Vánoční dojmologie

1 (10) Skoro každý píše o Vánocích, jen já jsem kupodivu za ty tři roky o nich nepsala, jen s výjimkou jejich příprav – úklidu a pečení. Vánocům nemůžou konkurovat Velikonoce, Vánocům nemůže konkurovat žádný svátek v roce. Jsou tak posvátné, jako v Indii posvátná kráva. Je to čas, kdy se lidi houfují, domů se přivážejí samostatně bydlící dědečkové, babičky, pradědečkové i prababičky, vrací se ze světa děti, pokud to jenom trochu jde, ke stolu se zvou opuštěné tety, strýcové a vůbec opouštění příbuzní, mnohdy i známí a nemocnice se vyprazdňují alespoň na Štědrý den, když to nejde až do Silvestra.

O Vánocích jsou naše srdénka tak otevřená doširoka, že je pamatováno i na bezdomovce nejen cukrovím, salátem kterého bylo vyrobeno moc a stejně by se vyhodil, jakožto i rybou, kterou malé děti odmítly jíst a nějakou tou pětkou na léčebný nápoj proti zimě. Naše peněženky se jako zázrakem otvírají, když z televize zazní dojemné vyprávění a zpěvy z kostela a přispíváme na kdeco. Broukáme si koledy, někteří z nás u toho slzí, zkrátka jsme na měkko.

Pamatuji jeden příběh vánoční, vysílaný v televizi, jak se na Štědrý den, po štědrovečerní večeři oběsila, do té doby s osudem smířená, osamělá paní, kterou neměl kdo pozvat ke stolu. Tato paní si spokojeně, i když promořená vzpomínkami připravila tradiční jídlo, do uklizeného a vyzdobeného bytu, zapnula televizi s očekáváním krásného vánočního programu. Od té chvíle co, promluvila hlasatelka a ostatní účastníci vánočního programu, se stará paní stávala smutnější a smutnější, až nešťastnější a nešťastnější, přecházejíce do temně depresivní nálady, protože televizní program se ubíral samým slzením nad opuštěnými lidmi, zkrátka jedna tragedie za druhou, až se i do té chvíle duševně vyrovnaná paní, rozlítostnila nad sebou samou až k smrti. Byla to sice nadsázka, ale je to tak, že Vánoce dokážou, za přispění jiných, nebo i nás samých, navodit u slabších jedinců depku jako blázen. Nevím, co říkají statistiky o počtu vánočních sebevražd, ale troufla bych si říct, že to nebude malé číslo.

Já jsem povaha bojovná a tak i když někdy propadnu trudnomyslnosti, pláči a kvílení, tak se zvednu a táhnu životem dál, přesně v duchu nastoupené cesty, tím slzavým údolím. Jakmile se člověk podá vlastnímu neštěstí, je ztracený. V tu chvíli, kdy propadá těžké depresi a zvažuje pod tlakem velké bolesti i odchod z toho údolí, měl by mít tolik síly, aby si řekl, že za nějaký čas, ten čas je milosrdný a naše trápení obrousí, i když jej neodstraní. Neseme si životní cestou všelijaké rány a po nich jizvy, ale také šťastné chvíle a je to tak, že když se jednoho dne hroutíme a pláčeme, že třeba za rok se smějeme a jsme šťastní. Přesně to se mi kdysi přihodilo. Za rok po těžkém traumatu, téměř na den, se jedné úplňkové noci, narodila, z měsíčních paprsků utkaná, Karolína. To bylo radosti na Starém Bělidle, ééé co to plácám, na Jižním Městě.

fullmoon

Obrázky vygůglovány