Po holé zadnici ledovým korytem sypaným štěrkem

Emilka letos naposledy:
Často přemýšlím o tom, co jsme už tolikrát v životě slyšeli a tak dlouho jsme to přeslýchali, až nám v tom život oráchal čumák. „Umývej si ruce!“, jsme dokázali ignorovat do první infekční žloutenky. „V devět ať jsi doma!“, jsme nechápali, dokud nám nedorostla dcera do puberty. „Nic se nejí tak horký, jak se to uvaří!“, jsme pochopili, když nám vychladla hlava po první velké hádce. A stejně tak později, ale snad ne úplně pozdě, jsme pochopili, že pravda je i v tomto: „Všechno zlé je k něčemu dobré!“

Jsem si jista, že se ozvou hlasy křičící: „Co je dobrého na rakovině, která v bolestech pomalu zabíjela mého milovaného!!?“ Vím, že snažit se poukázat na to, že jim to třeba ukázalo, že život jde dál i přes to, že jim je ze sebe samých na zvracení, protože oni ještě žijí; že se naučili nepodlehnout strašné ztrátě a bolesti; že zjistili, co je, bylo a bude pro ně v životě to nejdůležitější – tedy tohle všechno a ještě mnohem víc může znít jenom jako útěšné (a blbé) fráze, i když je to pravda. Proto bych raději tu větu změnila na: „Všechno nedobré je k něčemu dobré.“

Kdyby nebylo mého zcela nevydařeného a naštěstí nedlouhého manželství, na které mám opravdu nepěkné vzpomínky, neměla bych dceru, od které se mi dostalo té největší poklony a radosti, jaké může rodič zažít. Když jí bylo šestnáct, řekla mi: „Mamko, všechny kamarádky mi závidí, jakou já mám mámu.“ A mám taky díky ní skvělého zetě, za kterého dám obě ruce do ohně, že nikdy neopustí svou ženu a svoje děti. A dvě prima vnoučata, v každém z nich vidím kousek ze sebe a doufám, že jim to bude k užitku. Nikdo a nic mi nemůže zaručit, že kdybych byla dodnes šťastně provdaná za někoho jiného, měla bych totéž.

Když jsem před dvaceti lety přijela z práce ve stejnou hodinu jako každý jiný pracovní den a jako pokaždé vkročila do ložnice, abych se převlékla, a našla tam svého partnera, ve své posteli, ve svých peřinách a ve svém ložním prádle s úplně cizí slečnou, všechno se ve zlomku vteřiny změnilo. Taky jsem o sobě zjistila, že nejsem na scény a ani žárlivá, ale že jsem v tomto ohledu nekompromisní. Totiž v tom jediném okamžiku to všechno skončilo a nebylo co vysvětlovat, urovnávat nebo obnovovat. Bylo to pryč. Do té chudery slečny (když se oblékla) jsem musela nakonec lít vlastní slivovičku, protože nebyla schopná chodit, a od přítele jsem se v krátké době odstěhovala 150 km daleko. Získala jsem do budoucích vztahů jistotu, že se nikdy nesnížím k doprošování, výhružkám nebo slzavým scénám. Ale vždy jsem měla doma lahvici nějaké dobré kořalky.

Nic si nesmíme namlouvat, nejen dnešní život – život vždycky byl někde na stupnici obtížný – strašný až k nepřežití. A jestli ho chceme prožít, nejen přežívat, musíme se držet i toho, co na první i druhý pohled vypadá jenom jako fráze, klišé. Všechno nedobré je pro něco dobré.

Jakkoli je těžké si to při jízdě po holé zadnici ledovým korytem sypaným štěrkem, kterou náš život občas připomíná, uvědomit.

Foto vygůglobváno ze stránek naturismu.

Advertisements

23 thoughts on “Po holé zadnici ledovým korytem sypaným štěrkem

  1. Nějak mi to připomělo skupinu OLYMPIC:
    “ .. sjet po zadku holou skálu, v noci chodit srašit do hradů …“

    „Všechno zlé je na něco dobré“ je pravdivé, ale raději „Pánbů s námi a zlé pryč!“

  2. Zatím se ke mě život chová vcelku přívětivě. Když přemýšlím co mě kdy zlého potkalo, nějak nic tak hrozného nevidím, nebo jedny události překryly ty první a jak je známo, člověk většinou to špatné ze své paměti vytěsňuje a uchovává si to příjemnější. V nedávné minulosti si vzpomínám jen na to, jak jsem pro nadbytečnost, přišla o kancelářskou práci a pár let před předčasným důchodem se živila rukama. Chodila jsem na směny, nějaký čas i na noční a náramně si to užívala. Měla jsem mnohem vyšší plat a dostala se do tak báječného kolektivu, že kdyby Francouz naši fabriku nepřesunul do levnějších krajin, ještě bych rok chodila do práce a ráda. 😀

