Jen pro ten dnešní den …

KIM3898a7_restaurace_OB5D5918_5_91191 Jsem takový šílenec, že bych dokázala dát nějaký ten tisíc za oběd či večeři ve vyhlášené restauraci, za nocleh ve vyhlášeném hotelu, či za jízdu vlakem Orient Expres (to hlavně).

Dnes jsem se dočetla, že nejlepší hotel na světě byl zvolen podle hlasování uživatelů cestovatelského serveru TripAdvisor, pražský hotel U Zlaté studně. Jde o malý hotel na pražské Malé Straně, který není součástí žádného řetězce. Jeho kapacita je devatenáct pokojů. Využívá je především individuální klientela pro slavnostní příležitosti, jako jsou například svatby či zásnuby (říká článek na Lidovky.cz.)

Pro mě je to zpráva, přímo bombézní, protože takovou událost máme za humny, zážitek možný na dosah. Na dosah jsou i ceny, no posuďte: Ceny za pokoj jsou od 254 eur (asi 6100 korun) do 700 eur (zhruba 17.000 korun) za jednu noc. Já bych to klidně dala. Žiju jen jednou, za chvíli zaklepu bačkorama a jaká jsem byla. Takový úžasný zážitek. Mohla bych z něj žít několik let, neřku-li až do konce života. Každému na potkání bych vyprávěla jak jsem prožila noc v nejlepším hotelu na světě. Probírala bych podrobnosti, děti a vnučky by mě měly plné zuby, historku by slyšely po 100., ukazovaly by si to na prstech obou rukou, kolikrát to už slyšely, smály by se mi, jako ve filmu “Trampoty oficiála Tříšky”, ale mě by to nevztekalo, vyprávěla bych to ochotným uším v ordinacích doktorů, kam na stará kolena směřuji, na lavičkách v parku, kam se snad taky někdy vydám, Vám na blogu a vzpomínka by mě hřála jako elektrická dečka v nohách postele pod dekou.

Jenže na to nemám tu správnou odvahu. Neuměla bych se v tak honosném prostředí pohybovat, nevěděla bych jestli se dává nějaké spropitné, komu a jak veliké, určitě bych se k personálu neuměla chovat s patřičnou převahou peněz, prostě bych si to neužila. Vypadala bych tam jako někdo, komu čouhá sláma z bot, obsluhující personál by to poznal, než bych stihla říct dobrý den a vůbec by si mě nepovažovali, možná by se mi i smáli. Z pokoje bych nevylezla, ale určitě bych si alespoň užila tu úžasnou vyhlídku. Co by člověk za úžasnou vyhlídku nedal, i tisíce by dal.

Při té příležitosti jsem si vzpomněla na film “Dva týdny štěstí” s Jaroslavem Marvanem a Adinou Mandlovou, jak se personál drahého hotelu složil na pobyt dvou prostých lidí (Adina  – Marta a p. Marvan – p. Novák), kteří si pobyt v luxusním hotelu dovolit nemohli (no, pan Novák ano, byla to záměna, aby film získal na akčnosti), aby jim udělali radost. Počítám, že by se toto v reálu stát těžko mohlo, ale líbilo se mi, jak se prostá a skromná úřednice Marta (Adina) uměla v takovém luxusním hotelu chovat a dokonce byla tak šikovná, že si ulovila i majetného ženicha.

Já nevím v čem to je, ale mám takové tušení, že to má co do činění se sebevědomím, které, jak je vidět, dříve nechybělo ani chudým lidem.  Zato mně chybí a taky odvaha, tak z nějakých honosných zážitků nebude nic.

V čekárnách a na lavičkách v parku budu i nadále nemluvná, jako dosud a děti i vnučky se mi budou smát z docela jiných důvodů.

Dva tydny stesti 01

Zajímavý, že tyhle šaty měla Adina na sobě ve dvou filmech. Jestlipak někdo přijde na to, který byl ten druhý film?

Doplněno 20.1.2011

Milí čtenáři, kteří jste si lámali své ušlechtilé hlavinky, ve kterém filmu měla Adina stejné šaty, jako jsou na ilustrační fotografii. Už si hlavinku nelámejte. Autorka je trdlo. Nejedná se totiž o film, ale o divadelní hru Rosnička z roku 1941. Jak mě jen, bláhovku mohlo napadnout, že by božská Áďa měla stejné šaty ve dvou filmech?
A tak z této hry doplňuji foto :

Pro Fredyho miska mlíčka: Jen pro ten dnešní den stojí za to žít a po ničem dál, už netoužit 🙂