Výběrové řízení

V únoru jsem od dětí dostala k narozeninám  bezdrátový set – klávesnici s myší. Žádnou plečku, ale dobrou značku ve střední cenové skupině. Stejnou značku jsem měla dlouhá léta na minulé klávesnici, která už směřovala do míst, odkud již není návratu.

 

Měla jsem radost, ale dlouho ne. Na té věhlasné značkové klávesnici se začala odlupovat písmena. Hezky pomaličku mizela, až zmizela docela. Dvakrát jsem ji reklamovala, pokaždé to trvalo celý měsíc, konečně mi podruhé vrátili peníze.

A nastalo výběrové řízení. U mě je takové řízení bezúplatné, nakonec o korupci by se ani nikdo nenamáhal, od toho jsou jiné cenové hladiny, tam se dna nedohlédne. Každý ví, že na trhu jsou mraky možností, základní výběr je drátový nebo bezdrátový a solo nebo set. Další dělení je značka a pak cena. Pro experty samozřejmě důležité hledisko, co co umí.

Já měla jasno, bezdrátový set. Mezi značkami jsem vybrala značku Microsoft a vyhledala na netu všechny typy bezdrátových setů, které se zde prodávají. Vyškrtla jsem nejlevnější a nejdražší a držela se mírně nadprůměrné ceny. Přečetla jsem hafo recenzí a já se zamilovala do Microsoft 7000. Došlo na srovnávání cen. I když jsem našla obchod, který nabízel tuto nádheru za nejpříznivější cenu, pořád to bylo hodně.

Rozumně jsem si zdůvodnila, že nejsem takový expert, který by využíval všechny funkce, co set obsahoval, že by to byla jen marnivost a s těžkým srdcem jsem šla níž na Microsoft 6000. A další recenze a další cenový průzkum. Našla jsem tu nejvýhodnější cenu a než jsem set objednala, ještě jsem se vyzkoušela, jestli jsem opravdu tak rozumná a sedmitisícovku opustím.

Dost se to ve mně pralo, vymluvila jsem si, že 7000 je nová verze, že bych tedy neměla kupovat verzi nižší, ale 6000 jsem si zdůvodnila tím, že je prověřená a podle recenzí jí moc setů v podobné cenové hladině nesahá ani po ctrl, alt. Chvilku jsem laškovala i s tím, že si cenu jen doplatím, tak bych si tu sedmitisícovku dopřát mohla, ale toho ďábla pokušitele jsem zahnala i bez svěcené vody a kříže a děj se vůle boží, tu šestitisícovku objednala.

Co Vám budu povídat. Vyšoupla jsem ji z obalu a byla to láska na první pohled. Láska se stupňovala, když jsem ji instalovala, protože návod byl pro úplně momentálně zaostalé a pochopila by to i krátce cvičená opice.

Když mé prstíky přejely poprvé po klávesnici a já poprvé uchopila zvláštně tvarovanou myšuli, bylo jasné, že jsme si byly souzeny. Klávesnice tiše ševelí, na dotyk je příjemná a její podložka pod ruce je jak sametová. Nemám ještě vyzkoušené všechny funkce, ale ty co mám, tak spokojenost.

Při nákupu jsem se jen tak ze špásu zeptala prodávajícího hocha: „Co myslíte, udělala jsem dobře, že jsem si ten set pořídila?“ Ubezpečil mě, že jsem si vybrala v té cenové hladině to, co patří mezi nejlepší kousky. Když jsem to vyprávěla Katce, tak mi na to řekla: „A co jsi čekala, že by ti řekl jinýho?“

Mnooo, uvidíme časem, ale myslím si, že mé výběrové řízení klaplo.

Myš má u palce tlačítko s lupou. Je to příjemné.

Máme doma Jarabáčka

Znáte ten pocit, když máte za povinnost udělat na něčem pár úkonů, které, kdybyste nedodržely, tak by se stal malér a Vy si pokaždé říkáte: „Jednou se to prostě musí stát, jednou něco vynechám“, a malér se dostaví?