  3. Nemám moc rádo tyhle prupovídky a některá česká přísloví či úsloví, ale pravdy na nich vždycky kouska je.
    Tvůj zážitek je vskutku zvláštní a skoro mám chuť také si zařídit nějaký správný cloumák, jako je slivovice, do domečku – kdyby náhodou přišla nějaká prostopášnice…
    Lidé jsou strašně učenlivá stvoření; zaplať pan Boo! 🙂 A myslím, že ty si zasloužíš všechny ty zdi a vnoučata tak úžasná – i svou jedinečnost. Stálo to za to trápení.

    • Mám takový pocit, že jeden z nás dvou není dobře v obraze.
      Buď ty, že si myslíš, že článek jsem psala já nebo Já, že jsem nepochopila, že píšeš opravdu Emilce 🙂

  4. Tohle si člověk přizná až po čase, kdy se věci srovnají. V době, kdy se cítí mizerně, tohle rčení odmítá přijmout. (Tedy, aspoň si to myslím, a mluvím za svou zkušenost).
    Zvykla jsem si používat ještě jedno rčení – Ono to nějak dopadne.
    Zatím vždycky všechno nějak dopadlo, a to ne nejhůř…
    Tvoje reakce na onu příhodu před lety byla nejlepší, cos mohla udělat – žádné hádky, žádné řeči, prostě konec. Možná sis ušetřila další týdny a měsíce zbytečných domácích válek…
    A vidíš, dnes máš šikovnou dceru, šikovného zetě a pěkné a šikovné vnučky!

  5. P.S. mimo téma – u mě na blogu je vyhlášení vítězů Pohádkového hádání…
    Kdyby se ti líbil nějaký z motivů, které jsem použila na Diplomy, a chtěla jsi nějaký prolínací motiv, můžeš se podívat do Galerie, když se proklikáš k Prolínačkám 3, budou tam.
    (Zatím je budu vkládat, asi do konce týdne).
    Hezký večer!

  6. Moc pěkné, dobře napsané a pravdivé povídání. Posílám paní Emilce povánoční pozdrav a obdivnou úklonu za schopnost problém řešit efektivně.

  7. Abych se přiznal, Naďo, tak já jsem to taky vůbec nepochopil, píšete to Vy nebo Emilka? Proč ty rébusy?

    Název článku: Po holé zadnici ledovým korytem…
    Autor: Naďa.
    Emilka letos naposledy:

  8. Jak jsem ráda, že Emilku znám! Mám to jednodušší, vždy se orientuji správně :-). Chválím Emilčino povídání a chválím rozhodnutí Nadi. Díky Vám oběma. A jak napsal Čerf – také se Ti, Emilko, ukláním …

  9. Hezký podvečer Nadi a Emilko po vánočním reji 🙂
    se vším souhlasím, vše zlé je pro něco dobré a já bych se zachovala naprosto stejně, kdyby se mi něco podobného stalo – žena má mít hrdost a když muž je slaboch a dokáže zradit a ublížit, nezaslouží si nic jiného než pohrdání a soucit…
    dcera svými slovy dala jasně důkaz, že máma je pro ní to nejlepší a to je ten nejkrásnější dar, který od života může žena – matka dostat…pěkné zbývající dny roku 2010 🙂

  10. i já jsem ráda, stejně jako NULi, že znám Emilku osobně a že jsem měla ten geniální nápad ji seznámit s Naďou. Jinak by čtenářstvo přišlo o skvělé texty Emilčiny. Jen doufám, že se někdy Emilka zapojí do diskuze! Ví vůbec o své rubrice zde na blogu?

  11. Ano, Zuzko, jsem zde a upřímně Vám všem děkuji. A abych ze sebe nedělala lepší, než jsem: To rozhodnutí ze druhé příhody nebylo nijak rozumové, logické a uvážené; prostě mám takovou povahu a ta to v kombinaci s mojí letorou štíra (ledového ohně) postrčila tím jediným možným směrem. Když je potřeba tít do živého – vezměte velkou a ostrou sekeru, a ať to netrvá dlouho.
    Srdečně zdravím všechny!

  12. Moc pekny clanek. Dekuji Emilce i Nade a stastny cely novy rok vsem mym virtualnim pratelum. A hlavne hodne zdravi-

  13. * Anonymní, bez kočárku nejdu , jedině když budeš mít na ty panenky i kufříček s výbavičkou
    * Ano, pana Kouřila i komentáře u něj pravidelně čtu a karmuju
    Další Emilka se připravuje, tentokrát Emilka v divadle.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s