Emilka, Vánoce a Tonda

babkaTento víkend jsme s trpaslíčkama uklízeli a přerovnávali skříň s nádobím a zásuvky s příbory a vším možným (i nemožným) v kuchyňské lince, a já  jsem i žehlila – vše v pořádku (kdysi Emilčin žehlící dobrý skutek, který byl po zásluze potrestán)! Protože ty moje děti finišují s pečením objednaných 430 kg vánočního cukroví, což mají navíc k výrobě pro běžný provoz cukrárny,  a na domácnost jim zbývá jen tolik času, kolik spotřebuje sprcha, pád do postele a hluboký osmihodinový spánek.

Jejich Toníček – původně kotě, nyní již kocour lovecký, našel v neděli ráno svazek pírek z divoké kachny, který si schovala malá Terezka z výhry v tombole. Tonda si jasně pamatoval, že takhle nějak voněl i ten kousek křídla, který mu Honza z kachny dal, a zuřivě věřil, že když se prokouše tím pitomým peřím, někde tam, do paďous, ta kača přece musí být!! Ze strachu o jeho žaludek jsem se mu pokusila tu péřovou kytičku vzít, ale vrhl se na mě s ještě větší zuřivostí, než na imaginární kachnu; všechny zuby a drápy zaťal, kam jen na mě dosáhl, strašlivě vrčel, fousiska zježená.

No, nakonec jsem vyhrála – to peří nesežral, ale krev mi z rukou přímo crčela a já byla celá šťastná, že se nerozhodl skočit mi do obličeje. Přídavné jméno „zdrápaná“ by mě neminulo. Taky už naprosto dokonale zvládl základní přesunovací postup – následuje mě přede mnou. Zvlášť zdařile mi ovíjí kotníky, když nesu v rukou tác s nádobím nebo nádobou plné horké tekutiny nebo podnos se skleničkami. Vždycky jsme měli doma kočku, ale nikdy to nebyla kočka domácí, vždycky venkovní, a navíc já nejsem „kočková“, ale život mě nutí alespoň se seznámit se všemi úskoky, které Tonda vymyslí. A být na ně připravená – tedy, dokud ho nenapadne něco zbrusu nového.


Kocour knihomol

Obrázky vygůglovány.