Už někdo viděl na štědrý den zlaté prasátko?

Hoj, ty štědrý večere,
ty tajemný svátku,
cože komu dobrého
neseš na památku?

Hospodáři štědrovku,
kravám po výslužce;
kohoutovi česneku,
hrachu jeho družce.

Ovocnému stromoví
od večeře kosti
a zlatoušky na stěnu
tomu, kdo se postí.

barbarský výsek z básně Štědrý den (Kytice)

Erben Karel Jaromír
(07.11.1811 – 21.11.1870)

WAG24926d_Byl_jednou_jeden_kral. Docela by mě zajímalo, zda-li ještě  někdo poděluje ve svém hospodářství zvěř a stromoví nějakou výslužkou. Co se však úporně drží, je pověra, že když se někdo postí, uvidí zlaté prasátko. Je to jasné, hospodyně má spoustu práce s přípravou štědrovečerní večeře a štědrého večera vůbec, takže se nejvíce právě jí hodí “do krámu”, slibovat zlaté prasátko, aby nemusela vařit oběd a taky aby vše co navařila, bylo večer co nejvíce snědeno.

Co mně paměť sahá, ani vidina zlatého prasátka mě neodradila od toho, abych o štědrém dnu neochutnala bramborový salát ještě před večeří, nezobla cukroví nebo vynechala vánočku.

V mé rodině byl vždycky diabetik (muž) a později diabetici dva (i moje matka) a proto jsem obědy řešit musela. a to tak, že jsem den předem nejenom pekla vánočky, ale také vařila zelňačku, která je u nás velmi oblíbená. Brambory a vajíčka na tvrdo se odložily z množství pro výrobu salátu a tak byl oběd zaplácnut.

Někdy, večer před štědrým dnem, nastala napínavá situace, kdy bylo třeba bránit vánočky svým tělem, aby nebyly z větší části ještě horké předčasně spucovány a u štědrodenní snídaně by se pak odehrávala bitva o zbytek. K poobědovému kafíčku se  podávalo i cukroví z nachystaných hodobožových mís a u pohádek se konzumovalo krásně naaranžované ovoce a loupaly se buráky. Tyhle činnosti sice měly propuknout až další sváteční den, ale u nás se tak na ten povel – “připravit se, ke startu na sváteční konzumaci, pozóóór, TEĎ!” – nehledělo.

Štědrovečerní a vánoční pohádky i s tou konzumací jsem si začala naplno užívat jako babička, kdy jsem už mohla přípravu večeře rozdělit dětem. Katka – salát, Petr zabít a naporcovat ryby, Dan s Janou – obalit a ty ryby osmažit, mně zůstalo na krku, mimo těch vánoček  akorát vaření rybí polévky. To jsem měla za ta léta občíhnuté, jak ji výborně dělá babča Boženka, takže se mi málokdy nepovedla. Vlastně jen dvakrát. Jednou, když jsem do ní dala málo jíšky a podruhé, když jedna hlava (i celá ryba) byla cítit bahnem. Ponadílkové zmrzlinové poháry se šlehačkou, domácím vaječným koňakem a posypané oříšky moc dobře vyrábí Katka ( i s tím vaječňákem), říkáme jim – kalifornské poháry.

A tak jsem si užívala. Po klavírním koncertu a zpěvu koled, což obstaraly vnučky, vč. rozmístění židlí a zasedacího pořádku pro obecenstvo, roztáhla jsem skládací gauč, nakupila polštářky a deky a nejdříve s jednou (bez toho koncertu, to až později, až bylo vnuček víc), pak se dvěma, pak zase jen s jednou (ta největší už měla jiné zájmy) ten gauč obsadila, pohodlně jsme se zachumlaly vedle sebe a sledovaly pohádky jednu za druhou. Gauč byl pro nás vždycky pohádkově útulná oáza, do které jsme nějaké vánoční běsnění nepouštěly, jen jsme dbaly o přísun dobrot. A tak to šlo i o dalších dnech svátečních. Naši oázu jsme musely opustit jen na chvíli, kvůli Ele, protože pejskům je jedno zda jsou Vánoce, oni musí ven denně. Ještěže tak, jinak bychom asi pukly.

Tak ani letos se na zlaté prasátko nechystám, když už jsem to zazdívala tak dlouho, tak teď už na stará kolena nemá cenu zvyky měnit. No však to znáte o tom učení starého psa novým kouskům …

140b