Tak i já, mám při péči o svého muže za jednu z povinností, denní vyprazdňování vaku na odvod tekutin z těla, naučené pohyby a myšlenka na – jednou se to musí stát, jednou to musí přijít, mě napadá pokaždé, když po vyprázdnění klipnu na uzávěr odtokové trubičky a tento trubičku uzavře. Pokaždé mě tiká v hlavě – jednou ji určitě zapomenu uzavřít. Já se znám, vím, co můžu od sebe očekávat. Dělám nebo myslím na kupu věcí buď dozadu, nebo dopředu, takže je jasný, že někdy nějaké maléry spatří světlo světa. Ale abych to neokecávala, zkrátka jednou to přišlo a élent byl tu.

Včera jsem byla dost utahaná, tudíž jsem byla v útlumu. Ono taky dělat poradce při výběru zimních bot pro dceru a vnučku je funkce jedna z nejnáročnějších a ještě pak dělat velký nákup, to člověka zondá. Do jedenácti večer jsem nevydržela, usnula jsem tvrdě jako poleno, záhy po zpovědi Anny K., takže když mně začali bušit do hlavy svými hlásky Včelí medvídci (v mobilu nastavené vyzvánění pro muže), připadalo mi, že mi do hlavy bubnují svými pěstičkami. Potácela jsem se mezi pravidelnými úkony a samosébně, neklipla jsem. Do rána bylo dokonáno. Nemohla bych dělat zdravotní sestru …

Taky si mě oblíbil jistý šotek, který mě navádí, abych občas někam něco dala a zapomněla kam. Nebo mi rovnou sám něco  schová. Ten mizera se pečlivě stará o to, aby se se mnou nenudil, vůbec nemá respekt před mými (obarvenými) šedinami. Představuji si ho jako Jarabáčka, malovaného kluka s nahatou prdelkou, jen v čepičce a bolerku, od Marie Fischerové-Kvěchové, z knížky Jarabáčkova veselá abeceda, ze které jsem učila malou Kristýnu písmena. Jenže tady Jarabáček nepůsobí osvětově, ale škodolibě.

Zničehož nic mi třeba pošeptá, že bych mohla dát ty zásobní pytlíky soli z jedné poličky do skříně až dolů, však je potřebuji jen jednou za čas, či mi poradí, abych ty mandarinky v síťce vzala z misky a uklidila jinam. Někdy mu mě přijde líto, takže při hledání mandarinek najdu dlouho hledanou sůl, ale mandarinky ne. Ze zoufalství podezírám už i Elu, že je sežrala i se síťkou, když je pojednou šťastně objevím v šupleti u brambor. Kletě, kdo mně nakukal, abych dala mandarinky k bramborám? No jasně, ten rarach.

Tuhle se Jarabák obzvláště vytáhl. Nalepil mi pokličku na dno hrnce zvenčí (mám takovou plochou bez úchytu) a já ji marně hledala a hledala. Už jsem se pomalu smiřovala s tím, že poklička šla opravdu od tří do kina (oblíbený bonmot mého synka, když něco hledám), když mně docvaklo, že když ten hrnec nadzdvihnu, že je nějaký těžší. Po podrobném prozkoumání byla poklička na světě.

Tak takhle nějak si doma s Jarabáčkem, s tím klukem nahatým, hrajeme. Kde si na mě ale opravdu nepřijde, jsou brýle. Pečlivě je odkládám na jedno místo a nikdy jinak. Zatím tedy vyhrávám.

Kašpárek s Jarabáčkem

Kašpárek s Jarabáčkem

Pořád se něco děje

Ale, že to byla ode mě troufalost, založit si důchodcovský deník, ještě ke všemu důchodkyně, u které se skoro nic neděje. Tedy ono se děje, ale koho by to zajímalo? Jsou důchodkyně, které mají toulavé boty, když je to popadne, prásknou do koní a vijó, uhání do světa. Po světě zažívají napínavé příběhy, kdy je může třeba sežrat krokodýl, či dostávají nabídky k sňatku a to heleme se, koukejme se, dokonce i od mužských, kteří dokonce nejsou sňatkoví podvodníci, ale jsou vizáže Ernsta Hemingwaye, ostře řezaných rysů, s modrýma očima Paula Newmanna, mají široké a hranaté brady, vystouplé lícní kosti, blond vlasy, pochopitelně jsou šlachovitě svalnatí, urostlí až do nebe a s kontem tučným jako sedm tučných let. Tak to jsou, pane, potom deníky. Ale já? Jak můžu konkurovat takovým dobrodružkám? Nebo místním rentiérkám, které vymetají večírky slavných a jsou samý šťavnatý drb?

