Štědrý den paní Hůlové

Barbora, v komentáři k mému článku „Vánoční dojmologie“, odtajnila film, který jsem slovně popsala a nepamatovala si, jeho název. Našla jsem jej na youtube, a vložila sem, jako doplněk mého dojmologického článku, aby Ti, kteří film „Štědrý den paní Hůlové“, režie Igor Chaun, z cyklu „Velmi uvěřitelné příhody“, neviděli, jej mohli shlédnout na vlastní „ojos“. 🙂

První díl:

Druhý díl:

Vánoční dojmologie

1 (10) Skoro každý píše o Vánocích, jen já jsem kupodivu za ty tři roky o nich nepsala, jen s výjimkou jejich příprav – úklidu a pečení. Vánocům nemůžou konkurovat Velikonoce, Vánocům nemůže konkurovat žádný svátek v roce. Jsou tak posvátné, jako v Indii posvátná kráva. Je to čas, kdy se lidi houfují, domů se přivážejí samostatně bydlící dědečkové, babičky, pradědečkové i prababičky, vrací se ze světa děti, pokud to jenom trochu jde, ke stolu se zvou opuštěné tety, strýcové a vůbec opouštění příbuzní, mnohdy i známí a nemocnice se vyprazdňují alespoň na Štědrý den, když to nejde až do Silvestra.

O Vánocích jsou naše srdénka tak otevřená doširoka, že je pamatováno i na bezdomovce nejen cukrovím, salátem kterého bylo vyrobeno moc a stejně by se vyhodil, jakožto i rybou, kterou malé děti odmítly jíst a nějakou tou pětkou na léčebný nápoj proti zimě. Naše peněženky se jako zázrakem otvírají, když z televize zazní dojemné vyprávění a zpěvy z kostela a přispíváme na kdeco. Broukáme si koledy, někteří z nás u toho slzí, zkrátka jsme na měkko.

Pamatuji jeden příběh vánoční, vysílaný v televizi, jak se na Štědrý den, po štědrovečerní večeři oběsila, do té doby s osudem smířená, osamělá paní, kterou neměl kdo pozvat ke stolu. Tato paní si spokojeně, i když promořená vzpomínkami připravila tradiční jídlo, do uklizeného a vyzdobeného bytu, zapnula televizi s očekáváním krásného vánočního programu. Od té chvíle co, promluvila hlasatelka a ostatní účastníci vánočního programu, se stará paní stávala smutnější a smutnější, až nešťastnější a nešťastnější, přecházejíce do temně depresivní nálady, protože televizní program se ubíral samým slzením nad opuštěnými lidmi, zkrátka jedna tragedie za druhou, až se i do té chvíle duševně vyrovnaná paní, rozlítostnila nad sebou samou až k smrti. Byla to sice nadsázka, ale je to tak, že Vánoce dokážou, za přispění jiných, nebo i nás samých, navodit u slabších jedinců depku jako blázen. Nevím, co říkají statistiky o počtu vánočních sebevražd, ale troufla bych si říct, že to nebude malé číslo.

Já jsem povaha bojovná a tak i když někdy propadnu trudnomyslnosti, pláči a kvílení, tak se zvednu a táhnu životem dál, přesně v duchu nastoupené cesty, tím slzavým údolím. Jakmile se člověk podá vlastnímu neštěstí, je ztracený. V tu chvíli, kdy propadá těžké depresi a zvažuje pod tlakem velké bolesti i odchod z toho údolí, měl by mít tolik síly, aby si řekl, že za nějaký čas, ten čas je milosrdný a naše trápení obrousí, i když jej neodstraní. Neseme si životní cestou všelijaké rány a po nich jizvy, ale také šťastné chvíle a je to tak, že když se jednoho dne hroutíme a pláčeme, že třeba za rok se smějeme a jsme šťastní. Přesně to se mi kdysi přihodilo. Za rok po těžkém traumatu, téměř na den, se jedné úplňkové noci, narodila, z měsíčních paprsků utkaná, Karolína. To bylo radosti na Starém Bělidle, ééé co to plácám, na Jižním Městě.

fullmoon

Obrázky vygůglovány

Emilka, Vánoce a Tonda

babkaTento víkend jsme s trpaslíčkama uklízeli a přerovnávali skříň s nádobím a zásuvky s příbory a vším možným (i nemožným) v kuchyňské lince, a já  jsem i žehlila – vše v pořádku (kdysi Emilčin žehlící dobrý skutek, který byl po zásluze potrestán)! Protože ty moje děti finišují s pečením objednaných 430 kg vánočního cukroví, což mají navíc k výrobě pro běžný provoz cukrárny,  a na domácnost jim zbývá jen tolik času, kolik spotřebuje sprcha, pád do postele a hluboký osmihodinový spánek.

