Tak dobrou chuť!

25_ze_sedesatych-500px Dnes jsem se vracela z Krče nějak kostrbatě. U Thomayerky jsem přestoupila na autobus 170, který jede až k nám, ale měl přijet až za 15 minut. Nechtělo se mi čekat v té zimě, tak jsem nasedla do jiného autobusu, který mě zavezl na Kačerov k metru. Jenže se mi zase nechtělo spodem podchodem na metro  a tak jsem na tu 170 počkala na Kačerově. Překvapil mě tam podivuhodný krámek pana Alí. Vzhledem k tomu, že se pomalu začínalo stmívat a blížila se šestnáctá hodina, přišlo mi divné jeho počínání, tedy místo aby krámek zavíral, tak jej otevíral. Měla jsem dost času, tak jsem si krámek hezky prohlédla.

Alí štrachal mezi knížkama, přitloukal krovákama různé, rukou psané cedule a já jsem dočista znostalgičtěla. Když jsem si vzpomněla, jaké se stály fronty na knížky, jaké bylo terno mít tenkrát známého knihkupce, nebo alespoň známého, který toho knihkupce známého měl, jak se knížky půjčovaly mezi dobré známé, z nichž někteří už knížku zapomněli vrátit. Spousta obyvatel byla v různých knižních klubech, na knihovnách si doma nechávali záležet a dokonce ty knížky četli. Bylo to jako se vším. Všude musel mít člověk někoho známého, když chtěl cosi sehnat. Pamatuji, jak mě štvalo, když jsem začala navštěvovat nějakou kadeřnici, jak se tato záhy bezostyšně zeptala co dělám, aby to mohla využít. V té době kvetl Barterův obchod jako  nikdy.

V tehdejších dobách bylo in býti intelektuálem, chodit na správné filmy, číst ty správné knížky, které režim nepodporoval jen občas dělal úlitbu těm v podhradí a povolil je vydat, aby je pak vzápětí zase zakázal, chodit do správných divadel na správné kusy. Všechny tyto umělecké zážitky bylo nutno probrat a rozebrat v restauracích a hospodách. Intelektuál se poznal nejen podle brýlí, ale i podle lehce neupraveného zevnějšku, rozevlátým oděvem, ošoupanýma džínama převážně z Tuzexu, smrdícím korunou (a to i přes ty tuzexové džíny, dříve jedině správně zvané jeans, bunda pak se zvala džíska). Dnes je možné mezi mladými i někoho takového potkat, ale není to tak obvyklé. V kurzu není mít hluboko do kapsy, ale naopak.

A já teď koukám na ty poklady, dříve perně získané nebo tehdy oplakané, nezískané, ležící ve škatulích od banánů, sněží na ně, žádná úcta, k tištěnému slovu. Ale není to pravda. Myslím si, že Alí zavádí kulturu mezi bezdomovce, možná budeme svědky takového úkazu, že žebrají, aby měli nejen na grog, který Alí také nabízí, ale i na ty knížky z těch krabic.

Alí skvěle spojil hlad po kusu žvance s hladem po kultuře. Břuch i duše budou nasyceny.

A tak si pozdě večer, možná i v noci může člověk koupit Cvrčovický chléb a přikousnout si jednoho Wericha. Tak dobrou chuť!    

 

ali1  

Alího antikvariát pod širým nebem.