Ilustrační obrázek z internetu

No nemůžu. Posuďte sami. Ráno jsem šla s Karolínou na pravidelnou půlroční prohlídku zubů, mají to fajn, zde paní doktorka dodržuje zvyky ze socializmu, tedy, že dbá u dětí na prevenci a posílá jim po půl roce upomínky na prohlídku, samozřejmě při tom kapitalisticky dbá o svůj bankovní účet.

Pak jsem něco málo nejnutnějšího pokoupila v obchodě, abychom vydrželi do zítra, kdy pojedeme s Katkou na velký nákup, poté se jen drobně rozčílila s Outú a s Českou pojišťovnou a to kvůli tak banálním věcem, že zůstává rozum stát. Outúčku jsem před dvěma měsíci vyplnila asi tak půl kila formulářů s žádostí o převod naší pevné linky z muže na mě, telefon se při tom nikam nehnul a nehne, přesto nastal problém, o kterém jsem nevěděla.

Klidně si spím a netuším, že jsem sklerotická babka (ale jóóó, vím to 🙂) a zapomněla jsem se na jedné stránce formuláře podepsat a tak bych asi takto nevědomá spala do konce života, kdybych si jednoho dne neřekla, že už nazrála doba, poptat se co se děje, že ke změně dosud nedošlo.

Co Vám budu povídat. Příjemný a asertivní hlásek mně sdělil mé provinění a navrhl mi, že mi pošle formuláře nové. No to snad nééé, chcete mi tím říct, že budu vše muset vyplňovat znovu? A proč jste mi nenapsali (nenamailovali, nezavolali)? Slečna nevěděla. „Zapomeňte na to, že bych cosi vyplňovala znovu, chci to poslat zpět a po napravení mého provinění Vám to zase pošlu.“ Ještě chvilku jsem o toto řešení musela škemrat, než mi slečna slíbila, že se to pokusí tak zařídit. Tak to jsem zvědavá!!!

A Česká pojišťovna? Ta rychlá, pohotová s titulem pojišťovna už nevím jakého roku? Před 14 dny jsem zrušila povinné ručení, protože jsme prodali náš milovaný kapotovaný vozík nafťákový čtyřkolák a pořídili jsme si vozík na můj ruční pohon, sice taky čtyřkolák, ale o nestejně velkých zadních a předních kolečkách, jednosedadlový. Místo vrácení přeplatku pojistného mi přišla zelená karta na rok 2011 a rozpis plateb na tentýž rok. No nezabil by je jeden? V době počítačové evidence je to na hlavu.

Aby se to nepletlo, tak i Městský úřad perlí. Pro své občany má na svých stránkách formuláře ke stažení, a když jsem si jeden s povděkem stáhla a s vyplněným jsem se doklinkala k patřičné referentce, tak mi řekla, že formulář je neplatný, dala mi platný a poslala mě … domů.

Tak vidíte lidičky, co mně se děje. Nevím, co mě potká do konce dnešního dne, co mě čeká a nemine ve dnech příštích, ale doufám, že také nějaké příjemné zážitky. I když, moc se mi to nejeví. Zhoršila se nám ve škole naše nadějná gymplačka a to mě štve. Jenže, to je už úplně jiná kauza.

 

Ilustrační obrázek z internetu

V půl šestý u fakulty!

Tak mně přeci jen zase začala škola, ačkoliv jsem se vloni zaklínala, že už nepůjdu, že jsem líná. Spolužačka mě ale přesvědčila a tak jsem do toho šla už počtvrté. Tentokrát se to škole moc nepodobá, i když sedíme v posluchárně, typické pro vysoké školy, jen s tím rozdílem, že před námi je obří plátno, na kterém nám pustili skvělý, dvouhodinový americký film, který má našlápnuto na Oscara, „The Social Network“, o zakladateli Facebooku. Ani chvilku jsem se nenudila a neusnula jsem, ač se mi na zčátku zdálo, že tak dlouho nevydržím. Nejprve proběhla půlhodinová přednáška, která byla trochu špatně slyšitelná, ale vcelku jsme pochopili, co přednášející chtěl říct.