Jejich Toníček – původně kotě, nyní již kocour lovecký, našel v neděli ráno svazek pírek z divoké kachny, který si schovala malá Terezka z výhry v tombole. Tonda si jasně pamatoval, že takhle nějak voněl i ten kousek křídla, který mu Honza z kachny dal, a zuřivě věřil, že když se prokouše tím pitomým peřím, někde tam, do paďous, ta kača přece musí být!! Ze strachu o jeho žaludek jsem se mu pokusila tu péřovou kytičku vzít, ale vrhl se na mě s ještě větší zuřivostí, než na imaginární kachnu; všechny zuby a drápy zaťal, kam jen na mě dosáhl, strašlivě vrčel, fousiska zježená.

No, nakonec jsem vyhrála – to peří nesežral, ale krev mi z rukou přímo crčela a já byla celá šťastná, že se nerozhodl skočit mi do obličeje. Přídavné jméno „zdrápaná“ by mě neminulo. Taky už naprosto dokonale zvládl základní přesunovací postup – následuje mě přede mnou. Zvlášť zdařile mi ovíjí kotníky, když nesu v rukou tác s nádobím nebo nádobou plné horké tekutiny nebo podnos se skleničkami. Vždycky jsme měli doma kočku, ale nikdy to nebyla kočka domácí, vždycky venkovní, a navíc já nejsem „kočková“, ale život mě nutí alespoň se seznámit se všemi úskoky, které Tonda vymyslí. A být na ně připravená – tedy, dokud ho nenapadne něco zbrusu nového.


Kocour knihomol

Obrázky vygůglovány.

Tak dobrou chuť!

25_ze_sedesatych-500px Dnes jsem se vracela z Krče nějak kostrbatě. U Thomayerky jsem přestoupila na autobus 170, který jede až k nám, ale měl přijet až za 15 minut. Nechtělo se mi čekat v té zimě, tak jsem nasedla do jiného autobusu, který mě zavezl na Kačerov k metru. Jenže se mi zase nechtělo spodem podchodem na metro  a tak jsem na tu 170 počkala na Kačerově. Překvapil mě tam podivuhodný krámek pana Alí. Vzhledem k tomu, že se pomalu začínalo stmívat a blížila se šestnáctá hodina, přišlo mi divné jeho počínání, tedy místo aby krámek zavíral, tak jej otevíral. Měla jsem dost času, tak jsem si krámek hezky prohlédla.

Alí štrachal mezi knížkama, přitloukal krovákama různé, rukou psané cedule a já jsem dočista znostalgičtěla. Když jsem si vzpomněla, jaké se stály fronty na knížky, jaké bylo terno mít tenkrát známého knihkupce, nebo alespoň známého, který toho knihkupce známého měl, jak se knížky půjčovaly mezi dobré známé, z nichž někteří už knížku zapomněli vrátit. Spousta obyvatel byla v různých knižních klubech, na knihovnách si doma nechávali záležet a dokonce ty knížky četli. Bylo to jako se vším. Všude musel mít člověk někoho známého, když chtěl cosi sehnat. Pamatuji, jak mě štvalo, když jsem začala navštěvovat nějakou kadeřnici, jak se tato záhy bezostyšně zeptala co dělám, aby to mohla využít. V té době kvetl Barterův obchod jako  nikdy.

V tehdejších dobách bylo in býti intelektuálem, chodit na správné filmy, číst ty správné knížky, které režim nepodporoval jen občas dělal úlitbu těm v podhradí a povolil je vydat, aby je pak vzápětí zase zakázal, chodit do správných divadel na správné kusy. Všechny tyto umělecké zážitky bylo nutno probrat a rozebrat v restauracích a hospodách. Intelektuál se poznal nejen podle brýlí, ale i podle lehce neupraveného zevnějšku, rozevlátým oděvem, ošoupanýma džínama převážně z Tuzexu, smrdícím korunou (a to i přes ty tuzexové džíny, dříve jedině správně zvané jeans, bunda pak se zvala džíska). Dnes je možné mezi mladými i někoho takového potkat, ale není to tak obvyklé. V kurzu není mít hluboko do kapsy, ale naopak.

