211tý

Plnou parou vpřed do druhého desetiletí jednadvacátého století!

Trocha čísel, nebo-li statistiky, ke konci roku, přesně k 28.12.2010 k 10. hodině. Tato čísla jsou jen čísly, nezahrnují dojmy ani pojmy, ale mě zajímají. Možná proto, že jsem přesvědčená, že jsem technický typ.

Když se mi narodily děti, tak jsem pro obě měla vypracovány grafy, které znázorňovaly jejich přibývání na váze.  Bylo to docela zajímavé, jak se jejich křivky měly k sobě navzájem, kde se proťaly a s jakým vyznačením váhy skončily. S grafickým zpracováním jsem přestala když  byl dětem 1 rok. Blázen? Možná, ale lidi dělají ještě bláznivější věci 🙂

Od léta roku 2007 bylo napsáno celkem 434 příspěvků, z toho:

160 příspěvků na blogu „Lidovek“ a „sme“ (od 28.7. 2007 do 19.6.2009,  z toho 47 článků vyšlo v knížce nazvané „Začíná to nudlemi a končí to kudlou v břiše“)

63 příspěvků na „brut“ (od 28.6. 2010 do 5.11. 2010, z toho 1 od Honzy Marka Kanada a 1 od Emilky Aberlové)

211 příspěvků na „Deník české babičky“ (od 27. 6. 2009 do 27.6.2010 a od 5.11.2010 do 28.12.2010,  z toho 3 od Emilky Aberlové)

Vlastní tvorba od 2007 do 2010  celkem 429 článků.

Komentáře od roku 2009 do 28.12.2010 celkem –

3999,  z toho:

1475 na „brut“

2524 na „Deník české babičky“

Počet náhledů na blogy  od roku 2009 celkem

7343,  z toho

5959 na „brut“ od počátku vzniku blogu do listopadu 2010

122 na „brut“ za prosinec 2010 (po opuštění blogu)

1262 na „Deník české babičky“ od 10.12.2010 do 28.12.2010  (od vzniku blogu 27.6.2009 do 9.12.2010 není statistika k dispozici)

Můj nejvíce komentovaný článek je:

Máte doma plyšáka? zde klik

Homo nostalgiens zde klik

Určitě jsou čtenější, navštěvovanější a komentovanější blogy, ale já mám radost z těchto čísel. Když jsem se pustila na tenký led soukromého blogu, vůbec jsem v taková čísla nedoufala. Začala jsem se svými věrnými kolegy z blogu z Lidovek a sme a postupně jsem si získala i Vás ostatní, kteří mě navštěvujete.

Všem Vám patří díky, bez odezvy by to bylo psaní do zdi, což by bylo smutné psaní.

Doufám ve Vaše návštěvy i v novém roce 2011, což mě zavazuje, abych psala tak, aby se Vám to dobře četlo. I těm, kteří ke mně cestu teprve objeví.

Hodně štěstí! Good luck! Viel Glück! Bonne chance! ¡felicidades! много счастья! (??? S novym godom!)

Obrázky vygůglovány, vypůjčené z internetu.

Po holé zadnici ledovým korytem sypaným štěrkem

Emilka letos naposledy:
Často přemýšlím o tom, co jsme už tolikrát v životě slyšeli a tak dlouho jsme to přeslýchali, až nám v tom život oráchal čumák. „Umývej si ruce!“, jsme dokázali ignorovat do první infekční žloutenky. „V devět ať jsi doma!“, jsme nechápali, dokud nám nedorostla dcera do puberty. „Nic se nejí tak horký, jak se to uvaří!“, jsme pochopili, když nám vychladla hlava po první velké hádce. A stejně tak později, ale snad ne úplně pozdě, jsme pochopili, že pravda je i v tomto: „Všechno zlé je k něčemu dobré!“

Jsem si jista, že se ozvou hlasy křičící: „Co je dobrého na rakovině, která v bolestech pomalu zabíjela mého milovaného!!?“ Vím, že snažit se poukázat na to, že jim to třeba ukázalo, že život jde dál i přes to, že jim je ze sebe samých na zvracení, protože oni ještě žijí; že se naučili nepodlehnout strašné ztrátě a bolesti; že zjistili, co je, bylo a bude pro ně v životě to nejdůležitější – tedy tohle všechno a ještě mnohem víc může znít jenom jako útěšné (a blbé) fráze, i když je to pravda. Proto bych raději tu větu změnila na: „Všechno nedobré je k něčemu dobré.“

Kdyby nebylo mého zcela nevydařeného a naštěstí nedlouhého manželství, na které mám opravdu nepěkné vzpomínky, neměla bych dceru, od které se mi dostalo té největší poklony a radosti, jaké může rodič zažít. Když jí bylo šestnáct, řekla mi: „Mamko, všechny kamarádky mi závidí, jakou já mám mámu.“ A mám taky díky ní skvělého zetě, za kterého dám obě ruce do ohně, že nikdy neopustí svou ženu a svoje děti. A dvě prima vnoučata, v každém z nich vidím kousek ze sebe a doufám, že jim to bude k užitku. Nikdo a nic mi nemůže zaručit, že kdybych byla dodnes šťastně provdaná za někoho jiného, měla bych totéž.