Chodíme na filmové semináře Fakulty sociálních věd University Karlovy, do Celetné ulice. Každé úterý večer. Člověk by neřekl, že je o to tak velký zájem. Je tam tak narváno, že se přinášejí náhradní židle a také se stojí. Ačkoliv jsme tam namačkáni jako sardinky, je to příjemné, protože my, přestárlí studenti tam ani nejsme k poznání (tak dobře, no, určité rozdíly tu tedy jsou J), jsme promícháni s řádnými denními studenty. Místní tamtamy říkaly, že prý nás Ti mladí nemají rádi, ale já jsem nic nezpozorovala. Nikdo mě neodstrkoval ani neshazoval se schodů, všichni se při příchodu a odchodu strkali slušně, jak mezi sebou, tak mezi námi.

Byla jsem po dlooouuuhéé době v Celetné a nějak definitivně jsem si uvědomila, že Praha už mi nepatří, že jsem v ní návštěvník. Ulicí netepal život, Pražáků a návštěvníků Prahy, ale převážně cizích turistů, pro které je v ulici vyvedeno i patřičné zboží, pravda, hezky nasvícené. Jsem překvapená, že stále ještě někdo kupuje sklo, kterého tam bylo mraky, a braky taky (trochu mi to klaplo do veršovánek).

Měla jsem před srazem se spolužačkou čas, tak jsem se smutně šinula ulicí, kterou jsem kdysi probíhala (jojo, věčně na poslední chvíli nebo pozdě) na průmku do Dušní. Za mě byly v Celetné obchody s nóbl oblečením, které jsme si mohli, i když jen občas, koupit, s botama, které hned tak někde neměli, s prádlem z dovozu, ale i se starožitnostmi a knihami, atd. Kolem mě proplouvaly různé jazyky a já, i když mně bylo smutno, tak jsem si řekla, že se nedá nic dělat. Jako odešly mé mladé roky, tak odešla i moje Praha. Patří teď těm mladým, kteří pospíchají na seminář a budou zase oni vzpomínat, na tu svoji Prahu, zase jinou. Inu tak, koloběh času.

Jen doufám, že je Ti turisté nepřeválcují a nevytlačí na předměstí. No když je vedle fakulty „Muzeum práva útrpného“, tak by mohlo někoho napadnout, že by místo fakulty mohl být třeba dům Thajských masáží, aby to bylo k tomu muzeu stylový. Však jsem o masážích taky psala, jaké je to někdy pěkné mučánko. Tak uvidíme, řekl slepý a prohlédl.

P.S. Na Fejsbúku jsem už asi 2 roky, viď, Blanko?

Račte dál!

Tak jsem tady zase zpátky. Je to zde jako po rekonstrukci, ještě vše není tak úplně dokončeno, všechno září novotou, tedy skoro všechno, jen já jsem stará. Rekonstrukce by mně nepomohla. Utěšuju se tím, že na některých objektech je patina příjemná a přirozená. Nakonec, Vy mě nevidíte, máte o mně jen své představy a Ti co mě viděli, nejsou nijak šokovaní, i když si mě představovali jinak. Jsem mizerný údržbář, tělocvik, lifting, liposukce aj. vymoženosti nového století, tak o těch jen čtu a prohlížím si vylepšené ženské, které někdy vypadají hůř než před úpravou. Já jsem se se svým zevnějškem zatím smířila, nevylučuji, že v budoucnu nepohnu tou hmotou směrem dolů, ale zatím zůstává vše při starém. I to, že jsem se zase zapovídala a od stěhování lehce přešla ke svému zevnějšku.

Tak vítejte u české babičky, to jsem vlastně chtěla říct, hned na začátku a taky to, že už Vás vyhlížím.

Už Vás vyhlížím!