Emilka v divadle

O smíchu

babka Jedovatý smích, poťouchlé pochichtávání, nevkusný sarkasmus nebo ječivý falešný smích – to jsou všechno způsoby a možnosti, jak otrávit život sobě, ale hlavně lidem v okolí, vydaným napospas těmto a podobným projevům. Nikdy bych ale nevěřila, že i upřímný smích jako reakce na dobrou a slušnou zábavu nás může přivést do velkých nesnází.

Před několika lety vystupovalo divadlo Velkého Mistra několikrát v Semaforu. Syn mé kamarádky měl dva lístky, jeho matinka zájem neměla, a tak jsem s Péťou vyrazila na Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem – příhodně radostně natěšená na dobrou zábavu.

Což – bavila jsem se dobře, ale již záhy, snad po čtvrtině hry jsem na všechny strany a vší silou vysílala neverbální signály, že jsem v divadle úplně sama; že osobu, která shodou nepříjemných okolností sedí vedle mě, vůbec neznám, nikdy jsem neznala a znát nechci.

Peťulka se totiž nesměje – on hýká, a k rozpoutání pobavení u něj stačí než náznak. Ostatně tu hru znal dobře předem, takže věděl, kdy a na co se může začít těšit.

Začínalo to vždycky stejně, s ještě zavřenými ústy se jakoby snažil přemoci záchvat smíchu a vycházelo z něj jakési protahované kvokání. Pak už nemohl vydržet a vypukla pravá oslí serenáda s hlasitým hýýýý   hýýýýýý   úúúúch uch hýýýýý   hýýýýý.  Když se však hra dostala k některé ze špičkových scén, propadl amoku. Dokořán otevřená ústa, ze kterých vychází hlasitý hýkavý řehot, záda pevně zapřená v opěradle a hlava zvrácená téměř na ňadra dámy v řadě za námi. Následovalo – žel, dočasné – zklidnění, utírání slz a také slin, kterými se vždycky poprskal. Dodnes nevím, jestli v určitých chvílích nerozesmál publikum více, než herci. Ostatně jsem si téměř jistá, že ve chvíli, kdy pan Svěrák přecházel jeviště na forbínu, aby přečetl něco poznámek ze zápisníčku výpravy, velmi upřeně hleděl na sedadlo vedle mého – protože přeslechnout Petrovo řádění nebylo lze ani hercům. Jen tak šel, s mírným úsměvem, s mírným pokyvováním hlavou, já řešila – utéct – neutéct – a Peťánek opět „nabíral“, protože věděl, že ho čekají zápisky o návštěvě Petrohradské Ermitáže.

Mám ráda lidi, kteří se umí zdravě, dobře, na správných místech a správným věcem od srdce zasmát, jsem tolerantní člověk; ale nezbývá mi než uplatnit zásadu dospělého člověka: Být tolerantní i v této situaci znamená říct Sbohem a ustoupit ještě o ten poslední krok – do Macochy. A proto: S Péťou – do divadla – na komedii – už nikdy více.

Autor:  Emilka Aberlová

Reklamy