ačkoliv bychom teď věděli jak žít. Je to divné na tom světě. Pořád se za něčím pachtíme, abychom to pak zavřeli do šuplete.

duchod

Ilustrační obrázky jsem vygůglovala.

Advertisements

20 thoughts on “Kamarádi a malinko filozofování

  1. Tak tohle je, Naďo, zase jednou vrcholný článek, ten by se dal rovnou vysílat. Řekněte si třeba Viktoru Preisovi ať to přečte do radia. Je to opravdu síla a je to něco, co bych já neuměl napsat, kdybych se rozkrájel. Díky!…

  2. Tedy, nechci opakovat věci z předešlého komentáře, ale musím. To je sílá! Dík!
    S těmi přáteli je to velice relativní. Základ bych viděl v textu středověké písně Jana Facilia Boleslavského ze 16. století:
    Když jsi v štěstí, máš přátel mnoho,
    jestliže pravda jest, věř mi toho;
    Neštěstí však jestliž nastane
    ze sta přítel jeden nezůstane.
    Jaká víra, zlost, nevěra,
    vše působí zlé domnění,
    že přátelstvo pro malou věc se rozdělí.

    Třeba moje maminka, hudební toť pedagog, snad touto činností nebo svou povahou, získávala spřízněné dušičky velice snadno. Dalo by se říci, že celý život „žila mezi lidmi pro lidi a s lidmi“. Do konce svého života si velké množství přátel udržela a to právě, jak paní Naďo píšete, bez ohledu na vyznání, majetek a vzdělání či politickou příslušnost.
    Moje žena je z jiného soudku. Asi nedůvěřuje kde komu, přátele si vybírá a také jich má málo.
    Já jsem něco mezi tím.
    Jinak na maturitními srazy, kromě kulatých výročí, se nás jednou ročně sjíždí rádo jen asi deset lidí. Tak zvané bahno třídy jak tomu říkáme. A také díky kamarádům z Tábora, kteří se starají o organizaci. Už na škole jsme ale byli dobrá parta při sobě držící.
    Se základkou jsem se viděl loni poprvé po 40 letech a nijak mě to nenadchlo. I tenkrát ve škole to nebylo nic moc.

    Závěr pro mne z toho plynoucí – podmínky k přátelství záleží nejen dotyčném konkretním člověku (na tom především!), ale i na okolním světě, do kterého ho život zrovna zavane.

  3. Naďo, to jsi krásně napsala. Člověk studuje, vzdělává se, učí se pořád nové věci, aby pak jednoho dne, zavřel krám a i s tím, co všechno za ta léta pobral, odešel na odpočinek. Musím se ale přiznat, že jsem nakonec v předčasném důchodu ráda, má to taky svoje klady. 🙂
    Na tvého manžela myslím a držím palce. 🙂

  4. * Mirku a Jarko, díky za Vaše milá slova. Mirku, do rádia to není, je to pro nás, blogové přátele. 🙂

    * Oto, text středověké písně je ověřený staletími, je pravdivý a už to asi jiné nebude, ale jako u všeho, tak i zde jsou výjimky. Do budoucna to bude stejné, jenom ta kamarádství budou asi v jiných podobách, byť na stejných základech. Já si myslím, že mít dobrého kamaráda (kamarádku) je výhra větší než vyhrát miliony peněz.

  5. Milá Naďo,

    s těmi kamarády je to opravdu tak, jak píšeš. I s tím naším získáváním zkušeností. Je bezvadné mít dobré kamarády, ale ještě lepší je být sám dobrým kamarádem. Nevím, jak Ty, ale někdy se mi podaří mít najednou kolem sebe mnoho kamarádek – a pak mi nějak někde něco unikne. A tak se snažím být a zůstat dobrou kamarádkou. Jak to zpívá pan Svěrák a pan Uhlíř – neopouštěj staré známé pro nové …

    P.S. Napsalas to výtečně.

  6. Je to krásný článek. S těmi kamarády to tak je. Na střední jsem myslela, že mám přátel dost, ale na pár dní jsem skončila v nemocnici – sice jen slepé střevo, ale bylo to dost o fous. A přišly za mnou jen dvě kamarádky. Ostatní se ani neozvaly. Moc mě to tehdy mrzelo. Ale už vím, že většině jsem dobrá, jen když jim k něčemu jsem..takže si držím trochu odstup… Nedá se poznat, kteří přátelé jsou těmi pravými, dokud se něco nestane….