Když jsem před dvaceti lety přijela z práce ve stejnou hodinu jako každý jiný pracovní den a jako pokaždé vkročila do ložnice, abych se převlékla, a našla tam svého partnera, ve své posteli, ve svých peřinách a ve svém ložním prádle s úplně cizí slečnou, všechno se ve zlomku vteřiny změnilo. Taky jsem o sobě zjistila, že nejsem na scény a ani žárlivá, ale že jsem v tomto ohledu nekompromisní. Totiž v tom jediném okamžiku to všechno skončilo a nebylo co vysvětlovat, urovnávat nebo obnovovat. Bylo to pryč. Do té chudery slečny (když se oblékla) jsem musela nakonec lít vlastní slivovičku, protože nebyla schopná chodit, a od přítele jsem se v krátké době odstěhovala 150 km daleko. Získala jsem do budoucích vztahů jistotu, že se nikdy nesnížím k doprošování, výhružkám nebo slzavým scénám. Ale vždy jsem měla doma lahvici nějaké dobré kořalky.

Nic si nesmíme namlouvat, nejen dnešní život – život vždycky byl někde na stupnici obtížný – strašný až k nepřežití. A jestli ho chceme prožít, nejen přežívat, musíme se držet i toho, co na první i druhý pohled vypadá jenom jako fráze, klišé. Všechno nedobré je pro něco dobré.

Jakkoli je těžké si to při jízdě po holé zadnici ledovým korytem sypaným štěrkem, kterou náš život občas připomíná, uvědomit.

Foto vygůglobváno ze stránek naturismu.

Na cestě k záchodu a čekání na velkolepou příležitost

 

4815_10 Za poslední půlrok jsem se nabrečela tolik, že bych mohla dávat školení profesionálním plačkám, tak jsem si řekla, že abych se nezbláznila, musím brát i tragické věci s humorem, byť je černější než černý.

Jak jsme v létě, což se protáhlo do podzimu, stěhovali v domku, šoupali jsme s nábytkem sem a tam, zbylo na mě místo na spaní v jediném možném místě, tedy jak já říkám – v přístěnku pro služku nebo chcete-li v přístěnku jako spal Harry Potter v prvním dílu – Harry Potter a kámen mudrců, když bydlel u zlých příbuzných. Možná se měl Harry o něco lépe než já, protože měl jeho přístěnek dveře, kdežto já jsem jako na nádraží, ale budiž řečeno, na poslední koleji, za mnou už nic nejede. Oficiálně a vznešeně se dá říct, že spím ve své kanceláři (ha ha ha). 

Přivezli jsme babču, která v září oslavila devadesátku. Tradičně byla uložena v obývacím prostoru na rozkládacím gauči. Když jsem si večer ve svém přístěnku překlikla monitor na TV, nastala situace zralá na blázinec. Zleva babči program, zprava ke mě doléhal z obydlí mého muže jiný program a já chtěla program úplně jiný než oni dva. Zvuky se mísily a výsledkem byla kakofonie zvuků. Jasně, sluchátka mě taky napadla, nejsem žádné béčko, ale aby dosáhla ke mně do postele, na to měla krátký drát, takže nic. Přežila jsem. V noci mě probudila a vyděsila kulatá bílá postava potichu se šinoucí kolem mé postele a než jsem si uvědomila, že je to babča, která se šine na záchod, tak jsem se jí hezky lekla. Uvědomila jsem si, že spím nejen na nádraží, ale ještě ke všemu na nádraží, na cestě k záchodu.

Tak a zase mám problém s oslím můstkem. Jak z toho ven? Tak dobře, vezmu to ostrým střihem.

nuzky 

Už nějaký ten rok sem, rok tam, kupuju bag in box – víno Vinium, protože je docela dobré, hezky se z něj čepuje, vydrží a odpadá manipulace s lahvemi. V posledním roce se mi ale stalo, že víno bylo zkažené a musela jsem ho reklamovat. Byla s tím pěkná otrava. Sice mi peníze vrátili, ale ty štrapáce s tím mě tedy hezky nebavily. Když se to opakovalo po několikáté, sedla jsem, napsala zdvořilý, i když otrávený mail, abych si výrobci postěžovala a tím pádem, aby se chytil za nos, co to prodává za šancajk. Výrobce mi zdvořile odepsal, omluvil se (Věc v Čechách téměř nevídaná) a navrhl, abych mu poslala adresu, že mi za mé prožité útrapy pošle nějakou kompenzaci. Skoro jsem na to zapomněla, takže když jsem den před Štědrým dnem otevřela pošťákovi a ten držel v ruce bílou polystyrenovou škatuli velikosti složeného konferenčního stolku a řekl, že je to pro mě, zcela zdarma, tak jsem šla do starých kolen.

