Po holé zadnici ledovým korytem sypaným štěrkem

Emilka letos naposledy:
Často přemýšlím o tom, co jsme už tolikrát v životě slyšeli a tak dlouho jsme to přeslýchali, až nám v tom život oráchal čumák. „Umývej si ruce!“, jsme dokázali ignorovat do první infekční žloutenky. „V devět ať jsi doma!“, jsme nechápali, dokud nám nedorostla dcera do puberty. „Nic se nejí tak horký, jak se to uvaří!“, jsme pochopili, když nám vychladla hlava po první velké hádce. A stejně tak později, ale snad ne úplně pozdě, jsme pochopili, že pravda je i v tomto: „Všechno zlé je k něčemu dobré!“

Jsem si jista, že se ozvou hlasy křičící: „Co je dobrého na rakovině, která v bolestech pomalu zabíjela mého milovaného!!?“ Vím, že snažit se poukázat na to, že jim to třeba ukázalo, že život jde dál i přes to, že jim je ze sebe samých na zvracení, protože oni ještě žijí; že se naučili nepodlehnout strašné ztrátě a bolesti; že zjistili, co je, bylo a bude pro ně v životě to nejdůležitější – tedy tohle všechno a ještě mnohem víc může znít jenom jako útěšné (a blbé) fráze, i když je to pravda. Proto bych raději tu větu změnila na: „Všechno nedobré je k něčemu dobré.“

Kdyby nebylo mého zcela nevydařeného a naštěstí nedlouhého manželství, na které mám opravdu nepěkné vzpomínky, neměla bych dceru, od které se mi dostalo té největší poklony a radosti, jaké může rodič zažít. Když jí bylo šestnáct, řekla mi: „Mamko, všechny kamarádky mi závidí, jakou já mám mámu.“ A mám taky díky ní skvělého zetě, za kterého dám obě ruce do ohně, že nikdy neopustí svou ženu a svoje děti. A dvě prima vnoučata, v každém z nich vidím kousek ze sebe a doufám, že jim to bude k užitku. Nikdo a nic mi nemůže zaručit, že kdybych byla dodnes šťastně provdaná za někoho jiného, měla bych totéž.

Když jsem před dvaceti lety přijela z práce ve stejnou hodinu jako každý jiný pracovní den a jako pokaždé vkročila do ložnice, abych se převlékla, a našla tam svého partnera, ve své posteli, ve svých peřinách a ve svém ložním prádle s úplně cizí slečnou, všechno se ve zlomku vteřiny změnilo. Taky jsem o sobě zjistila, že nejsem na scény a ani žárlivá, ale že jsem v tomto ohledu nekompromisní. Totiž v tom jediném okamžiku to všechno skončilo a nebylo co vysvětlovat, urovnávat nebo obnovovat. Bylo to pryč. Do té chudery slečny (když se oblékla) jsem musela nakonec lít vlastní slivovičku, protože nebyla schopná chodit, a od přítele jsem se v krátké době odstěhovala 150 km daleko. Získala jsem do budoucích vztahů jistotu, že se nikdy nesnížím k doprošování, výhružkám nebo slzavým scénám. Ale vždy jsem měla doma lahvici nějaké dobré kořalky.

Nic si nesmíme namlouvat, nejen dnešní život – život vždycky byl někde na stupnici obtížný – strašný až k nepřežití. A jestli ho chceme prožít, nejen přežívat, musíme se držet i toho, co na první i druhý pohled vypadá jenom jako fráze, klišé. Všechno nedobré je pro něco dobré.

Jakkoli je těžké si to při jízdě po holé zadnici ledovým korytem sypaným štěrkem, kterou náš život občas připomíná, uvědomit.

Foto vygůglobváno ze stránek naturismu.