Už aby bylo páteční poledne!

babicka Věci, které mě kdysi připadaly samozřejmé a nijak mě nerozhodily, tak teď je prožívám už předem vykolejená. Jakmile něco naruší ustálený program a může to být i taková blbost, že mám jít ke kadeřnici, tak mně z toho naskakuje kopřivka. Je to jasné, staří lidé to tak asi mají, na výkyvy z každodenního životního rytmu reagují stresem.

Alespoň mně, stačí málo. Než se vydám z domu a to pokaždé, jsou to přípravy, jako bych odjížděla do civilizace netknuté pustiny. Kabelka praská pod váhou nezbytných propriet, které bych zařadila do ranku – “co kdyby”. Před odchodem navštívím několikrát WC, zkontroluji jestli mám vše co mám mít, vč. mobilu (bez něj ani ránu!) a vyrážím do světa. Do světa vyrážím s úděsným předstihem, takže v cíli bloumám někdy i půl hodiny, než nastane hodina “H” neb nesnáším pozdní příchody. Jsem jak teta Tonča, která musela být na nádraží hodinu před odjezdem vlaku.

Není proto divu, že když mě v pátek čeká náročné vyšetření, tak jsem ve stresu už teď a to je prosím pondělí. Jenže, od zítřka už nastupuju speciální dietu, z čehož ve čtvrtek už asi nebudu jíst nic a bezesnou noc strávím na WC. Hodlají mě totiž prozkoumat zevnitř, shora i zespoda. Mírním svůj stres jako vždycky a jako malé dítě tím, že vymýšlím, v jaké podobě se za přestálé útrapy odměním. Ještě nevím, zda dám přednost dortíkům nebo obloženým chlebíčkům, či něčemu úplně jinému. Dám si hodně záležet, aby odměna byla adekvátní k takovému středověkému mučení.

Už aby bylo páteční poledne!

odmena1 odmena2

Reklamy