Na cestě k záchodu a čekání na velkolepou příležitost

 

4815_10 Za poslední půlrok jsem se nabrečela tolik, že bych mohla dávat školení profesionálním plačkám, tak jsem si řekla, že abych se nezbláznila, musím brát i tragické věci s humorem, byť je černější než černý.

Jak jsme v létě, což se protáhlo do podzimu, stěhovali v domku, šoupali jsme s nábytkem sem a tam, zbylo na mě místo na spaní v jediném možném místě, tedy jak já říkám – v přístěnku pro služku nebo chcete-li v přístěnku jako spal Harry Potter v prvním dílu – Harry Potter a kámen mudrců, když bydlel u zlých příbuzných. Možná se měl Harry o něco lépe než já, protože měl jeho přístěnek dveře, kdežto já jsem jako na nádraží, ale budiž řečeno, na poslední koleji, za mnou už nic nejede. Oficiálně a vznešeně se dá říct, že spím ve své kanceláři (ha ha ha). 

Přivezli jsme babču, která v září oslavila devadesátku. Tradičně byla uložena v obývacím prostoru na rozkládacím gauči. Když jsem si večer ve svém přístěnku překlikla monitor na TV, nastala situace zralá na blázinec. Zleva babči program, zprava ke mě doléhal z obydlí mého muže jiný program a já chtěla program úplně jiný než oni dva. Zvuky se mísily a výsledkem byla kakofonie zvuků. Jasně, sluchátka mě taky napadla, nejsem žádné béčko, ale aby dosáhla ke mně do postele, na to měla krátký drát, takže nic. Přežila jsem. V noci mě probudila a vyděsila kulatá bílá postava potichu se šinoucí kolem mé postele a než jsem si uvědomila, že je to babča, která se šine na záchod, tak jsem se jí hezky lekla. Uvědomila jsem si, že spím nejen na nádraží, ale ještě ke všemu na nádraží, na cestě k záchodu.

Tak a zase mám problém s oslím můstkem. Jak z toho ven? Tak dobře, vezmu to ostrým střihem.

nuzky 

Už nějaký ten rok sem, rok tam, kupuju bag in box – víno Vinium, protože je docela dobré, hezky se z něj čepuje, vydrží a odpadá manipulace s lahvemi. V posledním roce se mi ale stalo, že víno bylo zkažené a musela jsem ho reklamovat. Byla s tím pěkná otrava. Sice mi peníze vrátili, ale ty štrapáce s tím mě tedy hezky nebavily. Když se to opakovalo po několikáté, sedla jsem, napsala zdvořilý, i když otrávený mail, abych si výrobci postěžovala a tím pádem, aby se chytil za nos, co to prodává za šancajk. Výrobce mi zdvořile odepsal, omluvil se (Věc v Čechách téměř nevídaná) a navrhl, abych mu poslala adresu, že mi za mé prožité útrapy pošle nějakou kompenzaci. Skoro jsem na to zapomněla, takže když jsem den před Štědrým dnem otevřela pošťákovi a ten držel v ruce bílou polystyrenovou škatuli velikosti složeného konferenčního stolku a řekl, že je to pro mě, zcela zdarma, tak jsem šla do starých kolen.

Zabaleno to bylo důkladně, ve třech jsme nedočkavě rvaly lepenku dolů, až se ta nádhera vyloupla. Nádherná série, šest sedmiček, jejich nejlepších a také medailemi oceněných vín, na mě zírala a já jsem si pomyslela: “Tohle nikdy nebudu moci načít, byla by to strašná škoda, jedině snad při nějaké vyloženě velkolepé příležitosti.”

foto 205

Nojo, a kde já teď chudák vezmu velkolepou příležitost, abych nečekala roky, třeba na Karolínin koncert v Rudolfinu?  

foto 215