  7. Nejvíc kamarády poznáš, když ti teče do bot. Já jich moc nemám, dali by se spočítat na prstech jedné ruky. Ale mám je už spoustu let. Vídáme se různě, někdy často, někdy to trvá dýl – ale jsme pořád stejní.
    Člověk vůbec přehodnotí spoustu věcí, když je mu zle.
    A s tím uměním žít a užívat, když už je skoro pozdě – to považuji za jednu z největších nespravedlností života.
    Když už je člověk starší, proč nemůže být aspoň fyzicky a psychicky fit?
    Co z toho, že je v důchodě spousta času, když už nezbývá třeba sil něco s tím časem podnikat? (A k těm silám se přidává i chuť…)
    Ale přesto… dokud jsou věci, které člověka baví, je to v pořádku. Čtení nebo luštění křížovek, háčkování nebo pěstování kytiček, sbírání hub a plísní (cituji z filmu Krotitelé duchů), vycházky nebo pletení košíků.
    Naďo, napsala jsi moc dobrý článek.

  8. Některé věci , které jsem se v životě naučil jsou krásné samy o sobě. Dědeček mne naučil otloukat píšťaličku z vrbového proutí.
    A je jedno, že dneska už si nikdo nechce písknout.
    Vždycky když na jaře vrby vyraší, vzpomenu si intenzivně na dědečka. Byl to můj nejlepší kamarád.
    A taky umím mlýnky na potoce.

  9. * Mirko, Shariony a Vendy, díky.

    * Malé Chlupaté, je dobrý se někdy zastavit, život letí jako splašený kůň.

    * Pavle, tak tady já kolem tebe po špičkách, potichu.

  10. Ještě jednou zdůraznuji, Naďo, že hlavně tato věta mě chytla za srdce, jenom jsem ji trochu učesal, a asi se ji naučím nazpaměť:
    Se životem je to tak. když už víme jak na něj, když už máme s boulemi a šrámy získané zkušenosti, tak odcházíme, ačkoliv bychom teprve teď věděli jak žít…

  11. Nejsem tolik na netu, jako dřív, ale tvoje články si vždycky najdu, je to pro mě blogersko internetová známost, která přerostla do přátelství. Napsalas to moc krásně, tyhle tvoje úvahy mám moc ráda. Doufám, že si dáme spolu co nejdřív kafe, nejen takhle virtuálně!

    • Díky, Zuzko, hezky jsi mě pochválila, jsem ráda za naše přátelství. Na kafe …, musíme to nějak ještě do Vánoc domluvit, i když ten čas letí a pořád se něco děje.

  12. Naďo, až se mi zatajil dech, jak jsi to krásně napsala a kolik pravdy je v tvém článku. Člověk to všechno víc pociťuje a uvědomuje si to až je mu trošku víc a už něco prožil. O to víc si cení lidí, kteří o tebe upřímně projevují zájem, myslím, že už je jich jako šafránu. Zdá se mi, že lidi už jaksi spolu nechtějí komunikovat, utíkají od sebe, staří přátelé nemají čas i když je už nic nikam nežene.
    Opravdu krásný článek. Přeji pěkný den.

  13. Máš to jako obyčejně napsané velmi krásně, takže článek chytá za srdíčko. V tomhle jsem optimista a myslím, že všechna ta životní zkušenost a moudrost se úplně neztrácí; jen nevíme, co se s ní stane a jsme z toho nervózní. Možná bude zdrojem pro někoho jiného, možná se přemění v úplně jinou formu dobra, kterou lidská věda vůbec neumí popsat. A třeba si to vše v malém ranečku (nebo dnes už na čipové kartě, pokrok nezastavíš :-)) odnese člověk někam jinam, do nějakého jiného světa, kde mu to vše třeba bude ještě k užitku.

    A jestli to vše opravdu slouží jen k uzavření do šuplete, myslím, že bychom si s tím neměli lámat hlavu my, ale spíš ten, co si takový nehospodárný systém vymyslel a provozuje ho. Ale třeba i to je přirozené, podléhající přírodním zákonitostem, v tomto případě jakési zmutované kvantové teorii, která i v takové věci striktně nařizuje: „Vocaď pocaď!“ :-).

  14. Naděnko, moc hezký blog. Vyčetl jsem z něho něco z tvých zkušeností, jak jeden básník kdysi napsal (i když to vyjímám z kontextu) „Kus života těžkého“ manžel nemocen, možná i víc nehezkého tě trápí a přidává do života smutek a jako kdysi biblický Šalomouns si třeba říkáš „Marnost nad marnosti“ (Ta věta o dávání věcí do šuplíku) Ale na druhé straně víš, co je to Přátelství, tedy to s velkým „P“. Dobře to vystihl, tuším Havlíček, když řekl:“Dobrou radu dá ti, každý dobrý přítel, ale málokterý dá ti mouky pytel“ A takových, kteří dovedou ten“pytel mouky“ dát ve chvílích smutku ti moc Naděnko přeju. I když žiju na úplně jiném konci světa, sdílím Tvoje starosti, i když kromě slov povzbuzení na tu dálku nemůžu dát. Tak aspoň těch pár slov. A přijmi je jako ten můj „Pytel mouky“.
    Upřímně Honza M.K.

    • Honzo, z Tvého povídání je cítit laskavost a dobrota. Nikdy jsem nedostala tak úžasný mouky pytel. Děkuji Ti, opravdu mě to moc potěšilo.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s