Zabaleno to bylo důkladně, ve třech jsme nedočkavě rvaly lepenku dolů, až se ta nádhera vyloupla. Nádherná série, šest sedmiček, jejich nejlepších a také medailemi oceněných vín, na mě zírala a já jsem si pomyslela: “Tohle nikdy nebudu moci načít, byla by to strašná škoda, jedině snad při nějaké vyloženě velkolepé příležitosti.”

foto 205

Nojo, a kde já teď chudák vezmu velkolepou příležitost, abych nečekala roky, třeba na Karolínin koncert v Rudolfinu?  

foto 215

Už někdo viděl na štědrý den zlaté prasátko?

Hoj, ty štědrý večere,
ty tajemný svátku,
cože komu dobrého
neseš na památku?

Hospodáři štědrovku,
kravám po výslužce;
kohoutovi česneku,
hrachu jeho družce.

Ovocnému stromoví
od večeře kosti
a zlatoušky na stěnu
tomu, kdo se postí.

barbarský výsek z básně Štědrý den (Kytice)

Erben Karel Jaromír
(07.11.1811 – 21.11.1870)

WAG24926d_Byl_jednou_jeden_kral. Docela by mě zajímalo, zda-li ještě  někdo poděluje ve svém hospodářství zvěř a stromoví nějakou výslužkou. Co se však úporně drží, je pověra, že když se někdo postí, uvidí zlaté prasátko. Je to jasné, hospodyně má spoustu práce s přípravou štědrovečerní večeře a štědrého večera vůbec, takže se nejvíce právě jí hodí “do krámu”, slibovat zlaté prasátko, aby nemusela vařit oběd a taky aby vše co navařila, bylo večer co nejvíce snědeno.

Co mně paměť sahá, ani vidina zlatého prasátka mě neodradila od toho, abych o štědrém dnu neochutnala bramborový salát ještě před večeří, nezobla cukroví nebo vynechala vánočku.

V mé rodině byl vždycky diabetik (muž) a později diabetici dva (i moje matka) a proto jsem obědy řešit musela. a to tak, že jsem den předem nejenom pekla vánočky, ale také vařila zelňačku, která je u nás velmi oblíbená. Brambory a vajíčka na tvrdo se odložily z množství pro výrobu salátu a tak byl oběd zaplácnut.

Někdy, večer před štědrým dnem, nastala napínavá situace, kdy bylo třeba bránit vánočky svým tělem, aby nebyly z větší části ještě horké předčasně spucovány a u štědrodenní snídaně by se pak odehrávala bitva o zbytek. K poobědovému kafíčku se  podávalo i cukroví z nachystaných hodobožových mís a u pohádek se konzumovalo krásně naaranžované ovoce a loupaly se buráky. Tyhle činnosti sice měly propuknout až další sváteční den, ale u nás se tak na ten povel – “připravit se, ke startu na sváteční konzumaci, pozóóór, TEĎ!” – nehledělo.

Štědrovečerní a vánoční pohádky i s tou konzumací jsem si začala naplno užívat jako babička, kdy jsem už mohla přípravu večeře rozdělit dětem. Katka – salát, Petr zabít a naporcovat ryby, Dan s Janou – obalit a ty ryby osmažit, mně zůstalo na krku, mimo těch vánoček  akorát vaření rybí polévky. To jsem měla za ta léta občíhnuté, jak ji výborně dělá babča Boženka, takže se mi málokdy nepovedla. Vlastně jen dvakrát. Jednou, když jsem do ní dala málo jíšky a podruhé, když jedna hlava (i celá ryba) byla cítit bahnem. Ponadílkové zmrzlinové poháry se šlehačkou, domácím vaječným koňakem a posypané oříšky moc dobře vyrábí Katka ( i s tím vaječňákem), říkáme jim – kalifornské poháry.

A tak jsem si užívala. Po klavírním koncertu a zpěvu koled, což obstaraly vnučky, vč. rozmístění židlí a zasedacího pořádku pro obecenstvo, roztáhla jsem skládací gauč, nakupila polštářky a deky a nejdříve s jednou (bez toho koncertu, to až později, až bylo vnuček víc), pak se dvěma, pak zase jen s jednou (ta největší už měla jiné zájmy) ten gauč obsadila, pohodlně jsme se zachumlaly vedle sebe a sledovaly pohádky jednu za druhou. Gauč byl pro nás vždycky pohádkově útulná oáza, do které jsme nějaké vánoční běsnění nepouštěly, jen jsme dbaly o přísun dobrot. A tak to šlo i o dalších dnech svátečních. Naši oázu jsme musely opustit jen na chvíli, kvůli Ele, protože pejskům je jedno zda jsou Vánoce, oni musí ven denně. Ještěže tak, jinak bychom asi pukly.

Tak ani letos se na zlaté prasátko nechystám, když už jsem to zazdívala tak dlouho, tak teď už na stará kolena nemá cenu zvyky měnit. No však to znáte o tom učení starého psa novým kouskům …

140b