A já teď koukám na ty poklady, dříve perně získané nebo tehdy oplakané, nezískané, ležící ve škatulích od banánů, sněží na ně, žádná úcta, k tištěnému slovu. Ale není to pravda. Myslím si, že Alí zavádí kulturu mezi bezdomovce, možná budeme svědky takového úkazu, že žebrají, aby měli nejen na grog, který Alí také nabízí, ale i na ty knížky z těch krabic.

Alí skvěle spojil hlad po kusu žvance s hladem po kultuře. Břuch i duše budou nasyceny.

A tak si pozdě večer, možná i v noci může člověk koupit Cvrčovický chléb a přikousnout si jednoho Wericha. Tak dobrou chuť!    

 

ali1  

Alího antikvariát pod širým nebem.

Co je asi čeká, co je asi nemine …

DSC08572 Dnes je pátek, vánoční večírky podniků pro zaměstnance a zábavy jsou na programu dne, tedy spíše večera. Katce jsem před jejím odchodem řekla, že jí to moc sluší, Kristýně jsem řekla, že je krásná a budete se divit, měla jsem a mám pravdu. To tak prostě babičky mají, že jejich děti a vnučky(ci) jsou nejkrásnější, nejchytřejší a nejmilejší. Já doma platím za Františku z módní policie na Blesku (?) a jsem tázána na názor, zda se hodí k sobě to či ono a zda tyhle kalhoty nebo jiné. Dnes jsem právě rozhodovala o těch kalhotách s ohledem na vysoké kozačky a o pásku, zda ten s mašlí nebo kováním.

Někdy je mi poradní hlas k ničemu, protože když Kristýně řeknu, že má na sobě moc blýskavých věcí, že může rovnou do střelnice, tak mě s libým úsměvem odmávne, že jsem tentokráte mimo, a odkvačí za zábavou, ach jo, moc blýskavá. Zato Karolína, tak ta se na nic neptá, jen ona ví, co k sobě pasuje. Budiž řečeno, že ona ještě za zábavou nechodí, chodí zatím jen do školy. Ráda si hraje na modelku a fotí sama sebe v různých modelech, které na sebe navěsí. Všechno by bylo dobré, jen ty „ksichty“ co začala dělat, mě tejraj. Pusu do kačeří podoby Agáty Hanychové, obzvláště nesnáším. Snad jí to brzy pustí.

 

Nejmladší Natálka ví také nejlíp, co se nosí a co jí sluší, se svým vkusem se vůbec nesnažím cokoliv připomínkovat. Základ pro parádu je sukně – hlavně sukně a hlavně sukně, co se točí nebo má alespoň kanýr. Barva růžová je pro ni nejvhodnější, ač by mohla mít pestřejší výběr. Také růžové baletní trikoté je pro ni nejparádnější kus.

Vzpomínám na sebe, že i já jsem byla od mala vyhlášená parádnice, bylo to o mě známo v celém domě, dokonce jsem nevyšla s odpadkama do popelnice ( na dvoře!!!), aniž bych nebyla „řádně“ upravená, co kdybych někoho na schodech potkala. Myslím si, že se s tím člověk už rodí. Se smyslem pro estetiku, se smyslem pro proporce. Znala jsem a znám některé krásné ženy, které ať na sebe vezmou, co chtějí, ve všem vypadají jako … no mám pro to výraz, ale domovnice by se mohly naštvat. Tak dobře, jako domovnice ze třicátých let.

Kristýna má ideální výšku (s mírnou úpravou postavy) modelky, modelka nebude. Má jiné cíle, které já moc a moc podporuji, jsem zvědavá, zda se je podaří uskutečnit. Karolínu si jako modelku představit umím, ale ne na dlouho, jen na krátký čas. Jinak je pro mě její budoucnost záhadou. A Natálka, tam je to jasný, sejdeme se v divadle na baletním představení. V hlavní roli Odety a Odýlie tančí …

Karty vykládat neumím, takže nemůžu říct, co je čeká, co je nemine, jen doufám a přeji jim, aby byly šťastné …

 

natalkar 006